Nedokážu s tebou mluvit ani být v tvojí blízkosti, kterou jsem kdysi vyhledával.

Proč se toho muselo tolik změnit? Můžu za to já? Je to moje vina? Měl jsem se na tebe vykašlat, když jsem věděl, že jsi opilý? Měl jsem tě poslat spát a jít domů?

Nedokázal jsem to, podlehl jsem chvilkovému opojení, které mě stálo víc, než mi dalo zpět.

Čím déle píšu do tohohle sešitu, tím více se mi všechno vrací. Je to jako infekce, co vězí v těch slovech, a já se jí dobrovolně nechávám nakazit.

Už dneska s tím musím přestat. Dopíšu to a odnesu tobě. Možná pak lépe pochopíš. Ne jen to, proč se ti teď tak vyhýbám a utíkám od tebe, ale i pocity, co nikdy neopustí moje srdce.

Domnívám se ale, že je na čase posunout se dál. Nemůžu pořád lpět v vzpomínkách a zapomenout žít.

S každým dalším slovem cítím, že se moje kapitola života svázaná s tou tvou chýlí ke konci. Přál bych si, aby tomu tak nebylo.

Ale co ty?