5. říjen 2008, 19:24

„Deane!“ ozval se domkem křik.

Starší z bratrů na chvíli vypnul zvuk u programu, který sledoval – dokud byl Sam mimo obývací pokoj, mohl v klidu sledovat na televizi i porno a zjistilo by se to až o dva dny později –, a otočil hlavu ke dveřím.

„Co?“

„Tys použil můj fén?“ zajímal se Sam.

Musel si promyslet, co řekne. Dnes ráno sušil Casovi vlasy, což bylo to nejkomičtější, co za dlouhou dobu zažil. Sledovat, jak se padlý anděl snaží chytit proud teplého vzduchu do dlaní, a pak si ho házet někam vedle boků, kde – jak Dean předpokládal – míval kdysi křídla, ho zkrátka nutilo se usmívat.

„Jo, potřeboval jsem si vysušit podpaží!“ zavolal za sebe.

Sam se už neozval. Pochopil, že si pro sebe něco nehezkého zamumlal. Už ho znal tak dlouho a natolik dobře, že dokázal předpovídat jakoukoli reakci. Většinou to bylo znechucení.

Když opět nastal klid, obrátil svou pozornost zpět na televizi. Nespokojeně zamručel, když si všiml, že přišel o další citový výlev doktorky Picollo, která nyní chodbou kráčela pryč za hlasitého klapání podpatků a kroucení enormně velkého pozadí.

Dean netušil, jestli byly víc falešné ty emoce, do nichž herečka vkládala vskutku všechno, nebo její zadek.

Ovladač položil na opěradlo gauče, na němž seděl a kynul po moc dobrém koláči, jejž mu jeho hodný bratr přivezl. Kdyby měl dostat koláč pokaždé, když Sam s něčím nehne a chce se za to omluvit, unášel by lidi častěji.

Vzpomněl si na anděla. Ještě před hodinou a půl spolu seděli tady na gauči, když se ho Dean snažil naučit zacházet s ovladačem. Ukázalo se, že Castiel neměl nejmenší tušení, že červené tlačítko znamená vždy něco zlého.

Jejich výuka však musela být přerušena, protože před dům zaparkovalo bratrovo auto. Dean ve všem tom zmatku a panice schoval anděla do šatníku a přikázal mu, aby se choval jako baloňák. Tohle mu naštěstí nemusel dlouho vysvětlovat, protože to uměl dokonale.

Sám se divil tomu, že na něj za tu dobu nezapomněl. Než Sam konečně vylíčil, jak moc ho mrzí, že s případem nehnul ani o píď – a Dean snědl omluvný koláč –, uběhla celá hodina. A než se vydal do koupelny, trvalo to taky věčnost.

Byl opravdu moc rád, že si Castiel nestěžoval. V těch modrých očích nebyla ani stopa po čemkoli, co by mohl nazývat vinou. Po chvilce, kdy na sebe zírali – hezky z očí do očí –, usoudil, že se mu tam i líbilo víc než ve sklepě.

Taky by se mi ve sklepě nelíbilo.

Pořad brzy po vystoupení mladé nadějné hvězdy skončil. Nelíbilo se mu, že kvůli ztrátě v myšlenkách zmeškal i finální scénu s jeho oblíbenou postavou, na niž čekal celý díl. Ale už tak se na to díval dost dlouho.

Televizi vypnul těsně předtím, než do obýváku vkročil jeho bratr. Víc než Sama připomínal vodníka, který byl na suchu tak dlouho, až mu vítr i příroda vysušili vlasy tak, aby se v něm mohlo usídlit hejno ptáků.

„Kupuješ mi novej fén,“ poznamenal mladší Winchester a na bratra se zamračil.

„Co kdyby ses ostříhal?“ vrátil mu.

„Už jen proto, že to chceš ty, bych to neudělal.“

Sedačka se mírně prohnula, když se Sam posadil hned vedle Deana a opřel si lokty o kolena. Bylo na něm znát vyčerpání, únava.

Už několikrát se Dean musel přemáhat, aby o uneseném andělovi ani neceknul. Nechtěl, aby se bratr trápil – ale zároveň si plně uvědomoval, jaké hubování by ho čekalo. A čím déle to odkládal, tím horší to mohlo být.

Věděl, že Sam mu neuvěří, že je Castiel padlý anděl. Ani on sám netušil, proč v to věřil, vždyť mu nedal jediný pořádný důkaz. Ale něco mu říkalo, že nelže. A kdyby ano, šušká se, že i ďábel je sympaťák.

Podíval se na něj. Hodněkrát si připomínal, proč Castielovu přítomnost zatajoval. Tolikrát, že ztratilo smysl to počítat. Ale Sam si zasloužil to vědět. Potřeboval někoho na své straně.

„Sammy?“ promluvil, když se odhodlal.

„Neříkej mi, že jsi něco provedl i s kartáčkem na zuby.“

Zavrtěl hlavou. Tuhle lež bude moct vyřešit později, teď byl čas na jinou pravdu.

„Musím ti něco… ukázat,“ dodal a zvedl se z gauče. „Pojď se mnou.“

„Pokud to nebude další výstavka holubů na stěně, proč ne,“ zamumlal jeho bratr unaveně.

Následoval jeho příkladu a taky se zvedl. Bylo na něm znát, že i tohle dělal pouze z vypětí vůle – že byl natolik unavený, že v nejbližší době neměl v plánu teplo a pohodlí sedačky opouštět.

„Měl jsem ti to ukázat už dřív,“ pokračoval, aby řeč nestála.

Potřeboval se uklidnit. Srdce mu zběsile bilo jako na poplach. Strach z toho, jak na to bude bratr reagovat, mu stahoval útroby tak silně, div mu je ta neviditelná obrovská pěst nerozdrtila.

Doufal, že i Castiel to pochopí. Nemohl ho střežit jako své tajemství – hlavně proto, že mu dělalo problém tajemství udržet –, potřeboval se někomu svěřit. A kdo byl lepší než jeho vlastní bratr?

Odvedl ho k sobě do pokoje, kde anděla nechal. Co si pamatoval, seděl na posteli a prohlížel si fotografie v rámečku, které zdobily jeho noční stolek – společně s nespočtem použitých kapesníků, zahrabanými sluchátky a několika tužkovými baterkami, k jejichž využití se zatím nedostal.

Ale jakmile otevřel dveře a všiml si, že je pokoj prázdný, ulevilo se mu a vyděsilo ho to zároveň.

„Tak? Co mi chceš ukázat?“ zajímal se Sam.

„Vždyť… byl tady…“ zašeptal tiše.

Doběhl k posteli. Ačkoli věděl, že tam být nemůže, popadl peřinu a shodil ji na zem, kdyby se pod ni náhodou schoval. Netušil, jestli andělé nemají superschopnosti – a jednou z nich by mohlo být zploštění do 2D rozměru.

Zoufale ho hledal. Když už se rozhodl, že o něm bratrovi řekne, nemohl zacouvat. A navíc se opravdu bál, že anděl utekl.

Byl si jistý, že zamykal. Nemohl tudíž odejít dveřmi. I okna byla zavřená, takže tato možnost taky padla. Nebo že by uměl procházet zdí? Proč to tedy neudělal už předtím?

„Castieli!“ zavolal na něj.

Neodvážil se otočit na Sama. Netušil, co se mu teď musí točit hlavou. Doufal jen, že si o něm nemyslí, že si do domu pozval prostituta.

„Řekni mi, co mám hledat, Deane. Pomůžu ti.“

„To… se dost těžko vysvětluje,“ namítl.

„A nemůžeš mi aspoň říct, jak to vypadá?“

„Jako baloňák,“ odvětil. „Hodně ošklivý, béžový, nejspíš trochu růžový od krve.“

„Dobře, Deane, co jsi provedl?“

„Já nic, opravdu! Vlastně je to jedna z mála dobrých věcí, který jsem kdy udělal. Pokud nepočítám venčení Bennyho.“

„Ale to se ti líbilo víc než jemu,“ připomněl mu Sam.

Zastavil se u skříně. Možná už tušil, kde se schovával.

„Tady,“ řekl si nahlas a popadl otočnou kouli.

Sam ani nestačil nic namítnout. Stejně by to nemělo cenu, Dean ho neposlouchal. Byl si natolik jistý svým odhadem, že jakákoli výtka nebo poznámka ze Samovy strany by ho mohla maximálně jen zdržet.

Otevřel skříň. Předpokládal, že v ní bude muž v baloňáku stát a hledět na něj těma hlubokýma očima a psím pohledem ho prosit ještě o jeden plechový hrneček s mastnotou z pánvičky. Ale po baloňáku nebyla ani stopa.

„Sakra,“ ulevil si.

„Deane,“ ozval se Sam.

„Teď ne, Sammy.“

„Deane,“ zopakoval a praštil ho do zad. „Co je tohle?“

Dean okamžitě vytáhl hlavu ze skříně a podíval se tam, kam bratr ukazoval. Byl překvapený, že se Castiel rozhodl ukázat dobrovolně.

„To… je Castiel,“ odpověděl a mávl k andělovi rukou.

„To je James Novak, Deane. Ten chlap, kterýho hledáme. Uvědomuješ si, do jaký situace –“

„James Novak je pouze jméno této schránky,“ promluvil Castiel hlubokým hlasem a urovnal si baloňák. „James je v Nebi.“

Sam nakrčil nos a propálil Deana pohledem. Dean se div nepropadl do země hanbou.

Neměl ho nechat promluvit. Teď to vypadalo, jako by ho unesl – a zároveň mu vymyl mozek. Sam nikdy neuvěří tomu, co je Castiel doopravdy zač.

„Tušil jsem, že je pobožný, ale tohle… Deane, měl bys ho vrátit,“ apeloval na bratra Sam.

„Ne, Sammy. Nemůžu. On není ten, koho hledáš. Opravdu ne. Je to… vím, že to zní neuvěřitelně, ale ten, o kom mluvím já, není vidět. Je tam uvnitř tohodle těla. Aspoň co jsem pochopil.“

„O čem to sakra –“

„Je to anděl,“ přerušil ho a pár krůčky zkrátil tu vzdálenost mezi ním a bratrem. „Vím, že na to nevypadá, ale tam uvnitř je.“

„Deane, je fajn, že jste se sblížili a ty sis konečně přiznal, že tak úplně stopro hetero nejsi, ale tohle už kapánek přeháníš.“

Přesně tušil, že to dopadne takhle. Proklínal lidi za to, že andělem nazývali každého druhého. Teď se musel opravdu hodně snažit, aby bratra přesvědčil, že tento je pravý.

Nesnesl pohledy jich obou. Sam se na něj koukal vyčítavě, Cas jako zmatený starý kocour. Mohl to naplánovat lépe – mnohem lépe. Ale alespoň už měl za sebou tu nejhorší část. Nutnost se dokopat k tomu, aby o tomto vůbec přemýšlel.

„Casi, řekni mu to,“ vyzval anděla.

„Já jsem ten, kdo rozbil přístroj na teplý vzduch.“

„Ne tohle, pravdu. O tom, kdo jsi.“

„Už to ví,“ namítl.

„Ale nevěří ti!“ naléhal na něj Dean.

Původní přirovnání k mimozemšťanovi bylo trefné. Pošuk v baloňáku – jak se mu za ten týden, co ho měl ve sklepě, rozhodl říkat – byl věčně mimo. Nechápal, že existuje něco jako lež.

To ho možná měl naučit. V takovém světě by ho udupali a roztrhali zaživa, kdyby se nenaučil lhát a lež rozpoznat.

„Dost. Volám do nemocnice,“ prohlásil Sam po chvíli a vyhrabal z kapsy telefon. „Ty jim řekneš, že jsme ho našli, jak se potlouká –“

Nebyl dost rychlý, aby větu dokončil. Castiel se znenadání objevil před vyšším z bratrů a přiložil mu dva prsty na čelo. Ani se ho nemusel dotknout a mužovo tělo se zhroutilo na zem jako hadrová panenka.

Deana probrala až rána. Teprve v ten moment, kdy se Samovy pečlivě umyté nevysušené vlasy dotkly špinavé podlahy Deanova pokoje, mu došlo, co se vlastně stalo. A že pomalu od pošuka couval.

Do té doby si nebyl plně vědom toho nebezpečí, jaké anděl představoval. Měl ho za neškodného blázna, kterému dělala problém i obyčejná koupel. Ale po tomhle představení už netušil, jestli by se měl držet od něj dál, nebo tak blízko, aby se s ním raději spřátelil.

„Co jsi… mu udělal?“ slyšel se říct.

„Jen spí. Všiml jsem si, že měl unavené tělo,“ odvětil Castiel svým hlubokým hlasem a na Deana se podíval. „Nesmím se do nemocnice vrátit.“

„To jsem pochopil.“

Neměl tušení, na co vlastně odpověděl.

„To ty jsi můj trest, Deane. Já jsem tvé vykoupení. Samuel se o mně neměl dozvědět.“

„Přišel by na to. A já bych mu to řekl. Je to můj bratr, Casi!“

„Ano. Ano, já vím. Ale dokud neuvěří, je nebezpečný. A já nemám dost sil na to, abych dokázal, že jsem ten, za koho se vydávám. Pravdou je… že slábnu.“

„Mohl by ses taky uspat,“ plácl jen tak.

„Až mi dojdou síly úplně, budu jako vy. To se nesmí stát. Musím získat svou milost zpět.“

Dean si přidřepl k bratrovi a podebral ho pod rameny. Byl mnohem těžší, než si pamatoval.

„Hele, to vyřešíme pak. Teď mi pomoz s tím vega-balvanem. Kdyby se probral u mě na podlaze, dostal bych vynadaný, že jsem si tu zas neuklidil.“

Byl rád, že se už na nic neptal. S jeho pomocí dokázali Sama přenést do postele. Ovšem namísto toho, aby ho nechali v klidu snít, oba čekali na chvíli, kdy se probudí.

Cas měl pravdu. Nesměl se do nemocnice vrátit. A Sam by ho tam poslal. Proto zamknout bratra v pokoji byl jeden z Deanových nejlepších a zároveň nejhorších nápadů vůbec.