Světem zapomenutí

Seděla jsem na stoličce a hleděla na východ slunce nad mořem, který mě uklidňoval. Každé ráno jsem ho pozorovala, protože mi připomínal toto místo. Připomínal mi tento dům, připomínal mě starého námořníka, který byl mou jedinou nadějí, jak nezůstat na ulici. No, možná ne jedinou, ale jedinou, která pro mě byla možná. Povzdechla jsem si. Nesměla jsem na svou minulost myslet.

Náhle mi na rameni přistála velká ruka. Kdysi mě tím děsil, připadalo mi, jako by mě tím ocelově pevným stiskem chtěl uvěznit, ale už jsem pochopila, že má zkrátka jen velkou sílu a že to myslí přátelsky. On byl ve skutečnosti velmi přátelský, ale nemyslela jsem si, že existoval někdo kromě mě, kdo to věděl.

„Někdy během dnešního dne by měly připlout lodě z Celeiny. Možná zahlídneš jejich plachty na obzoru."

Jen jsem přikývla. Bylo obdivuhodné, jaký měl stále přehled o tom, co se dělo v přístavu, přestože mu jeho věk už nedovoloval se plavit. Přesto však stále zůstal spojený s mořem. Jednak stále znal většinu námořníků, i když oni ho už vymazali ze svých životů, jednak se často procházel po pobřeží, ale především se staral o maják, který z tohoto poloostrova široko daleko vysílal světlo, aby lodě nenarazily do špičatých útesů. Bylo ironické, že byl pro svět mnohem potřebnější než většina námořníků, kteří si ze své služby na lodi udělali spíše výlet, zachránil mnohem více životů, ale přesto se stal zapomenutým, a pokud si už na něj někdo vzpomněl, bál se ho.

„Hele, člověk!" vytrhl mě námořník z přemýšlení. Nebyl to tak zvláštní výkřik, jak by se mohlo zdát. Nikdo sem nechodil, právě kvůli tomu strachu. Venku byl však nějaký mladý muž. Rozhlédl se kolem sebe. Já i námořník jsme se rychle skryli za tyrkysový závěs. Poté muž plíživými kroky přešel k naší schránce, vhodil do ní nějakou obálku a zase odešel. S námořníkem jsme na sebe zmateně pohlédli.

„Tohle nebyl pošťák," prohodila jsem. Toho, který chodil do této části našeho městečka, jsem znala. „A navíc, kdo by nám psal?"

„Možná sotva začal pracovat," poskytl námořník alespoň částečné vysvětlení. Pokrčila jsem rameny.

„Jdu pro to." Až při cestě ke schránce mě napadlo, že jsme toho mladého muže možná měli zadržet. Námořník už by z něj dostal, o co jde. Ale možná měl pravdu. Možná o tom on neměl tušení, možná byl skutečně jen novým pošťákem a jen by ho vyděsil. Opravdu mě zajímalo, co bude v dopise stát.

Musela jsem si přiznat, že doufám v jednu konkrétní zprávu. Zprávu od mých rodičů. Zprávu, ve které bude stát, že pochopili, kým jsem. Že pochopili, že mám právo na to, žít život tak, jak to cítím. Že mám právo žít tak, jak chci. Ale pochybovala jsem o tom. Navíc jsem tomu sama nevěřila. Nejspíš nám přišla nějaké upozornění, že máme v majáku svítit v pozdější hodinu, protože jaro už prostupovalo celou krajinou, nebo něco podobného.

Když jsem otevřela schránku, vykoukla na mě prostá bílá obálka, ovšem na straně bez adresy byla načrtnutá jednoduchá kresba našeho majáku. Zachvěla jsem se. Pisatel musel přesně vědět, jak to tady vypadá. A naši adresu znal samozřejmě také. Jen nenapsal tu zpáteční. Ale co mě nejvíce překvapilo, tak to, že na stěně kresleného mlýnu bylo napsáno Laina. Já se jmenuji Laina. Chvíli jsem na dopis překvapeně hleděla. To nebylo možné. Nebylo to písmo mých rodičů a nenapadal mě nikdo jiný, kdo by mi mohl napsat. S přáteli jsme se vídali skoro každý den, neměli by důvod, navíc si na dopisy moc nepotrpěli.

Stále trochu mimo jsem se vrátila do domu. Námořník měl ve tváři zvědavý výraz. „Je to pro mě," zamumlala jsem.

„Od koho?" zeptal se.

Pokrčila jsem rameny. „To se snad dozvím, když ten dopis otevřu."

„Já jdu mezitím nachystat snídani," nabídl se. Pokývla jsem a otevřela psaní. Přejížděla jsem očima po větším ostrém písmu, které se mi vůbec nehodilo k obsahu, a nevěřila svým očím.

Milá Laino,

říkáš si, kdo jsem a co po tobě vlastně můžu chtít. A možná, že až se to dozvíš, tak tento dopis roztrháš na miliony malých kousků a hodíš do moře. Ale přesto mě těší, že mě alespoň vyslechneš. Je to pro mě moc důležité, víš. Odhodlávám se k tomu už velmi dlouho, ale vždy mi přišlo, že o společnost druhých lidí ani nestojíš. Žiješ v majáku s tím podivným starcem, a i když kolem tebe někdy vídám i další lidi, není jich mnoho. Navíc, nezlob se za tu troufalost, ale když jsi s nimi, nepřipadáš mi šťastná.

Neznáme se, ale chci to změnit, víš. Bojím se, bojím se, že se mnou nebudeš chtít mít nic společného, až se poznáme, proto chci pro začátek zkusit, jestli bys vůbec měla zájem. Pokud ano, přišla bys dnes v osm večer na Stříbrnou pláž? Poznám tě tam, i kdyby tam byly miliony dalších lidí. Tvé rusé vlasy září právě jako světlo vašeho majáku na konci tohoto našeho malého světa.

Tím se vlastně dostávám k pointě. Je to hloupé, ale přestože se neznáme, cítím se zamilovaně. Snažím se tě nesledovat, ale stále mě to k tobě táhne, stále ti chci být nablízku. Možná jsi mě občas zahlédla jako úplného cizince a něco sis o mně snad i pomyslela, ale pustila jsi mě z hlavy. Ale já tebe ne. Jsi pro mě záhada a tím mě velmi přitahuješ.

A kdo vlastně jsem? Nejsem člověk, který by o sobě mohlo říct, že je dokonalý. Kdyby takoví lidé měli napsat inzerát na seznámení do novin, jistě by neuspěli. Proto ti ani nic o sobě neřeknu. Ale chci, abys věděla, že ať už jsi ty kdokoli, ať máš jakékoli problémy, vždy budu stát při tobě, pokud mi to dovolíš. Pokud mi dovolíš tě milovat. A jestli to nevyjde, klidně můžeme být jen přáteli. Víš, nechápu to, ale připadáš mi nějakým nevysvětlitelným způsobem jako někdo skvělý, jako někdo stvořený přesně pro mě. Jako lidé, kteří i kdyby byli celým světem zapomenutí, vždy bychom se mohli opřít o toho druhého a už nikdy se necítili být sami.

Je jen na tobě, jestli mi dáš šanci. Neboj, nemám v plánu ti ublížit, i když ti to nemám jak dokázat.

Měj se krásně.

Dokonce se ani nepodepsal. Jestli si ale myslel, že mu dám nějakou šanci, hrozně se mýlil. Odradil mě už prvním odstavcem. Těmi lidmi, kteří se kolem mě objevují, zřejmě myslel mé přátelé. Do toho, jak to mezi námi bylo, tomu člověku nic nebylo. Kromě toho, já jsem mezi nimi byla velmi šťastná. Lepší přátelé jsem si nemohla přát. A kromě toho, jak jsem měla věřit, že je doopravdy zamilovaný, že to není jen nějaký zločinec, který umí zamilovaného velmi dobře napodobit? A i kdyby nic, měl smůlu. Já jsem ho ani milovat nemohla. Ale na druhou stranu, nemohla jsem říct, že mě některými větami skoro nezískal. Ale jen skoro.

Námořník přede mě položil misku s ovocem. Leknutím jsem sebou trhla. „Někdo tu má černé svědomí?" zasmál se.

„Ne, jenom... zamyslela jsem se," odvětila jsem s vypětím všech sil. Přála jsem si, aby na mě zrovna teď nikdo nemluvil. Ten dopis mě zasáhl více, než jsem si vůbec chtěla připustit. Námořník na list papíru pohlédl.

„Kdo to je?"

Povzdechla jsem si. „Tajný ctitel."

„Proč to říkáš tak smutně, děvče? Vím, že bys s ním stejně nemohla být, ale je to přece krásné, když někoho zajímáš. Mělo by ti to lichotit."

„Ne, když mě večer láká na opuštěné místo. A ještě k tomu si myslí, jak mě zná, protože tvrdí, jak s mými kamarády nejsem šťastná a další nesmysly." Až pozdě mi došlo, že to o přátelích jsem neměla říkat. Námořník je neměl příliš v lásce. Nikdy mi to pořádně neodůvodnil, ale snažila jsem se o nich před ním nemluvit. Kupodivu se toho ale nechytil. Jen mi vzal psaní.

„Můžu si to přečíst?" Pokrčila jsem rameny. Z nějakého důvodu se mi to úplně nelíbilo, ale nechala jsem ho. Po chvíli mi položil paži na ramena.

„Měla bys tam jít. Na tu pláž. Myslím, že bys mu měla dát šanci."

„Proč?" zeptala jsem pochybovačně.

„Jak dlouho chceš na lásku čekat?"

„Ale dobře víš, že jsem na holky a..."

„A nenapadlo tě, že by to holka být mohla? Ten pisatel to formuloval tak, aby neprozradil své pohlaví." Uvědomila jsem si, že má pravdu. To bylo něco jiného.

„Já nevím. Pořád se stará do něčeho, do čeho mu nic není."

„Myslím, že chtěl jenom vyjádřit, že mu přijdeš osamělá. Nebo chtěla. To je jedno."

Povzdechla jsem si. „A co když mi ublíží?"

„Budu tam s tebou. Teda, ne hned, ale kousek dál, aby mě ten člověk neviděl, a abych neslyšel váš rozhovor, ale kdyby se něco pokazilo, zachráním tě."

Pousmála jsem se. „Díky, Leale." Věděla jsem, jak moc pro něj to oslovení znamená. Málo lidé dnes totiž znalo jeho jméno, protože ho málokdo vůbec považoval za skutečného člověka. Byl spíše jakýsi přízrak, duch majáku. Pustila jsem se do snídaně, a poté, protože jsem dnes měla volno v práci, jsem se vydala za svými přáteli.