1. říjen 2008, 20:21

Znělka pro výherce dalšího souboje protrhla tísnivé ticho, které se mezi bratry rozprostřelo. Kupodivu ho nenarušovaly Samovy poznámky ke všemu, v čem měl Dean prsty – a taky použité ponožky –, dokonce ani Deanovo shazování bratra.

„Ty se vůbec nesoustředíš,“ namítl mladší Winchester a odložil ovladač od vytaženého PS2.

„Říkal jsem, že mi to za Kinga nejde,“ zabrblal Dean a naštvaně vyšpulil spodní ret.

Nebyl to ten pravý důvod – a to vytušil i Sam. Deana celý týden trápila jen jediná věc – co udělá s mužem, který každou chvíli okusoval zdi v jejich sklepení. Bylo po něm vyhlášeno pátrání, to nemohl jen tak ututlat.

Nedokázal se plně soustředit na nic, co vyžadovalo alespoň špetku jeho pozornosti. Občas se přistihl, že se snažil narvat nohu do rukavice, nebo nabíral brokolicovou polévku – další ze Samových blbých nápadů – vidličkou.

„Tak sis ho neměl brát,“ namítl jeho bratr a natáhl se po proteinovém nápoji.

Dean nad tím ohrnul nos. Sam mu sice jeden nápoj připravil taky – dokonce ho nalil do sklenice od piva, aby se Deanovi zalíbil –, ale stále se mu hnusila představa, že by měl pít něco, v čem je obarvená voda z kravského vemene.

Zalitoval, že si sem nevzal pivo. To by mu pomohlo se dostat k jiným myšlenkám, než byl ten pošuk, s nímž musel trávit nějaký ten čas, aby mu neuletěl zpátky na Mars.

Ihned nato následovalo slintání nad čokoládovou pochutinou s karamelem. Možná stačilo jen myslet na jídlo.

„Ale ty mi tím kostíkem nakopáváš prdel pokaždý. Vždyť se léčí, to prostě není fér,“ bránil Dean svou neschopnost a natáhl ruku k obrazovce, kde ležel jeho pokořený šampion.

„Nemůžu za to, že si vždycky vybereš ženskou s velkýma přednostma.“

„Líbí se mi, jak poskakuje, to je vše. A je docela dobrá,“ zkusil to znovu.

„Je skoro nahá,“ dodal mladší Winchester tím tónem, jejž používal právě pro bezdůvodné hubování.

„Hele, chtěl jsi hrát Tekkena. Věděl jsi, co tě čeká,“ prohlásil Dean a taky ovladač odložil.

„Navrhl jsi to ty. Měl jsem podezření, když jsem zaregistroval, že v historii vyhledávání není žádný porno.“

„Mám jen… pauzu.“

„Menopauzu? Měl jsem za to, že krámy jsi měl minulý týden.“

„To nebyla moje krev,“ bránil se.

„Fajn. Jak chceš. Jestli tě to nebaví, mohl jsi mi to říct. Nebo tě štve, že vyhrávám?“

Dean obrátil oči v sloup a zvedl se z gauče. Ztratil chuť na komunikaci. Na Sama musel mít trpělivost, ale ta byla pokoušena hned několika obyvateli tohoto – pro ně až moc malého – domu.

Někdy si připadal navíc. Někdy tu byl sám, ačkoli byl se Samem v kuchyni. Ty nálady se poslední týden střídaly tak rychle, že sotva dokázal postřehnout, kdy jaká převládala.

„Už končíš?“ zeptal se Sam.

„Potřebuju si odpočinout. Bobby mě nenechá vydechnout. A to jsi neviděl, do čeho mě přinutila Charlie.“

„Taky mě přihlásila na LARP,“ odvětil mladší z bratrů a myknul rameny. „Mám se naučit být zombie.“

„To by ti mohlo jít, praxi už za sebou máš,“ přilil Dean olej do ohně a mírně se poušklíbl.

Sam se nadechl, že něco řekne. Bylo znát, že má na jazyku spoustu výborných argumentů, jimiž by dokázal bratra srazit na kolena. Ale než stačil vyslovil jediné slovo, Dean ho přerušil.

„Dáš si slaninu?“ zajímal se.

Druhý z bratrů ho propálil pohledem. Dean to očekával, ale stejně si do něj rád rýpnul, kdykoli k tomu měl příležitost.

„Máš zvýšenou hladinu cholesterolu,“ namítl Sam, jakmile se k němu bratr otočil zády.

Na to už Dean neodpověděl. Věděl to, doktoři mu to opakovali při každém předvedení výsledků z krevních testů. Naléhali na něj, aby trochu upravil svůj jídelníček, on kýval hlavou, aby od nich měl pokoj. Byla to dokonalá rovnováha, kterou narušoval jen Sam a jeho příšerná kuchyně.

Kdyby neexistovalo něco jako fastfood, Dean by nejspíš dávno zhynul hlady. Jíst trávu a pastvu pro kozy nebylo nic pro něj, zato jeho bratr by to mohl žvýkat pořád. Nedivil by se, kdyby zjistil, že má čtyři žaludky a minimálně dva močové měchýře.

Došel do kuchyně. Naučeně natáhl ruku k lednici, odkud vytáhl plastový obal s několika plátky slaniny – kolik jich bylo původně, se nikdo v domě nedozvěděl, protože ihned po zmerčení několik kousků zmizelo. Položil ho na stůl a sehnul se ke skříni.

Zaslechl tiché lupání. Zamračil se. Myslel si, že myší se už dávno zbavili.

Pozorně naslouchal. Brzy si uvědomil, že zvuk nevychází ze skříně, ale z podlahy – konkrétně té ve sklepě, kde ukrýval své velké tajemství.

Povzdechl si. Měl mu dát na zabavení něco jiného než tužku, papír a rubikovu kostku. Ale Dean ani Sam už děti nebyli a hračky nepotřebovali – většina z nich skončila u Ellen, ale zaslechl, že i malá Jo vyrostla.

Vytáhl ze skříně pánev. Její oškrábaný povrch naznačoval, že nejlepší dny má dávno za sebou – a že ty její poslední se budou táhnout v duchu pomsty. Ale tahle byla Deanova oblíbená – slaninová –, proto to ignoroval.

Rozhodl se, že aby muže pod sebou uklidnil, mohl by mu dát něco k jídlu. Nosil mu jen Samovy pokusy o zdravou stravu. Divil se, že byl anděl stále naživu, protože když ho kontroloval naposledy, dělil se o své jídlo s veverkou. Jak ta se tam dostala, nezjistil.

Nalil na pánev trochu oleje. U něj byla trocha na zaplnění celého dna – kdyby nalil dostatek, slanina by se v oleji topila. Poté na ni naskládal několik kousků slaniny a s obracečkou v ruce čekal na chvíli, kdy bude krásně zlatavá.

Ozvala se rána. Opět se chvíli rozhlížel kolem sebe, než mu došlo, že to přišlo ze sklepa. Opravdu doufal, že si toho nevšiml Sam. Nechtěl by mu vysvětlovat, jak je možné, že se v jejich sklepě ukrývá muž, který utekl z nemocnice.

Když byla slanina hotová, naskládal ji na talíř. Přidal by k tomu i čaj, ale stačilo, že přelil mastnou tekutinu z pánve do plechového hrnku, aby si to mohl Castiel polít. Věřil tomu, že podobnou chuťovku ještě neměl.

Nehodlal tento božský pokrm znehodnotit pečivem. Tak, jak to na talíři bylo, to hodlal servírovat.

Musel odolávat touze si vzít. Musel být slušný hostitel, měl by první nabídnout pošukovi, až poté si vzít to, co na něj zbyde. Sice se mu to vůbec nelíbilo, ale nic proti tomu nezmohl. Tak pravila pravidla slušnosti.

Vzal talířek i plechový hrnek a vyšel z kuchyně. Opatrně nakoukl do obývacího pokoje, jestli Sam nesedí u PS2 a nesnaží se přijít na to, jak bratra rozsekat jedinou kombinací. Ale jeho dlouhé vlasy tam nezahlédl – naštěstí zaslechl jekot ze sprchy, když se dostal k sólu Back In Black.

Přesto, že si mohl být jistý, že se ho teď bratr nebude na nic ptát, šel potichu a pomalu. Nehodlal riskovat, že by jim do domu vletěla Charlie – která si kdysi dávno pořídila kopii klíče od jejich domu –, nebo Adam, ale ten byl zpátky u mámy.

Jakmile došel až ke dveřím od sklepení, zaváhal. Vůbec se mu dolů nechtělo. Podivín páchl, zatím se nedostal k tomu, aby mu ukázal koupelnu. A krev na nemocničním prádle vypadala děsivě i po zaschnutí.

Slíbil si, že až Sam zase na pár hodin zmizí a on bude mít volno, předvede tomu podivínovi, k čemu se používá sprcha a že by měl nosit něco, co nevypadá, že to prošlo přes jatka.

S nezvykle hlubokým nádechem a výdechem sebral všechnu odvahu, která dávno nevzala nohy na ramena, a dveře otevřel. Uklidnil se až ve chvíli, kdy je za sebou zaklapl, aby bratr nezjistil, že sem šel.

První, čeho si všiml, byla tma. Musel si dávat pozor, aby nevynechal schod – nemuselo by to dopadnout dobře. Našlapoval pomalu a jemně, jako by se plížil davem stovky důchodců, kteří čekají na chvíli, kdy se otevřou dveře jejich oblíbeného supermarketu.

„Casi?“ zašeptal do tmy.

Dolů se dostal bez problémů. Loktem levé ruky, která byla ke zdi blíže, rozsvítil světlo.

Castiel seděl na matraci. Ruce měl spojené prsty k sobě, pohled dočista prázdný, jako by se právě vrátil z alkoholové odvykačky.

„Ahoj, Deane,“ promluvil.

Dean sebou škubl. Nesnášel, když tohle dělal. Přísahal, že ještě před chvílí seděl na matraci. Tak co dělal za ním?

Otočil se k němu čelem a stáhl obočí k zeleným očím.

„Můžeš mi říct, co jsi tady dělal?“

„Čekal, Deane,“ odvětil hlubokým hlasem – přesto zněl jako dítě.

Trochu mu lezlo na nervy, že ho musel skoro pokaždé oslovit jménem. Ale stále to bylo lepší, než když mu za každou větou řekl Deane Winchestere.

„Ale ty rány. To bylo co?“ zkusil to znovu.

Anděl ukázal někam za sebe. Tam, kde kdysi byla hromada věcí – úhledná hromada s komínky – bylo smetiště. Jen nesmrdělo a některé z těch věcí by se daly použít znovu.

„Byla to nehoda,“ řekl Castiel stejným tónem, jakým s ním mluvil vždy.

Dean si znovu povzdechl. Nevadilo mu to, on to neskládal. Ale až to zjistí Sam – a doufal, že ho nenapadne se pustit do třídění hrnců a nepoužitelných kávovarů –, klepne ho.

„Fajn, nech to být,“ řekl mnohem tišeji, než plánoval. „Přinesl jsem ti něco k jídlu.“

„Andělé nepotřebují jíst,“ namítl.

„Já bych přísahal, že na bouřky je trochu pozdě. A já hlad nemám. Ale pokud si nedáš, sním to všechno sám. Problém mi to nedělá.“

Muž v baloňáku sklopil pohled na své břicho. Dlaněmi ho zakryl, prsty prohmatával, jako by se snažil přijít na to, jaké zvíře je v něm uvězněno, že tak mocně řve a kňučí.

„Myslel jsem si to,“ dodal Winchester a natáhl k němu ruku s talířem. „Tohle je slanina. Je to mnohem lepší než to žrádlo pro kozy, který dělá Sammy.“

„Ale andělé –“

„Nechcípneš tady hlady, jasný? Chceš zpátky svou čest?“

„Milost,“ opravil ho Castiel.

„No tak drž hubu a žer,“ dokončil a vrazil mu do ruky hrnek s přepalky.

Kupodivu se anděl skutečně posadil a položil si talíř do klína. V ten moment se Dean divil tomu, že se chystá jíst slušně a tak, že by se nemusel bát na něj dívat – ale jakmile se k talíři sklonil, aby nabral slaninu jazykem, zavrčel.

„Rukama. Vezmi to do ruky.“

Castiel byl zmatený. Deanovi nezbývalo nic jiného než mu to ukázat. Ne, že by mu to vadilo, když měl možnost prvního sousta.

Vzal slaninu mezi prsty, dost agresivně s ní zamával před andělovým bůhví jak starým obličejem a zakousl se do toho pokrmu, pro nějž by obětoval vše – kromě rodiny a vlastního života.

Brzy – ani netušil jak – chmatal po dalším kousku. Naštěstí se včas zastavil, aby mohl popohnat anděla.

Tentokrát se mu nechtělo zvracet, když ho sledoval. Castiel ovšem nevypadal zrovna nadšeně z chuti, jež se mu rozlila po jazyku – vlastně na něm nepoznal vůbec žádnou reakci. Výraz jeho obličeje zůstával neměnný.

„Zkus to s tím, co máš v hrnku,“ poradil mu Winchester.

Castiel přikývl a vypil veškerý obsah plechového hrnečku dřív, než ho Dean stačil zastavit.

V hlavě skládal pohřební píseň pro výbornou kombinaci chutí, tiše litoval zbytek slaniny, který se omáčky nikdy nedočká.

„Cítím… se dobře,“ prohlásil anděl, když dojedl i poslední kousky slaniny.

Na Deana nic nezbylo.

„Jak dlouho jsi nic dobrýho nejedl?“

„Nemyslím si, že pro to existuje číselné označení.“

„No… to můžu napravit. Pokud mi slíbíš, že mi ty peníze za jídlo vrátíš, až si najdeš práci.“

„Práci?“

„Nemůžeš být u mě ve sklepě celý život. Existenci. To je fuk, cokoli, co prožíváš. Vymyslím ti falešnou identitu a půjdeš někam za kasu.“

„To nechápu. To mi pomůže získat milost zpátky?“ zajímal se.

„Pokud budeš takhle jíst, té mojí se nedočkáš.“