Hermiona si vzala knihu z nočního stolku a šla si sednout do obýváku na gauč. Měla za sebou dlouhý den v práci a těšila se, až bude moci vypnout u knihy, kterou měla právě rozečtenou.

Byla to jedna z těch těžkých několikset stránkových knih. Nejspíš byla opravdu hodně unavená, neb jí kniha v jejích rukách připadala směšně lehounká.

Draco si v obýváku pročítal papíry do práce, ale když se k němu na gauči připojila Hermiona, papíry odložil a koutkem oka ji sledoval.

Hermiona otevřela knihu a pohled, který se jí naskytl, ji málem dohnal k slzám. Stránky byly slepené a uprostřed byla vyřízlá díra. V podstatě se z toho stala krabička, ve které byl uložen prsten a papírek. Hermiona si přečetla, co na něm bylo napsaného a pak svůj pohled stočila na Draca, který ji pozoroval.

„Prosím, řekni, že jsi mi nezničil knihu," vyhrkla a Draco se zasmál. Ovšem, že to první na co myslela, byla ta zatracená kniha!

„Samozřejmě, že ne. Ta tvá je uložená v mém nočním stolku."

„Dobře. To je dobře. Ale i tak, vážně jsi musel ničit knihu?"

„Hermiono, mohla bys se prosím přestat soustředit na tu hloupou knihu a začala se soustředit na to, co bylo v ní?"

„Ach, já hloupá. Samozřejmě, že si tě vezmu!" vyjekla s úsměvem a sevřela jej v objetí.