,,To snad nemyslíš vážně." Řeknu a vyjeveně ho pozoruju.

,,Myslím. Byla chyba začít spolu chodit. Teď už chápu proč si mě předtím stále odmítala. Asi bude lepší, když se rozejdeme." Poví a já neschopna dalšího slova na něho hledím.

-

Pusťte si písničku v multimédiích. (Je od BVB, takže je to povinnost.)

-

Nejhorší, co může být v téhle situaci je neopětovaná láska. Není možné být s někým, kdo vás nemiluje. Zkoušet ho přemlouvat a dávat mu důvody, aby změnil názor je bezvýznamné. Sice se říká, že o lásku by se mělo bojovat, že pokud o někoho doopravdy stojíte ukažte mu to. Ale jde to? Jde říct, že osobu milujete, i přes to, co právě řekla a jak vás moc to ranilo? Je možné prostě říct " ty lžeš" a přejít to a dělat jako, kdyby se tohle nikdo nestalo? Ne, nejde to. A v tom je právě ten problém.

Stojím uprostřed obýváku a neschopna dalšího slova na něho pouze hledím. Přijde mi, že při každém nádechu se mi ještě hůř a hůř dýchá. Jako, kdybych měla na plicích nějaký obrovský balvan, který mě nechtěl opustit. Oči se mi samovolně začaly zaplňovat slzy a i proti mé vůli zůstat silná a nedat mu najevo, jak moc mě ranilo to co řekl, nesložit se a nerozbrečet se jako malá holka. Byla to vážně chyba? Začít spolu chodit? Copak nikdo nemá právo být šťastný? Bez toho, aby se objevil někdo, kdo by vám to štěstí chtěl zničit?

Bez jediného slova jsem se otočila na podpatku a vyběhla schody do patra. Jakmile jsem za sebou zavřela dveře v pokoji. Opřela jsem se o ně a okamžitě po nich sjela na zem a rozbrečela se. Bylo mi jedno, že by mohl slyšet, jak vzlykám. Všechno mi momentálně bylo jedno. Musím pryč. Prolítlo mi okamžitě hlavou. Vyškrábala jsem se na nohy a došla jsem pro mobil, který ležel na posteli.

,,Povedlo se ti to. Je konec." Napíšu rychlou zprávu a odešlu jí.

Mobil hodím zpátky na postel a otevřu dveře od pokoje a vyjdu na chodbu. Seběhnu schody dolů a setkám se s jeho pohledem. Stál kousek od prahu v kuchyni a ruce měl ve vlasech.

,,Lottie." Poví, když mě spatří, ale já ho v rychlosti obejdu.

Nazuju si botasky a vyběhnu do zamračeného počasí, které značilo, že za chvíli začne pršet.

Ignoruju jeho volání a rozeběhnu se pryč.

,,Stůj!" Zakřičí, ale já běžím dál.

Přeběhnu silnici, ale poté uslyším pískot gum a náraz. V rychlosti se otočím a dlaň si položím před ústa.

,,Ne." Zašeptám a zakývám nesouhlasně hlavou.

Přijdu blíž a poté spadnu na kolena.

,,Prosím ne." Zamumlám a vezmu jeho hlavu do svého klína.

,,Lottie." Zašeptá.

,,Ššš." Odpovím.

,,Mrzí mě to. Nevím proč jsem to řekl. Ale potom, co řekla Hannah mi to přišla jako nejlepší volba. Prostě, když se nás snaží tolik rozdělit tak jsem jí to chtěl splnit. A, jak tak koukám, tak se jí to nejspíš povedlo." Řekne a poté začne kašlat.

,,Nepovedlo se jí to. A ani se jí to nepovede." Odpovím a propletu si s ním prsty.

,,Miluju tě Lottie. A vždycky budu. Odpusť mi moje chování. Vím, že jsem nikdy nebyl zrovna dvakrát nejlepší přítel, ale snažil jsem se." Zašeptá a moje slzy začnou padat do jeho vlasů.

,,Byl si ten nejlepší přítel a ještě dlouho budeš. To já bych měla prosit o opuštění. Moje chování nikdy nebylo skvělý a já ti, akorát přidělávala starosti. Hrozně mě to mrzí." Povím a vzlyknu.

,,Neplakej." Zamumlá a volnou rukou mi utře slzy.

,,Miluju tě." Zašeptá a poté jeho ruka spadne z mé tváře.

,,Zůstaň se mnou Ashi. Sanitka už jede." Řeknu, ale on nereaguje.

,,Ashley." Zvýším hlas a začnu s ním třást.

Najednou na mě začnou padat první kapky deště, ale já to ignoruju. Moje největší starost byl jedině on.

,,No, tak Ashi. Probuď se." Vykřiknu a poté ucítím něčí ruku na mém rameni.

,,Slečno musíme ho ošetřit." Poví doktor, ale já zakývám nesouhlasně hlavou.

,,Neopustím ho." Zašeptám.

,,Já ho neopustím!" Zvýším hlas a víc ho obejmu.

,,Nenechávej mě tady, prosím." Zašeptám mu do ucha a poté ho políbím na rty.

Horké slzy mi padaly na jeho obličej a moje tělo se otřásalo vzlyky.

,,Já tě prosím." Zamumlám, když se od něho odtáhnu.

,,Neopouštěj mě." Zašeptám a poté mi někdo obtočí ruce kolem pasu a odtrhne mě od něho.

,,Pusťte mě!" Zakřičím a začnu sebou házet.

,,Slečno uklidněte se. Musíme ho ošetřit." Poví hlas zamnou a táhne mě dál od něj.

Měla jsem pocit jako, kdyby mě nohy neposlouchaly, anebo byly z nějaké želatiny. Přestala jsem se vzpírat a spadla znovu na kolena. Ruce jsem si dala před obličej a ještě víc jsem se rozbrečela. Slyšela jsem, že na mě někdo mluví, ale přes můj hysterický záchvat pláče jsem nebyla schopna odpovědět. Bylo to jako, kdyby najednou na chvíli moje mysl odplula neznámo kam. Ocitla jsem na té samé cestičce, kde jsme byli dnes s Ashem. Stál u své motorky a usmíval se na mě.

,,Já vím, že to tady beze mě zvládneš." Poví a poté ke mně přejde.

Svoje ruce položí na moje boky a přitiskne si mě víc k němu.

,,Nezvládnu." Odpovím jedním dechem a sklopím pohled na naše boty.

Konečky prstů se dotkne mé brady a docílí, tak toho že se mu podívám do jeho krásných hnědých očí.

,,Ale ano. Lottie, jsi ta nejsilnější žena, kterou jsem po dlouhé době potkal. A proto jsem se do tebe i zamiloval. Miluju tvoje drzé poznámky, to jak vždycky trochu našpulíš ústa, když se ti něco nelíbí. Jak se snažíš o ten svůj vražedný pohled, když něco řeknu, ale přitom s ním vypadáš ještě víc rozkošně než, kdy jindy. Miluju tvůj úsměv, tvůj smích. Tvoje vlasy, které vždycky krásně voní po kokosu, tvojí vůni. To, jak se snažíš předstírat, že moje dotyky s tebou nic nedělají. Miluju tvoje nenápadné pohledy, tvojí povahu ačkoliv jsou chvíle, kdy bych tě za ní nejradši zabil. Prostě a jednoduše miluju tě celou, protože jsi ta nejbáječnější žena, která se objevila v mém životě. Bylo to jako, kdyby tvůj příchod přivedl slunce a mě, tak krásně osvítil mojí tmavou duši. Mysli si, co chceš. Klidně se mnou i v tomhle nesouhlas, ale já vím, že to zvládneš. Zvládla si to do té doby, než jsme spolu začali chodit, tak to zvládneš, i když už tady nebudu." Řekne a nespouští ze mě svůj pohled.

Slzy mi stékaly po tvářích a on je nestíhal ani utírat.

,,Nebojím se toho, že bych to nezvládla. Bojím se toho, že tě ztratím. Řekla jsem tolik špatných věcí a tolik špatných věcí jsem udělala, ale díky tomu, že si byl vždycky se mnou, tak jsem na ně zapomněla. Díky tobě jsem mohla být zase po dlouhé době šťastná a volná. A pomyšlení, že tě ztratím a kolem mě se zase začne obklopovat to špatné, před čím mě tvoje společnost chránila je strašidelný. A já se upřímně bojím." Odpovím.

,,Zvládneš to. Vždycky budu s tebou, i když o tom nebudeš vědět. Zkrátka vždycky budu u tebe a budu na tebe dávat pozor." Poví a mě se, tak na tváři objeví malý úsměv.

,,Slibuješ?" Zeptám se.

,,Slibuju." Odpoví a poté naše rty spojí do jednoho dlouhého polibku.

Otevřela jsem oči a ocitla se kousek od toho místa, kde se stala nehoda. Záchranáři byli i s Ashem v sanitce a oživovali ho.

,,Máme ho!" Vykřikne jeden a pro mě to bylo jako pohlazení po duši.

,,Musíme s ním rychle do nemocnice." Řekne druhý.

,,Chci jet s vámi." Zasípu a odkašlu si.

,,Chci jet s vámi." Vykřiknu, aby mě slyšeli a zvednu se ze studené země.

Doktoři si vymění rychlé pohledy a poté kývnou na souhlas. Vlezu do sanitky a chytnu Ashe za studenou ruku a my, tak můžeme vyjet do nejbližší nemocnice.

Ta-dá.

CruellsArmy!

Co na to říkáte?

Přiznejte se, kdo z vás měl aspoň trochu slzy v očích?

Muhaha jsem prostě zlá. Smiřte se s tím. :))

Včera jsem byla v Praze na Big Seanovi. A omfg. Bylo to úžasný! Měla jsem pocit, že se z něho asi rozteču. :D Kamarádka vedle mě ječela, že jsem měla chvilku pocit, že ohluchnu. Každopádně vy by jste taky křičeli. Já vím, že jo. Už jenom proto, že hrozně provokoval. Vždycky si trochu nadzvedl triko, aby bylo vidět kousek jeho vypracovanýho těla a poté tričko rychle stáhnul zpátky. :D A to se ani nezmiňuju o tom, že si rozepínal i pásek od kalhot!

No prostě awesome.

BTW: Doufám, že jste si teda užili pondělní školu. :DD

Komentujte a votujte, jelikož mě to vždycky nakopne do psaní.

Mějte se krásně.

Mír s Big Seanem. ♥

Cruell.