Chlapec dorazil domů a bez pozdravu vběhl přímo do bezpečí svého pokoje, kde se svalil na postel.

Vlasy se kolem něj rozprostřely jako svatozář, zatím co pevně svíral víčka a snažil se pravidelně dýchat.

Srdce mu bušilo, ruce se chvěly a ze rtu stékala kapka krve, jak nervozitě a bolesti dovolil, aby ho ovládly a oživily jeho starý zlozvyk. Věděl, že druhý den bude mít ret ošklivě okousaný a lidé to uvidí, ale nesešlo mu na tom.

Zavibroval mu telefon v kapse a on ho uchopil do ruky, doufal, že své myšlenky odvede jinam.

Šeredně se pletl. Slzy se mu nahrnuly do očí, když spatřil příchozí zprávu na Messengeru. Byla od něj.

Jsi v pořádku?

Polkl. Jejich chat byl plný krátkých zdvořilých konverzací, přesně takových, o jaké neměl pražádný zájem.

Jak si ale mohl dovolit starat se o něj po tom všem?

Jo, jsem

Neodvážil se napsat obšírnější odpověď. Nebyl, nebyl v pořádku a zrovna on by to měl vědět, protože to byla jeho vina.

I když mu bylo na nic, vylovil propisku z kapsy, kde ji nosil, kdyby byla potřeba, a znovu otevřel sešit.