„Něco jsi s ním měl, že jo?" uhodila na něj Bára bez varování ihned, jak překročila práh bytu. 

„Ticho!" sykl chlapec. „Ne tak nahlas, vzbudíš mámu," pokynul jí, aby šla do jeho pokoje. Usadil ji na postel a sám si sednul na židli ke stolu, otočil se směrem k ní.

„Tak co?" naléhala dál. Oči jí zvláštně svítily.

„Vždycky se mi líbil, nic víc," povzdechl si. Ani nejlepší přátelé někdy nemají vědět vše.

„Nic víc a proto ode mě zjišťoval tvoje číslo?" povytáhla obočí.

„Neměla jsi mu ho dávat," zamračil se. Od toho nočního hovoru mu už mobil nezvonil, nepřišla ani zpráva. Měl být rád, on ho ale každou chvíli kontroloval.

„Vypadáš děsně. To o tom nechceš s nikým mluvit?" divila se.

„Ne,"odsekl.

„Chtěl, abych ti řekla, že se omlouvá," dodala. „Za co?"

„Tak jestli ho uvidíš, vyřiď mu, že chybu jsem udělal já, ať mi dá pokoj," doporučil jí a postavil se na nohy. Řeč jeho těla jasně říkala, aby odešla, a jeho nejlepší kamarádka ho poslechla.

„Kdybys potřeboval pomoc, ozvi se," objala ho pevně.

„Ozvu, neboj," usmál se a zabouchl dveře.

Už zítra sešit dokončí, cítil to.