Tvoje umění obrátit skoro každého na svou stranu bylo obdivuhodné.

Měl jsi spoustu přátel, po chodbách jsi chodil vzpřímeně a hlasitě zdravil každého. Nebylo možné si tě nevšimnout.

Já měl jen dva nejbližší přátele, kteří se mnou ani nechodili na stejnou školu. Do mé třídy jsem nezapadal, kamarády jsem si hledat neuměl, po škole jsem chodil zahloubaný do sebe a téměř neviditelný, nikoho jsem nezdravil.

Jakto, že jsi o mně vůbec věděl, proč jsi mě znal? Čím jsem si získal tvoji pozornost?

Někdy se sám sebe ptám, zda by nebylo lepší, kdyby sis mě nikdy nevšiml. Nejspíš ano, nerozplynula by se mi utkvělá představa o tobě jako perfektním člověku.

Moje city jsem ti tajil, jak jen jsem dokázal. Viděl jsem, jak koukáš po dívkách, jak je svlékáš pohledem, flirtuješ s nimi a zveš je do tvé oblíbené kavárny.

Záviděl jsem jim, hrozně moc. Proklínal jsem se za to, že nemám prsa a mám něco jiného.

Tak jsem se utápěl v zoufalství z tvých pohledů na dívky, že jsem se stal slepým a nepřipouštěl žádné jiné možnosti.

Nasadil jsem si klapky na oči naprosto dobrovolně.