Když sestra přišla toho odpoledne Michaelovi vyměnit obvaz, našla jej téměř v slzách, s dolním rtem rozkousaným do krve, jak se zoufale snažil neukázat svou slabost a nerozbrečet se naplno.
,,Copak se stalo, pane Greene? Máte bolesti?" zeptala se tiše a Michael zavrtěl hlavou: 

,,Ne, nemám." vydechl pomalu. Doufal, že jej sestra nechá být a prostě odejde, ale mýlil se. Mladá žena se místo toho posadila na kraj postele a po chvíli mlčení promluvila: ,,To vaše zranění nebyla nehoda, viďte že ne?" Mladík sebou škubl. Jak to sakra může ona vědět? A kdo všechno o tom už ví, když to ví i obyčejná zdravotní sestra?

Michael mlčel. Styděl se a sestra to viděla. Opatrně se dotkla jeho ramene: ,,Víte, než jsem nastoupila sem, pracovala jsem dva roky jako klinická psycholožka. Mohla bych vám s něčím pomoci?" Michael si opět hryzl rty a chvíli mlčel, v jeho nitru zuřil boj daleko těžší, než jaký by musel vybojovat se všemi nepřáteli světa.
Poté ale začal mluvit. Všechno, co jej tížilo, muselo ven. Vyprávěl dlouho, o svém nástupu do armády, o neúspěchu akce ,,Orangutan" a nakonec také o svém pokusu se zabít. Sestra jej ani jednou nepřerušila, naslouchala mu pozorně a trpělivě.
,,Rád bych svou vinu odčinil, ale nevím jak." zakončil voják své upřímně vyprávění a odmlčel se. Sestra z něj nespouštěla oči. Michael se v nich pomalu učil číst. Byly plné citu, pochopení a bezelstnosti.
,,Jak se jmenujete?" zeptal se opatrně. Žena se pousmála:
,,Rachel. Rachel Dawsonová. Víte, pane Greene, udělal jste chybu. Podle mě by vám mohlo pomoci pokusit se ji napravit nějakým dobrým skutkem, někomu pomoci a tak. To může ulevit vašemu svědomí a budete se cítit lépe. Ehm - omluvte mě prosím, čekají mě další pacienti." zvedla se najednou rychle a zanechala Michaela samotného a zmateného.