3. říjen 2008, 8:11

Nikdo v domě nebyl zvyklý na to, že Dean Winchester vstával jen půl hodiny po zazvonění budíku – a už vůbec si nikdo nedokázal ani představit to, že by shodil ten šedý župan, v němž pravděpodobně někdo zemřel. Ale to byla hudba daleké budoucnosti.

Dean si utáhl opasek na županu a dal si do jedné ze dvou velkých kapes mobil. Do té druhé patřilo něco, bez čeho by si své ráno zažít nemohl – první ranní pivo a mentolové žvýkačky na zjemnění hořké pachuti po vyprázdnění dna.

Šoural se po bytě tak rychle, že by ho předstihli i System of a Down, k nimž se vracel poslední dobou docela často, s vydáním dalšího alba. Ale stejně jako to, že by vyměnil pivo za čaj, to bylo v blízké budoucnosti nemožné.

Byl rozespalý. Noc na rozvrzané posteli nebyla žádný med. Dlouho se převracel ze strany na stranu, nadával pokaždé, když pod ním zalupala křupka, která se skryla před jeho mlsným jazykem pod peřinu.

Už nejednou si Samovi postěžoval, že nemají uklízečku. Bratr ho však vždy odbil tím, že mu důrazně naznačil, že jeho bordel je jeho odpovědnost. Dean později ani nemusel dodávat, že by bordel vlastnil rád, ale že by to stálo hodně peněz a úsilí strávit s každou z dam alespoň pár chvil.

Došel k lednici a otevřel ji. Chvíli jen civěl na dveře, kde – přísahal by – měly být další tři sklenice s pivem. Ale zbývala jen jediná. Bude muset zaúkolovat Sama, aby mu nějaké dovezl, až bude mít cestu kolem supermarketu.

Popadl pivo. Téměř okamžitě ho otevřel a rychle objal rty hrdlo, aby pěna nevytekla na podlahu. Dnes neměl náladu na uklízení.

Na páteční ráno byl v domě pozoruhodný klid. Nebo to bylo jen tím, že Dean vstával tak brzy. Zatím se nikdo neodvážil vytáhnout sekačku a pustit se do zkracování svého trávníku před domem. Za to byl vděčný komukoli, kdo vymyslel ranní klid.

Ten noční by klidně o pár hodin posunul.

Snídani musel na nějakou dobu odložit. Dokud měl volný dům, musel toho využít.

Láhev s pivem sevřel v prstech a odtáhl ji od rtů. Chyběla už dobrá polovina. Pak se vydal ke dveřím od sklepení.

***

„Nechápu. Proč máte tohle na zdi?“ ozval se chodbou hluboký hlas.

Dean ukázal na rám hrdlem prázdné lahve a kývl hlavou. Byl to takový zvyk, jejž se nedokázal zbavit.

„To je obraz. Sammy je tu má na výzdobu. Myslí si, že mají nějakou cenu,“ odvětil Winchester tak klidně, jak po ránu dokázal.

„Lidé. Stále máte potřebu se všude podepisovat,“ poznamenal anděl.

Neptal se, jak k tomuto výroku přišel. Uznal, že to za optání nestojí. Jen neutrálně pokrčil rameny na znamení, že to tak asi bude, a šel dál.

Nečekal na anděla. Předpokládal, že něco z rozumu mu musí napovědět, že by ho měl následovat, pokud se nechce ztratit. V tom Deanovi hodně připomínal psa s povahou zvědavého umírajícího štěněte.

„Smrdíš, Casi,“ oznámil jen tak mimochodem, jakmile minuli Samovu ložnici. „A nepokoušej se to zapřít. Jsem zvyklej na všechno, ale tohle je moc.“

„Můj pach je ryze lidský,“ namítl tmavovlasý muž.

„Smrdíš jako hromada použitých ponožek. A to jsem ještě slušnej.“

Castiel zvedl paži výš, aby mohl nosem vyzkoušet, jestli opravdu páchne tak, jak jeho společník tvrdí. Podle toho, jak po chvíli nakrčil nos a stáhl oční víčka o trochu níž, než u něj bylo obvyklé, Dean poznal, že pochopil.

Jen u podpaží však anděl neskončil. Očichal tu část baloňáku, kam dosáhl, pak pokračoval po paži až ke špinavé dlani, která z nějakého důvodu smrděla ze všeho nejvíc.

„Nadešel čas, abych ti představil sprchu, kamaráde,“ prohlásil Dean s nepředstíraným nadšením.

„Ale já to nepotřebuju.“

„Hele. Je mi fuk, jestli ti to tvoje andělský mojo čistý pírka a… a ostatní části těla, který zmiňovat nechci, ale teď si nějak nefunguje. Takže si vlezeš do kouta a umeješ se, nebo tě opláchnu zahradní hadicí. A věř mi, že to se ti rozhodně líbit nebude.“

Nezdálo se, že by výhružka Castiela vyděsila. Stále na člověka zvědavě koukal, jako by se snažil vše vyčíst z jeho obličeje.

Dean se zastavil u bílých dveří. Jako jediné měly dole malé dírky, aby se Sam neudusil v páře. Několikrát bratra podezíral z toho, že se zbytečně nahříval, a bral tak teplou vodu všem ostatním, kdo se šli sprchovat ve stejnou dobu jako on. Nebo mu trvalo moc dlouho si umýt vlasy.

Nešlo mu do hlavy, proč už se dávno neostříhal. Nejednou se mu Sam svěřil s tím, že na něj pískal hlouček kluků, když kolem nich procházel.

Zatřepal hlavou. Bylo příjemné myslet na bratra, ale opravdu ho nechtěl mít plnou hlavu v koupelně. Nejen že to bylo divné – ale na druhou stranu by z toho měly žně slečny z platforem na psaní –, ale zároveň se mu ta představa hnusila.

Bez dalšího zdržování dveře otevřel a ustoupil na stranu, aby mohl anděl projít.

„Dovnitř,“ přikázal.

Anděl šel bez odporu. Jen prozkoumal dveře, prsty přejel po dírách v nich – Samova práce, ale i Dean tam měl své značky – a už za ním mohl Dean zavřít.

Jakmile je od sebe dělila docela silná vrstva starého dřeva, spokojeně kývl hlavou. Tohle měl za sebou. Mohl jen doufat, že se ve vodě neutopí. A že ví, jak se používá mýdlo.

To by bylo, pomyslel si.

Ještě jednou pro jistotu klepnul na dveře a naklonil se k nim.

„Hlavně nás nevytop!“ křikl na něj.

Jediné, co se ozvalo, byla tupá rána. Lákalo ho dveře otevřít a podívat se, co spadlo, ale koupelna byla svaté území pro jednoho. Musel dodržet pravidlo „plné vany“, které Sam zavedl, když si kvůli vyrušování popálil krk kulmou.

Zaťal ruku v pěst. Musel doufat, že spadl Castiel – jedna jeho část chtěla, aby si něco zlomil, aby se to už neopakovalo. Kdyby to bylo cokoli jiného, Sam ho uškrtí.

Skousl si spodní ret. Potlačit to nutkání se přesvědčit, že se nic nerozbilo, byl nadlidský výkon. Ale dokázal se uklidnit natolik, aby se otočil na patě a několika dlouhými kroky se vzdálil od dveří dostatečně daleko.

Dojít do kuchyně už bylo mnohem jednodušší. Cestou však byl myšlenkami tak mimo, že si zapomněl utáhnout pásek od županu, který se zahákl o kliku od dveří.

Tiše zaklel. Tohle nesnášel. Přesně proto na minulém bratrském pokecu – akce, která se konala, kdykoli se oba objevili u Impaly a měli něco na srdci – navrhoval, aby odstranili dveře všude, kde nejsou potřeba.

Položil prázdnou láhev na stůl. Lákalo ho jít do lednice a vzít si ještě jednu. Bohužel, dobře si pamatoval, že poslední dopil asi před půl hodinou.

První, co upoutalo jeho pozornost, byly včerejší noviny, které Sam nechal ležet na své židli. Nechápal, jak si toho předtím nemohl všimnout. Nebo je viděl, ale v tom spěchu na ně zapomněl.

Sehnul se pro ně a položil je na stůl. V ten moment, kdy očima prolétl titulní stranu s obličejem nějaké ošklivé herečky a popiskem Viděli jsme ji, jak krmí kachny drahým chlebem!, si uvědomil, že s prázdným žaludkem se nečte nejlépe.

Znovu se jeho záchranou stala malá lednice, v níž jeho bratr skrýval své zeleninové podivnosti a Dean polotovary, které si doma dodělával. Občas se stalo, že tam měli schovaný jogurt, ale to byla buď chyba jednoho z nich, nebo si ho tam odložila Charlie.

Předklonil se tak moc, až by si Sam mohl jeho hlavu splést s hlávkovým salátem, vedle nějž Deanova hlava levitovala. Ale ani tak nedokázal najít to, co hledal. A prázdný žaludek se začal ozývat hlasitým kručením.

„To si děláš…“ ulevil si.

Než to stačil dokončit, objevil ještě kus sendviče, který včera nedojedl – jednoduše proto, že takhle velká ústa prostě neměl. Vytáhl ho, přičichl si k němu, přesvědčil se, že ten žlutavý povlak je prosáklá majonéza.

Teprve poté se posadil ke stolu a noviny rozevřel.

Pro jistotu prohlížel noviny pokaždé, kdykoli měl příležitost. Nemohl tušit, kdy se tam objeví titulek s fotkou těla Jamese Novaka a malinkým písmem pod ní.

Sice by asi bylo lepší, kdyby po něm přestali pátrat, protože by ho považovali za mrtvého, ale to by mu znemožnilo se anděla zbavit.

Zakousl se do dva dny starého sendviče a otočil stránku. Když přeskočil všechny stránky, které patřily bulváru, dostal se k celkem důvěryhodným informacím. Ale ani ty neobsahovaly to, co ho zajímalo.

Pátrání po Jamesovi Novakovi bylo první dny na titulní straně snad každého papírového média. Mluvilo se o něm jako o muži, který vstal z mrtvých. Viděl i přirovnání k zombie, někteří se zmiňovali o tom, že je to upír, jiní se vyžívali v podobnostech ke knižním dílům Rowlingové.

Ale čtenáře to hodně rychle omrzelo. Našly se mnohem zajímavější drby, které musel vědět úplně každý – a ty důležité zprávy se musely skrýt do pozadí. O muži, který měl být už tři roky mrtvý, se přestalo mluvit.

Na jednu stranu za to byl rád. Znamenalo to, že lidi to už přešlo. Že kdyby náhodou někdo u něj Castiela – v těle pana Novaka – objevil, ptal by se, kdo to je. Už by to nebylo to automatické to je ten mrtvej, Dean by si mohl vymyslet prakticky cokoli.

Ale protože se o to nezajímala média, neměl téměř žádné informace o tom, jak pokračuje pátrání. Nemohl tušit, jak jsou s tím páni od zdejšího kroužku detektivů daleko. Mohl jen odhadovat, že jim to bude trvat déle než Samovi. Ten na rozdíl od nich něco v hlavě měl – a piliny na vodě to nebyly.

Chtěl si znovu kousnout do sendviče, zahryzl se však do prázdna. Ani si nevšiml, že ho stačil sníst celý.

Podíval se na hodiny. Minutová ručička byla skoro na dvanáctce. Měl by jít zkontrolovat Castiela, už byl v koupelně dlouho.

Zvedl se od stolu. Židli zpátky nezasouval, počítal s tím, že se ještě vrátí. Pak trochu svižnějším krokem vyšel směrem ke koupelně.

V domě bylo podivné ticho. Neslyšel téct vodu, takže už nejspíš skončil. Pokud zjistil, jak se sprcha používá. Dean by mu to názorně předvádět nechtěl. Víc se mu zamlouval ten nápad se zahradní hadicí.

Postavil se před dveře a dvakrát zaklepal. Už ze zvyku.

„Casi?“ zavolal na něj.

Nic se neozývalo. Jako by tam ani nebyl.

Musel porušit pravidlo „plné vany“. Tady šlo o život. Vzal za kliku, prudce s ní trhl dolů. Dveře téměř vyrazil. Nečekal, že bude odemčeno.

To, co viděl, ho donutilo se plácnout dlaní do čela.

„Ahoj, Deane,“ pozdravila ho jediná část těla, která byla v hromadě bublinek vidět.

„Můžeš mi vysvětlit…“ Povzdechl si. „Nebo radši ne. Nechci to vědět.“

Pomalu došel k plné vaně. Cestou si vyhrnul rukávy, aby si je nenamočil. Tam nabral do náruče do největší hromádku bublin, aby z toho vězení společníka dostal.

„Hrát si na Spongeboba můžeš jindy,“ poznamenal, když konečně objevil vlasy.

„Jsem čistý?“

„Hlavně mokrej,“ dodal.

Všiml si, že si na sobě anděl nechal všechno oblečení. Baloňák plaval někde za ním, nadzvedávala ho velká vzduchová bublina.

„Ale… aspoň to nemusím prát.“