Samael stála u svého pracovního stolu a koukala na přísady, které jí byly doručeny z nebeského skladu vlastností. Všichni archandělé dostali od Otce speciální úkol – měli stvořit anděla. Když se nad tím Samael zamyslela, děsila se toho, co vyjde z Gabrielových rukou.

Rozhodla se a svou světelnou dlaní přidala do andělské milosti, podstaty samotného anděla, krapet poslušnosti. Jelikož slepá poslušnost není vše ani u andělů, přidala velké množství věrnosti, enochianským věděním také nešetřila, přidala špetku vědění světě, který Bůh ještě ani nestvořil, a ukázala by mu i budoucnost světa, ale chtěla, aby se anděl rozhodl sám, až přijde poslední boj.

Přidala mu schopnost učit se, bojovat a pomáhat. Nakonec vzala do hrsti lásku k lidstvu. Byla to esence ze všech nejkrásnější, voněla a zářila víc, než cokoli jiného a také byla silnější než jakákoli jiná složka. Otec sám chtěl, aby jeho děti lidstvo milovali, až ho vytvoří, a ona chtěla jen plnit otcova přání.

Přemýšlela, jaké množství lásky může být pro anděla únosné. Nakonec si řekla, že bude stačit jen špetka. Náhle se prostor kolem ní zavlnil a vedle ní někdo zakřičel.

„Už máš taky hotovo, sestřičko?" Samael se Gabriela tak vylekala, že upustila celou hrst lásky do andělské milosti, která ji okamžitě pohltila. Už nebylo cesty zpět.

„Mám hotovo," řekla zkroušeně. „Už jsi ho i pojmenoval?" zeptala se posléze.

„Bude to Baltazar," řekl jí bratr. „A tvůj?"

„Castiel," řekla po chvíli zamyšlení. „Budou mu říkat Castiel."