Shrnutí: Henry je muž mnoha talentů a Becky se dozví o dalším: editor knih.

Sugar Daddy!Henry Cavill x Becky Kim (Asian OFC)

Varování: Rychlá zmínka daddyho a análu (ale ne takovým způsobem, jakým si myslíte, slibuju. 😂) a věci ohledně menstruace.

Počet slov: 5.4k

4. dubna, 16:00.

Konec.

Jakmile napíšu tahle slova, znamená to, že je to hotovo.

Dokončila jsem svou knížku.

Ještě ji musím pojmenovat, ale v tomhle dokumentu je víc jak 80 000 slov a všechny obsahují záhadu příběhu, který jsem si tak dlouho představovala. Napsala jsem – jestli můžu podotknout – celkem přesvědčivou YA mystery novelu, která žila svůj vlastní život v mé hlavě už roky.

Zmáčknu uložit a opřu se do své židle, když zavřu svůj počítač.

Samozřejmě jsem do sebe nasála všechny nejlepší tipy na to, jak napsat novelu, ale porušila jsem jeden hlavní. Takový, který jsem našla na skoro každé platformě pro autory: neupravujte, zatímco píšete.

Naštěstí mi můj rebelský krok poskytl to, že jsem byla spokojená s tím, co jsem napsala, hned na poprvé. Protože jsem zdokonalovala každou kapitolu potom, co jsem ji napsala, pořád jsem byla ve správném rozpoložení, které jsem na danou kapitolu potřebovala. Tak jsem mohla napsat to, co jsem původně chtěla na první pokus, a povedlo se mi to, když jsem si to jednou nebo dvakrát prošla.

Zatímco má, nutkání to okamžitě poslat vydavateli, dokážu se ukočírovat. Měla bych to nejprve někomu ukázat a získat nějakou zpětnou vazbu.

Genevieve nesnáší tyhle typy knih, Viola pracuje na své tézi a nejspíš by na to neměla čas, což znamená, že zůstala jen jediná osoba, které věřím se svými vlastními napsanými slovy.

Henry.

Potom, co se nám stalo minulý měsíc, jsem se už celkem přenesla přes svou bolest a zklamání a naštěstí jsme oba zapadli zpátky do svých normálních rutin.

Myslím pořád na jeho nádherného ptáka? Ano, neustále. Sním o tom, že mě v noci totálně zničí? Každou podělanou noc. Zatáhla mě Genevieve do sex shopu, abych jim ukázala dildo, které ze všech nejvíc připomínalo Henryho? Jop, to se rozhodně stalo.

Ale rozhodla jsem se být tou lepší osobou, tou moudřejší, a místo toho, abych litovala faktu, že něco takového s Henrym už nejspíš nikdy nezažiju, měla bych ocenit fakt, že se cítil dostatečně bezpečně, aby se mnou byl tak upřímný.

Nicméně mi v hlavě pořád běží ještě jedna věc.

Jak dlouho to pro něj bylo, kdy se naposledy něco takového stalo? Na mé narozeniny mi řekl, že je to 15 let od doby, kdy měl rande. Ale randil předtím? A možná je ode mě povrchní, že si tohle myslím, ale copak nemá nějaké potřeby?

To si – například – zaplatil ženy, aby s ním měly sex? Myslím si, že většina z nich by to upřímně udělala zadarmo.

Vím, že já ano.

Hodím tyhle myšlenky za hlavu a vezmu svůj počítač, zatímco jdu k výtahům. Sotva jsem dneska měla v archívu cokoliv na práci a během takových momentů hodně pracuju na své knize.

Vím, že Henry teď nemá žádné schůzky (mám svůj kalendář zesynchronizovaný s jeho, takže vím, kdy ho můžu otravovat se svou přítomností), takže jít k němu do kanceláře by teď neměl být žádný problém.

Naskenuju svou propustku, a když vejdu do kanceláře poté, co se dveře od výtahu otevřou, uvidím, že má moc práce u svého stolu. Možná, že nemá schůzky, ale pořád je to businessman, který toho má hodně. „Můžu se vrátit později," řeknu a už jsem zase jednou nohou ve výtahu.

„Nesmysl, zlatíčko," řekne Henry. Vzhlédne a usměje se. „Pojď dál."

Samozřejmě, že jsem myslela na to, že mu řeknu daddy jenom proto, abych viděla, jaká by byla jeho reakce. Někdy nastane moment, kdy mi přijde, že by se to hodilo, ale prostě to nedokážu, obzvlášť proto, že je to celkem riskantní udělat, aniž bych mu o tom řekla předem.

Navíc, co když už nechce, abych to udělala?

Přijde mi, že potom by už naše dohoda byla úplně v tahu.

Dojdu k němu a sednu si na jeho stůl, když mi tam udělá volné místo. „Dokončila jsem svou knihu," řeknu a položím svůj počítač na stůl. „A tak nějak bych chtěla, aby sis ji přečetl."

Henryho oči se rozzáří. „Gratuluju," řekne s úsměvem. „A už bylo na čase, abys mi dovolila si ji přečíst."

Protočím očima. „Pořád to samozřejmě můžu odnést."

„Ne, ne, ne," řekne se zasmáním. „Rád si to přečtu. Spíš mi bude poctou."

Přikývnu a podívám se na své ruce. „Nikdo prostě ještě nečetl to, co jsem napsala. Vlastně, tohle je poprvé, kdy jsem něco dokončila. Možná jsem příšerná spisovatelka a pak-"

„Ne, tam nezacházej," řekne s odhodláním, se kterým nemůžu soutěžit. „Budu hodný a poskytnu ti jen konstruktivní kritiku. Chceš si to vytisknout?"

„Je to hodně papíru, Henry." Poslouchám se vůbec? Zasměju se. „Jako kdyby na tom záleželo. Promiň, to za mě mluvila minulá Becky."

Usměje se. „Můžeš si to vytisknout tady. Mám tady dost inkoustu."

Henry mi pomůže najít správnou tiskárnu, a zatímco přístroj pracuje na celém manuskriptu, opře se do své kancelářské židle. „Máš na dnešní večer plány?"

„Budu s Genevieve a Violou," odpovím. „Myslím, že si uděláme pozdní piknik."

„To je pěkné. Budeš chtít řidiče?"

Ano, prosím. „Možná."

„Přemýšlíš nad něčím, zlatíčko?" zeptá se mě. „Vypadáš trošku ustaraně."

„Jenom nad vším moc přemýšlím. Mám strach, že se ti ta kniha vůbec nebude líbit a potom budeš litovat, že jsi mi ten počítač kdy koupil a... Já nevím."

Vstane a stoupne si mezi mé nohy, přičemž ruce dá na má stehna. Je to poprvé, kdy přede mnou takhle stojí. Chci si zaháknout kotníky za jeho zadek a dělat hromadu přisprostlých věcí, ale dokážu se ovládnout. „Může být někdy děsivé nechat někoho druhého vidět tvou kreativní stránku," řekne. „Pamatuju si, když jsem svojí babičce poprvé ukázal design jiného druhu počítače. Věděl jsem, že se jí bude líbit cokoliv, co navrhnu, ale... Na jejím názoru mi ze všech záleželo nejvíc. Zaplatila za ty součástky, které jsem potřeboval, a vždycky mě podporovala, co když jsem v tom byl naprosto příšerný?"

Je to poprvé, kdy mi vypráví takový příběh, aniž bych se ho na to musela zeptat. Položím mu ruce na ramena a zeptám se: „A co si o tom myslela?"

„Milovala to," řekne, na rtech má nostalgický úsměv. „Myslela si, že jsem talentovaný a skutečně mi dala tu zpětnou vazbu, kterou jsem potřeboval pro vylepšení."

„To znamená, že uděláš to samé?"

Přikývne. „Přesně tak."

„Henry," začnu, zatímco si hraju s jeho límcem. Strašně moc tě miluju a chtěla bych, abychom hodili celou tuhle sugar daddy/baby věc za hlavu a byli spolu ve skutečném vztahu. A i když si nejsem jistá, jestli bys něco takového chtěl, myslím si, že to ve skutečnosti zvažuješ. Jsou jisté věci, jež děláš nebo říkáš, které mě nutí o všem pochybovat, a už z toho šílím. Miluju tebe a jenom tebe. „Děkuju ti, že mě podporuješ a chápeš mě."

„Samozřejmě, zlatíčko." Omotá kolem mě paže a opře si bradu na vršku mé hlavy, než spokojeně vydechne. „Vždycky."

✤ ✤ ✤

„Pořád nepřiznal svou neumírající lásku k tobě?" Genevieve se napije svého piva, zavrtí hlavou a dodá: „To je tak kurva divné. Byla a pořád jsem přesvědčená, že je do tebe totálně udělaný."

„To já taky," řekne Viola.

Zasténám. „Jde ale o to, že je teď tak neodolatelný. Byla jsem si vědoma toho, že je pohledný a milý, ale teď... S každou vteřinou je víc a víc sexy a já po něm mnohem víc toužím. I když je očividné, že on mě nechce."

„Je to divné," řekne Viola, „ale celkem tomu rozumím."

„Uh, au?"

Protočí očima. „Ne, ne takovým způsobem. Jsi naprosto nádherná a nemyslím si, že by tě nechtěl. Já si myslím, že jeho mládí, jeho rodinná situace a způsob, jakým vyrostl, je součástí jeho nejistot ohledně tohohle všeho. Řekla jsi nám, že sotva randil, a že jeho poslední rande bylo před patnácti lety. Tenhle muž není zvyklý s někým být. Navíc, chce sugar baby, ne někoho, s kým by si vybudoval blízké přátelství lomeno vztah takový, jaký má s tebou. Myslím si, že celá tahle situace jej děsí."

„Ale konkrétně mi řekl, že se to už nebude opakovat."

Genevieve přikývne. „No, třeba si to eventuálně rozmyslí."

„Ale co když bude eventuálně už pozdě?" zeptám se jich.

Pokrčí rameny. „Já nevím," řekne Genevieve. „Ale alespoň můžeš říkat, že jsi vykouřila ptáka multimilionáři v jeho soukromém letadle."

Zanaříkám. Nechte to na ní, aby řekla něco takového. „Proč to říkáš takhle?" zeptám se jí.

„Protože je to úžasné," vloží se do toho Viola. „Jenom si představ, kdyby vás nikdo nevyrušil. Pak bys mohla říkat, žes měla sex s multimilionářem v soukromé vířivce."

„Můžeme tohle téma prostě přeskočit?" zeptám se. „Prosím pěkně?"

„Jasně," odpoví, ale přesně v tu chvíli mi zapípá telefon a já uvidím, že mi Henry poslal připomínku, že šestého jdeme nakupovat. „Podívej se na ten úsměv. Přísahám, Beck, že kdyby ses tomu muži prostě přiznala, že jsi do něj zamilovaná, možná by si uvědomil, že jste pro sebe dokonalí, a že byste se měli vzít a mít spolu hromadu dokonalých dětiček."

„Oh," Viola přeruší Genevieve, „dokážeš si představit, jak roztomilé by jejich děti byly?"

„Holky, holky, holky," řeknu, „tady to utneme, dobře?"

Proč jsem si jenom myslela, že by mě vůbec poslechly? „Kolik že jsi to chtěla mít dětí, Becky?" zeptá se Genevieve. „Myslím, žes říkala, že alespoň čtyři."

Zatímco si povídají o tom, jak to spolu s Henrym děláme jako králíci, abych otěhotněla, o jménech pro miminka a o tom, jestli by měly být jejich kmotřičky nebo ne, ohlédnu se přes rameno na nedaleký pár. Je očividné, že jsou do sebe zamilovaní, že jsou v té nechutné líbánkové fázi, a celkem kvůli tomu na ně žárlím.

Samozřejmě, že myslím na budoucnost a za posledních pár měsíců tyhle vize obsahovaly i Henryho. Vlastně hodně Henryho. Je to proto, že se na mě dívá takovým způsobem, dotýká se mě a mluví se mnou a mně z toho selhává mozek.

Dokážu si představit, jak by byl extrémně ochranitelský kvůli své těhotné ženě, dokonce ještě víc, než byl doteď. Začal by víc pracovat z domu jednoduše proto, aby byl víc s ní a s dětmi. Byl by to ten podporující manžel, který by s ní chodil na kurz pro těhotné. Povídal by si s bříškem. Totálně by rozmazloval jejich děti.

I když jsem nejprve byla součástí těchto snů, žena vedle něj teď nemá žádný obličej. Už to nejsem já.

Pane bože, tohle je tak deprimující.

Napiju se svého piva a zhluboka si povzdechnu, když se snažím se neutopit v sebelítosti. Podívám se na obrazovku svého telefonu a rozhodnu se poslat zpátky nějakou zprávu.

Becky: Co budeme nakupovat?

Henry: Myslel jsem, že bychom ti koupili televizi.

Becky: Proč?

Henry: Prostě proto 😉

Nemůžu si pomoct a usměju se. Možná bych prostě měla věci nechat tak, jak jsou. Možná bych neměla snít o Henrym ve své budoucnosti, ale prostě si užívat to, co teď spolu máme.

„Dobře, vy mrchy," řeknu svým kamarádkám. „Jiné téma, prosím."

„Souhlasím," řekne Viola.

Genevieve přikývne. „Co si, holky, myslíte o análním sexu?"

„Gen!"

6. dubna, 14:00.

S Henrym projdeme kolem různých druhů televizí v obchodě. Mně se všechny zdály úplně stejné, ale Henry se v tom opravdu vyžívá, čte si popisky u každičké z nich a očividně je porovnává.

Nechápu to. Já ani nemůžu vidět rozdíl. Skoro tohle nakupování i vzdám. Upřímně mi je i jedno, jestli budu mít novou televizi nebo ne, ale je to slib, který mi dal, když jsem se přestěhovala. Dostala jsem starou z jeho společnosti, a i když je naprosto v pořádku, není s tím spokojený.

Jsem ochotná z tohohle obchodu odejít klidně i s prázdnýma rukama, ale pak moje oči padnou na jednu menší televizi. Pro mě je to pořád velké jako plátno v kině, ale v porovnání s ostatními je menší. Prohlížím si růžové okraje, a dokonce i ovladač je světle růžový!

Dojdu k té konkrétní televizi a kleknu si před ní.

Tohle je můj sen v podobě televize. Jasně, pořád si myslím, že nepotřebuju novou televizi a že je to stejně škoda peněz, ale když vidím tuhle, uvědomím si, že bez ní z tohohle obchodu prostě nemůžu odejít.

„Měl jsem to tušit." Henry se zasměje, když si stoupne za mě. „Tahle se ti líbí, zlatíčko?"

„Ano," řeknu a vzhlédnu na něj. „Chceš mi ji koupit?"

Nakloní hlavu na stranu, není si tak úplně jistý. „Nemá ale tu nejlepší kvalitu."

„Je mi to jedno," řeknu a opět se postavím. „Je růžová, to je všechno, co potřebuju. Jestli mi ji nekoupíš, udělám to sama."

„Ne, ne, ne, to rozhodně neuděláš," řekne rychle. „Koupím ti ji, zlatíčko." Mávne na jednoho ze zaměstnanců, že chce tuhle, než mi položí dlaň na záda. „Tahle se ti do tvého bytu bude perfektně hodit."

„Že jo?" Zasměju se. „Děkuju ti, že mi ji koupíš."

„Samozřejmě. Je to moje práce."

A taky je to tvoje jediná práce.

Henry si převezme krabici od zaměstnance a přátelsky se na něj usměje, než společně odejdeme k pokladně. Ta televize stojí něco kolem šesti set dolarů, ale pomalu už si zvykám na životní styl bohatých lidí. Vím, že pro Henryho je tohle nic a s tím, co mám na svém bankovním účtu, je to pro mě taky nic.

Kdo mohl kdy tušit, že se mi něco takového stane.

Omotám mu prsty kolem rukávu, jelikož venku je docela hodně lidí. Ohlédne se dozadu, usměje se a vezme mě za ruku, aby si mě udržel blízko u sebe. Jakmile jsme zpátky v autě, Henry mi řekne, že mi ji pomůže zapojit.

„Co budeš dělat s tou starou?"

Pokrčí rameny. „Přemýšlel jsem, že bych ji zanesl do bazaru nebo něco," řekne.

„Můžu ji dát Viole?" zeptám se jej. „Viola a její přítel už televizi nemají, protože se jim ta jejich pokazila."

„Na to se mě nemusíš ptát," řekne jemným hlasem. „Samozřejmě, že jim ji můžeš dát."

Opřu se dozadu do sedadla a rozjímám nad tím, co se mu asi tak honí hlavou. Vypadá unavený a vypadá kvůli tomu starší. Možná přemýšlí nad námi (ne, že bych v to doufala) „Jsi v pohodě?" zeptám se jej.

„Ano, zlatíčko, jenom jsem trošku unavený."

Dojedeme zpátky do naší budovy, a když jsme u mě, začne odpojovat mou starou televizi, zatímco já sedím na pohovce a sleduju jej. Sundal si svou bundu a teď je jen v tričku s krátkým rukávem, které kompletně zvýrazňuje jeho paže.

Tohle mi musí dělat schválně.

„Potřebuješ pomoct?"

„Ne," řekne. „Dobře, moment, vlastně potřebuju pomoct."

Vstanu z pohovky, a když jsem vedle něj, řekne mi, abych zapojila pár kabelů. Dívá se přes obrazovku a navádí mě, jak je mám zapojit. „Tady?" zeptám se ho.

„Jo, tam," řekne. „Vedeš si skvěle."

Jakmile jsem hotová, vytáhne mě nahoru a společně zkontrolujeme, jestli jsem to udělala správně. Henry má svou ruku na mém rameni a já se opřu o jeho silné tělo. „Je roztomilá," řekne, zatímco přepíná mezi kanály. „Ale malá. Pořád si jsi jistá, že si ji chceš nechat?"

„Jsem si na sto procent jistá," řeknu se zasmáním. „Myslím, že mám někde krabici od té staré televize, tak ji můžeme zabalit."

Zpod postele vytáhnu správnou krabici a Henry do ní dá mou starou televizi. Jakmile ji máme zabalenou, řekne: „Hned se vrátím, dobře?"

„Dobře," řeknu s malým zamračením. Dojdu k oknu a dívám se ven, zatímco čekám, až se vrátí. Zajímá mě, co teď dělá. Další dárek?

„Přečetl jsem celý tvůj manuskript," řekne Henry, když vejde zpátky dovnitř.

Srdce mi na pár vteřin přestane bít, než mi v hrudníku začne bolestivě tlouct. Dobře, vůbec se mu to nelíbilo, pomyslím si pro sebe. A přemýšlí nad tím, proč, u všeho všudy, mám vůbec ambice na to stát se spisovatelkou. „Oh."

Sedne si k mému jídelnímu stolu a popožene mě k sobě. „Pojď sem," řekne, a když jsem u něj, stáhne si mě na svůj klín. „Strašně moc se mi to líbilo, zlato," řekne. „Máš velký talent."

Cože? Já že mám talent? „Opravdu?"

„Ano, zlatíčko, bylo to úžasné. Tedy, samozřejmě nejsem editor, nicméně jsem vášnivý čtenář a užil jsem si to. Mělo to rychlý spád, bylo to vtipné a napínavé. Sice tam bylo pár částí, které si myslím, že by potřebovaly upravit, ale jinak... Jinak jsem to absolutně miloval."

Z tohohle bych neměla mít slzy v očích. Rozhodně bych neměla.

Nicméně mám. Posledních pár týdnů mám emoce jako na houpačce (může za to osoba, které právě sedím na klíně).

„Ne, ne, ne," vyhrkne Henry, „neplač, baby."

„Omlouvám se."

„Pojď sem, pojď sem," řekne a stáhne si mě do pevného objetí. Zavrtám mu obličej do krku, když mu omotám paže kolem ramen. „Je to děsivé," zašeptá, „ukázat lidem něco, co jsi vytvořila."

Jednoduše přikývnu.

„To nic," snaží se mě uklidnit.

Vydám ze sebe lehce nervózní zasmání, když se odtáhnu. „Omlouvám se, tohle byla rozhodně hodně přehnaná reakce."

„Ne, já to chápu." Lehce si povzdechne a pak řekne: „Ukázat někomu něco takhle osobního může být děsivé, ale já jsem rád, že jsi mi věřila."

Usměju se. „Samozřejmě."

„Víš," řekne potom, „znám někoho v nakladatelství. Možná, až si to ještě párkrát projdeš, bych mu mohl zavolat. A uvidíme, co by s tím udělal on."

Totálně mi došla slova. To by pro mě opravdu udělal? „Cože?"

„Můžu mu časem zavolat. Ale možná bychom si mohli dát spolu kávu a projít si poznámky, které jsem si pro tebe sepsal."

Přikývnu. „Promyslím si to, děkuju ti," řeknu. „Udělám nám k tomu kafe." Seskočím mu z klína a dojdu do kuchyně. Kousnu se do rtu, když si uvědomím, že by se ze mě mohla stát skutečná publikovaná spisovatelka. Henrymu se to přece líbilo a on by mi řekl, kdyby to bylo strašně nebo ne. Tím jsem si jistá.

Ohlédnu se přes rameno a uvidím, že mě Henry celou dobu pozoruje. Usměje se, a aby mě uklidnil, řekne: „Neboj se, zlatíčko, líbilo se mi to."

11. dubna, 8:00.

„Dobré ráno, Henry, donesla jsem nám kafe," řeknu, když vejdu do Henryho bytu. „Vím, že jsi řekl, že ho chceš s lísko-oříškovou příchutí, ale já jsem chtěla karamelovou a nešťastnou náhodou jsem byla sobecká a objednala jsem jenom dvě karamelové kávy." Když vejdu do obýváku, uvidím, že chodí tam a zpátky. „Co se děje?" zeptám se ho.

„Nic, zlatíčko," řekne a přestane pochodovat. „Nic, o co by ses ty měla starat."

Fakt, že mi říká, že se o to nemám starat, mě nutí se bát. „Vypadáš nervózně. Určitě se nic neděje?" zeptám se a položím kelímky s kávou na konferenční stolek.

Povzdechne si. „Mám rozhovor."

„Oh, super," řeknu. „Nebo snad ne?"

„Je to můj první rozhovor za poslední tři roky."

Stáhnu ho s sebou na pohovku. „Jsem si jistá, že si povedeš skvěle."

Henry si protře obličej. „Ale co když se mě někdo zeptá na tebe?" zeptá se. „Vím, že se toho moc neví o mém soukromém životě, ale bojím se, že na tebe nějakou náhodou přišli a budou se ptát. Nechci tě takhle vrhnout do záře reflektorů."

„Toho si vážím," řeknu a skutečně to myslím z hloubi srdce. Má o mě starost, což znamená, že mu na mně záleží. „Pokud o mně někdo nějak zázračně ví, řekni, že jsem jedna z tvých velmi milovaných zaměstnankyň." Chytnu jej za tvář a dodám: „Nemusíš se kvůli tomu tak nervovat."

„Pojď sem," řekne, než mi omotá svou svalnatou paži kolem pasu a přitáhne si mě blíž ke svému tělu. Nemůžu si pomoct a užívám si jeho objetí. Když si položím hlavu na jeho hrudník, cítím, jak mi prsty projíždí vlasy. „Neměl bych se kvůli tomu nervovat," začne, „vím to."

„Ne, ne, žádné takové," přeruším jej. „Měl bys mi říct, jak se cítíš." Zavřu oči, zatímco si hraju s jeho kravatou. „Nemůžeš to prostě zrušit?"

„Nad tím už jsem taky přemýšlel, ale prostě... Na to už je asi pozdě."

„Proč vůbec děláš nějaký rozhovor?"

„Freddy," jeho asistent, „na tom trval." Jemně se zasměje. „Nemůžu uvěřit, že jsem toho hajzlíka nechal, aby mě k tomu přemluvil."

Odtáhnu se od něj a usměju se. „Nemyslíš si, že je to hajzlík. Myslíš si, že je sladký."

Henry mi oplatí úsměv, než si mě stáhne na klín, a já nedokážu schovat své začervenání. Vezme naše kávy ze stolku a napije se. „Škoda, že je to karamel."

„Ticho buď," zasměju se. „Mimochodem, Henry, pamatuj si: nemusíš jim odpovídat na vše. Ať se zeptají na cokoliv, nemusíš nic říkat."

„Jo."

„Přestaň nad tím tak moc přemýšlet," řeknu a chytnu jej za bradu. „Slib mi to."

Zasměje se. „Slibuju."

Poté, co si vypiju kávu, řeknu Henrymu, že musím jít, protože mám manikúru (ano, opravdu si teď žiju takovýhle bougie život) a on mě doprovodí až do přízemí, i když mu řeknu, že to není potřeba. Dokonce mi navrhne, že si můžu vzít auto a řidiče, ale jednoduše zavrtím hlavou a řeknu mu, že to mám odtud doslova deset minut chůze.

„Tak zlom vaz," řeknu Henrymu. „A moc se kvůli tomu nenervuj. Jsi inteligentní, jsi milý, a jestli mě někdo zmíní, jsem tvoje milovaná zaměstnankyně a hlavně neprozraď, že mám přístup do tvé kanceláře."

Přikývne. „Provedu. A ty buď opatrná, dobře?"

„To já jsem vždycky." Věnuju mu ještě jeden úsměv, než vyjdu ven. Otočím se a se zasmáním mu ještě zamávám.

Vidíte, dokážu to. Dokážu mu být nápomocná, aniž bychom si mezi sebou museli budovat nějaké city. Tohle přátelé dělají. Přátelé jsou k sobě milí, podporují se a to nejen slovy ale i činy.

A to můžeme být, tím se můžeme stát.

✤ ✤ ✤

Henry: Šlo to dobře

Becky: Vidíš, řekla jsem ti, že se to povede!

Henry: Jo, měla jsi pravdu

Becky: Tak jako vždycky 💁🏻‍♀️

Henry: Podívej se na svůj bankovní účet, baby

Becky: Henry...

Henry: Bude se ti to líbit, slibuju

H. Cavill poslal $650 na Váš bankovní účet.

Popisek: Jsi ten nejhodnější člověk, zlatíčko

Becky: 😒 😒 😒

Henry: Jiní normálně poděkují

Becky: Taky pro tebe něco mám

Becky: 🖕🏼

Henry: 😮

Becky: 😘

Henry: 😘

16. dubna, 10:00.

Menstruační bolesti, když už máte menstruaci, jsou něco strašného. Už jsem zažila hromadu bolestí, ale tyhle jsou na úplně jiném levelu. Na pár krátkých okamžiků si myslím, že ve skutečnosti rodím, ale pak si uvědomím, že jsem před devíti měsíci neměla sex. Vlastně si myslím, že jsem sex neměla už dva roky, takže těhotenství je úplně mimo diskusi a jsou to jenom hodně silné menstruační bolesti.

Jsem schoulená na pohovce, zatímco se dívám na filmy a brečím pokaždé, když je tam cokoliv dojemného. Už je to nějakou dobu, kdy jsem se takhle naposledy cítila a myslím si, že mi to rozhodně nechybělo.

Zaslechnu tři zaklepání na své dveře a se zasténáním vstanu z pohovky, doklopýtám ke dveřím, a když je otevřu, setkám se se zmateně vypadajícím Henrym. „Co se děje, zlatíčko?"

„Mám menstruaci," zamumlám.

„Oh," řekne se zamračením, „to mě mrzí. Máš tady takovou tu zahřívací termoláhev?"

Pokrčím rameny. „No, jednu mám, ale bojím se ji udělat. Mám strach, že se popálím, protože to je něco, co by se mi určitě povedlo."

Přikývne. „Běž se posadit. Já ti ji nachystám." Vejde dovnitř a já se schoulím zpátky na pohovku. Slyším, jak v kuchyni vaří vodu a netrvá to dlouho, než se vrátí. „Nevěděl jsem, jestli máš chuť na sladké nebo na slané, tak jsem vzal obojí," řekne a položí na stolek misku brambůrků a tabulku čokolády. Přiloží mi horkou flašku s vodou na břicho a zeptá se mě, jestli chci čaj nebo kávu.

„Chci se tulit," zamumlám.

Usměje se. „To se dá zařídit."

Posadím se a on si vleze na pohovku. Zády se opře o opěrku na ruce a já si vlezu mezi jeho nohy a hlavu mu položím na hruď. „Děkuju."

„Samozřejmě."

„Nelíbí se mi, že musím být takhle potrestaná za to, že nejsem těhotná."

Zasměje se. „To je opravdu neférové." Upraví mi deku a přitáhne si mě k sobě blíž, než mi strčí ruku pod tričko a položí ji na můj pas. „Chceš něco?"

„Čokoládu."

Nakloní se a vezme tabulku čokolády. Naláme ji na kousky a zvedne mi jeden z nich ke rtům.

Díváme se na film a všechno je skvělé, dokud mi nepřijde, že se moje děloha aktivně snaží opustit mé tělo. Zanaříkám a zavrtím se mu v náručí. A rozhodně to není ten dobrý druh zavrtění.

Panečku, jak já si teď přeju, aby to byl ten dobrý druh zavrtění.

„Vzala sis už prášek na bolest?" zeptá se Henry.

„Jo," zavrčím. „Jenom musím počkat další tři hodiny nebo tak nějak, než si můžu vzít další." Posadím se zpříma a zhluboka se nadechnu, ale ta bolest vůbec nepolevuje.

Henry mi přitlačí palec na spodní část mých zad a jemně mi masíruje místo, kde to potřebuju ze všeho nejvíc. „Může být?"

Přikývnu. „Jo." Otřu si slzy a zašeptám: „Děkuju."

„Samozřejmě."

Bolest konečně začne ustupovat a já jej chytnu za zápěstí, než se opřu zpátky o jeho hrudník a omotám jeho paže kolem mě. „Chápu to tak, že už je to lepší."

„Jo, je," řeknu. „Jak vždycky úplně přesně víš, co potřebuju?"

Neodpoví mi, ale jednoduše položí svou ruku na mou a proplete naše prsty. „Asi instinkt." Pak zašeptá. „Běž spinkat, zlatíčko, já budu tady s tebou."

✤ ✤ ✤

Když se probudím, je o pět hodin později od té doby, kdy jsem se naposledy podívala na hodiny, a už nejsem na gauči, ale ve své posteli. Rozhlédnu se kolem sebe, ale nikde neuvidím žádné známky po Henrym. Na mém nočním stolku si ale všimnu skleničky s vodou, prášků proti bolesti a vzkaz.

Je tak ohleduplný. Poté, co spolknu nějaké prášky na bolest, vezmu vzkaz, který mi nechal, a přečtu si jej.

Becky: Jsi úžasný

Becky: Za všechno ti děkuju

Zajímá mě, jestli teď vůbec na mě má čas a jestli mi odpo-

Henry: To nebyl vůbec žádný problém, baby 😘

25. dubna, 11:00.

„Dneska tě vezmu řídit," řekne mi Henry, když mu ráno otevřu dveře. Naštěstí jsem už oblečená a připravená na den, který strávíme spolu. Myslela jsem si ale, že půjdeme jenom na oběd nebo nakupovat.

Ne řídit?

Zamračím se. „Cože? Ne, co když nás někdo uvidí?"

Usměje se. „Ne, ne, to mám promyšlené. Ujistil jsem se, že jsem našel místo, kde tě nikdo nemůže vidět."

„Henry," začnu a oblékám si při tom bundu a beru si svou kabelku, „ty řídíš manuál. Slyšela jsem, že to může být kurva těžké."

Přikývne. „Já vím, ale jestli se naučíš řídit manuál, bude to pro tebe později jenom výhodou. To ti garantuju."

„Jsi si jistý?" zeptám se ho. „Nechci ti rozmašírovat auto."

„Nerozmašíruješ mi auto, Becky," řekne a natáhne ke mně ruku, abych se jej chytla poté, co za námi zavřu dveře. „Navíc, opravdu si myslím, že by ses měla naučit řídit."

„Nechci týdenní lekce. Ani od tebe, ani od nikoho jiného."

„Nebudu tě nutit, ale bylo by pěkné, kdyby ses s autem alespoň obeznámila." Usměje se a zmáčkne mi ruku. „Slibuju ti, že to bude v pohodě."

Společně vlezeme do jeho Range Roveru a on nastartuje auto. „Polož svoji ruku na řadící páku," řekne.

„Proč?"

„Abychom si mohli vyzkoušet řazení. Neboj se, pomůžu ti."

Opatrně položím svou ruku na páku a Henry položí svou ruku na mou. „Vzhledem k tomu, že jsem se teprve rozjel," řekne, „jsem na jedničce. „Zmáčknu jeden z tady těch pedálů než se přesunu na dvojku, dobře?"

„Dobře," pípnu.

Dle pnutí v jeho stehně, zmáčkne pedál a společně přeřadíme z jedničky na dvojku. „Výborně," řekne.

„Henry, sotva jsem něco udělala."

„Dovol mi skládat ti komplimenty, Becky," řekne s úsměvem.

Henry dojede na osamocené místo, kde máme dost prostoru na ježdění, aniž by se na nás někdo díval. Pořád drží mou ruku a jednou za čas společně přeřadíme.

Posune své sedadlo úplně dozadu a poklepe se po stehnu, než řekne: „Pojď sem."

Vytřeštím oči. „Cože?" zeptám se ho. „Proč?"

„Aby sis mohla vyzkoušet, jaké je to řídit," řekne, „aniž bys skutečně musela řídit."

Odepnu svůj pás a sednu si mu na klín. Trošku sníží sedadlo a položí mi jednu ruku na stehno, zatímco druhou spočívá na řadící páce. Pamatuju si, že když jsem byla mladší, tak jsem seděla na zadním sedadle v autě, zatímco moje sestra Celine mohla řídit s tátou, seděla mu na klíně a přesně takhle řídila.

Rozhodně jsem toho o hodně přišla.

„Dobře, neboj se," řekne Henry a položí svou bradu na mé rameno. „Ty se starej jenom o zatáčení a potom budeme spolu řadit."

Sotva takhle dokážu fungovat, nicméně když Henry nastartuje auto a společně zařadíme, auto popojede dopředu a já se držím volantu a snažím se auto udržet rovně.

„Zatoč doprava," řekne Henry poté, co jsme chvilku jeli rovně.

„Teď?"

„Ano, teď."

Zatočím moc ostře, až se oba málem převrátíme.

„Opatrně, opatrně," řekne Henry a chytne se volantu, aby mi pomohl nezatáčet tak ostře a nekoordinovaně. „Přesně takhle," řekne se zasmáním. „Vedeš si fajn."

„Fajn není dobré," řeknu. „Jsem ráda, že jsme na osamoceném místě. Umřela bych hanbou, kdyby tohle někdo viděl."

Henry se začne smát. „Vedeš si skvěle."

Dál takhle jezdíme a v jednu chvíli už ani nepotřebuju Henryho ruku, aby řadila, a až na pedály (protože na ně samozřejmě nedosáhnu), tak všechno dělám já sama.

Nebudu lhát, celkem si to užívám.

„Vedeš si skvěle," řekne a zmáčkne mi bok. „Jsem na tebe pyšný."

„Děkuju, daddy," řeknu, ale rychle si uvědomím, co jsem provedla. Co jsem to udělala? Rozhodně teď úplně totálně nepanikařím. Vždyť mu sedím na klíně, pro pána krále. „A kurva, dělej, jakože jsem nic neřekla. Okamžitě na to zapomeň!"

Naše oči se setkají, když se podívám přes rameno. „Řekla jsi mi právě daddy?"

Když to takhle řekne, tak je to ještě horší. Slezu mu z klína, a zatímco si sedám na místo spolujezdce, mu řeknu: „Neopakuj to, prosím. Tohle je tak trapné. Rozhodně jsem ti tak neměla říkat."

Pozvedne obočí. „Proč ne?"

„Henry!" vykřiknu. „Nejsme nijak blízko ložnice a nemůžu ti tak říkat mimo aktivit tamtoho typu. Navíc ani takové aktivity spolu neděláme. Já jsem prostě ráda, že se zase vracíme zpátky k normálu a podívej se na to: řeknu ti daddy. Tohle je tak trapné. Chci umřít. Prostě si vystoupím a stoupnu si támhle, abys mě mohl srazit autem."

Zasměje se. „Dobře, jenom klid, ty drama queen. Není to tak, že by mi to vadilo. To ti to trvalo."

Zasměju se, ale nevím, jestli to neudělám jen proto, abych zamaskovala své zahanbení. „Samozřejmě, že to bereš takhle," řeknu. „Ani nevím, odkud se to vzalo. Omlouvám se."

„Neomlouvej se," podotkne. „Je to celkem vtipné a ještě jednou: nevadí mi to."

„Můžeme na to zapomenout a jet domů?"

Přikývne. „Chceš řídit?"

Zamračím se na něj. „To není vtipné."

Zasměje se. „Odvezu nás domů, baby."

✤ ✤ ✤

Když vejdeme zpátky do naší budovy, recepční mi podá velkou krabici. „To je pro vás, slečno Kim."

„Oh, díky," řeknu s úsměvem. Vzhlédnu na Henryho a vysvětlím mu: „Objednala jsem si nějaké oblečení, chceš se jít podívat?"

Přikývne. „Samozřejmě, zlato," řekne s úsměvem. Vezme mi krabici z rukou, aby ji mohl odnést on, a omotá mi paži kolem ramen.

Po té nehodě s daddym jsme se o tom už nebavili (naštěstí) a prostě jsme se rozhodli přenést se přes tu nešťastnou událost.

Rozhodně o tomhle trapném přešlapu neřeknu Genevieve a Viole.

Vejdeme do mého bytu, a i když bych se neměla cítit rozpačitě kvůli tomu, jak vypadám (viděl mě přece na půl nahou), i tak se schovám v ložnici, když se převlékám. Ukážu mu šaty, které jsem si koupila, džíny a bílý crop top a on mi každičký kousek schválí.

Ale celý poslední outfit je můj nejoblíbenější.

Moje sukně a ladící crop top jsou oba světle růžové, a dokonce jsem si k tomu objednala i jedny bílé boty, které k tomu perfektně ladí. „A?" zeptám se Henryho, když se zatočím.

„Líbí se mi to, vypadáš strašně krásně," řekne a s úsměvem se postaví. „Tohle je moje nejoblíbenější."

„Jo?" zeptám se ho. A protože prostě potřebuju od něj další pochvalu, zeptám se ho: „Opravdu?"

„Opravdu," potvrdí mi. Dojde ke mně, vezme mé ruce do svých a šeptne: „Musím se omluvit."

„Proč?"

„Snažím se, Becky," řekne jemným hlasem, „ale nesnažím se dostatečně."

Nakloním svou hlavu na stranu, protože pořád nerozumím tomu, o čem mluví. „Henry, já to nechápu."

„Nechci tě zranit, ale dělám to."

Oh... „To je v pořádku."

Zavrtí hlavou. „Není to v pořádku. Je mi to líto."

Vytáhnu své ruce z jeho a omotám kolem něj paže. „Nerozčiluj se nad tím," řeknu. Už tohle nezvládám. „Všechno je v pořádku. Jsem jenom ráda, že jsi mi řekl o svých pocitech, a jak se na to všechno díváš. Jenom..." Dej mi vědět, až se to změní, abychom mohli mít více sexuálních dostaveníček. „Nezapomeň, že jsem tady pro tebe."