Miloval jsem tvoje vlasy, vždy se mi líbily. Možná pro jejich barvu, možná pro jakousi jejich upřímnost.

Mohl ses snažit sebevíc upravit je do tvaru, který by ti víc vyhovoval, nebo je stále zkracovat, nakonec vždy vyrostly a neovlivnitelně se stáčely do hnědých kudrlin. Jejich čokoládové prameny mě vždy dokázaly uhranout.

Téměř vidím před očima pohyb, jakým sis je vždy odhazoval z tváře, a úsměv, který po něm následoval. To, s jakou ležérností jsi pohazoval hlavou a v tvých čokoládových očích plály plamínky.

Tvému kouzlu bylo těžké nepodlehnout, záleželo jen na tom, kdo si ho v srdci zvládl uchovat i po prvním pádu.

Kdybych tě vydržel sledovat jen z naprosté dáli, myslel bych si o tobě, že jsi vlastně celkem křehký a zranitelný.

Ale já tě znal a domníval se, že jsi přesný opak. Nerozbitný a neobratný, pokud se nehlídáš i nebezpečný pro ostatní.

Pro mě jsi nakonec nebezpečný byl a to jsem se rozhodl zůstat. Udělal jsem chybu, měl jsem odejít.

Ale byl bych sobecký, že ano? Mělo se to stát, osud nás tak napsal.

Třeba nejsem jediný, kdo lituje, že raději zavřel oči, než aby se naučil vidět.