Byl jsi rád středem pozornosti.

Jednou jsme vyrazili na třídní výlet a učitelka ti navrhla, aby jsi šel s námi jako dohled. Nikdo nic nenamítal, byl jsi ve čtvrťáku a pomocná ruka navíc se vždy hodila.

Po cestě ses postupně přidával skoro ke všem ze třídy, hlasitě jsi s nimi rozebíral jakákoli témata, takže jsem vás mohl odposlouchávat.

Ke mně ses ani nepřiblížil. Nakonec jsem se uchýlil na konec řady přímo vedle učitelky. Naděje pohasla a blikotalo jen slabé světýlko odhodlání nedat na sobě znát zklamání.

Když jsme vstoupili do muzea, nedal sis ani chvíli pokoj. Využíval jsi našich mizerných znalostí a odpovídal na otázky dotazujícího. Neustále jsi na sebe upozorňoval.

Už mě to přestalo bavit, měl jsem tě dost. K čemu mi byl pohled na tebe, když jsi mě úplně ignoroval? Tvoje nevšímavost ten den byla úplně jiná, než ta obvyklá.

Oznámil jsem učitelce, že se mi motá hlava, a odešel na chodbu.

Chvíli jsem tam seděl, a potom jsem si odešel opláchnout tvář na záchody. Když jsem vylezl a chtěl jít zpět, vrazil jsem přímo do tebe.

Na setinu vteřiny jsi vypadal překvapeně a potom ses rozzářil úsměvem. V rukou jsi držel tyčinku a plechovku coly.

„Na, ať je ti líp," mrknul jsi na mě a vnutil mi nabízené potraviny.

Ani jsem nestačil poděkovat a už jsi zase mizel ve dveřích. Už z dálky jsi hlásil, že znáš správnou odpověď.

Dokonale jsi mě zmátl.