29. září 2008, 14:01

„Anděl?“

Hlas Sama Winchestera, velmi unaveného a zaneprázdněného právníka, bylo to jediné, co v tu chvíli dokázalo Deana přesvědčit o tom, že je to vše skutečné.

Zavolal mu asi půl hodiny poté, co jejich nezvaného hosta posadil do křesla a přikázal mu, aby se nehnul z místa. James – nebo Castiel, protože na první jméno odmítal reagovat – sepjal ruce prsty k sobě a lokty si opřel o ramena. A Dean se obával, že ten až mimozemský zájem o skvrny na skleněném stole nebyl předstíraný.

„Je to padlý na hlavu,“ zašeptal do telefonu ve strachu, že by ho mohl muž v křesle slyšet.

Už tak se nestačil divit tomu, že tam dokázal jen tak sedět celou půl hodinu bez hnutí.

„Nepleteš si zase realitu s pornem?“ zněla další otázka.

Kdyby někdo jejich hovor odposlouchával, nejspíš by to považoval za tajnou zprávu. Nebo za nejhloupější rozhovor v dějinách telefonování.

„A za co mě máš?“

Místo odpovědi se mu dostalo jen dlouhého mlčení. Přesně tak dlouhého, aby mu došlo, že té slovní se nedočká.

„Deane, na tohle nemám čas. Víš, že tě z toho musím vysekat, pokud nechceš přijít o řidičák. A nikdo nebude chtít opravit auto od někoho, kdo –“

„Se chytl s chlupatýma, protože někoho srazil,“ dokončil za něj a otočil se za sebe na muže v křesle.

Castiel – už tedy přistoupil na hru s přezdívkami – vysedával v klidu a v tichosti. Za celou tu dobu, co se na něj občas koukl, se ani nepohnul. Ani si nebyl jistý, jestli ví, jak se mrká.

„Zbav se ho. Pokud je to opravdu James, měl bys ho vrátit do nemocnice. Je pacient na útěku, budou ho hledat,“ zazněl unavený hlas z telefonu.

Zamračil se. Nelíbilo se mu, že byl tmavovlásek nezvykle klidný. To mu pomáhalo věřit tomu, že v domě skrýval psychopata. A že to byl opravdu nějaký sebevrah, co si zkrátil cestu tím, že si to vzal vzdušnou čarou. Doslova.

„Co kdybych ho hodil k nám domů? Vypadá, jako by nejedl týdny. Teda… jídlo v nemocnici stojí za hovno, dal bych mu něco, co někým třikrát neprošlo. Třeba se rozmluví a řekne, proč utekl,“ navrhl nakonec.

Samův návrh byl logický. A Deanovi se líbil, rozhodně by to udělal, kdyby mu instinkt nenapovídal něco jiného. A on nikdy na rozum nedal, od toho měl svého mladšího bratra.

Dean byl známý svou impulzivností. A tím, že dokázal, že jakýkoli rozkaz se dá porušit víckrát než jednou.

A stále v sobě měl tu malou dětskou část duše, která tíhla k iracionálním a zbrklým rozhodnutím. Která milovala jednorožce, srala duhu a měla neonovou ceduli s nápisem „drogy jsou fuj“. Přesně ta část ho nabádala k tomu, aby muže více studoval – jakkoli.

„To není nejlepší nápad. Už tak je to těžký a –“

„Pravda. Hloupý nápad,“ přerušil ho dřív, než stačil Sam něco důležitého doplnit. „Odvezu ho zpátky, až skončím.“

„Ne, dovez ho ke mně. Bylo by divný, kdybys ho přivezl ty. Vypadalo by to jako únos.“

„Klid, Sammy. Ty pracuj. Zařídím to.“

Znovu byl obdařen tichem. Poté zaslechl tichý povzdech a cosi, co znělo jako „no tak dobře“. Pak byl hovor z druhé strany ukončen bez toho, aby se bratr rozloučil – pokud to neřekl v té větě, které Dean nerozuměl.

Zaklapl telefon a schoval ho do kapsy. Tam se zahrabal mezi spousty použitých papírových kapesníků, gumiček, osamělých kroužků od klíčů a klíčů samotných – to aby se nikdo neodvážil mu telefon sebrat.

Sevřel si prsty kořen nosu a zavrtěl hlavou. Neměl v plánu toho muže vézt do nemocnice, když vypadal takhle. Baloňák mu nevadil, dokonce ani ten psí kukuč s očima, co nejspíš právě zažívaly druhou světovou, ale to, jak se choval, napovídalo tomu, že potřebuje jiného odborníka.

Opatrně se na tmavovláska podíval. Leknutím nadskočil, když si všiml, že se už nekouká na skleněný stůl, ale že mu věnuje svou plnou pozornost a zkoumá ho svýma nezvykle sytě modrýma očima.

„Slyšel jsem další hlas,“ prolomil to trapné ticho hluboký hlas, který k drobnějšímu mužíkovi vůbec nepasoval.

„Jo. Telefonoval jsem,“ vysvětlil a stáhl obočí k očím. „Telefon jsi už viděl, ne?“

„Nebylo to lidské označení pro bytost z jiného světa?“

„To byl ufon. Obyvatel UFOa,“ vysvětlil Dean tónem, jakým mluvil na malé děti – a na Adama –, a mávl rukou. „Nech to být. Teď musím vymyslet, co s tebou udělám.“

Tmavovlásek na to nic nenamítal. Myslel si, že něco navrhne, že mu napoví, co by měl dělat, ale nestalo se tak. Castiel seděl v křesle jako příliš soustředěný student – podle nepřítomného a přihlouplého výrazu to tipoval na studenta nezáživné biologie –, už se na něj ani nedíval.

„Bezva. Takže domů tě vzít nemůžu, protože ty mi asi neřekneš, kde bydlíš. Co?“ pokusil se ještě navázat rozhovor.

„Už jsem ti to řekl,“ namítl. „Domů se můžu vrátit, až budu mít zpět svou milost.“

„Tak si kup jinou!“ vykřikl zoufale.

Měl toho dost. Nikdy neuměl jednat s tvrdohlavými lidmi, s anděli – pokud je to opravdu anděl, čemuž ani s důkazem věřit nechtěl – už vůbec ne. Nemohl vědět, jak daleko bude muset zajít, aby ho k něčemu přesvědčil.

Opět musel na odpověď čekat déle, než bylo běžné. Ale to nebylo ke škodě, alespoň měl čas uvolnit pěsti a dlaně přiložit ke stehnům, aby ho nelákalo skočit k pomatenci a pravdu si z něj vybít násilím.

„Vím, co tě děsí, Deane,“ řekl tak chladně, až Deanovi naskočila husina, „je to tohle tělo. Ale mohu zaručit, že Jimmy Novak je v pořádku a že si tohle přál a modlil se pro to.“

„To mi zní jako nějaká sračka, co by se podobala spíš Betty,“ sykl a kývl k Bobbymu, kterého předtím položil na gauč. „Zabijákovi Betty, ona by ani mouchu nepohladila nožem.“

„Poskytni mi azyl a bohatě se ti odměním.“

Přešel na jiný druh hry. Ale Dean Winchester úplatky nebral – dokud se nejednalo o prosbu o odpuštění v podobě teplého jablečného koláče.

„Vezmeš mě do Nebe?“ utrousil sarkasticky.

Castiel pokýval hlavou.

Znovu se na něj díval jako na něco, co je hluboko pod ním. A nejen to – prohlížel skrze něj, cítil pohled modrých očí na stěnách svých vnitřností. A to nebylo zrovna příjemné.

Povzdechl si. Nenáviděl se vůbec za to pomyšlení, že by něco takového udělal. Ale nemohl toho pomatence nechat běhat venku. A když se dostal z léčebny, z nemocnice a bůhví odkud ještě, musel být někomu na očích.

A Dean ho srazil. Dlužil mu to.

„Nechci věřit tomu, že to říkám já, ale… můžeš se schovat u mě.“

A doufal, že toho nebude muset litovat.

***

29. září 2008, 18:32

Litoval toho už ve chvíli, kdy se za mužem v baloňáku zavřely domovní dveře.

Musel ho nabádat, prosit ho, aby překročil práh jako každý normální člověk. Castiel mu věnoval několik zmatených pohledů, ale bez keců se po dvou minutách odvážil projít dovnitř. Dean mohl jen tiše doufat, že je nesledovali sousedé.

Připadal si jako kluk, co doma musí skrýt mimozemšťana ve skříni s hračkami, aby na to máma nepřišla.

Jediné místo, kam Sam nechodil – kam se vlastně bál chodit, protože tam Dean tam hodil masku klauna z karnevalu roku 2001 – bylo sklepení. Sice to nebylo nejlepší místo pro hosty, ale pro azyl bylo ideální.

Zastavil se u dveří, za nimiž se sklep nacházel. Vyčkával, až ho Castiel dožene, pak obrátil oči v sloup nad šlápotami od bláta, které za sebou nechal.

To bude muset uklidit. Byla to jeho chyba, že nechal podivína vystoupnout každou kaluž, na kterou cestou sem narazili.

„Fajn. Schovám tě tady. Sammymu řeknu, že jsi utekl, že jsi omráčil Bobbyho i mě a prostě jsi vzal roha,“ řekl o mnoho klidněji, než si myslel, že dokáže.

„Ale to bude lhaní,“ namítl.

„Jo. V tom jsem mnohem lepší než ty,“ odvětil a dveře mu otevřel. „Po schodech dolů. Donesu ti matraci, pak i něco k jídlu a vodu. Kdyby se ti chtělo srát, tak do igelitovýho pytlíku, já to pak vyhodím.“

Zvedal se mu z toho žaludek, ale jinou možnost neměl. Záchod ve sklepě nebyl, takový luxus si nemohli dovolit, a do domu jít nemohl. Riskoval by tak, že by potkal jednoho z jeho všetečných bratrů – nebo Charlie, která si k nim do domu občas chodila krátit chvíle k notebooku.

Jednou jsem jí Samův notebook půjčil, protože její byl rozbitej, a už ji tady máme každej týden minimálně dvakrát, protože si nepamatuje heslo na účet na 4Story a tady je uložený automaticky.

Zatřepal hlavou. Nechal se unést myšlenkami úplně jinam. A nestihl si všimnout ani toho, že byl Castiel uvnitř a blýskal na něj očima ze tmy jako kočka čekající na kořist.

„Vidím, že už ses zabydlel,“ poznamenal Dean a natáhl ruku vedle sebe, aby alespoň rozsvítil.

Ani tentokrát se nic neozvalo. Od bratrů byl zvyklý na úsečné poznámky, otrávené povzdechy a mručení, kdykoli se snažil vtipkovat. Tohle byla novinka. A tak trochu ho to i děsilo.

Jakmile rozstvítil, seskákal po schodech dolů za ním. Na posledním schodu zakopl, ale naštěstí vše dokázal nahrát tak, že to bylo účelně. Mohl si pro sebe zatleskat, když se pochvaly od tichého vetřelce nedočkal.

Došel až ke zdi. Castiel ho nenásledoval, ten stál na stejném místě, kde předtím světélkovaly jeho oči, a sledoval okolní dění s velkým odstupem.

„Tady bude matrace. Pokusím se sehnat i povlečení od Sammyho. To moje je všechno politý pivem, protože nikdy nestihnu velký prádlo,“ zamumlal spíše pro sebe a máchl rukou ke stěně.

Nemusel se otáčet za sebe. Věděl, že ho sleduje, zkoumá a snaží se přijít na to, jakým jazykem na něj právě promluvil. Dean měl několik důvodů k pochybnostem, jestli vůbec anglicky rozumí – ale protože na něj i občas promluvil a se správným přízvukem, tuto myšlenku zahazoval už před práhem.

„Telku tu nemám, je to všechno provizorní a vlastně je tu všechno harampádí, co se nevlezlo do baráku. A co po mně Sammy chtěl, abych vyhodil, a já odmítal, tak jsem to sem musel schovat. Jako tohle,“ dodal a vytáhl z krabice masku na obličej v podobě klauna.

Castiel naklonil hlavu na stranu, když Deanův pihovatý nos zmizel za bílou maskou. Poznával jen zelené oči, které ho kontrolovaly skrze díry, a ty prsty, na nichž bylo několik narezlých prstenů a jeden – sice špinavý, ale stále – stříbrný.

„Sammy z toho má bobky. Nevkročí sem, riskoval by, že to uvidí. Žije ve vesmíru, kde jsem já ten sadistickej hajzl, co na všechny chystá pasti a užívá si jejich chvilky bezmoci a strachu,“ vysvětlil, když masku od obličeje odtáhl, a spustil paže dolů.

Ovšem pohledem od masky neuhýbal. Netušil, čím ho tak zaujala, používal ji rok co rok na Apríla a Halloween, aby bratrovi pořádně zvedl mandle – a taky tóninu, jeho křik by se dal považovat za ženský.

Byl soustředěný, jeho zrak se upíral na několik stovek bodů těsně pod umělými vlasy, přesto si všiml velkých dlaní, které masku zakryly na bocích.

Trhl sebou. Projel jím chlad, když se ho omylem dotkl. Ale zároveň ho hřály konečky prstů na nohou, které se skrývaly v děravých teniskách – i ty by si zasloužily popelnici, tak jako většina jeho věcí.

Pustil masku. Bylo to automatické, nějak vycítil, v jakou chvíli by to měl udělat. Jako by mu v hlavě tiše šeptal hlas a rozkazoval mu.

Tmavovlásek si masku prohlížel ze všech stran. Vypadal jako někdo, kdo vidí něco takového poprvé. To potvrdilo Deanovu domněnku o tom, že by to mohl být mimozemšťan. A následně i doufal, že je stejně přátelský jako E.T..

„Lži,“ prohlásil hlubokým hlasem a masku si přisunul k obličeji. „To musí být karneval.“

Už chápal, co Sama na té masce tak moc děsilo. Sám si jen tak tak neucvrknul do kalhot, když se objevila v kombinaci se zakrváceným baloňákem a nemocničním prádlem.

Ihned udělal krok k němu a bez rozmyslu mu masku vytrhl z rukou.

„Fajn, dost hraní,“ řekl tiše a hodil masku zpátky do krabice. „Přinesu ti sem vybavení. Pak… se uvidí, co s tebou. No zůstat tu napořád nemůžeš a zabít tě taky nemůžu. Budu to muset promyslet.“

„Cokoli ti pomůže se odrazit ze dna,“ odvětil Castiel stejně chladně jako doposud.

Ale nějakou změnu v jeho hlase přece jen poznal. V tom chladu byla i trocha vřelosti, kterou by normální člověk nepoznal. A obyčejný člověk by nespatřil ani ten nepatrný úsměv, jenž se usídlil na andělových růženínově růžových rtech.