Shrnutí: Henry ji pozve na střešní party a to je jen začátek mnoha změn, které Becky ještě čekají.

Sugar Daddy!Henry Cavill x Becky Kim (Asian OFC)

Varování: Jenom idiot, který nebere ne jako odpověď.

Počet slov: 7.5k

1.října, 20:00.

Henry se mě zeptal, jestli s ním nechci jít na party na střeše. Jako, samozřejmě, že jsem s ním chtěla jít, protože jsem na takové party nikdy nebyla. Nicméně, když se pokusím najít něco na sebe, skoro nic mi nezůstane. Peníze, které mi dal, šly přímo do banky na zaplacení mého velkého dluhu. Trošku mám nutkání se Henryho zeptat, jestli to za mě nezaplatí, ale bojím se ho o to požádat.

Teď si ale trošku přeju, abych to utratila za oblečení. Ani nevím, co se tak nosí na střešní party.

Obuju si své černé lodičky poté, co si obleču obyčejné černé tričko s dlouhým rukávem, které je zakasané do šedých kostkovaných kalhot. To alespoň nějak vypadá sofistikovaně.

Doufám.

S kabelkou v ruce vyjdu ze dveří. Vím, že Henry už je tu, takže se už jen potřebuju proplížit kolem pana Del Rossiho.

Doufejme jen, že se zase dívá na nějaký seriál.

Poté, co nahlédnu za roh, vidím, že je moc zabraný do nějakého filmu, takže rychle vystřelím z budovy bez toho, aby si mě všiml. Jakmile jsem venku, uvidím Henryho, jak se opírá o svého Range Rovera.

Vypadá tak draze. Myslím, že jeho pásek stál víc, než celý můj outfit. Černé kalhoty zvýrazňují pevnost jeho nohou (a pravděpodobně i pevnost jeho zadku, ale to ukáže jedině čas) a spároval to s úzkou bílou blůzou s rukávy vyhrnutými k loktům, čímž odhaluje svá dlouhá předloktí a pravděpodobně hodně předražené hodinky.

Místo toho, abych ho pozdravila tak, jak se dělává, když potkáte někoho, koho znáte, nechám slova: „Jsem šíleně nedostatečně oblečená," vyklouznout z mé pusy, přičemž se zastavím uprostřed chodníku.

„Ne, nejsi," řekne Henry. „Vypadáš dokonale."

Dokonale není slovo, které bych si se sebou spojovala. Nikdy. Dokonce i mí rodiče a sourozenci by souhlasili, že dokonalé a já nejdeme spolu ruku v ruce.

„Promiň, cože?"

„Vypadáš dokonale," zopakuje. „Jestli si ale myslíš, že nejsi dostatečně oblečená, mohli bychom nejprve zajet na nákupy. Máme čas."

„Opravdu?" zeptám se. „Ale chtěl jsi dneska večer jít na tu party. To tam nechceš být včas?"

„Existuje taková věc, které se říká módně pozdě," řekne. „Navíc, nechci, aby ses cítila, že jsi nedostatečně oblečená."

Je tohle opravdu můj život? Jenom naznačím, že něco chci a on pozastaví svůj život, aby mi to prostě mohl dát?

Na to bych si mohla zvyknout.

Kolik nám zbývá času?" zeptám se. „Je teď ještě vůbec nějaký obchod otevřený?"

„Máme všechen čas na světě. Nastup si, Becky," řekne s úsměvem. „Znám místo, kde mají pořád ještě otevřeno."

✤ ✤ ✤

Když Henry řekne, že zná místo, opravdu zná místo. Vezme mě do toho nejluxusnějšího butiku na celém Manhattanu a jeho vlastník (Který je o dost menší než Henry, ale wow, pořád velmi krásný. Rozhodně někdo, kvůli kterému bych si zlomila krk, kdyby prošel kolem mě) zvedne ruku, když nás uvidí. „Henry, jaké to překvapení." Jeho hnědé oči přistanou na mně a usměje se ještě jasněji, než předtím. „Nazdárek, jsem Peter."

Natáhne ke mně ruku a já ji opatrně vezmu. „Já jsem Becky, ráda tě poznávám."

„Co pro vás dneska můžu udělat?"

„Jdeme na střešní party k Ginovi," řekne Henry, jeho ruka vlastnicky spočívá kolem mého pasu, skoro jako kdyby chtěl, aby každý v obchodě (a to zahrnuje i čtyři bohatě vypadající muže v zadní části obchodu) věděl, že jsem s ním. „A chceme najít něco, co by si ona mohla vzít na sebe. I když si myslím, že už tak vypadá krásně, měla by se cítit příjemně."

Omluvte mě, mé nohy by z tohohle neměly být tak rozviklané.

Peter přikývne. „No, tak to pro vás mám to pravé. Pojď se mnou, Becky."

Henry zmáčkne můj pas, než s Peterem zajdu do levé strany obchodu.

„Takže," řekne Peter. „Užíváš si tento typ života?"

Jak někdo odpoví na takový náznak, ještě když je to pravda? „Hm, cože?"

„Ou, love, vím o všem, co vy dva máte," řekne. „S Henrym se známe už hodně dlouho." Prochází věšáky s oblečením, jeho oči skenují každý kousek, který tam je. „Chodili jsme spolu na střední a stali jsme se nejlepšími přáteli. Pořád jsme. Takže po vysoké, on začal podnikat s Midnight a stal se špinavým boháčem a já ne. Pracoval jsem v obchodech s levným oblečením poté, co jsem dostudoval módní design, a když viděl, jak s tím bojuju, dal mi všechno, co bych mohl potřebovat do začátku. A teď se na mě podívej. Jeden z největších butiků tady na Manhattanu."

„Opravdu?" zeptám se ho. „To takhle pořád rozdávám všem peníze?"

Zavrtí hlavou a ze rtů mu unikne zachechtání. „Ne," odpoví Peter. „Sotva to dělá. Jenom daruje na charitu a to vždy anonymně. Víš, byl to můj nápad přihlásit ho na Sugar Sugar. Začínal být velmi osamělý."

„Jak?" zeptám se. „Přeci jen, jak to, že někdo, kdo vypadá takhle, ve svém životě nikoho nemá?"

„On je..." začne Peter. „Počkej minutku, jak to jen řeknu? Nakloněný k samotářskému životu."

„Tak proč se teda ale přihlásil?"

„Protože ten samotářský život pro něj není nic dobrého." Usměje se a řekne: „Becky s pěknými vlasy byl první profil, který na něj vyskočil, a bylo to všechno, co potřeboval vidět."

Jsem zvláštně polichocena. „Opravdu?" zeptám se. „Proč?" Snažím se vybavit svůj profilový obrázek, což je hodně obyčejná fotka mě, jak sedím v trávě během pikniku s Genevieve a Violou.

„Nevím. Přihlásili jsme ho a on s tím souhlasil hned, když uviděl tvou fotku a přečetl si tvůj profil. Ani se nepodíval na žádné jiné profily, jenom kliknul na ten tvůj a poslal ti zprávu." Peter posbíral set: úzkou černou sukni s crop-topem s dlouhým rukávem. Popožene mě, abych ho následovala a jako štěně jsem vlála za ním. Vzal nějaké černé lesklé boty s vysokým tenkým podpatkem poté, co se mě zeptal na velikost bot. Dokonce s sebou vzal i nějaké šperky.

Peter mi všechno pověsil v kabince a Henry se posadil na židli. „Ukaž mi to, až budeš oblečená, dobře?" řekne mi. Přikývnu, a když Peter vystoupí z kabinky, zatáhnu za sebou závěs.

Zatímco se převlékám, slyším, jak si tiše povídají. Uchem se nahnu k závěsu a snažím se rozluštit, o čem si povídají, ale nerozumím ničemu, co říkají.

Je ale to, co mi Peter řekl, pravda? Opravdu Henrymu stačil jen jeden pohled na můj profil? Což znamená, že nelže, když mi říká, že jsem krásná?

Podívám se na sebe do zrcadla a vezmu stříbrný náhrdelník a ladící prsten. Vypadá to úžasně, pomyslím si, protože sukně a top na mém těle vytváří úžasné křivky ve tvaru přesýpacích hodin. Mé pracovní oblečení je hvězdou ve schovávání těch páru křivek, které mám, a mé zbylé oblečení je nijak nezvýrazňuje. Nasadím si lodičky a roztáhnu závěs.

„No panečku," řekne Peter, když vystoupím z kabinky. „Jsi nádherná."

„Díky tobě." Zachechtám se. „Totálně to miluju."

Peter přejde ke mně a trošku víc mi narovná sukni. „Víš, miluju každý kousek oblečení v tomhle butiku, ale je to teprve až modelka, která jim dodá to kouzlo. Jsi si jistá, že mi nechceš dělat modelku?"

Neměla bych se červenat. „Nemyslím si, že bych na to byla dost dobrá."

„Nesmysl," řekne Peter. „Nemusíš mi ano říkat hned, ale promysli si to." Jak to tak vypadá, myslí to totálně vážně.

Henry se postaví a přiblíží se ke mně, čímž se nade mnou doslova tyčí. Vezme mou ruku do své a zkoumá prsten, který tam mám nasazený. „Petere," řekne, „nemáš tam nějaký prsten, který je trošku víc delikátní?"

Jeho přítel přikývne a zajde dál do obchodu pro jiný prsten. Henry mi jemně sundá prsten z prstu.

„Co si myslíš?" zeptám se ho. „Přeci jen za to nejspíš budeš platit."

„Budu za to platit," řekne s úšklebkem. „Jak řekl Peter: jsi nádherná. Myslím, že všichni budou žárlit, když tě budu mít po svém boku."

O tom hodně pochybuju, ale rozhodně je to pěkný kompliment.

Peter se vrátí s jiným prstenem a poté, co je vyměnili, Henry mi nasadí ten jiný prsten na prst.

To mi rozhodně dává dost materiálu, s kterým bych mohla pracovat k mému dalšímu snu, to vám povídám. Tento prsten je vskutku o něco víc delikátní, ale když se na něj podívám, opravdu na mém prstu vypadá lépe. „Perfektní," řekne Henry. „Chceš k tomu ladící psaníčko?"

„Radši bych měla kabelku," zamumlám.

Nemusím to Henrymu říkat dvakrát. „Petere, mohl bys vzít nějaké kabelky, aby si mohla vybrat?"

Majitel obchodu opět odběhne do zadní části obchodu, tentokrát, aby vzal nějaké kabelky.

„Mám si dát svoje oblečení do tašky?" navrhnu. „Můžu to udělat, zatímco čekáme."

Už jsem se otočila, ale Henry mě zatáhne zpátky. „Ne," řekne přísně. „Zůstaň tady."

Zatímco nám Peter dává čtyři kabelky na prohlédnutí, on je nakonec ten, který dá mé oblečení do tašky, úhledně je složí způsobem, který bych nikdy nedokázala. Vyberu si černobílou kabelku, i když se mi hodně líbí ta růžová. Jenom asi nemám dost sebevědomí na to, abych s tímhle outfitem vynosila růžovou kabelku.

Poté, co Peter odstřihl cenovky z oblečení a Henry za něj zaplatil (byly to dobré dva tisíce dolarů, moje ubohé srdce), obdrží od svého přítele tašku s mým původním oblečením a s Peterem se rozloučíme. „Můžeme tu chodit častěji?" zeptám se Henryho, když mi otevře dveře.

„Pokud chceš tak ano, samozřejmě."

Jakmile jsme zase usazeni v autě, podívám se do strany. „Děkuju ti, miluju to."

„Výborně," řekne a nastartuje auto. „Vypadáš božsky, Becky."

✤ ✤ ✤

Vím, jak sluhové u aut fungují, ale nikdy jsem ve skutečném životě neviděla, jak se to děje. Vlastně jsem jednu dobu přemýšlela, že tak budu pracovat, ale pak jsem si uvědomila, že nemám řidičský průkaz, takže tuhle možnost jsem ze stolu smetla celkem rychle.

Henry zvedl ruku, když sluha chtěl projít kolem auta a otevřít mi dveře, jen proto, aby to udělal on sám. Nabídl mi svou ruku, a jakmile jsem ji vzala, pomohl mi z auta ven. Teď vstupujeme do výtahu, který je krásnější než celá bytovka, ve které bydlím.

„Gino je můj dobrý přítel," řekne. „Jeho večírky jsou většinou docela v pohodě, ale jestli budeš kdykoliv chtít odejít, stačí mi říct."

„Dobře," odpovím.

„A nevím, jaká je tvoje tolerance alkoholu," pokračuje, „ale jeho drinky jsou celkem silné, takže si na to dávej pozor."

Dobré vědět. Alkohol dobře nesnáším, možná až na dobré víno. „Bude tam víno?" zeptám se ho.

„Podívám se. A ještě si pamatuj, aby sis nebrala drinky od nikoho jiného, než ode mě, dobře?"

Odfrknu si. „Kolik si myslíš, že mi je?" zeptám se. „Jsem dospělá žena, Henry."

Usměje se. „No, víš, Becky," pokračuje, „Gino je možná hodný, ale jeho přátelé úplně vždycky ne." Podívá se do strany. „Kdybych byl tebou, držel bych se mi na blízku."

„Myslela jsem na to samé," zamumlám, má domýšlivost se vytratí, zatímco mluvíme. „Večírky nejsou zrovna mou parketou," přiznám. „Můj poslední večírek byl ples a bylo to příšerné. A to to bylo s lidmi, které jsem vlastně znala."

Přikývne. „Další důvod, proč bys mi měla zůstat na blízku."

Vystoupíme z výtahu a, o můj bože, estetika tohohle večírku na střeše je nádherná. Všude vidím zlaté světýlka a s ohřívači všude kolem má celé místo pěknou teplotu, takže v tomhle outfitu neumrznu k smrti. Můžu slyšet nějakou hudbu a vidím nějaké lidi tančit uprostřed střechy, zatímco ostatní stojí blízko baru nebo sedí na obrovském salónkovém gauči.

V pohodě, ti lidé vypadali v pohodě, jenom všichni vypadali hodně bohatě, zatímco já jsem na druhou stranu vypadala hodně chudě, dokonce i v tomhle outfitu za dva tisíce dolarů. Je si Henry absolutně jistý, že chce, abych se bavila s těmito lidmi? Přeci jen jsem teď součástí jeho reputace. Jestli na mě budou shlížet z vrchu, je mi to upřímně jedno, jelikož je pravděpodobně už nikdy neuvidím, ale jestli se budou stejně chovat k Henrymu kvůli mně... To nebude dobré, obzvlášť když mi platí za to, abych byla po jeho boku.

Henry si musí všimnout toho, jak je mi tady nepříjemně, protože poté, co mi položí těžkou ruku na bedra, se skloní dolů k mému uchu a zašeptá: „Kdybych se bál, že mě ztrapníš, nebral bych tě sem. Prostě buď sama sebou."

„Jsi si jistý?" zeptám se. „Henry, ani já nejsem se sebou samotnou spokojená. Můžu to nafakeovat, vymyslet si alter ego. Jen mi dej chviličku na přípravu."

„Ne," řekne přísně. „Chci tebe."

Má kolena se sotva dokáží vzpamatovat z toho komentáře. Chce mě...

...abych byla po jeho boku, aniž bych si na něco hrála. Nemá to v sobě jakýkoliv sexuální podtext. Na tom jsme se shodli, to vím. „Dobře," řeknu. „Jenom já. Jsi si jistý?"

Zachechtá se. „Jsem si jistý," potvrdí. Dojdeme ke stolu a on mi podá skleničku vína, než si sám vezme nějakou whiskey.

Bohatí muži tohle opravdu pijí?

Jeho ruka se z mých beder posunula výš do středu mých zad, palcem mě hladí po odhalené kůži mezi mou sukní a crop topem. Je to tak ležérní a jednoduché gesto z jeho strany, ale přesto díky němu cítím teplo a potěšení a rozbušilo se mi z toho víc srdce.

„Pokud se někdo zeptá," řekne Henry, „jsi můj doprovod."

Zajímá mě, jestli si mě vůbec někdo všimne, protože viděl Henry sám sebe? Ve chvíli, kdy mu chci něco říct, k nám dojde muž. „Henry, stihl jsi to!"

„Gino, rád tě zase vidím." Henry zvedne ruku a oba si jimi potřesou.

Oh, Gino je taky celkem pěkný. To Henry zná jenom samé krásné lidi? Myslela jsem si, že už Peter je skvostný, ale Gino je taky rozhodně pastvou pro oči. „Zdravíčko," řekne Gino, na obličeji se mu objeví milý úsměv.

„Ahoj," řeknu, nejsem si úplně jistá, jestli bych se měla sama představit nebo počkat, až se mě na jméno zeptá sám.

„Tohle je Becky," promluví Henry, když vycítí mou neschopnost být zdvořilá. „Becky, tohle je Gino."

„Rád tě poznávám, Becky," řekne Gino a plný nadšení mi potřese rukou tak moc, že se mi málem dislokuje rameno. Ale je milé, když vás někdo přivítá na něčím večírku s takovým nadšením. Obzvlášť, když jsem toho muže nikdy předtím nepotkala.

„Taky tě ráda poznávám," konečně zvládnu říct. „Líbí se mi estetika tohohle večírku. Je to tu velmi vřelé a nádherné."

Gino se usměje. „Víš, jsi vlastně první, kdo něco takového řekl." Podívá se na Henryho. „Líbí se mi."

Popožene nás, abychom ho následovali na pohovku v rohu a zatímco za ním jdeme, zatahám Henryho za ruku. „Líbím se mu?" zeptám se ho. „Opravdu to právě řekl?"

„Řekl," potvrdí mi Henry s úsměvem.

Sleduju, jak Gino odežene lidi z pohovky a rukou nám naznačí, abychom se posadili. Henry a Gino oba čekají, než se posadím, a já si položím kabelku do klína, jelikož si nejsem jistá, kam až mi jde díky té sukni vidět, když teď sedím. Když jsem si překřížila nohy, Henry mi položí ruku na koleno, zatímco s Ginem řeší nějaký business.

Celá má kůže hoří, dokonce i tam, kde se jeho chladný prsten dotýká mé nohy.

Zatímco jsem trošku zklamaná, že mě Henry a Gino nezapojují do konverzace, uvědomím si, že to není o mně. Samozřejmě, že to není o mně. Jsem Henryho doprovod, on je tady mnohem důležitější než já a řeší tady práci, i když je to party.

Očima rejdím po lidech, kteří vypadají, že se všichni znají. Lidé se tady vždycky líbají na tváře, když se k někomu přiblíží. Nějaká žena omotá své paže kolem muže, který si ji přitáhne blíž, zatímco si ťukají skleničkami.

„Kde jsou toalety?" zeptám se jich.

„Blízko výtahů," odpoví Gino. „Po tvé pravé ruce."

„Dobře, děkuju," Podívám se na Henryho a tiše řeknu: „Za chvilku budu zpátky."

Položím svou prázdnou skleničku od vína na stolek a projdu skrze lidi k toaletám. Ne, abych se vyčůrala, ale abych si posbírala myšlenky. Každý tady je tak pěkný a úžasný a mně přijde, že jsem úplně mimo.

Protože dokonce i záchody jsou nazdobené takovým pěkným a bohatým způsobem a já nejsem nic z toho. Podívám se do zrcadla a rozhodnu se upravit si trošku svou rtěnku. Udělám pár dechových cvičení, protože cítím, že samu sebe nervuju.

Po krátké pauze od večírku se rozhodnu vrátit zpátky na pohovku. Protlačím se skrze enormní dav lidí, ale když jsem znovu opravdu blízko Henrymu a Ginovi, do někoho vrazím.

„Ou, sakra, strašně se omlouvám," řeknu.

Muž, do kterého jsem vrazila, se na mě usměje a já bych z ničeho nic potřebovala sluneční brýle. Proč jsou jeho zuby tak bílé? Je to vůbec zdravé? „Ne, to je v pořádku," řekne. „S kým tady jsi?" zeptá se mě potom.

„Jsem tady s ním," řeknu a ukážu na pohovku, ale uvidím, že Henry už nás sleduje.

„Chceš něco na pití?"

Jo, to je jasné ne. Nepřijmu drink od někoho, kdo jich už sám měl až moc. „Ne, ale díky za nabídku," řeknu a vezmu si Henryho radu, abych od nikoho nepřijímala žádné pití kromě jeho samotného, k srdci. „Musím jít."

Chci kolem něj projít, ale on mě pevně chytne za zápěstí. „No tak, jeden drink."

V pasťáku jsem se sotva mohla něco naučit, ale je jedna věc, kterou jsem se naučila zatraceně rychle: pokud se chcete osvobodit z něčího stisku, otočte svou ruku směrem k jejich palci. Nedokážou vás tak udržet, i kdyby chtěli, a když vidím, jak je tento muž opilý, myslím, že to bude možné udělat.

Otočím ruku k jeho paži, a jak jsem předpokládala, pustí mě. „Ne, díky," řeknu a rychle přejdu k pohovce v rohu. Henry sedí na kraji svého místa, a když se k němu přiblížím, postaví se. „Obtěžoval tě?" zeptá se mě, jeho oči jsou o několik odstínů tmavší, když mě chytne za předloktí.

Proč Henry vypadá, jako kdyby byl připravený toho muže zaživa stáhnout z kůže a proč je to tak sexy?

„Ne," řeknu.

„Dle mého to tak ale vypadalo."

Chce kolem mě projít, ale já mu dám ruku na hrudník (dobře, to byl původní plán, nakonec ale přistane na jeho břiše). „Postarala jsem se o to, Henry," vysvětlím a oba se podíváme na toho muže, který si pořád tře ruku, což znamená, že jsem ho překvapila. „Slibuju ti, že jsem v pořádku."

Odkašle si, skoro jako kdyby se tak chtěl zadržet, aby s tím nic neudělal. Jednoduše přikývne a když se oba zase posadíme, spočine svou těžkou rukou na mé noze, zatímco se s Ginem baví o další práci. Jeho stisk na mé noze se lehce zpevní pokaždé, když se ten muž podívá naším směrem.

I když většině nerozumím, úplně mě vábí způsob, jakým Henry mluví. Zní tak sebevědomě, když mluví o něčem, co je jeho parketou. Čas uteče, ale není ani jedna sekunda, kdy bych se nudila.

Omotám paži kolem jeho a opřu si líčko o jeho svalnatý biceps.

To zaujme jeho pozornost. „Podívej se na sebe," řekne s roztomilým úsměvem na tváři. „Jsi unavená, Becky?"

„Ne," řeknu, ale je to lež. Upřímně: jsem šíleně unavená.

„Jsme tady už docela dlouho," pronese a podívá se na své hodinky. „Skoro dvě hodiny."

„Jsme tady už dvě hodiny?" zeptám se ho. Rozhodně mi to tak nepřipadá. Není divu, že jsem unavená, moje večerka je už dávno pryč. „Opravdu?"

„Jo," řekne. „Myslím, že bychom měli jít."

„Ne, nemusíme, ne, jestli ještě musíš pracovat."

„Jdeme," sdělí mi.

Jo, s tím se nemůžu hádat.

Zpříma se posadím, a když stojí, natáhne ke mně ruku, abych se ho chytla. I když jsem dokonale schopna vstát, ráda jeho nabídku přijmu. Rozloučíme se s Ginem (Který mě dokonce stáhne do objetí, což se očividně dělá, když jste bohatí? Nevím.), a když jsme opět ve výtahu, nedokážu schovat svůj úsměv. „Gino je fajn."

„Je."

„Nejsi naštvaný kvůli tamtomu chlapovi, že ne?" zeptám se.

Odfrkne si, ale já mám pocit, že to je odpověď na mou otázku.

„Nebylo to tak hrozné, Henry."

„Pro mě ano," řekne.

Sluha přistaví auto a Henry mi do něj opět pomůže nastoupit, vlastnost, kterou velmi oceňuji a doufám, že s tím nikdy nepřestane. Zatímco mě Henry veze domů, zapřu se do sedadla a otočím hlavu do strany. „Copak?" zeptá se mě a jen jednou rukou otočí volantem.

„Nikdy jsem tě neslyšela tak moc mluvit o práci," řeknu. „Bylo pěkné vidět tě mluvit o něčem, co je tvou vášní. Víš, že hodně mluvíš rukama, když se k něčemu nadchneš? Je to roztomilé."

Henry se zasměje. „Roztomilé, říkáš?"

„Ou, no jasně, ty jsi tvrďák. Roztomilý nesedí s tvou reputací."

Zastaví auto před mou budovou. „Díky, že jsi se mnou šla."

„Samozřejmě," řeknu. „Pokud Gino bude mít další party na střeše, pozvi mě, prosím. Líbí se mi, jak to tam vyzdobil. Nebo nechal vyzdobit, nevím. Myslím, že by k tomu měl přidat trošku víc žluté a oranžové. Nemyslím ale ty neonové odstíny, ale ty teplé a jemné - Henry, proč směješ?"

„Je pěkné vidět tě mluvit o něčem, co je tvou vášní," vysvětlí s úsměvem. „Chceš, abych tě doprovodil?"

„Ne, pokud by správce uviděl, že jsem přišla s mužem, jako jsi ty, nemám ponětí, jak by reagoval, a ani to nechci zjistit."

Otevře mi dveře poté, co sám vyleze, a podá mi tašku s mým starým oblečením. „Brzy tě vezmu na nákupy," slíbí mi.

Líbí se mi, jak se to pokusí formulovat jako otázku, ale selže. Ukazuje mi to, že nehledě na to, kolik má peněz, pořád je to člověk. „Opravdu? Půjdeme zase za Peterem?"

Přikývne. „Mezi dalšími obchody, ano."

„Super, jasně. Děkuju ti za dnešní večer. Hodně jsem se bavila."

„Já taky," řekne.

Nevím, jak se s ním rozloučit, tak se jednoduše usměju a dojdu ke vchodu do bytovky. Ještě jednou se podívám přes rameno a ostýchavě mu zamávám.

Rychle vyběhnu po schodech, a jakmile jsem u sebe v pokoji, telefon v kabelce mi zapípá. Henry mi poslal tisíc dolarů? Děkuju ti, za tvůj dnešní doprovod, Becky je napsané v popisku.

Nemůžu si pomoct a usměju se, i když to netrvá dlouho, protože vím, že budu muset vzít část těch peněz, abych zaplatila panu Del Rossimu a zbytek půjde na můj dluh.

To znamená, že si je ještě nemůžu užít.

Ale to brzy přijde, jsem si tím jistá.

3. října, 14:00.

Henry mě vezme na nákupy, přesně jak mi slíbil, ale po ránu, které jsem měla v Retro House, pořád jen zívám a cítím se totálně vyčerpaná. Dokonce i v kabince občas jen sedím na malé stoličce a doufám, že načerpám nějakou energii. Nicméně se rychle dám dohromady, když si uvědomím, že Henry tady je, aby zaplatil za všechno, co si mé srdíčko usmyslí. Alespoň můžu být milý společník.

Rozhodneme si dát malou přestávku na kávu v blízké kavárně a to naštěstí znamená, že do sebe můžu dostat alespoň trošku kofeinu. Rozhodně to potřebuju.

„Jsi unavená," poznamená Henry.

Dobře, očividně se mi nedaří dobře to skrývat. „Jo, omlouvám se. Těžké ráno v práci," řeknu. Zapřu se do židle a zavřu oči, zatímco mi jemné sluneční paprsky svítí na obličej. „Navíc se mi včera debilně spalo."

„Chceš jinou práci?" zeptá se.

Opět otevřu oči, abych se na něj mohla podívat. „Ou, rozhodně, ale nemám moc co nabídnout," řeknu. „Na nic nemám kvalifikaci."

„Co kdybys prostě odešla z práce?" navrhne.

Zadusím se na vlastní slině. Opravdu mi právě řekl, abych odešla z práce? I když je práce v Retro House otřesná, nemůžu jí nechat. „Promiň, cože?" zeptám se. „To, že jsem na tobě docela závislá, je pro mě už dost nepříjemné, ale že bych odešla z práce? Opravdu? A co bych jako dělala s tím vším časem? Vzala si tvoji kreditku a nakupovala do odpadnutí?"

Když nad tím tak přemýšlím, vlastně to zní jako něco, co bych si řádně užila.

Henry se zachechtá. „Chtěl jsem ti nabídnout jinou práci," řekne.

Zatímco mi představa toho, jak chodím po městě s Henryho kreditkou v mé kabelce za tisíc dolarů, asistentem, který mi nosí tašky, a malou čivavou jdoucí vedle mě v ladícím outfitu, běží hlavou, uvědomím si, že jiná práce by pro mou pýchu byla lepší.

„Ou," řeknu, když nabídka nové práce zaujme mou pozornost. „Jakou práci?"

„Midnight hledá někoho, kdo by mohl pracovat v archivu. Momentálně je tam šílený nepořádek a bude to jenom čím dál horší, pokud tam někoho nedosadíme, aby to zorganizoval."

Myslím, že to bych vlastně zvládla. „Jsi si jistý?" zeptám se. „Protože nechci pro tebe pracovat jen proto, že je ti mě líto."

„Není mi tě líto," řekne mi Henry. „Chci ti dát příležitost, jak si vydělat peníze, než se odpíchne tvá spisovatelská kariéra."

Chrochtnu. „Jo, jako kdyby se to někdy stalo."

Nakloní hlavu. „Stane se to, Becky, jsem si tím jistý. Víš, peníze, které si touhle prací vyděláš, můžou jít na tvůj účet a můžeš šetřit."

„Myslíš to vážně?"

Přikývne. „Jinak bych ti to nenabízel."

Tohle je úžasná příležitost. Navíc, práce v archivu je dokonce něco, co bych dělala docela ráda. Tohle mi dá možnost, jak sama na sebe vydělat a pracovat na svých knihách, zatímco Henry bude pořád dělat to, co dělá jako můj... Opravdu nechci myslet na to slovo...

To, co dělá, jako můj sugar daddy.

Ale je tady jedna věc, která mě drží zpátky. „Nemůžu tu nabídku přijmout," řeknu. „Víš, tvoje kanceláře jsou až moc daleko od mého bytu. Autem je to hodina. Já auto nemám, ani neumím řídit a... jezdit každý den veřejnou dopravou si nemůžu dovolit."

„Neumíš řídit?" zeptá se mě.

Zavrtím hlavou.

„Chceš se to naučit?"

Pokrčím rameny. „Možná na nějaké opuštěné cestě, ale ne tady v New Yorku. To mě jenom stresuje."

Henry přikývne. „No, můžu zařídit auto, aby tě vyzvedlo pokaždé, když půjdeš do práce. Nicméně ve tvůj první den tě vyzvednu sám, můžu ti pomoct kolem a seznámit tě víc s pracovištěm."

Vytřeštím oči. „Opravdu?"

„Samozřejmě," řekne."

„Nebude tě to otravovat? Chci říct-"

„Řízení mi nevadí," přeruší mě, „a nevadí mi tě vyzvednout."

Mám pocit, že s tím se nemůžu hádat, tak přikývnu. „Kolik peněz bych si vydělávala?"

„Kolem tří tisíc za měsíc, ale můžeme o tom ještě jednat."

Myslím, že tři tisíce měsíčně je absolutně v pořádku, obzvlášť proto, že budu brzy moct všechno zaplatit zpátky panu Del Rossimu, až budu mít stabilní příjem. „Henry, nevím, jak ti poděkovat. Tohle je naprosto úžasné."

„Můžeš mi poděkovat tím, že tu práci vezmeš. Dneska večer něco podepíšeme." Vytáhne telefon a řekne: „Řeknu svému asistentovi, ať na tom začne pracovat. Hned mu zavolám."

✤ ✤ ✤

Becky: POSLOUCHEJTE, POSLOUCHEJTE

Becky: Odešla jsem z práce!!

Genevieve: Takže už děláš sugar baby na plný úvazek?

Genevieve: Myslela jsem, že na těch stránkách psali, že to je přesně jedna z věcí, kterou bys neměla dělat?

Becky: Ne, mám jinou práci.

Viola: Oh opravdu??? Tak povídej!

Becky: Představuji vám novou archivářku společnosti Midnight: Slečnu Rebeccu Kim.

Genevieve: Beck, děláš si srandu? Budeš pracovat pro svého daddyho?

Becky: Ne, nedělám si srandu a kdykoliv, když budeš mluvit o Henrym, používej buď celé jeho jméno nebo termín SUGAR daddy.

Genevieve: Promyslím si to 😉

Genevieve: Až na to, že daddy zní o něco líp.

Genevieve: Daddy Henry omfg

Becky: NICMÉNĚ

Becky: Budu vydělávat 3000 měsíčně!

Viola: Miluju svého přítele, ale v tuhle chvíli chci to, co máš ty.

Viola: Taky chci vydělávat $3000 měsíčně, zatímco k tomu budu dostávat pěkné dárky.

Viola: Mám z tebe takovou radost!!

Genevieve: BECKY!!! MÁM DOBRÝ NÁPAD!!

Genevieve: MŮŽEŠ MU VYKOUŘIT, ZATÍMCO PRACUJE A TY JSI POD STOLEM!!

Becky: GEN, NE!!!!

7. října, 7:30.

Shodli jsme se na normálních třech měsících za měsíc, jelikož nechci žádné speciální zacházení jenom proto, že jsem Henryho sugar baby. Taky jsme se dohodli, že Henry mi tu práci nabídl poté, co párkrát byl v Retro House a my jsme se zapovídali o tom, co chci dělat se svou budoucností. Tedy, není to úplná lež, takže nebude těžké to prodat, když se někdo zeptá.

Poté, co zavolal svému asistentovi, jsme šli do více obchodů, protože se potřebuju obléknout tak, abych zaujala, obzvlášť v první den.

A dneska je ten den. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem nebyla nervózní, protože včera večer jsem vůbec nemohla spát. Přetáčela jsem se a vrtěla se do chvíle, dokud jsem nespadla z postele.

Dvakrát.

Henry dodržel svůj slib a vyzvedl mě a už jsme deset minut na cestě. Ale doprava je dneska fakt strašná, nicméně asi nezáleží na tom, když přijdu ve svůj první den pozdě, když tam jedu se svým šéfem, a.k.a. ředitelem celé společnosti.

Henry se opře dozadu do svého sedadla, zatímco sleduje cestu. Stojíme úplně na místě a z toho jsem ještě víc nervózní. „Neboj se," řekne, „dneska to bude v pohodě."

„Opravdu?" zeptám se ho. „Já jen... Nevím, proč jsem tak nervózní. Co když se nebudu nikomu líbit?"

„Nemožné," opáčí Henry během vteřiny. „Máš velmi sympatickou osobnost, Becky. Pokud tě někdo nebude mít rád, možná bych je měl vyhodit."

Z toho bych se neměla uvnitř hihňat, a přesto to dělám. „To nemusíš dělat."

Henry vyjede, ale za krátkou chvilku zase zastaví. Cesta je přeplněná a on začíná být frustrovaný, i když se co nejvíce snaží to skrýt.

„Mám pauzy?" zeptám se ho.

„Můžeš mít tolik přestávek, kolik chceš," řekne.

„Henry, nechci od tebe žádné speciální zacházení jenom proto, že jsem tvoje... Ty víš co. Chci být pro tebe stejná, jako tví ostatní zaměstnanci."

Zachechtá se. „No, vzhledem k tomu, že pracuješ od osmi - i když si myslím, že dneska s touhle dopravou začneš až v devět – do dvou nebo tří, měla bys mít dvě přestávky po třiceti minutách."

„To je dlouho," poznamenám.

„Rád dávám svým zaměstnancům hodně pauz," vysvětlí. „Pomáhá jim to s koncentrací. Oběd si můžeš vzít v kantýně, všechno je to zadarmo, takže o to se nestarej. Můžeš pauzy trávit tam, ale výhled z archívu je úžasný, takže kdo ví, třeba budeš zůstávat tam. To je na tobě."

Podívám se do strany přesně ve chvíli, kdy si Henry přejede jazykem po spodním rtu. „V běžné dny," začnu, „budu tě vídat?"

„Můžeš za mnou nahoru do kanceláře přijít kdykoliv, kdy chceš."

„Henry," zamumlám, „jsem jako tví ostatní zaměstnanci."

„To vím," řekne. „Ale doslova jsem tě osobně najal. To znamená, že pro začátek vůbec nejsi jako mí ostatní zaměstnanci."

Zachechtám se. „Mhm, uvidíme."

✤ ✤ ✤

Exteriér budovy Midnightu je úžasný, ale vnitřek je ještě víc k sežrání. Podlahy se lesknou, stěny jsou buď namalované, nebo potáhnuté tapetou, nedokážu rozeznat ten rozdíl a dokonce i stropy jsou ozdobené.

Obdržím svou vlastní kartu, která mi zajistí přístup do jakékoliv místnosti včetně horního patra, které je Henryho kanceláří, kde může jen on, jeho asistent a lidé, které pozval. Ukáže mi každé patro a já se pokusím ignorovat každé zamračení, které jsem obdržela od lidí, kteří jsou očividně zmatení a překvapení z toho, že ředitel po budově provází právě mě.

Konečně dorazíme do sedmnáctého patra a poté, co projdeme dlouhou chodbou, dorazíme do archívů.

A nazvat tohle nepořádkem je podcenění celé situace. Myslím, že jsem nikdy v životě neviděla tolik nezorganizovaného papíru na zemi. „Jak může být tvoje společnost tak úspěšná?" zeptám se Henryho, který stojí za mnou a vstřebává ten bordel. „Tohle je totálně odpuzující."

„Je," přizná. „Pořád tu práci chceš."

„Myslím, že ano," zamumlám. „Jenom mi řekni, jak to chceš a já hned začnu."

Henry mi vysvětlí, že chce mít všechno ve složkách, krabicích a nejlépe seřazené jak podle abecedy tak vytřízené podle roku. To je něco, s čím kompletně souhlasím.

Poté, co si položím tašku na jediné volné místo v téhle místnosti (pravý roh), zohnu se, abych posbírala nějaké papíry, a ujistím se, že u vchodu nejsou žádné papíry. Henry zajde za roh a snaží se najít štítkovač, sešívačku a další kancelářské potřeby, které bych mohla potřebovat.

Dveře zavrzají a já ucítím, jak mi na zádech přistane enormní balík papírů. Zašklebím se bolestí, ohlédnu se přes rameno a uvidím jakéhosi týpka s takovým úlisným úsměvem na tváři.

„Promiň," zeptám se, „co máš za problém?"

„Jenom jsem donesl nějaké papíry," pronese.

„Jsi slepý? Nevidíš, že se to tady snažím zorganizovat?"

„Promiň, zlatíčko, jenom ti dávám další práci."

Zatnu čelist. Dělá si ze mě tenhle chlap srandu? Zaprvé, hodil po mně papíry. Zadruhé, má tu soudnost říct mi zlatíčko. Co bude další? Řekne mi, abych si sundala oblečení a uklidila to tu nahá, zatímco on si vezme popkorn, aby si užil show a dal mi víc práce?

„No," řeknu, „vzhledem k tomu, že je to dneska můj první den tady, nemyslím si, že by ode mě bylo pěkné, kdybych ti nacpala tenhle stoh papírů do tvojí prdele, ale řeknu ti tohle: pokud ještě někdy něco takhle hodíš do téhle místnosti, přísahám, že ti-"

„Pane Millere," zaslechnu za sebou, „opět děláte potíže?"

Barva v Millerově obličeji zmizí a ztěžka polkne, když si uvědomí, že Henry jak viděl, tak slyšel to, co se stalo. „Ne, pane, rozhodně ne," vykoktá.

Henry k nám dojde a k nohám mi položí krabici. „Pojďme si ven promluvit," řekne a dá ruku na jeho rameno, je připravený ho odtud vyvést. „Hned budu zpátky," řekne mi, než vyjde ven.

Otevřu krabici, kterou mi Henry položil k nohám, a uvidím hodně kancelářských potřeb. Promasíruju si místo, kde mě trefil ten tlustý stoh papíru. Hned tam budu mít modřinu, tím jsem si jistá. Silný vítr by mi mohl zlomit nos a jsem si jistá, že tohle nešťastné setkání balíku papírů s mými zády budu cítit ještě dlouho.

„Jsi v pořádku?" zeptá se mě Henry, když se vrátí.

„Jsem v pohodě," řekne. „Co se s ním stalo?"

„Jenom malé sesazení z popisu jeho práce." Nemůžu si nevšimnout té nonšalantnosti v jeho hlase. Vypadá jako tvrdý šéf, takový, který aplikuje pravidlo 'jedna chyba a máš padáka', ale zároveň vypadá jako ten šéf, který vám dá tolik času, kolik potřebujete, když máte osobní problémy a dokonce vás navštíví, aby vás zkontroloval. „Na poslední chvíli mám jednání," sdělí mi. „Ale ty to tu zvládneš, že?"

„Zvládnu."

„Pokud budeš něco potřebovat, jenom mi napiš. Já to hned nějak zařídím."

Samozřejmě, že zařídí. Přikývnu. „Dobře, díky, Henry."

Otevře pusu, aby něco řekl, ale nevyjdou z ní žádná slova. Jednoduše přikývne a vyjde z místnosti ven.

✤ ✤ ✤

Práce v Retro House měla jeden defekt: nemohla jsem si dávat žádné dlouhé pauzy, ani jednu. Když jsem si během osmihodinové směny dala patnáct minut pauzu, byl to důvod k oslavě. Teď si můžu dávat pauzu, jak často potřebuju, na jak dlouho potřebuju.

To je až moc svobody v pracovním prostředí.

Nepřijde mi dobré jen posedávat kolem, zatímco bych mohla pracovat. Nicméně během jediného odpoledne mě dostihne můj nedostatek spánku, tak jen sedím v rohu a sešívám k sobě papíry pomocí sešívačky. Z toho, jak na tohle místo svítí slunce, jsem ještě víc ospalejší, než jsem byla.

Zatímco zírám z okna, uvědomím si, že Henry měl pravdu. Výhled je tady krásný. Má víčka jsou těžší a těžší a já pomalu spadnu do spánku.

Nevím, jak dlouho jsem spala, ale probudím se, když ucítím něčí ruku na rameni. S trhnutím se probudím připravená zmlátit člověka, který se mě dotkl, ale uvidím, že je to jen Henry. „Ou," řeknu. „Omlouvám se. Nemysli si, že jsem spala celou dobu. Jenom jsem byla trošku unavená a asi jsem usnula a-"

Utiší mě. „Ne, ne, žádné takové. Vidím, kolik jsi jenom za jeden den udělala práce."

Není naštvaný? „Nejsi naštvaný?"

Henry se zamračí. „Proč bych byl naštvaný?"

„Nevím," vykoktám. „Jenom... Ale nic. Jaký jsi měl den?"

„Dobrý," řekne. „Myslím, že pro dnešek máš hotovo. Udělala jsi dost."

„Henry, moje směna ještě neskončila."

Ušklíbne se. „No, tvůj šéf říká, že ano." Natáhne ke mně ruku a pomůže mi nahoru. „Vezmu tě zpátky domů."

Když jsme v autě, Henry nic moc neříká. Zatímco já přemýšlím, co bych mu řekla, on se zhluboka nadechne a řekne: „Příští dva týdny budu mít hodně práce."

Neměla bych být zklamaná, ale jsem. „Ou, dobře."

„Nebudu mít čas se s tebou sejít, nebo se s tebou vidět v práci."

To je smůla. „To je v pohodě," řeknu mu.

„Zítra tě vyzvedne řidič," pokračuje. „Jmenuje se Laurence, čas od času mě vozí kolem. Je to velmi hodný muž."

„Dobře," řeknu.

„A pokud ode mě budeš cokoliv potřebovat, vždycky mi stačí jen napsat." Podívá se do strany, zatímco čeká, až zmizí červená ze semaforu. „Slib mi to, Becky."

Zachechtám se, zatímco kývám hlavou. „Slibuju, Henry."

21. října, 21:00.

Práce v archívu je víceméně osamělá práce. Několikrát jsem už na lidi vyletěla, než mohli hodit další papíry do místnosti a teď je všichni jemně pokládají na stoleček tomu určený.

Možná, že mě lidi nemají rádi, protože jsem na ně křičela, ale když nad tím tak přemýšlím: křičela jsem jenom na muže.

Skupinka žen mě pozvala, abych se k nim připojila během jejich obědové pauzy. I když na první pohled nevypadají jako ten typ lidí, které bych si vybrala na trávení obědové pauzy, jsou velmi fajn a jsem ráda, že mě pozvaly.

Všechny samozřejmě mají své vlastní životy s manžely a dětmi, ale je pěkné strávit nějaký čas o samotě.

Nicméně dneska mám problém se zastavit, protože celá místnost vypadá alespoň trošku více reprezentativně. Rozhodně to není blízko ke konci, neberte mě špatně, ale je pěkné vidět celou podlahu.

S taškou přes rameno čekám na dveře výtahu, až se otevřou. Tyhle poslední dva týdny jsem opravdu Henryho sotva viděla, ale poslal na můj účet tisíc dolarů (s popiskem 'prostě proto'. Občas mi napsal a připomněl mi, abych si dala své vysloužené pauzy, a abych pracovala ne jen na organizaci archívu, ale abych pracovala i na své knize, jelikož – a teď cituji – „se to nenapíše samo".

Zatímco si výtah dává na čas, aby vyjel na požadované patro, vidím, že Laurence mi bohužel napsal, že řeší nějakou rodinnou záležitost. Rychle mu napíšu, že je to v pořádku a že doufám, že všechno bude brzy zase v pořádku. Nastoupím do výtahu. Chci zmáčknout tlačítko přízemí, ale mé oči přistanou na tlačítku do horního patra.

Vím, že je Henry dneska v kanceláři a mohla bych... No víte... Si s ním promluvit.

Nebudu lhát, ale chyběl mi. Přeju si, aby tomu tak nebylo, protože si nemyslím, že byste ke svému sugar daddymu měli být tak přimknutí, ale nemůžu tomu pomoct. Chybí mi být kolem něj.

Když zmáčknu tlačítko horního patra, musím naskenovat svou kartu, aby mi byl umožněn přístup. Výtah mě vezme až nahoru a když se dveře roztáhnou, můžu rovnou vidět Henryho sedícího za stolem.

Vzhlédne a usměje se, když si všimne, že jsem to já. „Zajímalo mě, kdy tě uvidím tady nahoře."

„No, nemám odvoz domů. Laurence z rodinných důvodů nemůže."

„Ano, to jsem slyšel," řekne. „Před chvilkou mi napsal. Je to celkem vážné, takže tě nebude moct nějakou dobu vozit." Pokývne ke mně, abych k němu šla blíž.

„Ou, to je blbé," řeknu. „Když mi dáš jeho adresu, pošlu mu přáníčko se vzkazem."

„Pošlu ti to do zprávy." Poplácá po dřevěné desce svého stolu a já se opatrně posadím. „Víš co, dneska tě domů odvezu já, jenom musím něco uložit a odhlásit se. Řekni mi: jak se máš?"

„Mám se dobře," odpovím. „V archívech se mi opravdu líbí a konečně to tam začíná být trošku zorganizované, což znamená, že brzy budu moct začít pořádně pracovat."

„Viděl jsem to tam dneska ráno, než jsi dorazila," řekne. „Vypadalo to dobře, Becky. Jsem na tebe velmi pyšný."

Kdy bylo naposled, kdy jsem slyšela taková slova? Nemyslím si, že někdo – kromě Violy a Genevieve – mi kdy řekl, že je na mě pyšný. „To nic není," řeknu.

Opře se do své židle. Henry vypadá unaveně, nejspíš pro něj předešlé dva týdny byly hodně náročné.

„Jak se máš ty?" zeptám se ho.

„Už líp, když jsi tady," zašeptá, skoro, jako kdyby nechtěl, abych to slyšela, ale slyšela jsem to a rozhodně o tom napíšu Genevieve a Viole. „Víš co, mám pro tebe nabídku."

„Ou, dobře," řeknu. „Povídej."

„Mohl bych ti koupit byt."

Oči mi málem vypadnou z důlků. „Co?" Chci k tomu dodat „Ne, to není potřeba," ale znám Henry dost dlouho na to, abych věděla, že to nebude fungovat. „Kde?" zeptám se.

Vypadá překvapený tím, že neodolávám jeho nápadu (věřte mi, sama jsem celkem šokovaná), ale rychle se zase dá dohromady. „Madison Square Park Tower."

Hlasitě zalapám po dechu. „Co? To je až moc drahé," vyjeknu.

„Můžu si to dovolit," pronese Henry s úsměvem.

„Už jsem se na ty byty dívala s Violou a Genevieve. Jsou hodně, hodně drahé, Henry. Nejsou i pro tebe trošku moc drahé?"

Zamračí se. „Co tím myslíš?"

„No, na tvém profilu stálo, že máš jmění v hodnotě deseti milionů dolarů."

Henry si odfrkne, skoro jako kdyby byl uražený. „No, tak to můžeš párkrát vynásobit."

Jsem v šoku. Párkrát? Co je párkrát? Kolik peněz tenhle muž má? Nemyslím si, že na tohle mám odpověď. On je opravdu tak bohatý? Můj ty bože, to je neuvěřitelné.

Tenhle muž je poklad.

„Mám střešní byt v té samé budově," řekne, „takže bys mohla do práce jezdit se mnou, jestli chceš."

„Samozřejmě, že máš střešní byt," zamumlám. „Pokud řeknu ano, tak si jen pamatuj, že nechci střešní byt. Normální byt je víc než dost."

„Jsi si jistá?" zeptá se mě. „Můžu ti koupit i střešní byt."

„Slib mi, že to bude jen byt," řeknu stejným tónem, který používám na každého, kdo vejde do archívu, než hodí papíry do místnosti.

Usměje se. „Dobře, jen byt. Chceš se na něj jít podívat?"

„Teď?"

„Ano, teď."

Odkašlu si. Měla bych jít spát, ale návštěva Madison Square Park Tower se mi opravdu nenabízí každý den, takže přikývnu. „Dobře, jasně."

✤ ✤ ✤

Moje čelist je pravděpodobně dislokovaná ve chvíli, kdy jsme dokončili naši prohlídku na dvacátém pátém podlaží bytu 25B v Madison Square Park Tower. Henry je tak bohatý, doslova se může recepční zeptat na klíč, protože se chce podívat na jeden z bytů a ona mu ho prostě dá!

Co je tohle za čáry?

Kdybych byla bohatá a mohla si to dovolit, rozhodně bych si tohle místo pořídila. Je tady tolik možností a příležitostí na předělání tohohle místa s těmi všemi stěnami a podlahami. Mohla bych si to tu vyzdobit podle toho, jak já chci.

„Chceš ho?" zeptá se mě Henry.

Ano! „Nevím," řeknu mu. „Opravdu nevím, Henry." Stojím blízko okna a obdivuju ten výhled.

Becky, rozhodně tenhle byt chceš. Prostě poslouchej své instinkty a ignoruj ten zodpovědný hlásek.

„Je to hodně peněz a mám pocit, že na tom budeš hodně tratit," řeknu mu. „Pamatuj si, že jsem tvoje sugar baby, ne tvoje nejlepší kamarádka jako Peter nebo tvoje přítelkyně. Co když naše dohoda skončí? Nemůžu si tenhle byt dovolit, ani se všemi těmi penězi, které šetřím a budu šetřit."

Henry si zhluboka povzdechne, ale nic neřekne.

„Strašně si cením všeho, co pro mě děláš. Opravdu. Počítač, telefon, práce. Dáváš mi v životě takové příležitosti, které jsem si myslela, že bych nikdy nemohla mít. Ale... Tohle není jenom studio. Tohle jsou miliony dolarů."

Sedne si na parapet a překříží si paže.

Nejspíš jsem to šíleně posrala, ale to mě nezastaví od toho, abych dodala: „Znáš mě jenom měsíc, Henry. Nemůžu to přijmout."

„Zaplatím za tohle místo," řekne, „a za nábytek, čímž ti dám příležitost ušetřit peníze, které jsem ti dal. Když a pokud naše dohoda skončí, znovu tohle místo prodám, nejspíš na tom ještě vydělám a ty na účtu budeš mít nějaké peníze na nový začátek."

Dobře, s tím bych možná mohla žít. Důraz na možná. „Opravdu to chceš udělat?" zeptám se ho ještě jednou. „Jsi si úplně jistý?"

„Samozřejmě, jinak bych ti to nenabízel, Becky. Chci ti to tady koupit, aby ses mohla vystěhovat z... toho místa, kde bydlíš teď."

„Pro někoho s mým bývalým platem to byl úžasný byt. Dokonce jsem k tomu měla krysu za kámošku."

Podívá se do strany, lehce vystrašený. „Prosím, přijmi mou nabídku."

Zhluboka se nadechnu, vím, že když řeknu ne, budu toho litovat a Genevieve mě zabije. „Dobře," řeknu. „Přijímám tvou nabídku."

„Dobře," řekne. „Příští týden to tady bude tvoje."

✤ ✤ ✤

„Pane Del Rossi," řeknu, když vběhnu do jeho bytu. Hlasitě zakřičí ze své postele a já si pak uvědomím, že je skoro půlnoc. Samozřejmě, že spal. Měla jsem zaklepat nebo on by si měl zamykat dveře, protože to není bezpečné, když já jsem mohla jen tak vletět dovnitř.

„Co tady děláte?" zeptá se mě. „Pokud nemáte ty peníze-"

„O tom jsem s vámi chtěla mluvit," řeknu. „Brzy se budu stěhovat pryč."

I když nejprve vypadal lehce naštvaný kvůli tomu, že jsem ho vzbudila, teď je přímo nasraný a připravený mě uškrtit.

Což je velmi pochopitelné.

„Ale," dodám rychle, „pokud budete mít ještě jeden měsíc trpělivost, zaplatím vám nájem za pět měsíců a budete si moct nechat mou zálohu."

Teď jsem zaujala jeho pozornost. „Opravdu?"

„Ano, opravdu. Mám teď úžasnou práci, příležitost přestěhovat se někam jinam a já vám slibuju, že vám to všechno zaplatím. Nejspíš ke konci listopadu."

Promyslí si to, ale když ví, že si může nechat zálohu, rozmýšlení mu to hodně ulehčí. „Dobře," řekne. „Ale potřebuju, abyste mi něco podepsala, slečno Kim. Už jsem měl dost vás a vašich slibů."

To mu vůbec nedávám za vinu. „Samozřejmě, pane Del Rossi. Moc vám děkuju!"

„A teď odtud vypadněte."

„Ou, ano, samozřejmě." Dojdu ke dveřím a než je zavřu, řeknu: „Sladké sny, pane Del Rossi."

22. října, 7:00.

Becky: Holky, stěhuju se

Genevieve: Cože? Opravdu? Daddy Henry ti něco koupil?

Becky: 🖕🏼🖕🏼

Genevieve: Budu to brát jako ano 😉

Viola: Konečně se stěhuješ z té popelnice.

Viola: Kam se stěhuješ?

Becky: Madison Square Park Tower

Genevieve: Potřebuješ spolubydlící? Hned odkopnu Grega a nastěhuju se k tobě.