Otočil se na nás muž okolo dvaceti s blond vlasy a v černém, bohatě zdobeném oblečení. Chvíli nás pozoroval a pak popohnal koně směrem k nám. Pomalu jsem ustoupila za strejdovy záda a tam se částečně schovala. Kůň zastavil těsně u nás a jeho majitel z něj slezl. Strejda si z toho očividně nic nedělal, ale já byla vyklepaná jak před závěrečnýma písemkama ve škole.
„Co jste zač?"
Zeptal se ten před námi a uchopil rukojeť meče co se mu houpal u pasu. Dobře možná mě naši jako malou přihlásili do karate a šermu, ale netušila jsem, že bych to v reálu někdy využila.
„Jsem Karel a jsem blízkým přítelem krále Karela IV."
„Vy jste cestovatel?"
Strejda jen kývl a ten před námi se otočil na mě.
„A to je kdo?"
Ukázal na mě a strejda si nejspíš až teď všiml, že jsem se za něj schovala. Odstoupil o krok do strany takže si mě mohl ten muž před námi pořádně prohlídnout. Nejistě jsem sklopila zrak a skousla si spodní ret.
„Je to má neteř."
Usmál se na mě strejda a otočil se spět na toho muže.
„A s kým máme tu čest my?"
„Jsem vévoda zdejšího panství. Mé jméno je Vilém."
Oba muži zapředli v rozhovor a já zatím zůstala nehnutě stát. Začínala mi být zima. Přece jen když člověk jde tak se zahřeje víc než když stojí na jednom místě. Kabát jsem si přitiskla více k tělu a prokřehlé ruce jsem si vložila do kapes. Začal se ozývat psí štěkot a za chvíli k nám dorazili Vilémovi muži se psy a úlovkem.
„Kampak si tak zmizel Vile?"
Zeptal se jeden z mužů a druhý se hned přidal.
„To už si domlouváš ženskou na večer?"
Chvíli mi jeho slova nedocházela, ale jakmile jsem pochopila jejich význam, chtěla jsem mu na to něco říct. V tom mi však zabránila strýcova ruka na mém rameni.
„Kdepak pánové. Dnes budeme mít na hradě vzácné hosty."
Na to se všichni zatvářili nechápavě a Vilém se vyhoupl na koně. Od někud dovedli volného koně a přivedli ho ke mě a strýčkovi. Strejda na něj bez problémů vyskočil a natáhl ke mě ruku.
„A co kytara?"
Nehodlala jsem tu nechat svůj hudební nástroj. Strejda vzal mou kytaru a přehodil si ji přes sedlo. Pak se otočil na muže za ním.
„Pánové kdo by byl ochoten svést mou neteř."

Já se zmohla jen na vykulení očí, když se ve vzduchu ocitly všechny ruce, až na tu Vilémovu a jednoho muže mezi 30 a 40. Vykuleně jsem na to civěla.
„No tak hoši!!! Petře vezmy ji k sobě."
Zavelel Vilém a ke mě přijel ten muž co měl ruku taky dole. Natáhl ke mě pravou ruku a já se ho chytla. Vyhoupl si mě před sebe a ruce sepjal před mým pasem, aby se mu dobře drželi otěže. Najednou všichni vyjeli a já se přitiskla k Petrovi protože mi byla zima.
„Jste úplně promrzlá madam."
Konstatoval Petr a za jízdy přes mě přehodil kožešinu. Vděčně jsem se na něj přes rameno usmála a on jen pokýval hlavou. Jeli jsme těsně za sebou po dvojicích. Vedle nás jel strýc a občas se po mě podíval. Musela jsem uznat že mu to na koni slušelo, takovým zvláštním způsobem sem zapadal. Najednou jsme zastavili. Všimla jsem si že je tu spadený strom přes cestu.
„Petr, Ondřej, Jiří a naši hosté zůstanou u koní. Arnošte ty máš na starosti psy. A Miroslav, Adam a David mi pomohou s tím stromem."
Rozdával Vilém pokyny a tak jsme byli zase během chvíle na cestě. Jeli jsme ještě asi půl hodiny pomalou rychlostí, jelikož muži vezli úlovek, až jsme dojeli do vesnice před větším panstvím.