Musí zemřít!

Isolde se posadila na postel a rozhlédla se kolem sebe. Malá, ošoupaná komoda pod oknem, stolek se zrcátkem a napravo skříň s oblečením. Stejné béžové oprýskané zdi, stejné porouchané dveře. Byla ve svém pokoji.

A opět se jí zdál stejný sen.

Schovala si tvář do dlaní a prudké probuzení rozdýchávala. Prohrábla si kudrnaté blond vlasy a spustila nohy na studenou podlahu. Přitom se snažila nemyslet na sen s oprýskaným oltářem a s duchem první oběti.

Potřásla nad tím hlavu.

„Isolde!" ozvalo se z chodby, když sahala po klice, „Kde jsi? Přijdeme pozdě na modlení,"

Sakra. Byl poslední den v týdnu. Ranní společné modlení, kterého se účastní celá ves. Popadla své nejlepší šaty s černými botkami a pádila do světnice.

„Omlouvám se, mamá, papá," vydechla a střetla se s přísným výrazem obou rodičů.

„Proč poslední dobou jsi ráno tak zpomalená?" zahuhlal její papá zavírajíc vylomené hlavní dveře, „Tvá sestra taková nebyla,"

Samozřejmě. Její starší sestra Eirlys. Byla přesně dvou tisící oběť. Všichni očekávali, že ukončí prokletí. Že přinese klid a harmonii zpět do jejich vesnice. Díky její kráse, plachosti a sečtělosti byla perfektní obětí. Jen nebyla tou pravou. Isolde měla dojem, že se přes to její rodiče nepřenesli. Ne přes její smrt, ale že nebyla tou pravou.

Ulice vedoucí na náměstí s obětním oltářem byla delší a užší, než si Isolde pamatovala. Domy byly tmavší, dveře rozbité, okna vysklená. Pod sukni šatů ji podklouzl chlad z větru vrážejíc jim do zad. Čím blíž byli obětnímu oltáři, tím více rodin se na ulici objevilo. Všichni se vzájemně zdravili, ale nikdo se neusmíval. Příští týden. Příští týden se bude konat další, dvou tisící osmý obřad ve snaze naplnit prastaré proroctví, které předkům zjevily mocné elity vládnoucí jejich světu.

Musí zemřít.

Isolde spolu s rodiči se postavila na své obvyklé místo. Vedle se zjevil její přítel, Philip. Lišácky se na ni usmál. Chytl ji za ruku a podíval se na obětní oltář, před kterým již stál sluha elit ve svém bílém hábitu. V rukou třímal knihu modlení.

Náměstím se rozezněly zvony. Vesničané pohlédli k nebesům a začali s odříkáním:

„Věříme elitám. Věříme, že s námi mají dobré úmysly. Věříme, že jakmile naplníme proroctví, vrátí se harmonie. Věříme jim celým naším srdcem, celým naším bytím. Věříme, že musí zemřít,"

Sluha elit velkolepě roztáhl ruce. „Vítejte. Týden. Za týden dojde k obřadu, který nás přiblíží k harmonii,"

„Musí zemřít," odpověděli všichni sborově.

Isolde to nenáviděla. Měla co dělat, aby neprotáčela očima.

„Připomeňme si příběh proroctví,"

„Musí zemřít!"

Tehdy na začátku nikdo nevěděl, kdo přesně. To elity nezjevily.

V první moment se vesnice propadla do napjatého ticha. Jen doma, za zavřenými dveřmi si obyvatelé troufli nesouhlasit. Nikomu se nechtělo nikoho zabíjet. Hlavně když se nevědělo, koho a proč.

Pak to začalo. Období dešťů zaplavilo pole a vyplavilo většinu úrody. Následovala sucho, které nikdo nepamatoval. Zvířata onemocněla a umírala. Domy se rozpadaly, ulice města se měnily. Trvalo měsíce, než si vesničané spojily katastrofy s proroctvím.

Propuklo davové šílenství. Lidé se zabíjeli na ulici, zapalovaly celé domy.

Město pohřbívalo obyvatele pod své sutiny. Nebylo co jíst. Vypukl mor.

Dokud někdo neobjevil kamenný oltář na pokraji vesnice. Jeho objevitel byl první obětí. Joseph. Isoldin snový návštěvník. Jakmile ho obětovali, katastrofy přestaly a vše se zpravilo.

Lidé si brzy zvykli na nový pořádek. Každý rok, ve stejný den, dojde k oběti. Čím blíž se Velký den blíží, tím víc se vše rozpadá. Dlouhá léta vše fungovalo. Lidé věřili, že pokud najdou pravou oběť, vrátí se harmonie nadobro a nikoho už nebudou muset obětovat. Avšak před sedmi seti čtyřiceti osmi oběti se oltář ztratil. Lidé prohledali celou svatyni, kterou postavili kolem něj. Neúspěšně. Než vytesali nový, polovina vesnice zemřela na hlad, či nemocí.

Od té doby je oltář všem na očích, aby se tato katastrofa neopakovala.

Po modlení se Isolde odtrhla od rodiny a zašla s Philipem na procházku.

„Jsi posledních několik týdnů roztěkaná," sdělil svůj postřeh, „copak se děje?"

Isolde přemýšlela, jestli mu má říci pravdu. Podívala se do jeho milé, ustarané tváře, spočítala mu pihy na tvářích, jako to měla ve zvyku. Nikdy nenapočítala stejný počet. Vždy našla o jednu víc, nebo o dvě méně.

„Budeš si myslet, že jsem blázen," zašeptala. Podívala se na jejich propletené prsty, přičemž na jednom z nich svítil malý kovový kroužek. Nosila ho jenom když byli spolu. Ještě své zasnoubení neoznámili.

„To vím dávno, a proto tě miluju," mírně se na ni usmál a pohladil ji po tváři.

Zhluboka se nadechla. „Mívám poslední dobou sny, vlastně je jeden, pořád dokola se opakuje," podívala se mu do tmavě zelených očích, kde vždy nacházela útěchu, „Ukazuje se mi tam Joseph," zadržela dech a čekala, jestli ve Philipově tváři objeví pochopení.

„Jako ten Joseph?" zeptal se opatrně, „První Joseph, první oběť?"

Isolde neodpověděla. Oba věděli, že má pravdu.

„Dobře a co ti říká?" zajímal se a Isolde ho v ten moment milovala ještě víc. Věděla, že kdyby o snu řekla rodičům, hnali by ji na obětní oltář ve víře, že si ji duchové obětí vybrali. Že ona je ta pravá. Jenže po těch snech začínala mít pocit, že žádná pravá oběť není.

„Vlastně mi neříká nic," odpověděla tiše. Přestože byli na okraji vesnice, kde nikdo nebyl, měla pocit, že i zdi ji poslouchají. „V rukou drží obřadní svíci, jsme v temné chladné místnosti. Všude je ten nechutný pach naplněný plísní," Ošila se při té vzpomínce.

„Je mi tam zima, cítím průvan, ale nevidím žádné okno nebo dveře, odkud by táhlo. Jediné, co vidím je Joseph se svící, jak se na mě dívá. Svíce mu ozařuje tvář. Vidím jeho lícní kosti, oči má hrozně zapadlé. Vypadá děsivě. Ale nebojím se. Vím, že mi neublíží. Prostě tam stojí a dívá se na mě. Pak se pohne," Dlaně se jí začaly potit.

„Odchází do tmy, já jdu za ním. Zastavíme se na konci místnosti, kde stojí starý, zaprášený, pavučinami oběšený oltář. Do kamene je vytesáno proroctví. A pak to začne," Nebyla schopná se podívat Philipovi do očí.

„Slyším hlasy. Stále dokola opakují proroctví. Furt dokola a dokola. Nikoho kromě Josepha nevidím. Jeho ústa se nepohnout. Jenom na mě civí a ukazuje na oltář. Pak se probudím,"

Philip byl dlouhou chvíli potichu. Hladil ji po hřbetu dlaní, avšak nepodíval se na ni. Isolde tušila, co si o tom myslí. Jenom doufala, že se mýlí.

„Co když," odkašlal si, protože jeho hlas byl nakřáplý, „Co když si tě zvolili? A máš být další?" Ani to nebyl schopen vyslovit. Oběť.

Váhala, jestli mu má svěřit celou pravdu.

„Víš, já si nemyslím, že mám být další," Philip se nadechoval, ale Isolde mu nedala prostor. „Vyslechni si mě. Kdyby ano, tak by ukazoval na mě, ne na oltář. A nebyla bych někde v temnotě, ale byla bych na náměstí. A duchové by řekli že já musím zemřít. Neříkali by musí zemřít, ale musíš zemřít. Co když," Zatnula prsty u nohou a doufala, že Philipa zná tak dobře, jak si myslela. „je tu jiný způsob, jak zlomit proroctví?"

~

Philip ji doprovodil domů. Ani jeden z nich potom toho moc nenamluvil. Drželi se za ruce, dívali se na domy, které si opět žily vlastním životem – spíš ho dožívaly – a vyčkávaly na vysvobození v podobě další oběti. Buď se konečně podaří najít tu pravou oběť, nebo alespoň budou mít na rok klid.

Isolde měla občas dojem, že si lidé na tento způsob žití natolik zvykli, že jim ani nepřipadá zvláštní zabíjet někoho jenom ve slepé víře, že to něco napraví. Že smrt jednoho člověka vykoupí celou vesnici.

Co když se muselo sečíst několik obětí dohromady, aby to zlomilo prokletí? Co když se musí zabít víc obětí najednou? Co když jedna oběť znamená jeden rok? Ale pokud by se obětovalo více životů, kdo by tu pak žil? A co když se nikdo nemusel zabíjet? Že to celé je jenom jedna velká zkouška vytrvalosti a schopnosti přežít? Spoléhání na sebe samotného a ne na nějaké elity, které nikdo neviděl a asi nikdy neuvidí?

Isolde tyto otázky nenechaly klidnou. Přemýšlela nad tím zleva doprava, seshora dolů a nic. Neměla tu nikoho, komu by s tím mohla svěřit. Philip byla její jediná naděje. Avšak když mu sdělila jenom počátek svých myšlenek, poznala, že je nesdílí. Sice ji to nevymlouval, ani si z ní neutahoval, ale poznala, že nemá cenu mu říkat všechno. Nechtěla odehnat jediného člověka ve vesnici, který ji bral takovou, jaká je. I když to mělo své limity.

„Kde jsi zase byla?" zeptala se její mamá, „Potřebujeme ošetřit zvířata. Jose má zase zlomenou nohu a krávy jsou nemocné. Musíme se o ně postarat, aby to do příštího týdne přečkali. A střecha taky potřebuje podepřít, jinak spadne,"

Isolde si povzdychla. Poslední týden do oběti to vždy bylo šílenství. Dvě oběti dozadu se jí zbořila venkovní zeď v pokoji. Šest dní tak musela spát ve chlévě, protože tam bylo mnohem tepleji. A také tam nepršelo.

„Mamá?" podívala se na postarší ženu s prošedivělými vlasy, „Jak se vlastně poznalo, že Eirlys má být další obětí?"

Zdálo se, že ji matka neslyší a Isolde se to rozhodla nechat být. „Zdál se ji sen, kde se jí zjevil Joseph," Isolde se napnula. „Prý ukazoval na oltář a všude slyšela proroctví. Po rozhovoru se sluhou elit jsme pochopili, že si ji elity vybraly jako další oběť. Proč?"

Isolde se snažila polknout knedlík, který se jí tvořil v hrdle. Zatnula ruce v pěst, aby se jí netřásly. „Jen tak jsem nad tím přemýšlela. Nikdy jste mi to neřekli,"

Mamá to nechala bez odpovědi a šla ven pomoct papá s ošetřením zvěře.

Ona stála uprostřed světnice a nevěděla, co má dělat.

~

Ucítila průvan, který se protáhl kolem ní. Dívala se na Josepha s obřadní svící. Snažila se promluvit. Křičet, šeptat. Kdykoli otevřela ústa, nevyšel z ní ani hlásek. Nebyla si jistá, jestli vůbec dýchá.

Joseph se na ni díval bez jediné emoce ve tváři. Neviděla, jestli má dlouhé, či krátké vlasy. Jaké jsou barvy. Nebyla schopna ani odhadnout, kolik mu je. Jestli je hubený, nebo baculatý. Nízký, vysoký. Ani jestli má tvář opálenou sluncem, nebo je bledý jako ona. Tvář měl v barvě plamene, který mu svítil před obličejem. Plamen se jedinkrát nezakomíhal, jediná kapka vosku se neskutálela.

Ale tento sen byl jiný. Joseph ukázal na ni. A jí srdce spadlo do kalhot. Snažila se promluvit, zakřičet, že to nemůže myslet vážně. Že ona nemůže být další. Nechtěla zemřít. Ne když téměř s jistotou věděla, že její smrt nic nevyřeší. Že pouze bude jedna z mnoha, jejíž krev poteče po oltáři, aby se to celé napřesrok opakovalo. Odmítala dát svůj život tak lacino. Chtěla žít s Philipem, užít si jejich společný život, mít pár dětí a možná, jenom možná, pokusit se odejít z této vesnice. I když nikdy neslyšela, že by se to někomu povedlo.

Nebyla schopna ze sebe vydat jedinou hlásku. Jenom otevírala ústa, jako ryba lapající po vzduchu.

„Najdi," zaslechla chrapot. Podívala se na Josepha. Opět ukazoval na oltář.

„Najdi oltář," rozezněly se hlasy. Duchové předchozích obětí přicházely z pod oltáře a opakovaly ta dvě slova.

Ale vždyť stojí na náměstí.

„Najdi oltář," ozývalo se celou místností, přesto Isolde nespustila pohled z Josepha. Ten opět stál jako socha, ukazoval na oltář, avšak pohled ji opětoval. Jeho rty se nepohnuly, stejně jako plamen na svíci, kterou třímal.

Naposledy se podívala na oprýskaný oltář.

Probudila se zpocená s pohledem na strop ve svém pokoji.

~

Ráno se vyplížila z domu, když rodiče byli na dvorku a krmili dobytek. Na ulicích zatím nikdo nebyl, všichni se starali o zvěř. Na nákup nikdo nechodil, protože nebylo co nakupovat, páč nikdo neměl co prodávat. Tržiště se rozezní životem až po oběti. Až se vrátí přirozený běh věci.

Isolde si říkala, jestli celý ten rok není přece jen přirozený běh věci. Že je naivní si myslet, že to celé ukončí oběť. Kdyby tomu tak mělo být, dávno by se tak stalo. Přes dva tisíce obětí a žádný sebemenší náznak, že by se stabilní harmonie měla vrátit. Jestli tu vůbec někdy byla. Jestli to celé není jenom nějaká povídačka, aby lidé slepě věřili, byli poslušní a nezpůsobovali elitám problémy. Jestli elity vůbec existovali. Jestli si to celé nevymyslela malá skupinka lidí, aby je lidé poslouchali, byli předvídatelní a ovladatelní.

Cesta k oltáři ji trvala déle než obvykle. Respektive déle než včera, ale stejně dlouho jako tento den před minulou obětí. Město si s nimi opět hrálo a snažilo se je zmást. Na náměstí nikdo nebyl. Pod domy ležely kusy omítek a střepy z oken. Nikdo nad tím nelámal rukama, ani se to nesnažil opravit, či jen uklidit. Vše to zmizí za šest dní. Isolde jen doufala, že se toho dožije.

Podívala se na oltář, který stál před katedrálou. Vypadal stejně jako vždy. Složité ornamenty vytesané do kamene, svícny pro obřadní svíce po stranách a na vrcholu vytesané proroctví.

Dělalo se jí zle, když ho četla.

Stála tam necelou hodinu, dokud ji ze soustředění nevytrhl zvon. Oltář si prohlížela bezmála hodinu. Rodiče ji budou shánět a jestli zjistí, že tu stojí po tom, co se včera dotazovala mamá, jak Eirlys poznala, že má být další obětí... Určitě ji poženou k sluhovi elit, že ona je další.

„Kde jsi zase byla?" zeptala se ji mamá, která stála před domem a rozhlížela se po ulici.

„Šla jsem za Philipem," zalhala automaticky.

„Před chvíli tu byl a ptal se po tobě," přísně se na ni podívala. Měla podezření, že jí dcera lže.

Isolde nad tím nemrkla. Nebylo to poprvé, co se v této situaci nacházela. „To jsem zjistila, když mi jeho papá sdělil, že šel za mnou. Museli jsme se minout. V tuto dobu se ulice mění každou chvíli,"

„Pravda, pravda," zamumlala a pak zmizela ve dveřích do kuchyně.

Isolde se opět vyplížila, tentokrát šla za Philipem. Než se dostala před jeho dům, čtyřikrát zahnula do špatné ulice. Nenáviděla, jak si s nimi vesnice pohrává. Divila se, že se ještě nikdo zcela neztratil. Dveře jejich domu byly vylomené a rozbité. Nakoukla dovnitř, jestli někoho nezahlédne.

„Philipe?" zadoufala, že ji uslyší. Po dlouhém tichu, se snažila najít odvahu bez pozvání vejít dovnitř. Naštěstí se jeho zrzavá hlava zjevila ve dveřích vedoucí k nim na dvůr. Místo pozdravu se na ni široce usmál. Ona mu opětovala malý úšklebek. Úsměv mu zmizel. Pochopil, že je něco špatně.

~

„Takže pro změnu máš najít oltář?" snažil se znít chápavě. Snažil se jí podporovat, aby se nezbláznila. Přesto slyšela jeho skepsi. Svíral se jí žaludek z představy, že by ji nevěřil. Že by stál na straně jejích rodičů a vedl by ji na oltář.

„Co já vím," téměř to vykřikla. Schovala si tvář do dlaní a snažila se uklidnit. Srdce si silně tlouklo. Měla dojem, že ho Philip musí slyšet. „Nevím, co mám dělat. Co když to za šest dní zmizí a zase se to objeví před další obětí, nebo hůř. Co když ty sny už neodejdou a budou se mi opakovat. I když se probouzím až ráno, připadám si, že jsem spala jen několik málo hodin. Nevím, co s tím mám dělat," zoufale ho chytla za ruce, „Co když to řeknu někomu dalšímu a on mě požene na oltář?"

„Taky nechci, aby tě obětovali," stiskl ji dlaně a palci ji v mírném rytmu hladil hřbety, „Ale co když to přeci jenom máš být ty? Že bys to byla ty, kdo by vrátil harmonii,"

„Stejně si myslím, že to je celé jenom bouda," zamumlala si pod vousy.

Philip ji ale slyšel. „Jak to myslíš?"

Neochotně mu sdělila své myšlenky.

Philip ustrnul. Palce se mu zastavily v půlce pohybu. Podívala se mu do očí, ale on jí pohled neopětoval. Díval se do strany. Nebyla schopna z jeho tváře vyčíst jedinou myšlenku, jedinou emoci.

„Philipe?" pokusila se získat její pozornost.

Pustil ji ruce a prudce vstal. „Promiň, ale musím jít,"

„Philipe," natáhla se po něm, ale on se bez jediného slova nebo pohledu ztratil v uličkách vesnice.

V žaludku se jí usídlil strach. Na cestě domů si hrála s prsty ve snaze se uvolnit. Dokonce si začala kousat nehty. Neměla nic říkat. Neměla se mu svěřovat se snem. Neměla doufat, že by tu byl někdo, kdo by ji pochopil.

~

Isolde se cítila jako uvězněná v kleci vlastních myšlenek. Každý pohyb jí připadal těžší, každý dech bolestnější. Chtěla se probudit ze zlého snu, ale věděla, že realita je ještě temnější. Ve stínech svého pokoje vnímala tíhu proroctví, jako by její srdce svírala neviditelná ruka. Měla chuť křičet, brečet, rozbít vše kolem sebe. Ale mlčela. A to ticho bylo horší než bolest.

Dýchala zhluboka, ruku si přitiskla na ústa, aby zadržela tiché vzlyky. "Musí zemřít..." slova, která šeptala celá vesnice, se jí vpíjela do kůže. "Ale proč já? Proč já musím zaplatit za něco, čemu ani nevěřím?" Philipův chladný výraz ji strašil snad víc než Joseph. Opravdu by byl ochotný ji obětovat?

Uvědomila si, jak moc touží po životě. Ale kdo by jí věřil, kdyby to vyslovila nahlas? Copak vesnice přijme jinou možnost než další oběť? Lidé okolo ní by ji strhali na kusy, kdyby tušili, že pochybuje. Ale ona pochybuje o všem. O proroctví, o své roli, o touze vesnice po „harmonii".

Isolde se v křeči zhroutila na podlahu a ruce si zaťala v pěst, až jí zbělaly klouby.

Vesnicí se šířilo napětí, že se další oběť stále neobjevila. Věděla, že ona je na řadě. Přesto se nechtěla vzdát. Musela se uklidnit. Měla ještě dva dny, aby rozluštila nápovědy.

Nápovědy bylo silné slovo. Oltář jako takový věděla, kde je. Začínala si pohrávat s myšlenkou, že mají namysli původní. Vše by tomu odpovídalo. Proč je oltář oprýskaný, ometen pavučinami. Proč je ve tmě. Protože sami duchové nevědí, kde je.

Anebo...

...to věděli a ukazovali ji to.

Isolde vyklouzlo koště z ruky, když si to uvědomila.

Celý den nepřemýšlela nad ničím jiným, než kde by se oltář mohl nacházet. Byla tam tma, vlhko, protože tam cítila plíseň. Někde tam musela být malá okna, dveře, nebo alespoň průrva, kudy by se dovnitř dostal vzduch.

Problémem bylo to, že se neměla koho zeptat, aniž by neriskovala, že ji poženou na obětní oltář. Rodičů se zeptat nemohla, sluhy elit už vůbec ne. Philip se o původ proroctví nikdy nezajímal. Byl to typický vesničan, který pouze toužil po klidu, předvídatelnosti a alespoň trochu snesitelném životě. Milovala ho, ale tuhle usedlost mu v duchu vyčítala.

Tma v doprovodu s hvězdami přišla příliš brzy. Isolde koukala do stropu dlouho do noci, než usnula. Mysl se ji nedařilo zklidnit, stále si přehrávala všechny sny, které si pamatovala.

„Najdi oltář," šeptal ji Joseph, „Najdi oltář,"

Kde?

Nemohla na něj promluvit. Rozhlížela se kolem sebe. Natahovala k němu ruce, aby ji podal svíci a ona si mohla posvítit. Z místa se nedovedla pohnout. Joseph se nezdál, že by se ji pokusil pomoci.

„Najdi oltář," Isolde se zmocnila frustrace. Otevírala ústa ve snaze ze sebe vyvodit sebemenší zvuk. Očima bloudila po neprostupné tmě, která požírala světlo jediné svíce, která zde svítila.

Ozvala se dutá rána. Než se stihla vzpamatovat, do tmy se opřelo světlo. Přimhouřila oči. Pokoušela se přivyknout si světlu a podívat se do zdroje světla. Zahlédla malý otvor v kamenné zdi. Za ním bylo světlo, zlato, obrazy.

„Musí zemřít,"

Isolde se probudila dvě hodiny před svítáním.

Starý oltář byl zazděn ve svatyni.

~

Musela to zkusit. Nic jiného ji nezbývalo. Probíhala ulicemi, které nepoznávala, míjela domy, které neznala. Sukni si držela v jedné ruce, ve druhé si zastrkávala vlasy za uši.

Přece musel bydlet někde tady, není možný, aby se ztratila ve vlastní vesnici.

Mračna nad ní bouřila, každým okamžikem byla tmavší. Měla strach zvednout hlavu z představy, že by mračna byla příliš nízko, že by si na ně mohla šáhnout. Že by ji sežehl blesk za její opovážlivost.

Sama sobě nevěřila. Vážně bude riskovat vše, co znala, co získala, jen protože se jí zdají sny? Věřila by někomu cizímu, kdyby za ní přišel s tím, s čím nyní chce jít za Philipem? Zázrak bylo už jenom to, že ji nenahlásil. Že má sny o první oběti. Že má být podle všeho další. Protože nikdo jiný se zatím neozval. Byla ji jistá, že to má být ona.

Ale ona nechtěla. Chtěla žít. Bylo tak špatné nezahazovat svůj život ve prospěch dalšího klidného roku? Přičemž se to všechno bude opakovat. Věděla, že se to bude opakovat. Nevěřila proroctví, nevěřila elitám, že jeho naplnění zázračně vyřeší všechny jejich problémy.

Chtěla si hrát na spasitelku, ne že nastolí nikdy nekončící harmonii, ale že může skoncovat s proroctvím, aby nikdo jiný nemusel ve jménu blaha ostatních zemřít. Pravda byla taková, že si chtěla pouze zachránit svou vlastní kůži.

Rozpršelo se. Dokud se neprovede další oběť, nepřestane. Než stihla doběhnout na konec ulice, byla zmoklá skrz na skrz. Nemělo cenu se vyhýbat kalužím, které se rychle tvořili na hliněné cestě. Nesnažila se odrýt si vlasy z tváře. Běžela dál a doufala.

Konečně spatřila malý známý domek s vylomenými dveřmi. Zaklepala na futra. V blízkosti dopadl blesk na zem. Isolde nadskočila a rozhlédla se kolem sebe, jako kdyby uhodil hned vedle ní.

„Isolde?" zaslechla za sebou důvěrně známý hlas.

Otočila se a spatřila zmateného Philipa s rozcuchanými vlasy.

„Prosím," žadonila, „Jenom si mě vyslechni,"

Dlouze si ji přeměřil. Kruhy pod očima, bledou tvář schovanou za mokrými kudrnatými vlasy. Zmoklé a od bláta špinavé oblečení. Třesoucí se konečky prstů.

Krátce přikývl. Isolde si oddychla.

Odstoupil dál do světnice. Paže si zkřížil na hrudi. Nepodíval se jí do očí. Isolde se opět zmocnil strach. Rozhlédla se, jestli někde neuvidí jeho rodiče. Podle všeho ještě spali.

Zhluboka se nadechla a co nejvýstižněji se mu pokusila sdělit, na co v posledních dnech přišla. Mluvila tiše, rychle. Odříkávala slova jedno po druhém, jak si to cestou nacvičila. Hrála si s prsty, aby alespoň částečně odvedla strach pryč. Neodvážila se mu podívat do tváře. Nechtěla vědět, co si myslí, dokud to nedopoví. Dívala se do země. Ke konci dokonce zavřela oči.

Ticho bylo dusivé. Nedovedla se nadechnout. Čekala na jeho verdikt. Jestli bude volat po sluhovi elit, nebo ji k němu osobně dovede. Oba věděli, že by ho nepřeprala. Ne když byl o hlavu vyšší.

„Myslel jsem, že tě ten nesmysl pustil," Zoufale se něj podívala. Tvářil se zklamaně. Smutně.

„Copak ty to nechceš?" zašeptala v naději, že ho přesvědčí, „Nechceš žít ve světě, kde nikdo nemusí umřít na oltáři? To chceš žít ve strachu, že jsi další? Co když bys měl děti, to bys je chtěl opustit? Opravdu věříš, že se někdy najde pravá oběť, aby se nastolila nekonečná harmonie? Že něco takového vůbec existuje?" Když nic neříkal, vyslovila svůj největší strach: „Copak chceš žít s tím, že jsem se obětovala a bylo to k ničemu?"

„To nevíš," odpověděl tvrdě, „Nikdo to neví. Pokud by se mně zdálo to, co tobě, neváhal bych a hned bych šel na oltář. Protože ta naděje tu je. Můžeš to být ty,"

„To jsi mě neposlouchal?" zeptala se přiškrceně, „To v proroctví opravdu tak věříš? Věřím v něj víc než ve mě?"

„Proroctví tu bylo dlouho před námi. Copak neznáš, jak to začalo? Jak vesničané neposlechli proroctví? Jak dlouho se plácali v katastrofě, než nastolili krátký mír,"

„A ty nevíš, že propuklo masivní vraždění, kdy se vesnice málem pozabíjela navzájem v slepé víře, že to dobře dopadne?" vyjekla.

„Harmonie něco stojí,"

Isolde nebyla schopna slova. Opravdu by ji obětoval. Měla pravdu. Neměla té naději věřit. Nadechla se, že mu něco řekne, ale pak se zarazila. Sáhla po kroužku na prstě a sundala ho. Vtiskla mu ho do dlaně a odběhla do deště.

~

Svatyně byla jako vždy otevřena. Dýchalo na ni teplo, žár svíček a odlesky zlata. Stejné jako ve snu. Jenom přijít kde ten oltář je zazdění dřív, než ji tu odhalí sluha elit. Jinak je s ní amen. Sněhově bílé zdi nejevily sebemenší náznak toho, kde je zazděný. Že by se tu někdy s něčím pohnulo. Na zemi nebyla žádná stopa po šoupání těžkého kamene. Nebo nepravidelnosti v půdorysu svatyně. Že by oltářem nebyli schopni pohnout, tak ho obestavěli. Nic takového.

Svou vlhkou a špinavou dlaní pohladila zeď, jestli neucítí nerovnost. Vše tu bylo dokonalé jako vždy a Isolde si začala zoufat. Podívala se na obrazy. Na všech byl zobrazen Joseph, ale s odlišným vzhledem. Nikdo nevěděl, jak vlastně vypadal. Na jednom to byl hubený, vysoký mladík s tmavými vlasy. Na jiném muž ve středních letech, menší, podsaditější. Někde byl krásný, že z toho šel zrak kolem, jinde vypadal jako skřet, na kterého by neměl padnout paprsek světla.

Každý obraz si poprvé za celý život pořádně prohlédla. Zkoumala pozadí, které bylo vždy odlišné, oblečení, postoj, denní či roční doba. Vše jiné, nic nebylo stejné.

Na hrudi se ji usídlil kámen vážící celý svět. Dívala se na obrazy, špicovala uši, protože se blížil rozbřesk, a snažila se na místě nerozbrečet. Měla čas do večera, kdy se musí někdo obětovat. A za chvíli se tu objeví sluha elit, aby se připravil na ranní modlitbu.

Srdce ji tlouklo, šumělo ji v uších. Snažila se soustředit, ale nedovedla myslet na nic jiného než na svou touhu žít.

Minuty ubíhaly. První paprsky se blížili k horizontu. Musela si pospíšit.

Kde jen může být?

Začala přemýšlet, že to vzdá. Že se Philipovi omluví a že se možná ozve. Že se jí zdají sny. Že je další.

Ucítí průvan. Jemný, sotva znatelný. Pocítí ho na vlhké tváři a zarazí se. Připadala si jako ve snu, kde jej také cítí. Nechala se jím vést. Vedl ji k obrazu, kde byl Joseph coby zakrslý holohlavý páprda. Průvan se jí usídlil u nohou. Sklonila se. Barva u podlahy byla popraskaná. Byly vidět kameny, ze kterých byla zeď vystavěna. A rozhodně to nebyly cihly jako u zbytku svatyně.

Znovu se podívala na obraz. Na rámu bylo malým písmem napsáno: musí zemřít, nesmí přežít.

Isolde si to pro sebe potichu přeříkala.

Průvan se změnil ve vítr. Od obrazu odstoupila, protože ta potvora začala zářit.

Během mrknutí oka před ní stál Joseph. Věděla, že to je on. Ty oči by poznala všude.

Stála tam jako opařená. Pohled si opětovali, on se na ni navíc mírně šklebil. Asi to měl být pokus o úsměv.

Natáhl k ní ruku. Rozhlédla se kolem sebe, jestli ji tam někdo nesleduje.

Bylo zvláštní jeho ruku přijmout. Bylo to jako držet vítr, který ji klouže mezi prsty. Ze strachu zavřela oči. Otevřela je až když se ji vítr vyklouzl.

Stále ve tmě s jednou svící, kterou třímal Joseph.

Měla strach promluvit. Že se jí to celé jenom zase zdá. Jenže Joseph se na ni usmíval. To ve snech nikdy nedělal.

„Našla jsi ho,"

Jo. Určitě se jí to nezdálo.

Němě přikývla.

„Teď ho jenom musíme zničit,"

Zatajila dech. V hlavě ji to začalo šrotovat. Přemýšlela nad sny, které se jí zdály. Nad myšlenkami, které ji během posledních dní napadaly. Nad proroctvím. A že to vlastně dávalo smysl.

„Musí zemřít," zašeptala a podívala se mu do očí, „Proroctví zní, že musí zemřít. Nesmí přežít. Proroctví musí zemřít. Proroctví nesmí přežít,"

Joseph se na ni doširoka usmál. Tmu ozářili duchové, které vycházeli zpod oltáře. Mezi nimi zahlédla svou sestru, která se na ni také usmívala. Jako všichni ostatní.

„A oltář symbolizuje proroctví. Proto se musí zničit. Aby nepřežilo. Oltář na náměstí je jen náhražka," Duchové ji obklopili. „Jak?"

„O to se postaráme my, ale potřebujeme někoho živého. Mrtví nic nemohou zničit,"

Žaludek se ji zhoupl. „Zemřu?"

„Musíš to přežít. Oltář nesmí pocítit jedinou kapičku krve. Potřebujeme most do živého světa. Proroctví musí zemřít rukou toho, kdo nevěří. Ale mohou to zabít jen ti, kteří uvěřili,"

Isolde přikývla.

Moc nevěděla, co má dělat. Než se stihla zeptat, duchové obětí se chytli za ruce, propletli si prsty a paže zdvihli nad hlavy. Po její pravici stál Joseph a po levici její sestra. Než si s ní propletla prsty a zdvihla paže, pyšně se na ni usmála. Isolde ji úsměv opětovala. Poprvé za celý život měla pocit, že je k něčemu platná, že tu není jen aby monotónně žila život.

„Musí zemřít, nesmí přežít," začal odříkával Joseph, když se kruh kolem oltáře uzavřel, „Musí zemřít, nesmí přežít," přidali se k němu ostatní duchové, „Musí zemřít, nesmí přežít," zopakovala Isolde. Zavřela oči a nechala se vést Josephem.

Vlasy ji začaly poletovat ve větru, který se zrychloval. Zem se otřásala. Musela pokleknout, aby neupadla. Ale vydrží. Vydrží nejen kvůli sobě, ale kvůli každé oběti, která tu s ní nyní stála. Kvůli nespravedlnosti, která byla na nich napáchána. Kvůli budoucím obětem, které tímto zachrání. Kvůli životu, který bude moct žít. Sice bez Philipa, ale bude žít. Najde způsob, jak jej nezahodit a prožije ho. Užije si každý doušek.

Vítr byl tak silný, že si připadala jak cejcha na šňůře.

Slyšela křupnutí. Otevřela oči.

Oltář začal pukat. Z jeho jádra vyzařovalo světlo. Stejné světlo, kterým zářili duchové. Praskliny se rozšiřovaly, zvětšovaly. Kamínky z něj padaly na zem. Každou chvíli vybouchne. Zaříkávání se ztišovalo. Duchové začali mizet. Isolde nepřestávala v zaříkávání.

„Dokud se nerozpadne, musíš pokračovat v zaříkávání," instruoval ji Joseph.

Isolde jen přikývla a nepřestávala v zaříkávání. Tři čtvrtě kruhu zmizela.

„Jsme na tebe hrdí," vydechl chvíli předtím, než i on zmizel jak prach ve větru.

„Sbohem, sestro," rozloučila se s ní Eirlys.

Všichni duchové zmizeli. Isolde klečela v prachu a do ticha odříkávala formuli. Světlo bylo jasnější a jasnější. Ozařovalo temný prostor. Isolde před jeho prudkostí musela znovu zavřít oči. Soustředila se na každé slovo. Snažila se nevnímat světlo, které ji ozařovalo zpod víčky. Na vítr, který ji zamotával vlasy a ona stále musela klečet, aby neupadla.

Vítr ustal. Isolde pokračovala v zaříkávání. Světlo bylo intenzivnější a intenzivnější. Bylo téměř bílé. Slyšela puknutí.

Kameny, které na ni letěly, neviděla. Ucítila tupou bolest.

Oltář nesmí pocítit jedinou kapičku krve.

Krev stékala na kamenný prach z oltáře.

Isolde zemřela s myšlenkou, že selhala.

Ten večer se konal obřad, kde obětovali padesátiletou ženu. Po Isolde se nikdo nesháněl. Nikomu nechyběla. A stejně tak nikdo nevěděl, že Isolde se počítá jako dvou tisící osmá oběť. Že ta žena nebyla obětována, ale pouze zavražděna.

Původní oltář opět stál ve tmě, v tichu a čekal na své zničení.

~

Psát povídku s pokusem o magický realismus je druh sebevraždy, které jsem opravdu schopná asi jenom já xD A taky se budu muset naučit vymýšlet nápady vhodné pro povídky a ne pro romány xD ale tak časem to možná dopadne.

Mějte se, jak nejlíp umíte.