Shrnutí: Becky má problém a napadne ji zavolat jen jediné osobě, Henrymu

Sugar Daddy!Henry Cavill x Becky Kim (asian original female character)

Varování: Krátké zmínění rasisty a pasťáku

Počet slov: 6.5k

2. listopadu, 11:00.

S Henrym jsme 24. října šli do obchodu s nábytkem, kde jsme (promiňte, on) koupili novou postel, která by se mi líbila, pohovky, stolky, stoly a další věci, které nemám, ale hodily by se mi, a nechali jsme je poslat do naší budovy. 26. října byt byl oficiálně můj a on zařídil U-Haul s řidičem, abychom mohli přestěhovat mé oblečení, můj milovaný noční stolek a tu jednu židli, kterou mám moc ráda.

Jelikož Henry musel jít do práce a byl zavalený hromadou schůzek, pozvala jsem Violu a Genevieve, aby mi pomohly. Obdivovaly můj nový byt a řekly mi, že tady budeme mít hodně, hodně přespávaček.

Online jsem objednala nějaké závěsy a ložní prádlo a po práci s Henrym budeme pracovat na tom, abychom byt pro mě úplně připravili. Oficiálně jsem pryč z té příšerné bytovky, do které doufám, že už se nikdy nevrátím. Nejosvěžující fakt na celém tomhle stěhování je ten, že tady není žádný pan Del Rossi, který by mi dýchal za krk kvůli nájmu.

Dneska nemusím do práce, ale jelikož mi zbytek věcí nepřijde až později k večeru, rozhodla jsem se trošku projít kolem a zázračně jsem skončila v Upper East Side. Je divné nepracovat do umření sedm dní v týdnu, ale pracovat jen čtyři.

Což znamená, že mi zbývá čas na jiné věci. Je to divné, ale zároveň je to něco, na co bych si určitě mohla zvyknout.

Je škoda, že v tuhle chvíli si sotva můžu něco koupit s penězi, které vydělávám, hlavně proto, že chci všechno panu Del Rossimu splatit co nejdříve možno. Šetřím si peníze, které dostávám. Jediné peníze, které mám na útratu, je sto dolarů, které mi včera dal Henry.

Už jsem si z nich koupila kávu, ale tak nějak nevím, co jiného si za ně koupit.

Vidím muže sedět na obrubníku, zády se opírá o zeď, zatímco ho doprovází jeho pejsek. Před sebou má klobouk a jde vidět, že je v něm jen pár lesklých mincí. Chudák, pomyslím si. Vždycky soucítím s každým, kdo musí bydlet na ulici, nehledě na to, jaká je jejich situace, protože vím, že jsem byla jeden krok od toho, abych taky žila takovýto život.

Vezmu svou peněženku a rozhodnu se mu dát sedmdesát dolarů, hlavně proto, že mi tím pádem zbyde dvacet pět dolarů na to, že kdybych se ztratila, tak bych si mohla přivolat taxík.

„Dobrý den," řeknu, když k němu přistoupím.

Vzhlédne. „Dobrý den, slečno."

„Jak se dneska máte?" zeptám se ho.

„Slunce svítí, takže si nemám na co stěžovat."

Místo toho, abych mu peníze dala do klobouku, natáhnu ruku s penězi mezi prsty. „Tady, tohle je pro vás."

„Oh," vydechne, rychle začne mrkat očima. „To je hodně, jste si jistá?"

„Ano, jsem si jistá."

„Tohle je víc, než nashromáždím za týdny," řekne s něžným úsměvem. „Jsem vám navždy vděčný."

Je sladký. Rozhodně ten typ člověka, se kterým bych se chtěla bavit. „Sedáváte tady často?"

„Každý den, celý den, slečno," odpoví ten muž, zatímco hladí svého pejska po hlavě.

„Brzy se vrátím, dobře?" nabídnu se. „Obzvlášť během chladnějších měsíců, víte, abyste měl dost peněz na útulek."

Přiloží si ruku na hrudník. „Slečno, vážím si toho."

„Jak se jmenujete," zeptám se ho.

„Jmenuju se Tony," řekne s plachým úsměvem, „a tohle je Lila."

„Já jsem Becky," odpovím. „Brzy se vrátím, Tony. Kupte si s Lilou něco pěkného, dobře?"

„Slibuju vám, slečno Becky. Děkuju, že jste si mě všimla."

A z pohledu v jeho očích můžu skoro poznat, že to je to, za co je opravdu vděčný. Jasně, ty peníze jsou pěkný bonus, ale všimnout si ho, to mu muselo tisíckrát vylepšit den. Nemyslím si, že dokážu pochopit, jak to může být pro někoho těžké, když ho lidé celý den ignorují. A ne jen na jeden den, ale týdny, měsíce, ne-li roky. Poté, co jsme se rozloučili, pokusím se opět najít svůj nový byt, ale ve skutečnosti je to mnohem těžší, než se zdá. Naštěstí mám s sebou telefon, který mě dovede zpátky k mému domovu.

Nicméně během svého výletu nedokážu přestat přemýšlet o Tonym, takže o tom třeba můžu říct Henrymu. Možná by Tonymu mohl pomoct...

Vždyť se podívejte na Petera, taky je díky němu totálně zazobaný.

Procházím se ulicemi a přiblížím se ke své ulici. Zamávám na recepční, když vejdu dovnitř a ve vteřině, kdy se dostanu do svého bytu, spokojeně vydechnu. Tohle je teď můj život, pomyslím si pro sebe, zatímco zírám na krásně nadekorovaný byt. Jasně, pořád je to trošku prázdné, ale vím, že jakmile Henry bude mít trošku víc času, najde si výmluvu na to, aby mě mohl rozmazlovat.

Čas od času je to trošku moc, ale dle mých dvou kamarádek bych mu nikdy, ale vůbec nikdy, neměla říkat ne, když mi chce jednoduše něco koupit nebo mi dát nějaké peníze.

Navíc, nemám ponětí, jak dlouho tahle dohoda mezi námi bude trvat, což znamená, že bych si to měla užívat a využít každé příležitosti.

Uslyším dvě zaklepání na své dveře a lehce kvůli tomu nadskočím. Pořád jsem v mé mrňavé chodbičce, pořád mám na sobě boty. Je to skoro, jako kdyby na mě ta osoba na druhé straně přímo čekala.

Otevřu dveře a odhalím dva policejní strážníky.

A kurva, ne.

„Slečna Rebecca Kim?"

Tohle přivádí zpátky velké vzpomínky a rozhodně ne ty dobrého druhu. Měla bych jim zavřít dveře před obličeji a vyskočit z okna? Myslím, že takový plán útěku bych nepřežila.

Navíc, neměla bych se předbíhat. Ani ještě nevím, co tady chtějí.

„Ano?"

Představí se jako strážník Richards a Marshall a ukážou mi své odznaky. Netřeba to brát podezřele, Becky. Třeba jen potřebují pomoct s něčím, co se stalo v budově. „Jsme tady kvůli vyšetřování případu krádeže."

Takhle můžeš být dobrý občan, snažím se přesvědčit samu sebe. Možná nějaká zazobaná mrcha tady z budovy byla vykradena, možná jsem něco viděla. „Ou," řeknu, „a jak vám s tím můžu pomoct?"

„Máme důvodné podezření k tomu, že z vašeho bývalého bytu byly ukradeny nějaké věci. Vlastněné panem Del Rossim."

Tohle nemá co dělat s Madison Square Park Tower. Tohle má co dělat s Becky a zatím se mi to moc nelíbí. „Jaký majetek?" zeptám se.

„Židle a noční stolek z vašeho bývalého bytu."

Zasměju se. Totálně teď mrhají svým časem. „Ale ty věci jsou moje," vysvětlím.

„Pan Del Rossi tvrdí, že byly jeho. Dal nám velmi specifický popis toho, proč patří právě jemu."

„Promiňte, nerozumím vám. Proč je to můj problém? I kdyby ty věci byly jeho, je to židle a noční stolek."

„Rodinná hodnota a vaše historie s krádežemi."

Zatraceně. „To je z doby, kdy jsem ještě byla nezletilá."

„Pořád je to ale ve vašem rejstříku."

Nemám ponětí, jak na to odpovědět. „Co se teď bude jako dít?"

„Můžeme ty věci zkontrolovat a podívat se, jestli měl pan Del Rossi pravdu nebo ne."

To musí být splnitelné. Nemůžu uvěřit tomu, že by pan Del Rossi udělal něco takového. Možná, že jsem nebyla úplně ten nejlepší nájemník, ale myslím si, že už měl i horší. Navíc, noční stolek a židle? Upřímně si nemyslím, že to bylo jeho, ale buďme upřímní: nastěhovala jsem se, když jsem byla trošku opilá. „Jasně, pojďte dál."

Ukážu jim ten prý ukradený noční stolek a židli a sleduju, jak ty věci kontrolují. Je tady mnohem víc užitečnějších věcí, které by mohli teď dělat se svým časem, místo toho jím tady mrhají. Chci jim něco říct, ale rozhodnu se být tou větší osobou a zůstanu zticha.

Nepotřebuju je naštvat.

Strážník Richards odšroubuje nohu od nočního stolu a podrží ji vzhůru nohama. Odhalí balíček peněz a pěkný staře vypadající prsten. „Co?" zeptám se jich. „Co je to?"

Oba si vymění pohledy a nejsou to ty dobrého druhu.

Jak se z tohohle vymluvím. „Pokud pan Del Rossi tenhle stolek má tak moc rád, ať si ho klidně vezme zpátky," řeknu. „Přísahám, že je mi to jedno. Ať si ho klidně vezme. Můžeme se na tom tady dohodnout, že?"

„Slečno Kim, pokud byste se mohla otočit," pobídne mě strážník Marshall a vezme ze svého opasku želízka. „Jste zatčena za krádež."

„Ne," protestuju. „Tohle je směšné. Vemte si ten zatracený noční stolek a židli, pokud je ten chlap tak moc chce."

„Madam."

„Neříkejte mi madam," řeknu naštvaně. „Tohle je úplně bezdůvodně nafouknuté do obřích rozměrů, není důvod, proč byste mě museli zatýkat. No ták, to nemáte skutečné zloděje, které musíte pochytat? Takové, kteří kradou starým babičkám kabelky přímo z ramene a kteří se zbraní v ruce okrádají benzínky?"

I přesto mi želízka nasadí. Tohle je ponižující. Nemůžu uvěřit tomu, že se tohle děje, ještě kvůli takové hlouposti. Měla jsem vyskočit z toho zatraceného okna a doufat, že přistanu na hromadě odpadků.

✤ ✤ ✤

Poté, co mě doslova vytáhli z budovy -se zkurvenými pouty!-, mě vzali na policejní stanici. Umístili mě do výslechové místnosti bez mého telefonu nebo jakýchkoliv jiných věcí. Stydím se. Jsem zahanbená.

„Můžu alespoň někomu zavolat?" zeptám se strážníka Richardse po patnácti minutách ohluchujícího ticha. „To je povoleno, ne?"

Vzhlédne, s něčím naváže oční kontakt a zanedlouho poté další strážník vejde dovnitř, aby mi podal můj telefon.

„Jeden telefonát, slečno, a ať to stojí za to," řekne mi strážník Richards.

Kdybys aspoň kurva mohl padnout k zemi a udusit se vlastními slinami, pomyslím si. Odemknu svůj telefon a kliknu na Henryho číslo. Prosím, zvedni to, prosím, zvedni to.

„Ahoj, Becky."

Na moment skoro zapomenu na to, co se mi děje, protože to zvedne a už mě zdraví. Vydechnu čirou úlevou, když si uvědomím, že ta jediná osoba, která mi teď může pomoct, to opravdu zvedla. „Henry, mám problém."

„Co se děje?" zeptá se.

Odkašlu si, je mi skoro až trapně, když to musím říct nahlas. „Jsem na policejní stanici."

„Cože? Jsi v pořádku? Co se stalo?"

„Jsem v pořádku, ale... zatkli mě za krádež. Všechno to je jedna velká nehoda, přísahám, ale... Nevím, co mám dělat. Myslela jsem si, že ty bys mi mohl pomoct. Je mi to strašně líto, ale nevěděla jsem, komu jinému zavolat."

„Proč tě zatkli za krádež?"

„Protože jsem prý ukradla něco od pana Del Rossiho. Nevím, myslela jsem si, že ten noční stolek je můj."

Slyším, jak něco mumlá, a myslím si, že to nemá být pro mě. „Za minutu tam budu."

„Strašně mě to mrzí, Henry."

„Jedu tam a za chvilku se uvidíme, Becky." S tím zavěsí a já položím svůj telefon na stůl, ale hned mi ho ten druhý strážník sebere pryč.

Čas utíká hodně pomalu, obzvlášť když sdílíte jednu místnost se strážníkem Richardsem, který s sebou nosí velmi zajímavou vůni. Naštěstí mě všichni nechají na pokoji a v tu chvíli moje mysl blázní. Vrací se do časů, kdy jsem byla mladší. Když jsem utekla policii, když mě chytili při kradení v obchodě a dokonce jsme se honili přes pět bloků. Pamatuju si první den, který jsem strávila v pasťáku. Podruhé, když mě tam dovedli zpátky. Momenty, kdy jsem byla ponížena. Když na mě shlíželi. Smáli se mi. Ne jenom ostatní, kteří tam byli taky zaseklí, ale taky ochrankou, rychle si našli slabé místo a díky jednomu pitomému komentáři jste se cítili naprosto příšerně.

Po dvou dlouhých hodinách se dveře otevřou a v nich stojí strážník Marshall. Má tašky s mými věcmi v rukou a surově je vysype na stůl. „Můžete jít, slečno Kim," řekne.

Nezatknou mě? „Hm?" Vezmu si telefon, než zkontroluju svou peněženku a další své věci.

„Máte velké štěstí," řekne. „Jistý gentleman a jeho právník pro vás něco dohodli a pro teď jste mimo náš radar. Dokonce i zatykač byl vymazán."

Já nejdu do vězení? Skoro se chci úlevně zasmát nebo rozbrečet, ale cítím se až moc otupěle na to, abych nějak odpověděla. Když mám všechno, následuju ho k východu. Henry sedí na židli a rozhlíží se kolem sebe. Vůbec na takové místo nezapadá, je to skoro až k smíchu. Naše oči se setkají, a zatímco on se postaví, já proběhnu kolem dalších lidí k němu. Pevně mu omotám paže kolem ramen, kvůli čemuž si mě přitáhne do silného objetí a zvedne mě ze země.

Už jsem v bezpečí, nejdu do žádného vězení.

„Jsi v pořádku, Becky?" zeptá se mě.

„Teď už ano," zašeptám.

„Už jsi v bezpečí, zlatíčko," řekne. To byla zdrobnělina? To mu ještě nikdy neuniklo ze rtů, ale tak nějak zvláštně mě to uklidnilo. „Jsi tady se mnou, teď už se ti nic nemůže stát."

„Strašně se omlouvám."

„Za co se omlouváš?" zeptá se mě, když mě vrátí zpátky na nohy. Drží můj obličej ve svých silných a bezpečných dlaních.

Chytnu ho za jeho zápěstí. „Za to, že jsem ti zavolala," řeknu. „Ale nevěděla jsem, komu jinému zavolat a ty jsi mě napadl jako úplně první a..." Povzdechnu si.

„O všechno jsem se postaral," sdělí mi jemně. „O nic se nemusíš bát." Když si všimne, že na to nijak nezareaguju (pořád jsem trošku v šoku z událostí, které se právě staly), Henry mě zatáhne pod svou silnou a ochranářskou paži. „Odvezeme tě domů."

Domů. Místo, ze kterého mě odtáhli s rukama za zády. Myslím si, že už tam nikdy nemůžu ukázat svůj obličej, nikdy.

Oba sedíme v autě, zatímco on dělá to, co mi řekl: veze mě domů. Dal mi ruku na nohu, zatímco manévruje skrze přelidněné ulice. Já dám svou ruku na jeho, svými prsty si hraju s jeho prsty. Řekl mi, že jeho právník právě jde za panem Del Rossim a všechno s ním domlouvá a vysvětluje mi, že se tohle nijak neukáže v mém trestním rejstříku.

„Nevěděl jsem, že jsi byla dvakrát v pasťáku," řekne na konec. Zajímá mě, jak dlouho nad tím přemýšlel, a kdy to opravdu zjistil.

„Je to něco, na co bych radši zapomněla."

„Tomu rozumím," řekne. „Jen jsem byl celkem překvapený, když jsem to zjistil."

Zmáčknu mu ruku, zatímco zírám na naše propletené prsty. „Bylo mi čtrnáct," začnu, „byla jsem tak naštvaná na jednoho z mých učitelů. Byl to můj matikář a řekl mně a ještě jednomu klukovi, že jsme zatím byli ti nejhloupější Asiati, které kdy potkal. Takže když nám tenhle učitel řekl, že půjde na jakýsi nudný večírek v sobotu večer, vymysleli jsme opravdu brilantní plán, jak se vloupeme k němu domů, něco mu tam zničíme a na zdi mu napíšeme 'rasista'. Zvládli jsme se dostat dovnitř a poničili jsme mu to tam. Ale nevšimli jsme si, že přišel domů dřív, než jsme očekávali, takže nás chytil přímo při činu. Strávila jsem asi šest měsíců v pasťáku, než mě zase pustili ven."

Henry pokývne hlavou. „To je ale idiot," zamumlá. „Tím myslím tvého učitele."

„Podruhé to bylo o rok později. Máma ze mě a z mých činů byla tak zklamaná, že mi odmítala kupovat jakékoliv nové oblečení, dokud si nezlepším známky. Ale já jsem to neudělala, takže jsem začala krást v obchodech. Byla jsem v tom zatraceně dobrá. Měla jsem věci v hodnotě stovky dolarů. V jednu chvíli mě očividně chytili a kvůli mé historii a kvůli faktu, že jsem už nějakou dobu utíkala policajtům, jsem tentokrát v pasťáku pobyla déle. Bylo mi asi tak šestnáct, když jsem se dostala ven, ale mí rodiče se mě vzdali. Protože jsem byla nezletilá, šla jsem do systému, ale většinu času jsem strávila v děcáku. Tvrdě jsem pracovala, a když mi bylo osmnáct, nechali mě jít a já jsem začala svůj život. Nebo jsem se o to alespoň pokusila."

„To muselo být těžké."

„Bylo to příšerné," řeknu. „Myslela jsem, že jsem to všechno nechala v minulosti. Nikdy bych nečekala, že pan Del Rossi by něco takového udělal. Byl to jenom stolek a jsem si skoro jistá, že ty věci tam na mě narafičil, aby se mi nějak pomstil." Setřu si z tváře slzy. „Je mi to líto, Henry," zanaříkám. „Strašně moc se ti omlouvám."

„Za co?"

„Za celý tenhle bordel," vyderu ze sebe přiškrceně. „S tímhle jsi v naší dohodě nesouhlasil."

Zmáčkne mi ruku, ale nic mi na to neodpoví. Zaparkuje auto v garáži a společně jdeme k výtahu. Nechám hlavu skloněnou a doufám, že mě nikdo nepozná. Dovede mě až ke dveřím mého bytu, a když otevřu dveře, pokývnu mu, aby šel dovnitř se mnou.

„Chceš čaj?" zeptá se mě.

„Jo, jasně," zamumlám.

Hodím sebou na gauč a protřu si obličej. Neodpověděl na to, co jsem mu řekla tam v autě a společně se vším, co se dneska odehrálo, to sotva zvládám. Poté, co mi udělal šálek čaje a položil ho na můj nově koupený konferenční stolek, klekne si přede mě a položí přede mě své dlaně, abych ho za ně vzala. Opatrně je vezmu a on si povzdechne. „Neboj se, dobře? Tohle na naší dohodě nic nemění. Postaral jsem se o pana Del Rossiho a o peníze, které mu dlužíš."

„Opravdu?"

Přikývne. „Jenom si přeju, abys mi byla řekla, že mu pořád dlužíš peníze. Tak jsem ti mohl pomoct dřív."

„Jenom mi nepřišlo správné tě žádat o to, abys za mě platil takové dluhy."

Zavrtí hlavou. „Becky, chci tady být pro tebe, finančně tě podporovat a to zahrnuje zaplacení takových věcí."

Nevím, co mu na to říct.

„Takže pokud tady je další věc, kterou potřebuješ zaplatit, až budeš připravená, můžeš mi o tom říct, ale pamatuj si: chci ti pomoct."

„Dobře," řeknu. „Dám ti vědět. Děkuju."

„Samozřejmě," zašeptá a usměje se na mě. „Mám pro tebe další nabídku, jsi připravená?"

„Mhm."

„Za zhruba dva týdny jedu do Paříže," řekne. „A já bych byl rád, kdybys šla se mnou. Pár dní tam zůstaneme, zatímco já budu mít pár schůzek."

To zní báječně, ale je tu jeden menší problém. „Nemůžu jít s tebou," řeknu. „Nemám pas a to trvá dlouho, než se vyřídí."

Henry se tím vůbec nenechá jakkoliv ovlivnit. „Ne, pokud zavolám pár lidem," vysvětlí. „Postarám se o to, dobře?"

Postarám se o to. Je to, jako kdybych šla skrze přelidněné město a on mi skrze dav dělal cestu a ujišťoval se, že o nic nezakopnu.

„Díky," řeknu. „Jsi si jistý, že chceš se mnou pořád mít tuhle dohodu? Sto procentně jistý?"

„Samozřejmě," řekne. „Rád s tebou trávím čas."

16. listopadu, 21:00.

Henry musí být nadaný (nebo prostě jenom bohatý), protože mi opravdu zvládl zařídit pas, což znamená, že s ním můžu letět do Paříže. Myslela jsem si, že poletíme veřejným letem, budeme sedět v první třídě s nějakým vínem a sedadlem, které je dokonce pohodlnější než moje postel.

Henry je očividně moc bohatý i na to, protože cestuje soukromým letadlem. Což je pro mě totálně nepochopitelné. Je tady dost místa na sezení, dokonce je tu i postel, na kterou se můžete natáhnout a mini lednička plná pití a dobrot.

Jakmile jsme ve vzduchu a je povoleno vstát z místa, snažím se najít to nejlepší možné místo, kde bych mohla sedět, ale nehledě na to, kam si sednu, další místo vypadá ještě líp. A i když jsem si vědoma toho, že spánek by pro mě byl tou chytrou volbou, nedokážu se uvolnit. Jako kdybych byla nějaká otravná veverka, která jede na energeťáku a skáče z místa na místo.

Henry se opře do své židle a popožene mě, abych si sedla vedle něj blízko okénka. Plácnu sebou a zhluboka vydechnu. Možná tohle je to, co jsem přesně potřebovala, aby mě někdo donutil si sednout, než samu sebe doženu k šílenství.

„Víš," začnu, „tohle je úplně poprvé, kdy jsem v letadle. A nemůžu uvěřit, že je to ve chvíli, kdy zrovna letím soukromým letadlem. Tohle je naprosto úžasné. Řekla jsem o tom svým kamarádkám Genevieve a Viole a tolik na mě žárlily!"

Henry se zachechtá. „Chceš něco na pití?"

„Jo, nějakou vodu a možná pár sedativ. Přijde mi, že tě otravuju."

„Ty," řekne a vezme z mini ledničky láhev vody, „bys mě nikdy nemohla otravovat." Odšroubuje z ní víčko a podá mi ji. „Kdybys mě otravovala, nechal bych tě v New Yorku."

To má něco do sebe. Usrknu si vody a potom ještě párkrát, než mi Henry podá víčko a já láhev zavřu. „Jaký je plán?" zeptám se. „Můžu jít prostě jen tak nakupovat a prozkoumávat Paříž, zatímco ty jsi zaseklý v nějaké místnosti plné nudných lidí?"

„Něco takového, ano."

Miluju svůj život. „Není to ale nudné?" zeptám se zvědavě. „Všechny tyhle schůzky?"

Pokrčí rameny. „Občas, ale čas od času přestanu dávat pozor."

Chrochtnu. „A to jsi ředitel jedné z největších technologických společností?"

Zachechtá se a svým kolenem drcne do mého. „No, je tady jedna schůzka lomeno večírek, na který bych byl rád, kdybys šla se mnou."

Přikývnu. „Samozřejmě, budu tvoje ozdoba."

Henry se usměje. „Řekni mi, Becky, jak to jde s tvou knihou?"

„No," řeknu, „konečně jsem dokončila celou linku, včetně nějakých scén, které tam opravdu chci. Vlastně jsem si tady s sebou vzala svůj počítač, abych tady třeba pokračovala ve psaní." Vycítím jeho další otázku: „A ne, neřeknu ti, o čem to bude."

Vypadá lehce uražený. „Proč ne?"

„Protože," začnu, „je to osobní a bojím se, že se ti to nebude líbit."

„Chápu tu osobní část," odpoví, „ale hodně pochybuju o tom, že by se mi to nelíbilo."

„Pořád ti o tom neřeknu," namítnu. „Promiň."

Henry se zachechtá. „Dobře, ty vtipálku, ať je po tvém."

17. listopadu, 8:00.

Když přistaneme v Paříži, už je půlnoc a já jdu přímo do postele, jelikož jsem vyčerpaná. Vím, že jsem mohla spát v letadle, ale byla jsem až moc hyperaktivní na to, abych zavřela oči. Z pohledu na obrovskou postel jsem ale hned ospalá.

S Henrym sdílíme obrovské prezidentské apartmá se dvěma ložnicemi, dvěma koupelnami a jediná věc, která nás odděluje, jsou tenké dveře a zeď, než se setkáme v obývacím prostoru.

Druhý den ráno se vzbudím a rozhodnu se připravit. Nevím, co je dneska v plánu, ale chci z toho vytěžit co nejvíc. Tady v Paříži na mě čekají croissanty, crêpes, takže bych očividně měla vstát co nejdříve.

Po krátké rozvaze se rozhodnu obléknout do jednoduchých džínů spárovaných se svetrem a nějakými teniskami, jelikož dneska se toho nachodím celkem dost. Henry navrhl, že mi zařídí řidiče, a i když je to něco, o čem sním, nemyslím si, že jsem sugar baby dost dlouho na to, abych to mohla přijmout.

„Tady jsi," řekne, v jeho hlase jde slyšet úsměv, když vejdu do obývacího pokoje. Upraví si kravatu, než se přesune k zapínání rukávů svého blejzru.

„Pomůžu ti s tím," řeknu, dojdu k němu blíž a dodělám to, co začal původně dělat on sám. Jsme si teď tak blízko, že se bojím, že uslyší, jak mi začíná víc a víc tlouct srdce. „Hotovo."

„Děkuju, zlatíčko."

Od toho, co se stalo to na policejní stanici, mi zlatíčko občas říká a lhala bych, kdybych řekla, že díky tomu uvnitř necítím motýlky a že se necítím speciálně. Nikdy mi, když jsem byla mladší, takhle zdrobněle neříkali, takže o to je to pro mě teď speciálnější.

Ruka mu sklouzne do kapsy a něco mi dá. „Tady máš."

„Co je to?" zeptám se, i když si jsem vědoma, že je to kreditní karta. Obstaral mi kreditku? Nikdy jsem neměla kreditku, která by byla moje-

„To je moje kreditní karta."

Říct, že jsem v úžasu, je šílené podcenění. „Dáváš mi svojí kreditní kartu? Proč bys to, u všeho všudy, dělal?"

Henry se zachechtá. „Protože ty a já dneska večer máme tu schůzku lomeno večírek," řekne, „a myslím si, že tohle je dokonalá příležitost k tomu tě vidět v něčem, jako je... Chanel."

Jak se na tohle odpovídá? Polknutí a jemné „Ou, dobře," bude pro teď stačit.

„Mám jenom jednu podmínku." Henry mi odstrčí vlasy dozadu, než mi dá ruku na rameno a pevně mi jej zmáčkne. „Musíš se mi ozvat úplně pokaždé, když si něco koupíš. I když budu zrovna na schůzce, na tebe mám vždycky čas."

Srdce mi zaplesá radostí, když jednoduše přikývnu. „Dobře," odpovím, „to zvládnu udělat."

„Chceš snídani?" zeptá se, skoro jako kdyby mi před pár sekundami nedal svou kreditku a neurčil si podmínku.

„Jo, jasně."

✤ ✤ ✤

Trvalo mi dobrou hodinu, ale konečně jsem zvládla najít obchod Chanelu. Vypadá luxusně, na mě možná až trošku moc luxusně, abych řekla pravdu.

Bude tohle můj moment Julie Roberts z Pretty Woman? Vyhodí mě z toho obchodu, protože vypadám chudě? Asi jsem si měla obléknout něco jiného, abych vypadala víc přepychově. Trošku lituju toho, že jsem nevytrhla tu čivavu z rukou jedné staré paní, protože měla na sobě tričko od Burberryho. Z toho by ti zaměstnanci snad poznali, že jsem bohatá.

Ale já jsem bohatá. Mám s sebou kreditní kartu jednoho velmi bohatého muže.

Vejdu do obchodu a jedna zaměstnankyně vzhlédne od pultu. „Bonjour," řekne.

Ale ne, moje francouzština je příšerná. „Bonjour," řeknu a uvnitř se zašklebím. Zním ještě hůř, než jsem si představovala. Prosím, už nikdy nemluv francouzsky, Becky. „Potřebuju něco luxusního na schůzku lomeno večírek. Jakože luxusní, luxusní."

I když je to vysvětlení hodně mizerné, přikývne, jako kdyby mi rozuměla. „O jaký druh schůzky se jedná?"

„Ou, vydechnu, „s bohatými lidmi z businessu."

Opět přikývne. „Cenový limit?"

Tohle miluju. „Žádný nemám."

Vytřeští oči, a zatímco přikyvuje, snaží se pochopit, jak žena jako já nemá žádný cenový limit. Jako, je to i mimo mé chápání a to já teď žiju tenhle nový život, takže ji naprosto chápu.

Myslím, že si na sebe zkusím tak milion šatů, ale žádné nejsou podle mého vkusu. Buď jsou až moc nevkusné, škrábou nebo mi prostě jednoduše nesedí, dokud si neobleču jedny tvídové šaty s volánky, které lemují krátké rukávy. Sukně se rozšiřuje a v celku je docela krátká, ale když se to spáruje s ladícími modro-šedými botami na podpatku, cítím se jako z pohádky.

Poté, co jsem si k tomu ještě koupila kabelku, vyjdu z obchodu a pošlu Henrymu fotky, které jsem pořídila v kabince. Vím, že mi řekl, abych se mu ozvala pokaždé, když si něco koupím, a přestože nevím, jestli to znamená, že chce i fotky, stejně je k tomu přidám.

Trvá méně než minutu, než od něj obdržím odpověď. Opravdu na mě má čas...

Henry: Vypadáš nádherně, zlatíčko

Henry: Běž si k tomu koupit nějaké zlaté šperky

Henry: Jenom ne náhrdelník

Zírám na obrazovku. Naznačuje, že náhrdelník mi už koupil?

Becky: Opravdu?

Henry: Opravdu

Ukáže se, že v nakupování šperků jsem lepší, ale myslím, že v tom obchodě strávím celkem kolem patnácti minut. Dopřeju si nějaké croissanty, zatímco píšu svým kamarádkám, abych jim dala vědět, co všechno se právě děje.

Viola: Vím, že to říkám pořád, ale tak moc na tebe kurva žárlím.

Viola: Přeju si, aby tohle byl i můj život!!!

Genevieve: Navrhuju rychlovku v hotelovém pokoji.

Becky: Prosím, zmlkni

Genevieve: Vždyť spolu přece sdílíte prezidentské apartmá. Myslím, že to je přímo povinnost mít tam sex.

Becky: Buď zticha

Genevieve: OU KOUPILA JSI PRO NĚJ NĚJAKÉ SPODNÍ PRÁDLO? PROTOŽE SI MYSLÍM, ŽE BY ROZHODNĚ OCENIL, KDYBYS MU O TOM DALA VĚDĚT

Becky: GEN, BUĎ UŽ KURVA TICHO

Viola: Ne Gen, prosím pokračuj!!!!!!

Telefon mi zazvoní a vytáhne mě z naší konverzace. Volá mi Henry. Odkašlu si, než odpovím. „Bonjour," řeknu.

Henry se zasměje. „Slyším, že si na Paříž zvykáš."

„No ano, nebo spíš bych měla říct: oui."

Zachechtá se. „Jak se máš?"

„Úžasně, tohle je úžasný způsob jak trávit volný čas, takže ti moc děkuju. Jak se máš ty?"

„Nudím se, ale jsem skoro hotový. Je tady něco dalšího, co bys potřebovala koupit?"

Spodní prádlo. A kurva, nesnáším tě, Genevieve, za to, že jsi mi do hlavy narvala tyhle myšlenky. „Ne, ne, všechno mám. Kdy budeš hotový?"

„Zhruba za hodinu."

„Dobře," odpovím. „Myslím, že už půjdu zpátky na hotel. Pokud se stane zázrak a mně se ho povede najít, vrátím se dřív jak ty a budu mít chvilku na psaní. Pokud ne, můžeš se mě pokusit najít někde v Paříži."

✤ ✤ ✤

Jo, ztratila jsem se. Bylo to až tak hrozné, že jsem s Henrym musela sdílet svou lokaci, aby mě opravdu mohl najít někde v Paříži. Dokonce mi musel zavolat, aby mi řekl, abych přestala chodit, protože s každým krokem jsem se víc a víc vzdalovala od hotelu.

Jo, jsem až tak bezradná.

Na večeři jsme si objednali hotelovou službu, a potom jsme se oba připravili na schůzku lomeno večírek. Zamknula jsem se v koupelně, abych se osprchovala a připravila se na dnešní večer. Nicméně, nemůžu přestat přemýšlet nad možností, že mi dá řetízek. Zajímá mě, jak vypadá. Vím, že je zlatý, protože mi řekl, abych si koupila něco zlatého, takže chce, aby to spolu ladilo.

Že?

Jenom doufám, že to bude ladit s mým prstýnkem.

Namalovala jsem si rty červenou rtěnkou, čímž byly v pěkném kontrastu s mými šaty. Obuju si boty a vezmu si kabelku, do které jsem si už zabalila onu rtěnku, nějaké dámské věci a můj telefon. Nechci se chlubit, ale vypadám v tomhle outfitu hodně hodně pěkně. Dojdu do obýváku a Henry už je hotový, jenom si spravuje kravatu, zatímco se dívá do zrcadla. Musel mě slyšet, protože se na mě hned otočí.

Zatočím se kolem dokola. „A? Co si myslíš, když to teď vidíš na živo?"

„Nádherná," odpoví a dojde ke mně. Má na sobě jednoduchý černý oblek, ale i v jednoduchosti takové obyčejné barvy vypadá naprosto lahodně. Jazykem si přejede po spodním rtu, zatímco si mě prohlíží od shora dolů. „Schvaluju ti to."

Mám velký problém s tím, abych mu odpověděla. On prostě říká všechny tyhle věci a já nemám ponětí, jak na ně odpovídat.

Ze stolu vezme sametovou krabičku a otevře ji, čímž odhalí zlatý přívěšek ozdobený malými diamanty. Spadne mi brada. „To si ze mě děláš prdel," vydechnu. „Je naprosto nádherný, Henry."

„Dovolíš," řekne a vytáhne řetízek z krabičky. Posbírám si vlasy, zatímco se k němu otáčím zády, aby mi řetízek mohl nasadit. Když je zapnutý, jemně mi ruce odtáhne pryč, čímž mým vlasům umožní, aby spadly zpátky na má záda. Chvilku všechno upravuje, než mi sdělí: „Běž se podívat."

Přispěchám k zrcadlu a můj ty bože, tohle perfektně ladí s prstýnkem, který jsem si koupila. Henry znovu stojí za mnou a položí mi své dlaně do klenby mých boků. „Pořád se ti líbí?"

„Miluju ho, Henry, moc ti děkuju." Pokusím se neomdlít z pocitu jeho velkých dlaní na mém pase. Skoro si až myslím, že vypadáme jako nádherný pár, nicméně si musím připomenout, že tak to mezi námi není. Máme spolu dohodu, na tom není nic romantického.

Zmáčkne mi pas. „Tak pojďme, ať na nás můžou všichni žárlit."

✤ ✤ ✤

Tenhle večírek je nudný, obzvlášť když to porovnám s párty na střeše u Gina. Tihle lidé jsou tak obyčejní, tak bezpáteřní. Nikdo se nesměje, skoro jako kdybychom byli na pohřbu. Mám chuť se naplnit alkoholickými drinky a dobrotami, ale zapít a zajíst mou nudu mi nejspíš moc nepomůže.

Henry se baví s někým, kdo by měl nahrávat audia pro insomniaky. A kurva, ten chlap je tak nudný. Nechci znít jako ubrečené děcko, ale chci jít pryč. Omotám svou paži kolem Henryho a doufám, že tak získám jeho pozornost. Bavil se s tím nudným chlapem před námi francouzsky, a i když je to naprosto fascinující, hodně brzo tady usnu. Jeho ruka se setká s mou a něco ukáže tomu druhému, náznak, aby počkal. „Co se děje, zlatíčko?"

„Jak dlouho to tady bude ještě trvat?" zeptám se ho.

Henry se zachechtá. „Je to nudné, že ano?"

„Mírně řečeno," zamumlám. „I kremace mojí babičky byla zábavnější než tohle. Nechci si stěžovat, ale každá sekunda tady uběhne asi tak sedmkrát."

Přikývne. „Souhlasím, jdeme."

Rozloučíme se s tím mužem, než odtamtud rychle odejdeme pryč. Nemůžu se přestat hihňat, zatímco mi Henry pomáhá do kabátu a konečně jsme zase venku. Dost daleko od vchodu.

„Za tohle mi musíš zaplatit extra." Zasměju se.

Usměje se. „No, myslím, že znám perfektní způsob, jak ti dnešní večer vynahradit," řekne. Natáhne ke mně svou ruku a já ji vezmu. „Promiň, že jsem tě do toho zatáhl."

„Ale prosím tě," řeknu, „nemusíš se omlouvat. Byla jsem příjemně překvapená tvou francouzštinou, je mnohem lepší než moje. Kam mimochodem jdeme?"

„To je tajemství," odpoví.

Blomcáme Paříží, dokud konečně nedojdeme k Eiffelově věži. „Je tak krásná," řeknu. „Vždycky mě zajímalo, jaké je to tam nahoře."

„S dovolením," řekne s úsměvem. „Vlastně jsem tě zítra chtěl překvapit výletem, ale zajdeme si tam teď. Vypadáš nádherně, byla by škoda, kdybychom toho nevyužili."

Srdce mi přestane tlouct. Myslí to vážně? Opravdu mě vezme tam nahoru? „Opravdu?" zeptám se ho.

„Samozřejmě. Jsme v Paříži, musíme se podívat na Eiffelovu věž."

„Pojedeme výtahem, že ano?" zeptám se ho.

„Samozřejmě. Chceš jít nejprve úplně nahoru nebo...?"

„Nahoru," rozhodnu.

Henry ukáže svou občanku jednomu ze zaměstnanců a oni nás tam opravdu pustí. Je úžasné, co peníze dokážou. Držím se jeho ruky, když vlezeme do výtahu a já skoro skáču nahoru a dolů z čistého nadšení. „Nemůžu uvěřit tomu, že jsi tohle pro mě udělal."

Zamračí se. „Proč by ne?"

„Nikdo pro mě nikdy nic takového neudělal," přiznám tiše. „Ani jsem nikdy nebyla na Soše Svobody."

„Nebyla?" Vypadá upřímně překvapený. „Tak to ale znamená, že tě tam brzy budu muset vzít." Dveře výtahu se otevřou a já z něho skoro vyskočím. Nemůžu uvěřit tomu, že jsme až nahoře. Paříž se teď zdá... tak klidná. Ohlédnu se přes rameno a vidím Henryho, jak fotí.

Mě.

„Co to děláš?" zeptám se ho.

„Pletu," řekne vážně.

Protočím očima. Ha-ha, hodně vtipné. Nefoť mě."

„Proč ne?"

„Nejsem vůbec fotogenická," odpovím.

Odfrkne si. „Nesmysl, jsi ta nejvíce nádherná žena, jakou jsem v životě kdy viděl."

Kousnu se do rtu, když si vzpomenu na to, co mi Peter řekl minulý měsíc. „Opravdu?"

„Opravdu."

„Takže to, jak mi Peter řekl, že ti stačilo, abys jednou viděl můj profil a fotky, které tam mám, abys se mnou něco chtěl mít, je pravda?"

On se červená? „Peter má moc prořízlou pusu," konstatuje jednoduše.

„Takže je to pravda?"

Povzdechne si. „No jo."

„Jsem poctěna," řeknu. „Obzvlášť vzhledem k tomu, že jsi velmi pohledný a inteligentní. Takže doufám, že tě nezklamu."

„Becky, drahá, ty nikdy nezklameš. Přece tě ze všech míst beru právě na Eiffelovku. Mohli jsme spolu jít rovnou domů z té schůzky, na které jsme právě byli." Udělá pár kroků dopředu a řekne: „Snažím se ti dát život, který si zasloužíš. Měla bys mít možnost vidět celý svět a měla bys mít všechno, po čem tvé srdce zatouží."

Zírám na své boty a koušu se do rtu. Vidím, jak se jeho boty zastaví před mými a dá mi ukazováček pod bradu a donutí mě se podívat nahoru. „Nezasloužím si to."

„Proč takové věci říkáš?" zeptá se mě.

„Přihlásila jsem se na tu stránku," začnu, „protože jsem byla skoro bezdomovec. Tohle nemá co dělat s tím, že si to zasloužím. Má to co dělat s mým přežitím."

Položí mi vřelou ruku na tvář. „Zlatíčko," zašeptá, „to, že ses přihlásila na tu stránku, já jsem se ti ozval a začal jsem tě rozmazlovat, nemá co dělat s tím, jestli si to zasloužíš nebo ne. No tak, přihlásil jsem se, protože jsem neměl ponětí, co dělat s těmi všemi penězi a proto, že jsem byl osamělý."

Zachechtám se. „To zní lehce pateticky, když to tak podáš. Mnohem víc pateticky než můj případ."

„Výborně, už se zase směješ," vydechne. „Poslouchej, chci tohle dělat, chci tě totálně rozmazlovat, ale jestli je ti to nepříjemné, tak pak... Pak toho můžu nechat, nebo to dělat v menší míře."

Opřu se o jeho ruku. „Jenom... Si na to všechno musím zvyknout." Vytrhnu mu jeho telefon z jeho ruky a řeknu: „Teď mi udělej modela."

20. listopadu, 8:00.

Dneska odjíždíme asi kolem čtvrté hodiny odpoledne. Henry dělá snídani, zatímco já se chystám na den před námi. Převléknu se do jednoduchého outfitu, protože dneska později poletíme, a zatočím si vlasy do jednoduchého drdolu. Posledních pár dní bylo úžasných. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že tohle je teď můj život. Henry je tak sympatický, tak sladký a blahodárný. Je to v těch drobnostech, které pro mě dělá. Drží mi vlasy, když se snažím jíst crêpes. Když jdeme po chodníku, tak jde po straně, která je u cesty. Drží mě za ruku, když přecházíme přes cestu.

„Dobré ráno," řeknu. „Božínku, Paříž mi bude tak chybět." Posadím svůj zadek na židli a usměju se, když uvidím Henryho v kuchyni, jak na něčem dělá. On je opravdu celé balení. Je pěkný, inteligentní, je schopný pro sebe a pro mě zajistit dobré jídlo a má hodně peněz.

Co víc by si holka mohla přát?

„Mohli bychom tady zůstat," navrhne.

Zachechtám se. „Ne, prosím. Teda, mohli bychom, ale mám s mými kamarádkami plány. Mohla bych se z toho vyvléknout, ale to by nebylo pěkné."

Otočí se na mě s úsměvem a na stůl položí talíř s cupcakey. „Jsi dobrá kamarádka, Becky."

„Tos udělal ty?" zeptám se ho.

„No jasně."

„Jsi velmi talentovaný muž," podotknu a jeden si vezmu. „Henry, něco bych potřebovala."

To rozhodně zaujme jeho pozornost. „Povídej."

„Moje kamarádka Genevieve bude mít narozeniny," řeknu. „A já bych chtěla pro ni zařídit dokonalé místo, kde by je mohla oslavit se svým přítelem a svou rodinou."

Henry se zamračí. „Tebe nepozvali?"

„No, ne na tu večeři s její rodinou a přítelem. Ale večer předtím budeme mít já, Gen a Viola přespávačku. Stresuje ohledně dokonalého místa, kam by mohla svou rodinu vzít, a proto bych to pro ni chtěla zařídit."

Přikývne. „Máš něco na mysli?"

„Eleven Madison Park," šeptnu.

„Pro kolik lidí?"

„Kolem sedmi až desíti, nejsem si jistá."

Henry vezme svůj telefon a začne psát. „Jakmile budeme zpátky v New Yorku, obvolám pár lidí. Kdy?"

„Třicátého listopadu. Kolem deváté večer?"

Jednoduše přikývne. „Dobře, něco domluvím. Nechám je to napsat na můj účet."

Zatímco pro něj to asi není nic, pro mě to znamená celý svět. Chtěla jsem něco udělat pro své kamarádky za to, co ony všechno udělaly pro mě a teď se mi to alespoň částečně povedlo. Vstanu ze své židle a omotám mu paže kolem krku. „Moc ti děkuju, Henry, jsi úžasný."

Položí mi ruku na záda a přitáhne si mě k sobě blíž. „O nic nejde."

„Ale mně ano," řeknu, když se odtáhnu. „Děkuju ti."

Usměje se, když se posadím zpátky na své místo. „Žádný problém, Becky. Jsem rád, že jsi mě o něco takového vůbec požádala."

Začervenám se. „No," odvedu konverzaci někam jinam, „jaký je plán na dnešek?"

„Měl jsem v plánu tě vzít nakupovat," řekne. „Pokud ti to samozřejmě nevadí."

„Šel bys se mnou do obchodu se suvenýry pro nějaké dárky pro Gen a Violu?"

Přikývne. „Vždycky."

✤ ✤ ✤

H. Cavill převedl $1500 na váš bankovní účet.

Popisek: Za tvou milou společnost v Paříži. Vážím si toho, zlatíčko

30. listopadu, 11:00.

Genevieve: Becky, poděkuj za mě svému daddymu.

Genevieve: Je to naprosto úžasné a mí rodiče jsou fakt ohromení!

Becky: Jmenuje se Henry, Gen, takže mu, prosím, říkej HENRY

Becky: Mimochodem, žádný problém 😘

Genevieve: Nehhh, daddy zní mnohem líp.

Viola: S tímhle souhlasím s Gen. Daddy prostě zní hezky.

Becky: S tímhle jsi měla být na mé straně...

Viola: Promiň

Viola: Btw, myslíš si, že zařídí něco i na moje narozeniny?

Becky: Hmm, něco můžu usmlouvat 😉