Pomalu jsme všechno balili. Tom a rodiče už byli doma a já se strejdou uklízela ohniště. Pozorovala jsem stoupající dým k obloze na které byli miliony malých hvězd.
„Přemýšlel si někdy co tu bylo předtím. Nemyslím třeba za dob babiček, ale před tím. Třeba když tu vládl Kare IV nebo ještě dřív. Jak to tu vypadalo. Je spousta historických záznamů, ale na vlastní oči to musí být něco jiného, nemyslíš?"
Otočila jsem se na strejdu a on se na mě s úsměvem otočil.
„Máš pravdu bylo to tu jiné než tvrdí hystoryci, ale i tak jsou blízko pravdy."
Zašeptal tajemně, jakoby to ani neříkal mě.
„Teď si zněl jak v nějakým filmu."
Zasmála jsem se, ale strejda se nesmál.  Neřešila jsem to, přehodila si kytaru přes záda a strejda batoh který celou dobu nosí sebou, až teď mi to přišlo divné. Ale neptala jsem se ho na něj, nechtěla jsem být vlezlá.
Šli jsme vedle sebe po polní cestě když se najednou zvedl vítr. Vlasy které jsem měla rozpuštěné mi vlétly do obličeje a když jsem si je rozhrnula nevěřila jsem vlastním očím.
Před námi se objevil otvor jak z hvězdné brány, jen ta brána tu chyběla. Udělala jsem dva váhavé kroky dopředu a tam narazila do strejdy.
„Co to je?"
Vykřikla jsem přidušeně. Strejda se na mě usmál a povzbudivě mě chytil za ramena.
„Neboj tohle je tajemství naší rodiny."
„Cože naše rodina vlastní nějakou obdobu hvězdné brány??"
Strejda se zatvářil překvapeně a pak se rozesmál.
„Ne o hvězdnou bránu nejde. Jsme cestovateli časem a naší prací je dotvářet dějiny tak, aby vypadali tak jak je známe dnes."
Dopověděl a já na něj zírala, jak tele na nový vrata. Pomalu jsme se začali přesouvat k „portálu" a já se nesnažila ani protestovat. Byla jsem naprosto vykolejená a tak když jsem jím prošla a ocitla se úplně někde jinde, nedokázala jsem to pochopit.
Stáli jsme ve sněhu na nějakém kopci a všude okolo byli jen skály, kopce a sníh, navíc byl bílí den. Zima se mi zahryzla do rukou v krátkém rukávu. Strejda si sundal batoh a podal mi kabát z nějaké kůže. Vypadal jakoby ho nosili ve středověku. Rychle jsem si sundala kytaru a hodila jsem přes sebe kabát. Oba oblečení jsme stáli na kopci a rozhlíželi se.
„Kde to jsme?"
Najednou se před námi ve vzduchu zhmotnil papír. Strýc ho hned vzal a přečetl si ho, potom mi ho podal.

13.12.1342

České království

Tohle tam bylo krasopisně napsáno. Chvíli jsem na to koukala a pak se otočila zpátky na strýce, který čekal na moji reakci.
„Co to je?"
„Datum a místo kde se nacházíme."
Odpověděl mi prostě, zvedl batoh a prostě se vydal na západ. Chvíli jsem za ním nechápabě koukala a pak zvedla kytaru, papír schovala do kapsy kabátu a vyběhla za ním.
„Počkej jak je to možné?"
„Jak jsem řekl jsme cestovateli v čase a našim úkolem je utvářet dějiny."
„A jak poznáme kde je máme utvářet?"
„Když prvně skočíme v čase, musíme časem někoho potkat. Osobu kterou první potkáš pak provádíš dějinami a zaručuješ že se proslaví tak jak je napsané v dějinách naší doby. Já třeba dostal Karla IV. a teď když jsme tady tak se o něj budu moci starat a dávat pozor i na tebe. Pokud se naši svěřenci budou nacházet ovšem poblíž sebe. Teď jen záleží na tom koho dostaneš na starosti."
Pomalu jsem přebírala všechny informace od strejdy a přitom šla za nosem. Ani jsem si neuvědomila, že teď jdu ve předu já a strejda jde za mnou. Šli jsme v tichosti a já se nás snažila dovést do nějaké civilizace.
„Sakra už tu bloudíme hodinu."
Zanadávala jsem a najednou se něco ozvalo. Jakoby troubení rohu při lovu. Otočili jsme se za tím zvukem a z křoví za námi vyběhl jelen. Vyděšeně jsem zapištěla a nebýt strejdy asi by mě ten jelen povalil. Naštěstí mě strýc strhl k sobě, takže jsem se s jelenem minula jen o kousek. Z hrůzou jsem sledovala jelena jak se žene dál do houští. Za nedlouho jsem uslyšela štěkot a z houští, kde před chvílí vyběhl jelen, vyběhla smečka asi deseti psů co se hnali za jelenem. Hned za nimi se houštím prodrala skupina jezdců na koních. Bylo jich tak osm a všichni měli zvláštní oblečení tvořené převážně kožešinami.
Poslední z nich se odpoutal od skupiny a takových patnáct metrů před námi zastavil.