Ahojte :),

vím, že tohle má být adventní povídka, vycházející každou neděli, ale nedošlo mi, že před tou poslední odjíždím pryč a nebudu mít tedy čas vydat kapitolu. Proto ji tu máte dnes a snad mi to odpustíte :D.

Dejte mi určitě zase vědět, co na ni říkáte a jestli jste podobný zvrat čekali :).

A nezapomeňte, že tohle není konec. Poslední kapitola bude na Štědrý den.

Ale teď už jsem ticho. Užijte si čtení.

-------------------------------------

Harry si nikdy nebyl jistý, co to doopravdy znamená „zamilovat se". Byla doba, kdy si myslel, že ví, co to je, ale zjistil, že byl hloupý. Neměl nejmenší tušení. Až do teď.

Opravdu byl do Draca zamilovaný. Přišlo to rychle, usadilo se mu to v srdci a nehodlalo to nikam odejít. A Harry o to ani nestál.

Bylo mu jasné, že dopis, který mu před několika týdny přišel, mu změnil život navždy. Že nebýt toho psaní, ani ve snu by ho nenapadlo nad Dracem tímto způsobem uvažovat. V tuto chvíli byl za to ale rád.

Byl vděčný ministerstvu za zprávu. Svým přátelům za to, že jej přemluvili to vyzkoušet. Sobě, že v sobě našel odhodlání a Dracovi, že to byl ON.

Nejdříve ho Draco svým vyznáním překvapil. Nečekal, že to přijde a nebyl na to připravený. Jakmile to ale bylo venku, donutilo ho to zamyslet se sám nad sebou a přiznal si své vlastní city. Přesto je Dracovi nesdělil. Usmál se na něj, políbil ho, ale sám ta slova neřekl.

Nebál se toho, ani to neznačilo jeho nejistotu. Jen chtěl, aby ta chvíle byla naprosto výjimečná. Chtěl, aby až to řekne, Draco poznal, jakou důvěru v něj má.

Oo

Do Vánoc zbývaly dva týdny. Harry dávno vymyslel dárek pro svého přítele. Přišlo to znenadání. Lámal si hlavu vymýšlením, když to najednou bylo tam. A podle něj to bylo perfektní. Nebude ho to stát ani jeden svrček, a přesto si byl jistý, že nic lepšího by Draco od něj dostat nemohl. Těšil se na blonďákův výraz.

Oo

Sem tam se stalo, že Harry na Draca mluvil, ale ten jej neposlouchal. Harry musel několikrát jeho jméno zopakovat anebo mu zatřepat ramenem, aby si vůbec všimnul jeho přítomnosti.

Samozřejmě, že se ptal, co se děje a na co myslí, ale Draco se vždy usmál a zakroutil hlavou. Když Harry naléhal, řekl jen, že je nervózní z Vánoc. Tomu Harry dokázal uvěřit. Sám byl nervózní, ale určitě ne tak moc jako jeho přítel. Měl přece jenom strávit celý den mezi lidmi, se kterými si nikdy moc nerozuměl, muselo to být těžké. Kdyby to bylo opačně, netušil, jestli by byl tak odvážný a vydal se k Dracové rodině. Jenže Weasleyovi nejsou Malfoyovi.

Přesto chtěl Dracovi pomoct, jak jen to půjde.

Proto naplánoval na páteční večer společnou večeři u něj doma. Pozval jen Rona a Hermionu, ale pro začátek by to mohlo stačit. Až sám Draco uvidí, že jeho nejlepší kamarádi ho nejen že tolerují, ale vyloženě jim to přejí, tak ho nervozita přejde. Určitě ano.

Jeho přátelé samozřejmě souhlasili.

Oo

Taky se dohodli, že je čas přestat se v práci skrývat. Nehodlali se vášnivě líbat při každé příležitosti, nebo to vykřikovat na všechny strany, ale když měl prostě Harry chuť dát svému příteli pusu, tak to udělal. Nestávalo se to často, protože každý z nich měl dost své práce, ale chvilka se vždy našla.

Draco ale stále trval na tom, že nebudou nikde vykládat o jejich spřízněnosti. Opakoval, že je to jen jejich věc a nikomu do toho nic není. S tím Harry souhlasil, ale přesto měl chuť se s tím pochlubit. Kdyby se někdo zeptal, chtěl by říct, jaké štěstí měli. Naštěstí pro Draca to vypadalo, že jejich vztah nikoho nezajímá. Sice to pár dní v kanceláři šumělo, ale nikdo se na nic nezeptal.

Oo

„Jsi z dneška nervózní?" zeptal se Draco, v pátek ráno, zatímco společně snídali u Harryho v jídelně.

Bylo málo nocí, které by trávili odděleně. Snad jen pokud jeden z nich, musel zůstat do noci v práci. Jinak je trávili spolu. Ovšem jen u Harryho. Nebelvír si zatím nedokázal představit, že by přespal na Manoru.

„Ne," odpověděl bez rozmýšlení, „jsem si jistý, že si budete rozumět."

Draco se při těch slovech zvláštně pousmál. Možná si říká, že jsem až moc optimistický, napadlo ho. Nebo je jen rád, že jim všem tak věřím.

„Pomůžeš mi s přípravou?" zeptal se, ale Draco se rozesmál.

„Pokud myslíš stejně, jak u toho pečení, tak klidně."

Harry se k jeho smíchu přidal. Nebylo divu. Jejich pečení bylo opravdu úsměvné. Harry se rozhodl nepoužít kouzla a taky to tak probíhalo. Když ale Draco dostal za úkol míchat těsto a celou mísu u toho na sebe převrhl, nafoukl se jak malé dítě a už na nic nesáhl. Jen se na Harryho díval. Nedbal na Harryho slova, že procvičováním se to zlepší. Prostě se odmítl zapojit bez hůlky a Harry to nakonec akceptoval. I tak to byl moc fajn den a oba si ho nakonec užili.

„Jsem rád, že to pro mě děláš, Draco," zvážněl, když se dosmáli, „ten dnešek, i Vánoce. Je mi jasné, že to pro tebe není zrovna příjemné a vážím si toho."

Draco vstal ze židle a přešel k Harrymu, který se trochu poodstrčil od stolu a otočil se k němu čelem. Zvědavě se na svého přítele podíval.

„Není to nepříjemné, Harry. Vlastně je to celkem prosté. Chci být tam, kde jsi ty. Ať je to kdekoliv," usmál se a pohladil ho po tváři.

Harry mu chtěl znovu poděkovat. Vyjádřit svou vděčnost a radost. Opřel se tváří do blonďákovy ruky, která ho stále hladila.

„Miluju tě," vypadlo z něj a v tu chvíli se zarazil. „Sakra..."

Draco stáhl svou ruku a zůstal na něj koukat s otevřenou pusou.

„To ne, Ježíši. Sakra," šeptal potichu Harry a snažil se na Draca nedívat.

„Co se děje?"

„Takhle to být nemělo," vrhl na něj Nebelvír zoufalý pohled.

„Nemyslel jsi to vážně?"

„Ne...teda, ano, jistě že ano, ale chtěl jsem ti to říct při nějaké vzácné příležitosti a ne, když mám v puse ještě zbytky ovesné kaše."

Draco nad tím mávnul rukou. „Takže jsi si jistý, Harry?" Pokud ano, je mu jedno, kde jsou a co dělají. Důležitá je jen opravdovost okamžiku.

„Jsem," pokrčil Harry rameny a slabě se usmál.

„V tom případě je všechno v pořádku, protože já tebe taky, ale to už víš," opětoval mu blonďák úsměv a sklonil se, aby si mohli dát pusu.

Oo

Draco byl šťastný. Opravdu ano. Seděl ve své kanceláři, nad papíry, ale nevěnoval jim žádnou pozornost. Dokázal myslet jen na Nebelvíra, který mu dnes vyznal své city.

Draco to udělal dřív a tenkrát se mu nedostalo odpovědi. Trochu ho to znervóznilo, ale na druhou stranu, nebylo se čemu divit.

Kvůli tomu to všechno udělal, protože si nebyl jistý, zda mají vůbec nějakou šanci. Teď si ale jistý být mohl. To znamenalo, že přišel ten správný čas.

Oo

Harry se zrovna chystal k výslechu možného svědka vraždy, kterou řešil. Jeho kolega na něj už netrpělivě čekal u výtahu, když k němu přistoupil Draco.

„Potřebuju s tebou mluvit," řekl naléhavě a rovnou Harryho táhl bokem od ostatních.

„Počkej," zastavil ho, „já teď nemůžu. Musíme s Danem odejít," ukázal k výtahům na Dana, jeho kolegu, který nervózně přešlapoval. „Je to naléhavé? Počká to po večeři?" Sice se zeptal, ale věděl, že i kdyby Draco řekl, že nepočká, stejně by musel jít a Draco to věděl taky.

Bylo vidět, že čekat nechce, ale nic jiného mu nezbylo. „Dobře, tak dneska po večeři," svolil a vysloužil si tím úsměv a rychlý polibek.

„Jsi úžasný. Miluju tě."

„Já tebe taky," usmál se Draco, ale Harrymu se zdálo, že smutně.

Neměl ale čas se nad tím pozastavovat. Musel běžet.

„Uvidíme se u mě," houkl na poslední chvíli z výtahu, když se pomalu zavíral.

Dracova směna dnes končila dřív než ta Harryho, takže už se ráno domluvili, že půjde blonďák k němu.

Oo

Někdo by si mohl myslet, že vyznáním, jakým je „miluji tě" by se nemělo plýtvat a není třeba ho často opakovat. Harry ale toho názoru nebyl.

Když miloval, chtěl, aby to ten, komu jsou city určeny, věděl. 

Výslech jejich svědka trval déle, než mu bylo příjemné, a nakonec se stejně nic moc nedozvěděli. Přesto, když se vraceli zpět na ministerstvo, aby napsali hlášení a pak se konečně vydali do svých domovů, se Harry usmíval.

Dan si toho samozřejmě všimnul. „Takže...ty a Malfoy?"

A bylo to tady. Harry věděl, že to jednou přijít musí. S Danem spolu dělali už přes rok, a i když nebyli vyloženě přátelé, tak si navzájem vyhovovali. Trávili spolu každý pracovní den, nebylo tedy divu, že ho zajímá nový vztah jeho kolegy.

„Ano," odpověděl Harry jednoduše.

Dan chvíli čekal, jestli bude pokračovat, ale jelikož z nebelvírových úst už žádná další slova nevyšla, rozhodl se ho se smíchem popostrčit. „No tak, Pottere, nenech se přemlouvat a řekni mi, jak k tomu sakra došlo."

Harry pokrčil rameny. „Prostě jsme se zamilovali."

„Zničehonic? Vždyť jsi o něm nikdy nemluvil."

„Nooo..." Harry to Dracovi slíbil, ale nemohl si pomoct. Přál si, se někomu pochlubit. „Přišel nám ten dopis..." prohodil tajemně. Dan byl z čistokrevné kouzelnické rodiny, takže musel vědět, o co jde.

„Dopis?" nechápal kolega.

„No od ministerstva. O naší spřízněnosti," vysvětlil Harry, když pochopil, že zmínit se o dopise nebude stačit.

„Co to plácáš?" zasmál se, místo pochopení, Dan.

„No o tom, že jsme spřízněné duše. Nejdřív jsem tomu nevěřil, ale jen proto, že jsem vyrůstal u mudlů."

„No, já jsem z čistokrevné rodiny, ale stejně ti to nevěřím," smál se Dan stále víc a víc, „taková blbost."

„Počkej," zastavil ho Harry slovy i rukou a počkal až se na něj kolega obrátí, „Co to povídáš? Je to něco výjimečného, to ano. Každý svou spřízněnou duši nenajde, ale ty to musíš znát. Prý to zná každý čistokrevný."

„Jasně, po světě chodí tvá spřízněná duše a když se najde, tak ti ministerstvo pošle dopis," kroutil Dan pobaveně hlavou. „Probuď se, Pottere. Nic takovýho neexistuje. Někdo si z tebe pěkně vystřelil."

Oo

Harry vyšel z krbu u sebe doma.

Draco si krátil čas čtením, ale jakmile zaslechl pohyb, okamžitě knihu odložil a šel ho přivítat.

„Konečně," usmál se, „bylo mi jasné, že se zdržíš a nestihneš uvařit. Tak jsem jídlo objednal. Před chvílí ho doručili. Weasley s Grangerovou jsou tu za chvíli, takže by ses mohl jít osprchovat a já nachystám stůl?"

Harry beze slov a bez výrazu v obličeji přikývnul. Draco mu to neuvěřitelně ulehčil.

Oo

Když se vrátil, tak Ron s Hermionou už tam byli. Seděli s Dracem u prostřeného stolu a o něčem se potichu bavili. Ještě před pár hodinami by Harry přemýšlel, o čem asi. Teď mu to ale bylo jasné.

Jakmile si ho všimli, jejich rozhovor okamžitě skončil. Hermiona s Ronem ho srdečně zdravili a Harrymu dalo spoustu práce, aby okamžitě nezačal křičet.

Posadil se na volné místo vedle Draca a ten se ho pokusil chytit za ruku. Bez úspěchu. Harry uhnul.

„Tak jaký jsi měl den v práci, Harry?" zajímala se Hermiona, když si nabírala na svůj talíř brambory.

„Úžasný," procedil mezi zuby.

„Zajímavý případ?" ptal se Ron s plnou pusou.

Harry uměl hodně věcí, ale neuměl zakrývat svůj vztek a naštvanost. A teď se o tom znovu přesvědčil. Chtěl vydržet. Chtěl si s nimi trochu pohrát, než jim to řekne, ale nešlo to.

„Měl jsem dnes velmi zajímavý rozhovor. Nakonec delší, než jsem čekal. S Danem," vysvětlil, „trval hodně dlouho, a to hlavně proto, že chvíli trvalo, než se přestal smát."

„Co ho rozesmálo?" Ach Hermiono, někdy bys mohla nechat lidi domluvit.

„Bylo toho víc, ale nejvíc se smál asi po tom, když jsem mu řekl, jaké mám štěstí, když jsem našel svoji spřízněnou duši," řekl jakoby nic. A v tu chvíli se čas v místnosti zastavil. Ronovi vypadla vidlička z ruky, Hermiona se zarazila a Draco? I když se nedotýkali, tak Harry poznal, že celé jeho tělo ztuhlo.

„Nemáte mi k tomu co říct?" zeptal se Harry, spíš ironicky. „Neomluvíte se, že ze mě skoro dva měsíce děláte idiota? Neomluvíte se za lhaní?"

„Harry..." zkusila promluvit Hermiona, „je nám to líto."

„Líto?" vyprsknul Harry. „Je vám líto, že jsem žil ve lži, nebo že jsem na to přišel?"

„Je nám líto, že to tak muselo být," vysvětlovala dívka.

„Jo kámo, nebylo to myšleno zle," přidal se Ron.

Byli to jeho přátelé. Tedy aspoň si to ještě před dvěma hodinami myslel. Teď ho ale jejich řeči nezajímaly. Vyčkávavě a zlostně se podíval na Draca. Ten ale neřekl ani slovo. Sledoval svoje ruce složené před sebou na stole.

„Vypadněte," řekl Harry klidně a odvrátil zrak od blonďáka. Postavil se a vydal se do kuchyně, kde měl zásoby whiskey. Od dveří se na ně otočil zpět. „Všichni vypadněte," zopakoval, když viděl, že se ani jeden z nich nehnul.

„Hned," zařval, když se stále nic nedělo.

Oo

Trvalo asi pět minut, než uslyšel, že někdo odešel za pomoci letaxu. Předtím tam probíhal rozhovor a Harry, kdyby chtěl, tak by ho poslouchal. On ale nechtěl. Nezajímalo ho to.

Když se zvuk letaxu ozval znovu, ulevilo se mu. Předpokládal, že Ron a Hermiona odešli najednou a Draco sám.

Vzal si tedy celou láhev whiskey, se skleničkou se neobtěžoval a vydal se do své ložnice. Při přechodu přes jídelnu byl rozhodnutý se na prostřený stůl ani nepodívat.

„Harry," ozvalo se zoufale.

Nebelvír se zarazil. Byl bláhový, když předpokládal, že jsou všichni pryč. Otočil se za tím hlasem. Věděl, že je to Draco.

„Co tady ještě chceš?"

„Mluvit s tebou."

„Teď? Teď chceš mluvit? A co před chvíli? To ti do řeči moc nebylo," řekl tvrdě.

Draco vstal od stolu a rozešel se k Harrymu. Ten ale o pár kroků poodstoupil. Nechtěl ho ve své blízkosti.

„Harry prosím. Dnes jsem ti to chtěl říct. Chtěl jsem s tebou mluvit. Jak by odešli, tak bych ti hned vše řekl."

Harry odložil láhev a založil si ruce na prsou. „A říct, co? Že jste ze mě udělali naprostýho debila? Ty, Hermiona, Ron a dokonce Pastorek? Jsem takový idiot, nechápu, že jsem tomu uvěřil."

Draco se znovu pokusil přiblížit, ale Harry znovu poodstoupil. „Harry..."

„Jak jsi mi to mohl udělat?" zakřičel Harry a do očí se mu vehnaly slzy hněvu a zklamání. Ale nerozbrečel se. Nehodlal se ponížit.

„Protože jsem se zamiloval." Teď už křičel Draco taky. „A věděl jsem, že tebe by náš vztah ani nenapadl. Něco jsem musel udělat."

Harry se tomu ledově zasmál. „Jo tak zamiloval? Takže ses rozhodl lhát mi v tak důležité věci? Vymyslel sis celý základ našeho vztahu a doufal jsi, že budu tvoje city opětovat? Ale ty mě nemiluješ Draco, protože kdyby ano, tak bys to neudělal. Nikdy."

„Miluju tě, Harry." Draco se znovu přiblížil a tentokrát se mu to povedlo. Harry už neměl kam uhnout. „Miluju tě, strašně moc. A omlouvám se za tu lež. Čekal jsem jen, jestli je šance, že ty bys mě taky miloval. A dnes, když jsi mi vyznal svoje city, jsem věděl, že je čas."

Postavil se těsně k Harrymu a chytil ho za ruku.

„Jenže já tě nemiluju." Harry svou ruku okamžitě blonďákovi vytrhnul. „Ne doopravdy. Celé to bylo způsobené tou lží."

Odstrčil od sebe blonďáka, popadl svou láhev a šel. „Jdi pryč a už sem nechoď," řekl ještě, než za sebou práskl dveřmi.

--