Milá Lilliano,

je to už pár dní a já přesto nemohu přijmout fakt, že jsi mě opustila. Možná i proto ti píšu tento dopis, v naivní představě, že se ke mně vrátíš.

Víš, ačkoliv jsem čekal, že tenhle den někdy přijde, nenapadlo mě, že to bude tak brzy. A hlavně jsem nepočítal s tou dírou v srdci, která mi po tobě zůstala. Lidé by neměli odcházet takhle, bez rozloučení. Je to hrubé. A ačkoliv tě za to nenávidím, stále tě z hloubi duše miluji.

Dnes jsem ti dokonce volal, tedy jen abych slyšel tvou hlasovou schránku a mohl ti nahrát vzkaz. Věděl jsem, že mi to nezvedeš, ale slyšet tvůj hlas pro mě bylo na jednu stranu neskutečně hezké a dojemné, na tu druhou mi to způsobilo mnohonásobně horší bolest na hrudi, než jsem byl do této chvíle zvyklý.

Tenhle dopis bude pravděpodobně dlouhý a ačkoliv si ho nepřečteš, stejně zítra zajdu ke tvému domu a vhodím ho do schránky. Já vím, jsem naivní zamilovaný blázen, co do tebe byl celý čas totálně zabouchnutej, jen jsem neměl odvahu ti to říct do očí.

Ano, odhodlal jsem se sice na střední na vánočním plese ve druháku, ale to jsi mě poslala k vodě a nechala mě stát uprostřed parketu s růží v ruce a zlomeným srdcem. Nikdy jsem ti to neřekl a ani jsem nevěřil tomu, že to někdy udělám, ale tu noc jsem probrečel. V kumbálu uklízeček, aby mě nikdo neviděl. Byl jsem zdrcený, zlomený a naštvaný. Proč jsi mě nechtěla? Co ostatní měli a já ne?

Byl jsem tak zmatený. Kluci ze třídy si ze mě dělali legraci a častokrát si mě po vyučování někde našli, zahnali do kouta a ponížili. Tohle a tvé odmítnutí ze mě časem udělaly asociála, který se bál pomalu i vlastního stínu. Přestal jsem se snažit. Přestal jsem vlastně se vším. S fotbalem, se svými kamarády, s tebou. Odtrhl jsem se ode všech a ode všeho. A pak, jak už jistě víš, dokonce přestoupil na jinou školu.

Jo jo, já hlupák si myslel, že to vyřeší mé problémy. No, co na to říct - ani omylem.

Musím říct, že to bylo snad ještě horší. Vyhlídla si mě partička hodně vlivných a oblíbených kluků, kteří se mi rozhodli dělat ze života peklo. Ani nečekali na konec vyučování, nebrali si servítky a v klidu mě zmlátili o přestávce na chodbě. Byly to děsný časy. Nos jsem měl snad desetkrát úplně na kaši a docela se divím, že jsi mě po několika zásazích ještě poznala.

No ano, Bůh mi tě seslal jako nebeského anděla, aby jsi mě vysvobodila z mého utrpení. Rodiče ti nedali moc na výběr, když ti jednoho dne oznámili, že se stěhujete. Vím to, vyprávěla jsi mi o tom jeden večer, kdy jsme spolu bok po boku usínali. Ach, jak rád bych to všechno vrátil zpátky!

No, každopádně jste se přestěhovali a já jednoho dne zjistil, že v oné budově hrůzy (přezdívané jako škola) byl najednou nebeský klid. Tedy, alespoň pro mě. Všude okolo byl hotový poprask. Mluvili o tobě všichni. A já se jim vlastně ani nedivil.

Byla jsi dokonalá, překrásná, naprosto dechberoucí. Jakmile jsi vešla, okamžitě jsi upoutala pozornost všech okolo a převážně bandy mých šikanátorů. To proto jsem měl klid. Byli totiž příliš zaměstnaní snahou se ti zalíbit, než aby ze mě ve volném čase vymlacovali duši.

Mnozí by řekli, že ses už od příchodu na mou novou školu stala středobodem vesmíru všech kluků z ročníků a možná i královnou školy. Záviděl jsem jim. Bavila ses se všemi, pořád se na okolní studenty usmívala a byla neskutečně milá. Přesně taková, jakou jsem tě znal.

Jenom ke mně ses tak nikdy nechovala. Až do oné chvíle.

Šel jsem ze školy a viděl partu kluků, kteří tě obestoupili a něco po tobě chtěli. Nepřemýšlel jsem, prostě jsem se rozběhl za tebou. I přes to, že jsem měl stále zlomené srdce. I přes to, že jsem si byl téměř jistý, že mě pošleš do háje. I přes to všechno jsem byl odhodlaný ti pomoct.

Začali na tebe sahat. Ubozí slizcí parchanti! Krev se ve mně vřela, když jsem utíkal. Při bližším pohledu jsem zjistil, že jsou to mí staří známí - ti, kteří mi již od začátku dělali z života peklo. V tom momentě jsem se trochu zarazil, nebudu lhát. Ale stačil mi jediný pohled do tvé vyděšené tváře a jakmile jsem spatřil slzu na tvém pravém líčku, rozhodl jsem se vše ostatní ignorovat.

Postavil jsem se mezi ně a tebe. Jo, malý antisociál proti bandě pěti nasvalených sportovců. No, podle očekávání jsem dostal doslova po hubě a řádnou lekci, po níž mi doteď zůstaly šrámy jak na těle, tak i na duši.

Po chvíli si naší rozmíšky všimli profesoři a jakmile na tu bandu někdo z nich zvýšil hlas, raději vzali nohy na ramena a utekli. A já tam zůstal ležet jako hromádka sraček, zbitý a zklamaný.

Ale pro tebe jsem byl od toho momentu hrdinou. Zachráncem. Bojovníkem. A mně se konečně po několika letech splnily mé nejtajnější sny, konečně jsi mě neviděla jen jako 'toho podivného kluka, který se nikdy s nikým nebavil a který po tobě jel snad odjakživa'.

"Proboha Harry, jsi v pořádku?" zeptala ses mě a tvé útlé prsty se dotkly mojí zohavené tváře. No dobře, možná používám poetickou nadsázku pro eskalaci děje, ale pár šrámů a zhmožděný nos jsem tehdy určitě měl. Pamatuji se, že jsi mě dovedla na ošetřovnu, kde mi ta bezcitná sestřička ten nos snad zlomila ještě víc. Ale víš co? Bylo mi to jedno. Seděla jsi vedle mě, držela mě za ruku a já byl v ten moment tím nejšťastnějším člověkem na světě.

Od té doby se toho hodně změnilo.

Vlastně se změnilo úplně všechno. Od té rozmíšky jsem se pro tebe stal někým jiným. A mně se zatraceně líbilo, jak ses na mě dívala, usmívala, povídala si se mnou. Byl jsem šťastný. Šikanátoři si od té doby dali pokoj a já si tak mohl užívat skvostné chvíle po tvém boku. Střední škola se v ten moment změnila na pohádku.

Odmaturovali jsme spolu a zamířili na vysokou. Vždycky jsi chtěla být módní návrhářkou a mám v živé paměti tvé nadšení, když jsi dostala plné stipendium na svou vysněnou vysokou. Přihlásil jsem se na stejnou, jen na obor virtuální grafiky, abych ti byl nablízku.

Až tam se v tobě skutečně něco zlomilo. Až tam jsi mi konečně kývla. A až tam jsem měl možnost tě poprvé políbit.

Zoufale poetické? Možná. Ale na tohle já čekal více než deset let, Lily. Žil jsem si svůj sen po tvém boku a nikdy mě nenapadlo, že by to mělo někdy skončit.

Ale skončilo. Zatraceně rychle a zatraceně brzo.

Opustilas mě. Opět. Zase jsem tam stál se zlomeným srdcem a růží v ruce. Na hřbitově, hledíce na tvou rakev. Naprosto zdevastován skutečností, že se to opravdu děje.

Když mi to tvá máma zavolala, nevěřil jsem jí. Říkal jsem si, že to musí být buď hodně špatný vtip nebo velký omyl. Ale nebylo to ani jedno z toho. Opravdu jsi odešla. Podcenili tvé problémy a ty jsi za to zaplatila životem. Do té nemocnice jsem od té doby nepáchl. Měl jsem strach, že bych v ní všem rozmlátil hubu. Byl jsem vytočenej. A tys tu nebyla, abys mě uklidnila. Tak jsem pil, stala se ze mě zase ta stejná troska jako předtím.

S nikým jsem se nebavil, nikam nechodil, prostě zase ten samý asociál, který zapíjel žal ve tvrdé whisky a celé dny jen ležel bezmocně na posteli a přemýšlel o ukončení veškerého trápení.

Víš, kdo mě z toho vytáhl? Víš, díky komu tady sedím? Díky tvé mámě. To ona o mě měla starost. I ji tvůj odchod neskutečně vzal, ale já to prožíval až extrémně. Na pohřbu jsem brečel jak malej kluk, a potom i u tebe doma, když jsme s tvojí mámou třídili tvé věci. Smáčel jsem ti zhruba čtyři mikiny a dvanáct triček, za to se omlouvám. Ale nešlo to zastavit.

Pomohla mi se zvednout ze dna. Od té doby za ní pravidelně docházím a pomáhám jí. Slyšel jsem o tvém otci dost, abych si spojil dvě a dvě dohromady a pochopil, že se nevrátí. Aby na všechno nezůstala sama, snažím se tvé matce občas zvednout náladu, donést jí květiny nebo opravit rozbitou pračku, když na to sama nestačí.

A naplňuje mě to. Pomáhat druhým. To tys mě to naučila.

Tehdy, když jsi mi dovolila tě políbit, to bylo jako úder blesku. Jako kdybych poznal drogu, která se mi zalíbila. Byl jsem na tobě závislý. Doslova. Sama sis toho občas všímala, když jsem s tebou chtěl trávit každou minutu, když jsem tě vší silou bránil před ostatními příslušníky mužského pohlaví. Musela sis toho všimnout. Byl jsem až moc ochranářský a nedával ti žádnou svobodu. A za to se ti teď dodatečně omlouvám, protože do očí jsem ti to říct nestihl.

Připadal jsem si jako drogově závislý na odvykačce. Akorát jsem místo drog odvykal tobě. Je až šílený, co jsi se mnou udělala, že? Někdy samovolně křičím do tmy, ventiluju emoce, protože odvykání byla ta nejtěžší věc, s jakou jsem se do té doby setkal. Přirovnal bych to k pocitu, jako kdybych od svého srdce vědomě odtrhával velkou část, tu největší a nejpodstatnější.

Už nevím, za co bych měl bojovat. Vždy jsem usiloval jen o tebe, všechno mé snažení patřilo jen tobě, neměl jsem žádné jiné větší záliby. Byla jsi pro mě jediná. Tvá máma stále říká, že bys asi nechtěla, abychom se trápili do konce života. No, určitě. Ale mám na výběr?

Celý život jsem bojoval. O tebe, občas i holý život. Šikanovali mě, hodně brutálně. Jizvy mám od těch parchantů doteď. Přijde mi, jako kdyby to už nikdy nemělo být v pořádku. Jako kdybych já už nikdy neměl být v pořádku. Protože jediný stabilní bod v mém životě odešel mezi své. Andělé si tě vzali k sobě a já jim to nezazlívám. Musela jsi jim tam nahoře chybět.

Jen ti chci tímto dopisem říct, že poznat tvou andělskou osobnost byla ta nejlepší věc, která se mi kdy stala. Vím, že tímhle psaním jen bodám do starých ran a nechávám je znovu krvácet, ale nějak jsem to ze sebe potřeboval dostat. Snad se nezlobíš.

Nemohu ti slíbit, že pro tebe nebudu plakat. Že na tebe nebudu každý den vzpomínat a ubíjet se myšlenkami, že jsem mohl být lepší a nebyl. Že jsem ti mohl říct tolik věcí, ale neřekl.

Ale jednu věc ti slíbit můžu - nikdy na tebe nezapomenu a již napořád pro mě budeš ta jediná. Ta vyvolená, kterou žádná jiná nepřekoná.

No ano, nemysli si, že se někdy vydám do klubu a najdu si nějakou jinou. To nepřipadá v úvahu. Já se zařekl jiných žen. Místo toho ti píšu sáhodlouhé dopisy, volám do tvé hlasové schránky a nebo ti skládám písničky. Složil jsem jich pět. Pokud to půjde dál, vydám album.

Čteš správně, dal jsem se na psaní a muziku. Kytara se stala mým věrným společníkem a věčné myšlenky na tebe daly za vznik několika písničkám a básním. Možná se někdy vážně dokopu a zkusím s tím zajít do studia. I kdyby to nemělo udělat kdejakou díru do světa, měl bych to jako památku. Na tebe. Vždycky jsi říkala, že mám talent. Ale já na hudbu neměl čas ani pomyšlení. Byl jsem příliš zaměstnaný. Tebou.

Teď je to jiné. Píšu a skládám, protože mě inspiruješ. Věřilas mi. A já ti chci tvou laskavost aspoň takhle opětovat. Zpívám ti ty písně když máš svátek, narozeniny nebo mám jen chuť se za tebou podívat a popovídat si s tebou. Na výročí skládám novinku, snad to stihnu. Pokud ano, tak ji asi za dva týdny uslyšíš.

Nechci tento dopis nějak zbytečně prodlužovat, proto se s tebou asi rozloučím. Nadobro. Není to sbohem ve smyslu, že už za tebou nikdy nepřijdu a nezahraju ti své písně, to vůbec. Spíš myslím, že tento dopis lze považovat za konec mé odvykací doby.

Odvykl jsem si. Na tvou vůni, přítomnost, doteky. To však neznamená, že bych zapomněl. Já nikdy nezapomínám. A obzvlášť ne na tebe.

Vždy budeš v mém srdci, nyní už však ne jako droga, kterou jsem nemohl opustit a lpěl na ní, ale jako přenádherná vzpomínka a nejsvětlejší část mého pochmurného života.

Miluji tě, Lilliano. Celým svým roztříštěným srdcem.

S láskou,
Harry.