Thomasovi se konečně podařilo alespoň trochu se vzpamatovat a jen co se probral z největšího šoku, podal Michaelovi ruku a silně jej objal. Potom se rychle obrátil a s prostým ,,Děkuji ti, kamaráde, hodně štěstí," vyrazil z kajuty a zavřel za sebou dveře. Nebyl čas na dlouhá srdcervoucí loučení a oba mladíci to věděli. Vyběhl schody na první palubu, rychle ji celou přeběhl a zamířil přímo ke člunu, kde už čekaly děti.

,,Ahoj, já jsem Thomas. Dostanu vás odsud." usmál se na ně, nastoupil za nimi a snažil se přitom nedávat najevo svůj žal a vnitřní bolest, která jej rvala na kusy. Zhluboka se nadechl a sáhl po jednom ze silných lan, kterými byl člun připoutaný k palubě.
,,Teď nás spustím na vodu!" křikl tak, aby jej všichni slyšeli.

,,Nebojte se! Seďte klidně a pevně se držte!" S těmito slovy začal lano opatrně uvolňovat. Člun sebou trhl a nečekaně se propadl o několik desítek centimetrů níž. Mezi dětmi vypukla panika. Jejich pláč doléhal až do podpalubí k Michaelovi, kteří se snažil dostat z nádob poslední zbytky dusíku:

,,No tak, Thomasi, dělej, sakra! Tak odplujte už!" zamumlal si pro sebe. Přepadla jej hrozivá úzkost. Ne z vlastní smrti, s tou byl už dávno smířen a očekával ji s jistým uspokojením, ale z toho, že exploze zabije také jeho přítele a nevinné děti, které odsud prostě muselyv pořádku odplout a zachránit se.
Druhému vojákovi se konečně podařilo dostat člun na hladinu a chopil se startovací šňůry. Vteřinu zaváhal a potom za ni dvakrát prudce škubl. Motor zakašlal, ale poté zhasl. Něco bylo špatně.
Thomas to se stále vyšší nervozitou a strachem zkusil znovu. Situace byla zoufalá. Dvě rychlá trhnutí za šňůru, jedna nebo dvě nadávky, vulgárnější, než měl s ohledem na děti v úmyslu. Nakonec vztekle vsedě nefunkční startér pořádně nakopl nohou.

,,Naskoč, ty zatracený šrote! No tak dělej! Dělej!" vykřikl, zaťal zuby, zavřel oči a trhl šňůrou, až se mu bolestivě zařízla hluboko do dlaně. Motor naskočil. Nejdříve se ozýval tiše a nesměle, jeho zvuky se ale staly brzy pravidelnějšími a hlasitějšími.