Draco hleděl na svou snoubenku bez mrknutí oka a snažil se přijít na to, jestli si z něj dělá srandu, nebo to myslí vážně. Když už to nevydržel a začal se na plné hrdlo smát, velmi rychle z jejího výrazu poznal, že nežertuje.

„Hermiono, lásko, to nemůžeš myslet vážně," řekl a odešel do kuchyně, aby si mohl uvařit kávu. Tohle na něj bylo po ránu moc.

„Proč by ne?" zeptala se uraženě a následovala jej.

„Absolutně ne. Nesvěřím té bestii něco tak důležitého jako jsou prstýnky."

„Ale proč? Chci důvod, Draco. Lidé to dělají běžně."

„Vážně se musíš ptát proč? Ten kocour je poděs, Hermiono! Těžko ho donutíš, aby v klidu prošel uličkou," řekl lehce hlasitěji. Nemohl uvěřit, že ji něco takového mohlo vůbec napadnout.

„Říkáš to jen proto, že ho nemáš rád."

„Ta nenávist je vzájemná, věř mi," odsekl.

„U Merlina. Jak chceš. Nápad zamítam, ale mohl bys se trochu snažit," vyjekla a zanechala jej v kuchyni samotného.

„Tak to promiň, ale já se snažil! A hned potom mi ta zatracená kočka rozbila můj oblíbeny hrnek!" křikl na ni, ale z místa se nehnul.

„To byla nehoda. Kolik ti je? Pět?" odfrkla si, když se objevila znovu v kuchyni. Lípla mu rychlou pusu a pak odešla do práce.

„Jasně, nehoda," zamumlal si pro sebe a konečně se pustil do přípravy kávy.