Shrnutí: Becky konečně nemá žádné dluhy a užívá si svůj nový život.

Sugar Daddy!Henry Cavill x Becky Kim (asian OFC)

Varování: Zmínění vibrátoru, dilda a masturbátorů (umělá vagína) a menstruace.

Počet slov: 5.8k

3. prosince, 14:00.

Poté, co jsme se vrátili z Paříže, měl Henry docela dost práce. Což znamená, že jsme spolu nestrávili žádný čas od doby, co jsme zalezli každý do svého bytu potom, co jsme vylezli z letadla. Udělal ale to, co slíbil, zařídil stůl v Eleven Madison Park na Genevieviny narozeniny. Její rodina strašně moc chtěla vědět, jak jsem byla schopná to všechno zařídit, ale naštěstí její přítel Greg (který moc dobře ví o tom, jaký vztah je mezi mnou a Henrym) zachránil den a řekl jim, že mi někdo jenom dlužil něco velkého.

Nicméně, s Henrym jsme si volali snad jen čtyřikrát. Poslal mi peníze na účet, a když jsem mu konečně řekla o mém dluhu v bance, ujistil mě, že se o to postará.

A jen tak jsem už nebyla zadlužená. Jako, kdybych byla bohatá, byla bych stejná. Myslím, že bych byla ten typ ženy, která má proslov na závěrečném ceremoniálu na univerzitě, a najednou se zázrakem promění v Oprah.

Nemáš už po škole žádné dluhy. Nemáš už po škole žádné dluhy. Nemáš už po škole žádné dluhy.

Nejspíš bych byla znovu chudá ještě předtím, než by mi bylo 30.

A i když mi Henry celkem chyběl, dávalo mi to dost času na dělání dalších věcí. Například na pokračování ve psaní (jde to opravdu skvěle), větší organizaci archívu a schůzky s mými kamarádkami. Nakupovaly jsme v těch nejvíce luxusních buticích a je to super pocit, když můžu svým kamarádkám koupit nějaké věci. Zaplatit za to, co chtějí, obzvlášť po tom všem, co ony udělaly zase pro mě.

Samozřejmě, že Genevieve zkouší všechny možné limity, ale to se od ní dalo čekat.

Nové oblečení, nové spodní prádlo, nový make-up. To všechno je teď součástí mého inventáře. Dokonce jsem si koupila svůj první vibrátor, když jsme s holkama byly ve městě a nakupovaly jsme spodní prádlo. Genevieve se mě snažila přemluvit, abych si k tomu koupila ještě i dildo, a abychom zkusily najít jedno, které by připomínalo Henryho, ale když jsem viděla všechny ty věci před sebou, bylo mi to nepříjemné. Ne, že bych měla dick fóbii nebo něco (jako, už jsem jich pár ve svém životě viděla), ale když jsem se dívala na ty silikonové věci, zatímco jsem přemýšlela nad tím, jakého ho má Henry, byl kvůli tomu celý ten zážitek bolestivý a skoro až nekonečný.

Musím ale přiznat, že ten vibrátor odvede svou práci, obzvlášť v kombinaci s představami kde Henry Cavill a já jsme hlavními postavami. Tedy, jasně, možná není zrovna nejchytřejší, abych měla hodně hodně špinavé sny o svém sugar daddym, ale já tomu prostě nemůžu pomoct. Je nádherný a já jsem nadržená a zoufalá, zatímco vlastním vibrátor.

Můžete mě vinit?

Jsem v archivech, ale když se podívám na hodiny, uvědomím si, že už pracuju celkem dost dlouho, takže si myslím, že to tady brzy pro dnešní den zabalím. Pořád je pro mě těžké si dávat pauzy a je pro mě ještě těžší zastavit se, když se chci zastavit. Progres je hodně pomalý, ale přesto jde vidět. Dneska jsem si dala dvě půl hodinové pauzy, což značí, že se vyvíjím.

Sešít tyhle papíry dohromady a přesunout tyhle krabice by měly být poslední věci, které přijdou udělat. Zabere mi to max deset minut, nejspíš.

„Můžu dovnitř?" Zaslechnu za sebou Henryho hluboký hlas, který mě vytrhne z myšlenek.

Vzhlédnu od své práce a uvidím svého tak pohledného sugar daddyho stát ve dveřích. Vypadá pěkně unaveně, jako kdyby až doteď posledních pár dní pracoval nonstop. Má na sobě tmavě šedý rolák, který s mými kalhotkami dělá podivné věci.

Tyhle mokré sny, které teď mívám, mi vůbec nepomáhají.

„Henry!" vyjeknu, upustím papíry i sešívačku a přispěchám k němu. Omotám mu paže kolem pasu, když si mě stáhne do objetí, a opřu se mu bradou o jeho silný hrudník. „Ty sem můžeš přijít kdykoliv," řeknu. „Jsem ráda, že jsi tady. Rozhodně by ses měl podívat na to, jak jsem to tady zorganizovala. Byl v tom docela bordel a měla jsem to napsané v sešitě, ale rozhodla jsem se to převést do tabulek v Excelu. Nikdy bych neřekla, že na nich budu tak viset." Vezmu ho za rukáv a přitáhnu ho k mému stolu. „Hele, tohle je ten sešit a tady vidíš náčrt toho, jak chci, aby to vypadalo, a pak to převedu tady do těch – Henry, proč se mi směješ?"

Zavrtí hlavou. „Nesměju se ti."

„Tak co teda děláš?"

„Jsem na tebe pyšný." Dá mi ruku na týl a řekne: „Vždycky se můžu usmívat obdivem, nemůžu?"

Obdivem? Ke mně? Nedokážu skrýt to, jak se červenám. „Můžeš," zamumlám. „Co tady vůbec děláš?"

„Chtěl jsem zkontrolovat svého nejoblíbenějšího zaměstnance," řekne a přidá k tomu jednoduché pokrčení ramen. „Navíc mi přijde, že jsem tě strašně dlouho neviděl."

„To je pravda," řeknu. „Možná jsi mi tak trochu chyběl."

Pozvedne obočí. „Oh, opravdu?"

„Jo, ale jenom trošku," přiznám. „Přiznej to: taky jsem ti chyběla."

„Chybělas mi." Zachechtá se. „Jsi připravená odtud vypadnout?"

„Skoro," řeknu. „Možná, že bys mi mohl pomoct? Potřebuju tyhle krabice dát přímo támhle." Ukážu na skříňku, a i když bych to mohla udělat, mám pocit, že to bude mnohem snazší, když to udělá Henry. Navíc to bude krásný pohled pro mé oči, ale to už je vedlejší. „Mezitím já můžu dokončit tuhle složku, a potom je všechno hotové a můžeme odtud vypadnout."

Přikývne a okamžitě se dá do práce. Nosí ty krabice, jako kdyby to pro něj nic nebylo, a já se musím snažit, aby mě těžce nerozptyloval tím, jak kolem nosí všechny ty kartónové krabice.

Ale božínku, ty jeho paže vypadají tak obrovsky a silně a tak šíleně lahodně.

Jakmile je všechno na místě, Henry mi vezme tašku a společně vyjdeme z archívů k výtahu. „Kam mě bereš?" zeptám se ho.

„Kamkoliv chceš jít," řekne. Nastoupíme do výtahu a on zmáčkne čudlík, kde je napsáno P, čímž nás výtah doveze na parkoviště nacházející se pod budovou. Dá mi ruku na rameno, které je vzdálenější od něj, a zeptá se mě, jestli mám nějaké nápady.

„Mohli bychom si zajít na pozdní oběd," navrhnu. „Pokud ti to, samozřejmě nevadí."

„Tak tedy pozdní oběd," řekne Henry.

Doveze nás na takové pěkné nové místo, o kterém jsem nikdy neslyšela, a jsme usazeni do horního patra, ze kterého shlížíme na město. S Henrym sedíme vedle sebe. Jsme tak blízko sebe, že se naše stehna dotýkají. Vím, že jsem mu řekla, že mi chyběl jenom trochu, ale zatímco tady tak sedím, uvědomila jsem si, že mi chyběl hodně, mnohem víc, než bych kdy chtěla přiznat.

„S knihou jsem na tom momentálně opravdu dobře," řeknu.

„Opravdu?" zeptá se mě. „Řekneš mi už konečně, o čem to je?"

Zavrtím hlavou. „Ne, pořád ti nic neřeknu."

„Skoro až přemýšlím nad tím, že ti začnu platit míň, dokud mi to neprozradíš."

Falešně zalapám po dechu. „To bys neudělal."

„Ne, neudělal," zachechtá se. „Jenom si s tebou hraju. Jako kdybych ti někdy mohl říct ne." Položí svou ruku na opěrku mé židle a palcem mě začne krouživými pohyby hladit na rameni. „Řekl jsem ti už, že dneska vypadáš skutečně krásně?"

Shlédnu na své světle modré šaty, které jsem si před pár dny koupila při našem nakupování s Genevieve a Violou. „Ne," zašeptám. „A to taky nemusíš dělat."

Zamračí se. „Proč ne, zlatíčko?"

„Protože se necítím krásná."

Henry si zhluboka povzdechne. „Škoda," pronese. „Protože máš každý důvod pro to, aby ses cítila krásná." Usrkne si svého espressa a naštěstí změní téma tím, že řekne: „Chceš jít po obědě nakupovat?"

Zachechtám se. Přesně ví, jak mě rozveselit. „Nakupovat co?"

„No, třeba na Vánoce. Měl bych vědět, co chceš, že?"

Neměla bych se červenat, ale stejně to udělám. „Ty přemýšlíš nad tím, že se mnou strávíš Vánoce?"

Odkašle si. „Uvažoval jsem nad tím, jestli bychom mohli."

Pokrčím rameny, zatímco uvnitř křičím nadšením. Strávit Vánoce s Henrym a ne sama? To beru. „Jasně, stejně nemám žádné jiné plány." Snažím se to říct co nejobyčejněji, to jde. „Moje kamarádky je budou trávit s rodinou a já... To já nemám."

„Vadí ti to?"

Zavrtím hlavou. „Myslím, že by mi spíš vadilo, kdybych s nimi ty Vánoce trávit musela. V podstatě bych musela předstírat, že se mezi námi nikdy nestalo nic špatného." Zaplaví mě vzpomínky na to, jak na mě máma křičí, jak mi táta praštil dveřmi před obličejem a mí sourozenci se snaží, co to jde, aby mi ještě víc zhoršili život. „Ty je ale nechceš trávit se svou rodinou?"

„Ne," odpoví jednoduše.

Zajímá mě, jaká je jeho rodinná situace. Nikdy jsem ho neslyšela mluvit o svých rodičích. Nestýkají se? Jsou mrtví?

„Takže jsme dohodnuti, strávíme Vánoce spolu," řekne Henry a nedá mi tak příležitost, abych se na celou jeho rodinnou situaci vůbec mohla zeptat.

„Jo, dohodnuto. Už pracuju na dárcích pro tebe."

„Ne," odpoví přísně. „To nemusíš."

„Samozřejmě, že musím," zasměju se, „jsou Vánoce, blázínku."

„Becky, nemusíš mi kupovat dárky."

„Už vím, co ti koupím, takže to stejně dostaneš. Slib mi, že je přijmeš."

Zhluboka si povzdechne, než se zasměje. „S radostí je přijmu, zlatíčko, neboj se," řekne.

Na malý moment přemýšlím nad tím, co si lidé kolem nás myslím. Zatímco Henry vypadá vskutku skvěle na někoho, komu je 46, tím pádem má blízko k padesátce, musí být očividné, že je mezi námi značný věkový rozdíl. Nejspíš taky musí být očividné, že já jsem jeho sugar baby, protože proč by se muž jako Henry motal kolem holky, jako jsem já?

Podívám se na své ruce, nervózně si hraju s nehty, zatímco má mysl se zapařuje pochybnostmi a strachem.

Henry položí svou těžkou ruku na mou a já na něj vzhlédnu. Usměje se, skoro jako kdyby mi tím úsměvem chtěl zlepšit náladu, aniž by poukázal na mé pochybnosti. Možná, že má stejné pocity.

„Děkuju," řeknu skoro bez dechu.

„Samozřejmě, Becky," odpoví. „Pro tebe všechno."

10. prosince, 22:00.

„Takže si jsi na sto procent jistá, že se k nám dneska tvůj daddy nemůže přidat?" zeptá se Viola, zatímco všechny sedíme v našich pyžamech kolem konferenčního stolku v mém bytě.

Je zbytečné jim pořád připomínat, aby mu přestaly říkat daddy a jednoduše mu říkaly Henry, takže jsem se úplně přestala snažit. Skoro jsem si na to i zvykla, nebudu lhát. „Jo, mám moc práce," řeknu. „Podle něj toho je v prosinci vždycky hodně."

Viola přikývne. „Takže, cos mu koupila na Vánoce?"

Pištěly, když jsem jim řekla, že s ním strávím Vánoce a pořád mě otravovaly ohledně faktu, že už se šíleně moc chováme, jako bychom byli pár. Jasně, taky jsem byla nadšená, ale to bylo hlavně kvůli faktu, že je nebudu trávit sama.

Ne proto, že se strašně chováme jako nějaký pár.

„No, koupila jsem mu nové hodinky," začnu. „Jsou fakt nádherné. Vždycky nosí hodinky spíš ve tmavším odstínu, ale myslím si, že zlaté by mu hodně slušely, obzvlášť s těmi ladícími manžetovými knoflíky, které jsem mu koupila."

„Podívejme se na naši Becky," řekne Genevieve a omotá mi paži kolem ramen. „Nakupuje jako bohatý člověk. Jako kdyby ses pro tenhle život narodila."

„Zmlkni," zachechtám se. „Nekupuju to pro něj ale já. Henry si v podstatě za všechny tyhle dárky platí sám." Prsty si projedu vlasy a usrknu si vína. Vždycky je to takové, když s Genevieve a Violou u jedné z nás přespáváme. Víno, brambůrky, pyžamo a nekonečné povídání.

Ráda trávím své noci takovým způsobem.

„Taky jsem mu něco udělala," dodám.

„Nech mě hádat," přeruší mě Genevieve. To nemůže být dobré. „Natočila ses, jak masturbuješ se svým vibrátorem a dildem, které vypadá přesně jako to jeho, a když se uděláš, zavzdycháš „daddy Henry"."

Občas ji nesnáším.

„Ne," zanaříkám. „To je jedno, neřeknu vám to."

„Ale no ták," zachechtá se Viola. „Jenom si z tebe děláme srandu. Řekni nám to, co jsi mu udělala?"

Jsem tak poddajná, jednoduše se nechám ovlivnit. „Album fotek nás v Paříži. Pořídili jsme tam tolik fotek, že by byla škoda, aby nám jen ležely v telefonech."

„Jsi tak romantická," poznamená Genevieve. „Teda jako, přiznej si: rozhodně se do něj zamilováváš."

„Ne, to teda ne," opáčím.

Zatímco ty dvě diskutují o tom, kdy konečně přiznám své skutečné city o něm (což se nikdy nestane), můj telefon zazvoní a já se podívám na jeho obrazovku.

Henry: Čtvrtého ledna mám pracovní schůzku.

Henry: Je to večer a vím, že je to hodně po tvojí večerce

Henry: Ale abych ti to vynahradil, tak potom pátého ledna nemusíš do práce.

Becky: A automaticky předpokládáš, že se k tobě přidám?

Henry: Samozřejmě 😉

Henry: Pokud nezamorduješ mé obchodní společníky, tak ti zaplatím dvojnásobek

Becky: Rozhodně víš, jak mě přemluvit

„Oh, Gen, podívej se na to," zapiští Viola. „Ukázka A toho, jak se Becky zamilovává do svého sugar daddyho. Ten úsměv na jejím obličeji, zatímco pravděpodobně píše přímo jemu."

„Nezamilovávám se do něj," bráním se.

Očividně to nemá žádný efekt, protože se obě začnou smát. „Vyslechněte mě," řekne Genevieve, „zatímco vám předvedu ukázku B toho, jak se Becky zamilovává do svého sugar daddyho: dělá mu foto album."

Zamračím se na Genevieve. „Nebuď směšná. Jenom proto, že to pro něj dělám, automaticky neznamená, že se do něj zamilovávám."

Genevieve a Viola si vymění pohledy. „Zlato," řekne pak Viola, „my tě známe. Takhle se snažíš jenom pro někoho, koho máš skutečně ráda. Navíc o něm mluvíš v podstatě nonstop, a když jste se sotva vídali, byla jsi smutná a opravdu ti chyběl."

„To není vtipné," řeknu a upiju trošku vína, protože možná mají pravdu, i když to nechci přiznat.

„Pořád jsem se nepřenesla přes fakt, že sis nekoupila žádné spodní prádlo a neukázala mu ho v Paříži," řekne Genevieve. „Taková promeškaná příležitost. Kdybys to opravdu udělala, právě teď byste spolu šukali, zapamatuj si má slova."

„Nechci sex se svým sugar daddym," řeknu.

„Lhářko," vykřikne Viola. „Každý chce mít sex s tvým sugar daddym. Navíc, rozhodně tě vidí jako něco víc než sugar baby. Řeklas nám, že jeho nejka Peter ti řekl, že daddy Henry byl hned pro, když jenom uviděl tvou fotku. Opakovaně ti tvrdí, že si tenhle život zasloužíš, že ti chce ukázat svět, a že jsi krásná. Tohle všechno jenom pro sugar baby neděláš."

Začervenám se, protože... to je pravda? Nechci o tom už dál přemýšlet, tak se postavím a zeptám se: „Kdo chce další brambůrky?"

15. prosince, 20:00.

Dneska strávím večer u Henryho. Taky je to vlastně poprvé, co jsem v jeho penthouseu, a lhala bych, kdybych řekla, že se mi líbí, jak je to tu nadekorované. Je to obyčejné, je tu spousta tmavých barev, všechny spíše na té neutrální straně. Jako, každému se líbí něco jiného, o tom žádná. Jenom si přeju, aby to tu bylo trošku víc barevnější, například s barevnými detaily.

V ponožkách přejdu po jemném koberci a mám hodně velké nutkání udělat hvězdu, protože je tady na to tolik volného místa. Zhluboka se nadechnu a připravím se ukázat své gymnastické dovednosti, když se Henry připlíží za mnou a dá mi ruce na boky. „Večeře je hotová, zlatíčko."

Zapištím. „Cos udělal?" zeptám se ho.

„Beef bourguignon," řekne. „Protože jsem se dozvěděl, že má barbarská sugar baby ho nikdy neměla."

Otočím se a praštím ho do hrudníku. „To rozhodně není vtipné," řeknu, i když nedokážu zakrýt svůj úsměv.

Usměje se a dovede mě k jídelnímu stolu. Vytáhne mi židli, a jakmile si sednu, zmizí do kuchyně a řekne mi, abych počkala. Zavrtím nohama, trpělivě čekám, až nám naservíruje večeři.

Položí naše talíře na stůl a také se posadí. „Bon appetite," pronese.

„My barbaři říkáme: Pusť se do toho."

Jídlo je naprosto exkvizitní a Henry se tak stane ještě mnohem víc žádoucím. Znám ho od září a ještě jsem se nedozvěděla o něčem, co neumí. Musí tady být něco, co tenhle muž neumí, že jo?

Jím, jako kdybych několik posledních dní byla hlady. „Je to výborné," poznamenám.

„Jsem rád, že ti chutná." Natáhne ruku a svým palcem mi utře koutek rtů. „Ty prasátko."

„Nejprve jsem barbarská sugar baby a teď jsem prasátko," shrnu to. „Henry, prosinec má být oslavou. Proč jsi na mě v tom případě tak zlý?" Vystrčím spodní ret.

„Nedělej ten obličej," řekne. „Je mi tě teď líto."

„To znamená, že to funguje."

Usměje se a zvedne se, aby nám donesl dezert. Nemůžu uvěřit, že připravil i to. Henry rozhodně zná tu nejjednodušší cestu k mému srdci: zmrzlina s přehnaným množstvím čokoládové omáčky nahoře.

„Takže," řeknu a vezmu svou lžičku, „už jsi mi koupil dárek? Na Vánoce?"

Henry přikývne. „Koupil," odpoví.

„Co je to?"

„Neřeknu ti to."

Povzdechnu si, jako kdybych byla vytočená. „Bože, nesnáším tě."

Henry vyplázne svůj jazyk, čímž mě rozesměje. „Tak mi teda řekni, co ty jsi koupila mně?"

„Neřeknu ti to," řeknu dráždivě. „Tohle není žádná jednosměrka, Caville."

Myslím si, že nebudu moct jíst až do této doby druhý den. Asi jsem se přejedla. Řeknu Henrymu, že si skočím do koupelny, zatímco on poklidí nádobí.

V momentě, kdy dosednu na záchod, zjistím, co strašného se stalo.

Právě jsem dostala menstruaci.

A jsem u Henryho.

Bez mých vložek.

Poté, co jsem se rychle zkontrolovala, jsem zjistila, že jsem neprotekla skrze mé kalhoty ani mé spodní prádlo (představte si, že bych mu zakrvácela jeho židle s bílými podsedáky! Ale ne, jenom z té představy umírám hanbou), ale čas běží dál. Dám si trošku toaletního papíru mezi nohy, obléknu si kalhoty a rychle záchod spláchnu. Jenom se musím dostat k sobě, vzít si nějaké vložky a nikdy si ničeho nevšimne.

Pokud se mě samozřejmě nezeptá, co budu dělat, a on je přesně ten typ muže, který by se zeptal.

Když mu řeknu, že si jdu pro nějaké prášky na bolest, řekne mi, že určitě nějaké má. Když mu řeknu, že chci něco jiného na sebe, navrhne mi, že mi pro to skočí sám, nebo mi nabídne svoje oblečení.

Zatímco zvažuju, jak bych na to měla odpovědět, nohy mě vyvedou z koupelny a hned ho uvidím, jak skončil s nakládáním špinavého nádobí do myčky.

„Potřebuju si skočit k sobě."

„Proč?" zeptá se Henry.

Odkašlu si. „Potřebuju si pro něco skočit."

„Pro co? Můžu ti pro to skočit, pokud to už sám nemám tady."

Až zatraceně moc dobře ho znám. „Ne, ne," řeknu, ale bojím se, že se z tohohle nijak nevymluvím. „Můžu si tam dojít sama."

Henry otevře pusu a v očích má takový pohled, který mi přesně říká, co dalšího chce říct, tak ho přeruším. „Henry, jenom si musím dojít pro svoje vložky, protože jsem právě dostala krámy a opravdu se mi chceš prohrabovat skříňkou v koupelně, kde bys mohl najít můj vibrátor, který tam mám schovaný?"

To jsem neměla říkat. Tedy, ta první část byla v pohodě, samozřejmě ne moje nejlepší práce, ale ten konec... Tam už to šlo z kopce. Trošku zakoktám, ale vypadá to, že nejsem schopná zformulovat žádné slabiky. Natož slova, která by mohla zformulovat decentní větu.

Henry vůbec nevypadá vyvedený z míry, protože jenom přikývne. „Hned se vrátím," řekne, když si vezme mé klíče a vyjde z jeho penthouseu.

Je tohle ten moment, kdy si uvědomím, že jsem se zapletla s mužem a ne s klukem? Je přesně tohle ten moment? Protože jednou jsem upustila tampón ve třídě a všichni kluci se chovali, jako kdybych upustila ruční granát.

Můj mozek vůbec nedokáže zpracovat, co se právě stalo.

Lituju jenom jedné věci a to je to, že jsem zmínila, že mám vibrátor. Ale možná mu to nevadí? Přeci jen mu nevadilo, že jsem zmínila, že jsem dostala měsíčky a potřebuju vložky, natož že mám vibrátor. Možná si myslí, že je to ode mě hodně sexuálně osvobozující, že mám sexuální hračku.

Masturbace je normální. Vsadím se, že i on masturbuje. Mám ale pocit, že on je moc bohatý na to, aby používal ponožku. Možná, že má jednu z těch věcí. Jak že se jim říká? Vypadá to jako vagína...

Masturbátor! To je to slovo.

Oh, mohla bych se porozhlédnout kolem, jestli nenajdu – oh dobrotivý bože, je zpátky, stejně jako mé svědomí, které mi říká, abych neslídila kolem.

„Přinesl jsem jich zpátky víc," řekne a ukáže mi v ruce tři vložky. „Tady máš."

Nedetekuju začervenání, ani nervózní tik blízko jeho oka, což znamená... To znamená co?

Nebyl zaskočený mými vložkami ani mým vibrátorem?

Tenhle chlap...

„Díky," řeknu, když si je od něj vezmu. „Hned budu zpátky."

„Nevěděl jsem, jestli budeš chtít něco na převlečení," řekne, „a přišlo mi neslušné, abych se ti prohraboval šatníkem, ale jestli chceš, můžeš si vzít něco mého."

Tohle je moment, kdy se rozplynu. Tohle je upřímně jedna z těch nejdomestičtějších věcí na světě. Já v jeho oblečení? „Jo, to by bylo super," zašeptám. Opět se rozejdu ke koupelně a položím zbývající dvě vložky na skříňku.

Jakmile jsem vyměnila toaletní papír za vložku, zaslechnu klepání na dveře. Když je otevřu, uvidím Henryho, jak v rukou drží nějaké složené oblečení. „Tady máš, bude to pro tebe pohodlnější."

„Děkuju," řeknu s úsměvem. „Hned budu hotová."

Převléknu se do jeho oblečení, a ani nedokážu popřít fakt, že vypadám roztomile. Vyhrnu spodek jeho šedých tepláků a s plandajícími rukávy přispěchám k pohovce, kde se Henry už snaží vybrat nějaký film.

Sednu si vedle něj, a aniž bych se na něj podívala, řeknu: „Omlouvám se."

„Neomlouvej se," zachechtá se. „Vypadáš sladce."

„Buď ticho," řeknu s úsměvem, vůbec mi nevadí, že mi řekl, že jsem sladká.

Během filmu nemůžu najít žádnou dobrou pozici na sezení. Aniž bych o tom vůbec přemýšlela, položím mu hlavu na jeho stehno. Henry na to nic neřekne, takže si myslím, že se mu to možná nelíbí, ale pak mě překryje dekou a jednu ruku mi položí na vršek paže a tu druhou na moji hlavu, palcem mě pak začne hladit krouživými pohyby mezi vlasy.

Na moment zapomenu, že je mezi námi nějaká smlouva. Fakt, že dostávám peníze za to, abych s ním trávila čas. Vzhlédnu a uvidím, jak pozorně sleduje obrazovku, všechna jeho koncentrace je zamířená na to, co se děje ve filmu.

Mohla bych se do Henryho zamilovat? Po čase s ním chodit? Ale i kdybychom spolu kdy začali chodit, vadilo by nám to, jak by se na nás lidé koukali? Vadil by nám samotným ten věkový rozdíl mezi námi? Není to rozdíl jen pěti let, ani deseti, ale celých dvacet čtyři let. Skoro čtvrtina století.

Jemně zmáčknu svou ruku mezi pohovku a mé stehno, zatímco se snažím soustředit na film.

Prostě to nefunguje.

Nemůžu nad námi přestat přemýšlet, což je otravné, protože vím, že to, že je v mém životě jako můj sugar daddy, je jen dočasné.

Nepomáhá ani to, že když jsem s ním, tak se cítím pohodlně, i se způsobem, jakým se ke mně chová. Dělá všechny věci, které jsem v životě nezažila. Ne s mou rodinou, ani s žádnými úlety. Nikdy jsem se necítila hodná něčeho, chytrá nebo krásná.

Dokud nejsem s ním.

Nesnáším Genevieve a Violu za to, že mi tyhle myšlenky vecpaly do hlavy.

Zpříma se posadím a protřu si oči.

„Co se děje?" zeptá se Henry.

„Jenom si potřebuju lehnout jinak," řeknu a protáhnu si záda. Chci se k němu posunout blíž, schoulit se k jeho boku a nechat se ovinout jeho pažemi. Skoro to i udělám.

Ale nemůžu, protože něco zablokuje můj mozek, takže i mé tělo.

On pak ale natáhne svou paži a pozve mě tak, abych se o něj opřela.

„Jsi si jistý?" zeptám se ho, když si k němu sednu blíž.

Přikývne. „Hodně jistý."

A to mi stačí na to, abych si opřela hlavu o jeho rameno a omotala mu paži kolem pasu.

Je to jenom dočasné.

25. prosince, 16:00.

„It's the most wonderful time of the year," zazpívám nejspíš ve špatné tónině, když Henry otevře dveře od svého penthouseu. „Takže, co si myslíš?" zeptám se. „Celá jsem se na tuhle příležitost oblékla vánočně." Zatočím se kolem a zasměju se. Mám na sobě tmavě zelené šaty s bílými volánky na lemu a rukávech. Myslela jsem si, že jsou roztomilé a perfektní na Vánoce.

Henry se usměje. „Vypadáš nádherně. Obzvlášť s těmi papučkami."

Podívám se na svoje nohy. „Byla jsem moc líná na to, abych si obula boty."

„Myslím si, že jsou roztomilé a asi je budu chtít taky," řekne Henry a uhne bokem.

Vejdu do jeho bytu, a když dojdu k obýváku, uvidím v rohu ozdobený vánoční stromeček. „Kdy jsi ho koupil?"

„Před třemi dny," odpoví. „Není pravý, kvůli koberci."

„Proč jsi mi nedal vědět?" zeptám se ho. „Mohla jsem ti pomoct se zdobením."

„Už zase vystrkuješ spodní ret," poznamená Henry.

Zachechtám se. „Měl by ses cítit špatně," vypíchnu. „Nezdobila jsem stromeček už roky."

„Proč jsi mi to neřekla?" zeptá se. „Mohli jsme ti taky jeden koupit."

Mohli. My. Neměla bych se z toho hihňat, ale hihňám. „Nevím. Myslela jsem si, že sám žádný nebudeš chtít. Navíc, já jsem si ho koupit chtěla, ale pak bych ho musela hodinu táhnout kolem, abych ho dostala zpátky domů."

„Mělas mi říct," řekne.

Chci něco říct, ale nemůžu. Co mu na to můžu odpovědět? Omlouvám se? Na to je moc pozdě. Mohli bychom pro nějaký skočit teď? Na to už je taky moc pozdě.

„Chceš něco na pití?" zeptá se Henry.

„Horkou čokoládu," odpovím, když položím svou tašku s dárky pod stromeček, kde zpozoruju tři zabalené balíčky, které jsou pravděpodobně pro mě.

Už se nemůžu dočkat.

Už je to nějakou dobu, co jsem oslavovala Vánoce a v útulku to možná bylo naposled. Nikdy jsem si nebyla schopná nic dovolit a dokonce jsem i nějakou dobu předstírala, že Vánoce nemusím, i když v realitě jsem jenom byla moc chudá na to, abych si něco koupila pro samu sebe, natož pro někoho jiného.

Následuju Henryho do kuchyně a postavím se vedle něj. Sleduju, jak míchá v rendlíku, a vzhlédnu na něj. „Copak, zlatíčko?" zeptá se Henry.

„Děkuju," řeknu, „za to, že se mnou trávíš Vánoce. Už je to dlouho od doby, co jsem je slavila."

Podívá se do strany a usměje se. „Pro mě už je to taky dlouho," řekne jemným hlasem.

„Proč?"

„Moc práce."

„Teď moc práce nemáš?"

Zavrtí hlavou. „Když přijde na tebe, tak nikdy nemám moc práce."

Kousnu se do rtu, když dojdu k lednici a vytáhnu z ní šlehačku. Když stojím zase vedle něj, nemůžu si pomoct, ale nechám své oči, aby cestovaly po jeho pažích. Černý rolák mu zvýrazňuje jeho hruď a skvěle vytvarované paže. Zajímá mě, jak moc Henry cvičí, aby si udržel tuhle fyzičku, obzvlášť proto, že už tak strašně moc pracuje a tráví se mnou hromadu času.

Nastříká trošku šlehačky navrch poté, co čokoládu přelije, a podá mi ji. „Hned přijdu," řekne mi.

Vrátím se ke stromečku a posadím se blízko k němu. Usrknu si své horké čokolády a po páteři mi přejede husina, v tom dobrém slova smyslu. Je to výborné. Nesnáším fakt, že tady není nic, co Henry neumí. Vsadím se, že udělal fantastickou vánoční večeři a je to tak nefér, že mu všechno jde, když je ještě k tomu všemu tak pohledný.

Není divu, že je tak úspěšný.

Vejde do obýváku a posadí se vedle mě se zády opřenými o pohovku. Protáhne si nohy, čemuž se zasměju, protože tak uvidím rozdíl mezi našima nohama.

„Je to dobré," řeknu mu. „Nesnáším tě za to, že ti všechno tak jde."

Usměje se. „Úplně všechno mi nejde."

„Tak mi teda řekni něco, v čem nejsi dobrý."

„Jednoho dne to zjistíš," zachechtá se. „Chceš si otevřít svoje dárky?"

Přikývnu a položím svůj hrníček na konferenční stolek, přičemž mu musím dát ruku na stehno, abych se přes něj mohla nahnout. Zvednu se, abych mohla vzít tři dárky zabalené v papíru světle růžové barvy. Není to moc vánoční, ale je to hodně já. Když opět sedím v jeho blízkosti, překřížím nohy a zeptám se: „To všechno je pro mě?"

Přikývne. „To všechno je jen pro tebe."

První dárek je náramek, takový, který mi ladí s řetízkem, který mi dal v Paříži. Společně s prstenem nosím ten řetízek každý den, protože je mám tak moc ráda. Henry mi pomůže náramek zapnout a řekne: „Koupil jsem ho už v Paříži, ale bál jsem se, že bys byla trošku zahlcená, kdybych ti ho dal už tehdy."

„Děkuju," řeknu, zatímco pozoruju zlatý náramek. „Je nádherný."

Druhý a třetí dárek je notes a celý psací set s washi páskami, nálepkami a různě barevnými propiskami. Neměla bych z toho mít slzy v očích, ale přesto mám. „Ty sis to zapamatoval," zasměju se, když uvidím notes, na jehož přední straně je obloha a hvězdy. Když jsme na začátku prosince šli nakupovat, přesně tenhle jsem mu ukázala. Byl hodně předražený, ale vyprávěla jsem mu o tom, jak když jsem byla v útulku, jsem se dívala na oblohu a zírala jsem na hvězdy a že jsem se díky tomu vždycky cítila bezpečně.

A teď mi ho koupil.

„Samozřejmě, že jsem si to zapamatoval," řekne.

„Je nádherný, Henry." Vzhlédnu na něj, ale mé vidění je lehce rozmazané. Ale ne, ty mimino, kvůli tomuhle brečet nebudeš. „Promiň," zasměju se a pokusím si osušit oči.

Taky se zasměje a palcem mi přejede po tváři, aby mi setřel zbylé slzy. „Za tohle se neomlouvej," řekne, „takhle vím, že se ti ten dárek líbí."

„To teda jo," řeknu. Omotám mu paže kolem ramen a zašeptám mu jemné „Děkuju," do ucha. Nervózně se zasměju, když se odtáhnu, než se skutečně rozpláču. Henry nakloní hlavu, než mi podá moji horkou čokoládu.

Občas mě zajímá, jak mi tenhle muž tak dokonale rozumí. Kdyby mě potkal za jiných okolností, bavil by se se mnou vůbec? Oceňoval by mě pořád takovou, jaká jsem? Je to opravdu to, co teď dělá? Zajímá se o mě?

Usrknu si z hrníčku a mám strach, že jsem moc zaseknutá ve své hlavě. Všechny tyhle otázky mi běží hlavou. Proč se mnou tráví Vánoce? To nemá žádné jiné lidi, se kterými by je trávil? Je to proto, že je mu mě líto, protože bych je jinak trávila sama?

„Zlatíčko, co se děje?" zeptá se mě.

„Nic," odpovím mu, ale můj hlas se zlomí. Hluboce si povzdechnu. „Můžu se tě na něco zeptat?"

„Vždycky."

„Ty nechceš rodinu?" zeptám se ho. „Jakože svoji vlastní rodinu? Ženu, děti, psy, nevím."

Henry mi dá ruku na koleno. „Časem," odpoví, „ale nikam s tím nespěchám."

„Proč ne?"

„Děti ještě nějakou dobu můžu mít," vysvětlí mi. „Navíc, já... ještě jsem nepotkal ženu, se kterou bych chtěl strávit celý zbytek svého života."

Neměla bych být zklamaná, ale přesto se tak cítím. Prokleju svůj mozek za to, že si vymýšlí všechny ty scénáře, kde se do mě Henry zamiluje, požádá mě o ruku a vezme si mě. Věci, které by se nikdy nestaly. „Hm, chápu."

„Navíc, jak bych svojí ženě vůbec vysvětlil naši dohodu?"

„Máš pravdu," zasměju se, ale to jenom, abych schovala svou bolest. Nebyla jsem to já, kdo ho pořád otravoval s tím, že prosinec je slavnostní měsíc? Proč teda kazím náladu?

„Co ty?" zeptá se mě Henry. „Ty bys chtěla svou rodinu?"

„Časem asi ano," řeknu. „Jenom se asi bojím, že bych byla příšerná máma."

„Proč bys něco takového říkala?" zeptá se mě, než mi sundá svou ruku z mého kolene a položí mi ji na záda.

„Měla jsem ten nejhroznější příklad," vysvětlím mu. „Strávila jsem svůj čas v pasťáku, byla jsem skoro bezdomovec. To nejsou kvality dobré mámy."

„Proč by to z tebe mělo dělat hroznou mámu?" zeptá se Henry. „Víš, co funguje a nefunguje, když vychováváš své vlastní děti. Víš, jak přežít ve skutečném světě. Navíc, jsi ta nejroztomilejší osoba vůbec," řekne, „tvoje děti a všichni jejich kamarádi tě budou absolutně milovat."

Začervenám se, když se tomu zasměju. „Promiň, dělám z toho tady nečekanou terapii a za to mi neplatíš. Jenom jsem přemýšlela nad tím, jestli bys neměl Vánoce trávit s lidmi, které máš rád, s lidmi, se kterými se přátelíš, s lidmi, kteří jsou pro tebe důležití."

Nesnáším se za to, že jsem neposlechla své vlastní prohlášení o tom, že „prosinec má být slavnostní měsíc".

„Trávím své Vánoce s tebou," řekne, „ze stejného důvodu, proč s tebou trávím svůj volný čas. Jsem osamělý."

„Ale neměla by ti s tím pomoct přítelkyně?" zeptám se ho. „Nebo přátelé?"

„Je těžké si udělat přátele nebo někoho potkat s tím, jaké mám množství peněz," konstatuje Henry. „Když jsme se my dva potkali, věděl jsem jedno: jediný důvod, proč jsme byli na té schůzce, byl ten, že ty jsi potřebovala peníze a ty já mám. Jenom mám prostě rád, když tě mám kolem sebe."

„Taky jsem s tebou ráda," přiznám se. „Peníze nebo ne. Hodně ti toho dlužím."

Usměje se. „Nic mi nedlužíš, zlatíčko."

Je toho tolik, co bych mu chtěla říct, počínaje omluvou, ale ve vteřině, kdy otevřu pusu, Henry řekne: „Neomlouvej se mi."

Umí číst myšlenky?

„Proč ne?"

„Jenom proto, že jsi mi poodhalila to, nad čím přemýšlíš ve svém srdci a ve své hlavě, neznamená, že mi dlužíš omluvu. Chápu, že to může být těžké," řekne, „ukázat lidem své strachy, své pochyby."

„Ale když to dělám, tak zním tak ufňukaně," vysvětlím mu.

„Zníš upřímně, skutečně." Henry nakloní hlavu do strany a řekne: „Můžeme o tom přestat mluvit, jestli chceš. Mohl bych si například otevřít své dárky."

Jednoduše přikývnu, nejsem si jistá, jak mu mám odpovědět. Nesnáším, že je tak starostlivý a chová se ke mně po tomhle všem pořád mile. Doma bych rodičům nikdy neřekla o věcech, které mě tíží na srdci, natož pak v pasťáku nebo v útulku.

Zpoza sebe vezmu dárkovou tašku a poposunu ji k němu blíž. „Veselé Vánoce."

„Děkuju ti, zlatíčko." Vytáhne ten dárek, který je hned navrchu, což jsou hodinky a manžety. Opatrně sundá balící papír a usměje se. „Tyhle jsou úžasné," řekne, zatímco si prohlíží hodinky. „Zlaté ještě nemám, natož nějaké s ladícími manžetovými knoflíčky." Natáhne svou paži a jemně mě stáhne do objetí.

Tyhle způsoby fyzické náklonnosti mě nutí znovu přemýšlet nad celou naší dohodou. Ne proto, že by se mi to nelíbilo, ale protože ze své strany cítím, že to přestávám mít všechno pod kontrolou. Cítím spojení, které jsem si ani nemyslela, že by mohlo být povolené. Tohle má být přece pracovní dohoda, že? Žádné emoční spojení.

„Mám pro tebe další dárek," řeknu, když se odtáhnu.

„Opravdu? Zlatíčko, už jsi mi koupila hodinky a manžety. To stačí."

„Ne, tohle je něco jiného. Sotva jsem za to utratila nějaké peníze."

Pozvedne obočí, než odhrne balící papír. „Co to je?"

„Foto album," řeknu s úsměvem. „Máme z Paříže spoustu fotek, a tak jsem si myslela, že bych je dala dohromady a... Ale ne, tohle je už trošku moc, že jo?" zeptám se, když uvidím, že na to pořád nijak nezareagoval. „Teda, obzvlášť s tím, co máme mezi sebou... Ou, překročila jsem hranici, promiň. Sakra, já jenom-"

„O čem to mluvíš?" zeptá se Henry, zatímco otáčí stránky a dívá se na fotky. „Miluju to."

Huh? „Opravdu?"

„Ano," řekne. „Nepřekročila jsi žádnou hranici, o to se neboj." Omotá mi paži kolem pasu a přitáhne si mě blíž k jeho tělu. „Děkuju ti, drahoušku."

Jsem zmatená. „Tobě se to líbí?"

„Miluju to." Usměje se a řekne: „Jsem fakt dobrý fotograf. Ta modelka je v pohodě, ale já..."

„Ou, už zase jsi na mě zlý," řeknu, zasměju se a strčím do něj. „Jsou Vánoce, Henry, buď hodný."

Zachechtá se. „Promiň."

Položím si hlavu na jeho rameno, všechny řeči ve své hlavě ignoruju a řeknu: „Opravdu se ti to líbí?"

„Totálně to miluju. Víš, Becky, líbí se mi takhle trávit Vánoce."

Přikývnu. „Jo, mně taky."