IX.

Miliony kousků

Večer mě Ren opravdu čekal na promenádě a zubil se snad ještě více než obvykle. Nejspíš se na ono setkání s přáteli opravdu těšil. To se mi potvrdilo, když jsem k němu přišla a okamžitě spustil proud slov. „Nakonec teda budeme čtyři a rozhodli jsme se jít do jedné restaurace, protože Sara, moje holka, má dneska narozeniny, tak to chceme oslavit. Neboj se, samozřejmě za tebe zaplatíme, je to taková lepší restaurace a..."

Nevydržela jsem to a začala se smát. „Rene, klidně si to zaplatím sama. A věř mi, že jde hodně vidět, jak moc se na to těšíš. Akorát do restaurace nemám oblečení." Skepticky jsem pohlédla na své pruhované jednoduché šaty.

Pousmál se. „To oblečení neřeš, tam to tolik nehrotí. Navíc ti to sluší. Jinak, víš... já mám pro Saru překvapení." Sklonil hlavu, takže jsem usoudila, že se za to svým způsobem stydí.

„Jaké?" pobídla jsem ho.

„Víš, známe se už pět let." Odmlčel se a já jsem na něj nechápavě pohlédla, protože mi nedocházelo, co tím chtěl říct. „Požádám ji o ruku." To jsem nečekala.

„Páni," vydechla jsem. „Moc vám to přeju, ale nebylo by lepší, kdyby u toho nebyli dva další lidi, a když mě navíc ani nezná?"

„Ona by poznala, že se k něčemu takovému chystám, kdybych ji na narozky pozval samotnou do restaurace. A já nechci, aby to tušila, chci, aby byla překvapená." Úplně jsem mu nerozuměla, ale přikývla jsem. Možná to pochopím časem, až Rena i Saru lépe poznám. Jestli mi k tomu dají příležitost. Už jsem si nechtěla dělat naděje.

„A co vůbec ta druhá kamarádka, která měla jít?"

„Ona to neslíbila určitě, bylo jí nějak špatně a teď se to zhoršilo," odvětil. Pouze jsem přikývla. Ren mi začal vyprávět, jak by si svatbu se svou milovanou představoval a pochopila jsem z toho leda tak to, že nechce nic opulentního a velkého a že by mě tam pozval, až jsme došli před dveře nějaké restaurace, kde jsem nikdy nebyla. Vešli jsme dovnitř, kde hrála příjemná hudba a temně rudé stěny osvícené malými lampičkami jako by byly nasáklé všemi vůněmi dobrého jídla. Posadili jsme se k jednomu rezervovanému stolu pro pět lidí a okamžitě k nám zamířil číšník. Ren objednal čtyři jídla. Zmateně jsem na něj pohlédla.

„Nevybrala jsem si."

„Vím, že si vždycky dáváš špagety se čtyřma druhýma sýrů. Že jsi asi tak nerozhodná jako já, alespoň v tomhle ohledu."

„To jo, ale..." Pak jsem ale ztichla, protože jsem si uvědomila, že bych si to nejspíš tak jako tak objednala sama. Jen jsem nechápala, kde tu informaci vzal. Respektive, pochopila jsem, že od mé ctitelky, ale tohle o mně věděl málokdo. Ren mi ještě něco povídal, ale já jsem byla příliš rozhozená.

Dlouhou chvíli předtím, než nám donesli jídlo, došly i obě dívky. Obě měly plavé vlasy, jedna z nich však byla vyšší a subjektivně mi přišla i krásnější a jak se při přivítání ukázalo, jednalo se o Saru. Druhá se představila jako Tiara. Když vyslovila to jméno, ještě jednou jsem si ji pořádně prohlédla a něco mi došlo.

„Já tě znám," vypravila jsem ze sebe. Tiara se nechápavě zamračila. Přiřazovala jsem si její tvář. Pak mi to došlo. „To jasně. Ty jsi před čtyřma rokama pracovala pro Morna, že jo?" Obrátila jsem se k Renovi. „Učila mě, jako teď já učím tebe."

„No jasně," vzpomněla si i Tiara, ale zdálo se mi, že není až tak překvapená. Vzápětí mi to i potvrdila. „Věděla jsem, že jsi to ty, ale čekala jsem, jestli to dojde tobě." A obešla stůl a pevně mě objala. Změnila se. Měla teď kratší, světlejší vlasy a měla na sobě elegantní tílko, sukni a vysoké podpatky, navíc byla nalíčená, zatímco obvykle jsem ji potkávala ve starém potrhaném oblečení a neupravenou, ale její objetí byla stále stejně vřelá. Poté se zase vrátila ke stolu, ale nápadně svou židli přesunula blíže ke mně.

„Víte," začala mluvit a přerušila tak jakýsi tichý rozhovor mezi Renem a Sarou, kterému jsem nerozuměla. „Nedávno jsem napsala další povídku. Můžu vám ji přečíst, než donesou jídlo?" Vždy psala zamilované a možná trochu kýčovité příběhy a o pauzách mi je předčítala. Zřejmě se ani tohle nezměnilo. Vždy mě bavilo se jí dívat přes rameno a číst spolu s ní, takže jsem se i tentokrát nahnula. Náhle jako by se všechno zastavilo. Renův spokojený úsměv ztuhl, Sara raději odvrátila pohled jinam a Tiara se snažila list papíru nepozorovaně schovat, ale příliš se jí to nedařilo. Měla jsem pocit, že jsem udělala něco hrozně zle, i když jsem nechápala, co.

„Co... co se děje?" zeptala jsem se trochu vyděšeně. V té chvíli jsem se cítila přesně tak nepříjemně, jako když jsem se musela obhajovat Dirkovi.

„Nic," odpověděl Ren, ale neznělo to moc přesvědčivě. Vůbec jsem ho nepoznávala. „Tak nám to přečti, Tio," vyzval ji.

Dívka znovu neochotně rozbalila list, ale otočila ho z nějakého důvodu tak, abych nic neviděla. Četla svůj příběh, ale já jsem se na něj vůbec nemohla soustředit. Myslela jsem jen na to, proč přede mnou ten list ukrývají. Vždyť stejně Tiara nahlas říkala, co tam bylo napsáno. Napadlo mě jen jedno zdůvodnění, ale děsilo mě.

Když Tiara list otáčela, využila jsem chvíle, kdy musela povolit stisk a vytrhla jsem jí ho. Napůl jsem čekala, že ho bude držet a roztrhne se, ale nestalo se tak. Slabě vyjekla, až se po nás několik lidí od vedlejších stolů podívalo. Sara se jim začala omlouvat, Ren a Tiara zbledli a já jsem list rozbalila. Mělo mi to dojít dříve. Znala mě z minulosti a opravdu jsme se brzy setkaly. Tiara byla má tajná ctitelka. Do očí se mi tlačily slzy.

Nevím, co bych udělala nebo řekla, kdyby číšník nedonesl jídlo a nepoložil nám na stůl vázu s rudou růží. Byla tu zřejmě kvůli Saře a Renovi, ale mně připadala jako výsměch. Tolikrát jsem si představovala, kdo je ona ctitelka, a vždy ty představy měly společné, že jsem se do ní zamilovala. Jenže do Tiary jsem nikdy nebyla schopná se zamilovat. Ani se mi nelíbila, natož abych myslela na něco více. Měla jsem ji sice ráda, ale to už bylo dávno, a navíc, mít někoho ráda a zamilovat se je rozdíl. Jak mohl někdo jako ona napsat ta krásná slova? Jak mohla o mně to všechno vědět, když jsme nikdy nebyly až tak dobrými kamarádkami? Pustila jsem se do jídla, ale vůbec mi nechutnalo. Nikdo neřekl po dlouhé, dlouhé minuty ani slovo.

Nikdo nic neřekl, ani když jsme dojedli. Sara se o to sem tam pokusila, ale nikdo jí neodpověděl. Nakonec Ren vstal a já jsem pochopila, že u něj to mlčení mělo jiný důvod než u mě. Zakázala jsem si myslet na ctitelku a soustředila se na něj. Poklekl před svou dívku a ona si dala ruce před ústa. Usmála jsem se. Bylo to jako z nějakého filmu. Možná dnešní večer alespoň pro někoho nebude tak špatný. Ren vytáhl malou krabičku. Těšila jsem se, co v ní bude za prstýnek. Poté se však stalo něco, co se ve filmech neděje.

Sara si skryla do dlaní celou tvář a rozběhla se někam pryč. Věděla jsem, že pláče. Ren se rozběhl za ní a všichni hosté na ně hleděli. I já jsem si skryla tvář do dlaní. Bylo toho na mě příliš. Tiara mi položila dlaň na rameno, ale byla tím posledním člověkem, kterého jsem teď při sobě chtěla. Zavrtěla jsem hlavou.

„No tak," zašeptala a pokusila se vzít mé dlaně do jejích. Napoprvé jsem uhnula, ale napodruhé už jsem ji nechala. Bylo mi všechno jedno. Naklonila se ke mně. Věděla jsem, co chce udělat. „No tak," zopakovala. „Vím, že takhle sis to asi nepředstavovala, ale mezi náma by to mohlo fungovat, víš. Když jsme se poznaly, nevěděla jsem, že jsem na holky, ale teď už to vím. Nevěděla jsem, že jsi na holky ty, ale teď už to vím. A ty to víš o mně. Co nám brání..."

Zhluboka jsem se nadechla. Nechápala jsem, jak s tím může začínat, když se mezi Renem a Sarou stalo tohle, ale nechtěla jsem na to upozorňovat. „Nechci být na tebe zlá, ty dopisy byly všechny moc hezké a ty jsi milá a všechno, ale..." Vytrhla jsem se jí. „Tohle by nefungovalo. Prostě... mě nepřitahuješ. Promiň." Zatvářila se dost zmateně. „Nebudu s každou jenom proto, že je na holky. Zase tak zoufalá nejsem." Ano, sice jsem políbila Rena, takže jsem možná trochu zoufalá byla, ale o tom nemusela vědět. I když to možná věděla.

Pomalu se vrátila na svou židli. „Promiň. Myslela jsem..."

„Já vím. To ty promiň. Ale prostě by to nefungovalo."

„Jo, to chápu. Jsi hrozně hezká, víš. A milá. A tak."

„Děkuju. Ale asi chápeš, že to musí být oboustranné. Ale můžeme se někdy domluvit a jít spolu ven. Jako kamarádky, samozřejmě."

„To můžeme," odvětila velmi tiše, položila na stůl pár bankovek a odebrala se pryč. Sice jsem to nejspíš byla já, kdo někomu zlomil srdce, ale cítila jsem se rozbitá na miliony kousků.

Proč si myslíte, že se Sara rozplakala? A myslíte si, že Tiara je opravdu ta ctitelka? Co si o ní myslíte? A kdo si myslíte, že byla ta kamarádka, která nepřišla?