David

Ještě ten den jsem zašel za Markem a ukončili jsme náš vztah. Tedy, ukončil ho on, protože jsem mu byl nevěrný. Mě to netrápí, poněvadž jsem začal chodit s Alexem.
Bohůmžel, musíme to tajit kvůli tomu, že se jeho otec pokusil zničit svět.

Ale on není zlý, naopak je hodný a hlásí se ke světlu.
Slíbil jsem mu, že se poptám v Řádu, jak by na něj reagovali.
Jenže jsem to nestihl.

Když jsem dorazil do vily, čekalo na mne překvapení v podobě staršího z otců.
Strašně mě seřval za to, že jsem kašlal na výcvik a oznámil mi, že okamžitě odjíždíme do Egypta.

„Jdeme hned, tady na tebe zřejmě nestačí. Zavolej Markovi, ať se sbalí.“

„Marek asi nepojede. Rozešli jsme se.“

„Co? Proč?“

„Protože jsem ho včera podvedl a on nás přistihl.“

Táta na mě nevěřícně zazírá:

„Děláš si srandu, Davide?!?
Máš pár dní přítele a podvedeš ho? Proč, u všech bohů?“

„Protože jsem se zamiloval, tati. Neplánoval jsem to.
Tedy, ten sex trochu ano, ale láska přišla sama.“

Otec si povzdychne a zeptá se:

„Je to aspoň mág, nebo polobůh?
Nemůžeš chodit se smrtelníkem.“

„Neboj, tati. Je... Polobůh.“

„Takže polobůh. Kdo je to?“

„Promiň, ale to ti zatím nepovím. Teprve, až si budeme jistí. Navíc musí zůstat tady.“

„Dobrá. Tak pojď. Už nás jistě čekají.“

Otec mávne rukou a vytvoří zářící kruh, do kterého následně vstoupíme.
Na okamžik mě oslepí bílé světlo a než se naději, hledím na obrovskou budovu z červených cihel.

„Sutechův, čili nyní Lukášův chrám. Jsme v Avarisu, synu.

Rozhodli jsme se, že zde zahájíš své studium živlů a boje.

Živly tě bude učit samozřejmě táta a boj bůh války Moncev.

Nechci slyšet, že se ulíváš.
A dávej si pozor na ostatní bohy.
Tak šup, běž dovnitř, Moncev čeká.“

Popožene mne do chrámu a sám zmizí v záplavě světla.

Když procházím dlouhou síní, všímám si vysokých postav bohů, kteří mě upřeně pozorují.

Na konci sálu stojí muž v černé suknici a přilbě, v ruce držíc kopí.

„Buď vítán v chrámu svého otce a děda, SethHore.

Jsem Moncev, bůh války a vítězství.
Budu tě vyučovat nejen boj, ale také válečnou strategii.
Pojď za mnou.“

Moncev se otočí a projde světelným kruhem, na jehož druhé straně se nachází rozlehlá hala plná nejrůznějších zbraní, především kopí.

Bůh války se zastaví přesně uprostřed místnosti a zmenší svou velikost, abychom si byli výškově rovni.

„Nejspíš přemýšlíš nad mou podobou, nebo se mýlím?“

„Trochu, vládce Monceve.“ odpovídám se skloněnou hlavou.

„Tak to ne, chlapče.
Neukazuj podřízenost. Jsi božský princ. Následník trůnu a Dvojí koruny.
To my jsme podřízeni tobě. Nebo alespoň jednou budeme.

Pokud nechceš bohy oslovovat jmény, použij slovo 'vznešený'.
A pouze se ukloň hlavou na znamení úcty, či respektu.

A abych vysvětlil svou podobu, bůh může vypadat, jak chce.
Vetšinou samozřejmě užíváme skutečný vzhled, nicméně, občas i ten lidský.

Já sám nosívám sokolí hlavu, na níž mám položený sluneční kotouč s pery. Avšak, budeme bojovat, tudíž je tato podoba lepší.“

Moncev se rozkročí, luskne prsty a rázem přede mnou stojí v plné zbroji.

„Převlékni se a vezmi si kopí.“

Soustředím se a kouzlem vyměním teenagerovské letní oblečení za tmavě modrou suknici a do ruky přivolám kopí.

„Výborně. Je vidět, že základy znáš. Bojoval jsi už?“ pochválí mě.

„Ano, vznešený. Tedy, ze začátku, když jsem ještě chodil na trénink.“

„Dobře, Davide. Tohle bude trochu jiné. Jsme bozi, tudíž jsme silnější a rychlejší, než smrtelníci.

Užij svou moc. Soustřeď ji do úderů a do vlastní rychlosti.

Tvá zbraň je tvá prodloužená paže.
Kopí je zbraň vhodná pro boj zblízka. Nepouští protivníka k tělu.
Můžeš jím bodat i vrhat. A také odrážet nepřátelské útoky.

Zkusíme si to. Tvým úkolem je bodnout mne do břicha a zároveň chránit to své.
Ale neboj, ani jeden z nás nebude vážně zraněn.

Máš první ránu.“

Bůh války znovu luskne prsty a oba nás obklopí jakýsi světelný štít.

Neváhám a dlouhým skokem dopadnu přímo před něj a bodnu.
Je překvapený, ale úder včas odkloní a sám zaútočí. Teď se musím bránit já.

Postupně si vyměňujeme rány a údery. Naše těla pokryje pot. Přesto mám stále plno energie a po několika minutách se mi podaří odklonit Moncevovo kopí a bodnout jej do nyní nechráněné části těla.

Moncev hekne a zkroutí se bolestí. A když se za chvíli narovná, se zděšením hledím na otevřenou ránu, z níž vytéká zlatavá tekutina.
Ichor, krev bohů.

„Monceve! Já tě zranil!“

Můj učitel se trhaně nadechne, přejede si rukou po břiše a zranění vyléčí. Poté se na mne podívá novým pohledem.
Ve tváři se mu zračí několik emocí.

Překvapení, respekt a strach.

„Myslím, že je zbytečné pokračovat.
Nejen, že jsi mne porazil během deseti minut, ale navíc jsi překonal mou božskou i magickou ochranu.

Je to přesně tak, jak předpověděl Thovt. Jsi mocnější, než jiní.

Tví otcové jsou nejmocnějšími bohy světa od začátku samotné jeho existence, ale myslím, že už jimi dlouho nebudou...

Sdělím jim, co jsi dokázal. Projdi kruhem. Dostaneš se do své komnaty. Za dvě hodiny tě zde bude očekávat Lukáš, aby tě naučil ovládat živly.

Zatím si odpočiň.“

Moncev se rozzářil a zmizel a zanechal mne v myšlenkách.

Rudá země

Vysoká žena shlíží na mladého muže.

„Nuže, co je tak důležité, že jsi přišel do Egypta, Danieli?“

„Mám novinky, má paní.“

„Tak povídej.“

„Jedinečný podvedl svého přítele a vládce Jakub jej odvedl do Avarisu.“

„To vím, viděla jsem ho.“

„Podvedl ho s tím mým spolužákem. A ten kluk je bůh.“

„Cože? Který??“

„To netuším. Vím pouze, že je egyptský, ale nic víc.“

„To se zjistí.
Ale také mám novinku. SethHor ve cvičném souboji porazil a dokonce zranil Monceva.

Už je jisté, že bude mocnější, než Jakub i Lukáš.

Musí být náš!“

„Jak to chceš udělat, paní?“

„Něco už vymyslím. Je třeba mu ukázat, že jeho rodiče vládnou špatně.

Ty zjisti, kdo je ten Davidův nový přítel. Toho také odstraníme.

Jdi!“