Ráno mě probudili paprsky, co pronikaly oknem. Nejspíš jsem si večer měla zatáhnout ty červené závěsy, co už od pohledu vypadaly opravdu těžce. S povzdechem jsem se zvedla z postele a prohlédla jsem si pokoj, jestli nenajdu nějakou vodu na opláchnutí obličeje. Na jednom ze stolků byla miska s džbánem vody. Přešla jsem ke stolku a vodu nalila do misky. Opláchla jsem si s ní obličej a ruce. Částečně probuzená jsem se podívala do zrcadla co bylo na stolku. No málem jsem se lekla.
Sice jsme nevypadala zas tak strašně, ale vedle mě stála Marie. Rychle jsem se na ni otočila a Marie se na mě usmála.
„Dobré ráno madam, přišla jsem vám pomoci s oblékáním."
„Musím tě zklamat Marie...jmenuješ se tak ne?" Marie jen přikývla."Tak tedy Marie, já tu žádné oblečení sebou nemám."
„Vévodkyně vám posílá tyhle."
Vytáhla odněkud tmavě zelené zdobené šaty. No abych se přiznala na mě byli zdobené trochu moc.
„Aha......a neměla by si nějaké jednoduší, méně zdobené."
„Možná bych našla nějaké u sebe v truhle, ale ty se pro vás nehodí."
Protestovala Marie, ale já nad tím jen mávla rukou. Potom se ale vydala pro ony šaty. Přinesla mi obyčejné a o dost jednoduší šaty, měli světle hnědou barvu, ale pořád byly zdobenější než měla Marie na sobě.
„Marie......nejsou ty šaty náhodou sváteční?"
„Tyhle šaty jsem nosila jen na nějaké slavnosti nebo do kostela."
„Tak to si je nemůžu vzít... Víš ty co, podej mi tedy ty od vévodkyně. "
Marie tak učinila. Svlékla jsem se do spodního prádla. Marie mi přehodila přes hlavu košilku a pak na to začala postupně přidávat další vrstvy šatů. Nejspíš těch vrstev bylo tolik, protože byla zima. Když jsem se pak dívala do zrcadla, docela mi to slušelo. Šaty měly ve skutečnosti jednoduchý střih a taky byly i docela pohodlné. Marie mi šněrování ani nemusela moc stahovat, jelikož jsem od přírody hubená, jen prsa byl trochu problém. Příroda mě k mojí hubené postavě docela vybavila, takže mi některé holky i záviděli. Ale nakonec s tím nebyl problém a Marie mi je trochu víc sešněrovala. Přes to všechno jsem ale dýchat mohla, takže žádný problém.
Někdo zaklepal na dveře a po chvíli vešel do pokoje strejda.
„Moc ti to sluší."
Nadhodil a já se na něj jen usmála. Poděkovala jsem Marii a ona nás nechala o samotě.
„Rád bych si s tebou ještě promluvil než odjedu."
„Tak povídej."
Vyzvala jsem ho a oba jsme si sedli na mou postel.
„Nejdřív bych ti měl něco vysvětlit........ My cestovatelé se po prvním skoku nesmíme do své doby vrátit celý rok. Jakmile poprvé skočíme, musíme v té době zůstat a celí rok se sžívat se svým svěřencem. Taky je pravidlo, že se ke svému svěřenci můžeš přesunout jen od roku kdy si ho viděla poprvé. Takže když je teď Vilémovi 22 nesmíš se později přesunou v čase tak, aby si ho viděla mladšího. Rozumíš?"
„Trochu."
Přiznala jsem po pravdě a strejda z pod kabátu vytáhl nějakou tlustou knihu.
„Na, tohle je kniha co ti dá případné odpovědi. Čti ji jen tehdy, když si nebudeš vědět rady. Kniha ti vždy ukáže co budeš potřebovat. Ale když nebude znát odpověď, najdeš jen prázdné stránky."
Chvíli jsem si knihu prohlížela a pak ji schovala do pouzdra od kytary a tu pak schovala pod postel.
„Pojď půjdeme na snídani."
Vyzval mě strýc a nabídl mi rámě. U snídaně byla jen vévodkyně, jelikož její syn něco zařizoval. Společně s vévodkyní jsme si povídali a z ní se vyklubala opravdu chytrá a milá žena.
Po snídani jsme vyšli na nádvoří kde už měl strejda nachystaného koně i s doprovodem dvou mužů. Když jsme se už definitivně loučili odmítala jsem ho pustit z náručí. Ukáplo mi dokonce pár slz, ale strýc mi je s mírným úsměvem setřel.
„Neboj určitě se zase brzo uvidíme."
„Vzhledem k dnešním dopravním prostředkům a tvým povinnostem vůči Karlovi to bude tak za půl roku."
Povzdechla jsem si, ale usmála se na něj.
Když jsem pak sledovala jak odjíždí v doprovodu dvou mužů na koních, neodpustila jsem si myšlenku, že je to jak v nějaké kovbojce.

Omlouvám se, že přidávám tak pozdě. Na začátku týdne sem měla alespoň tři nachystané části, ale ty se mi pak smazali. Tak promiňte. Jen asi budu přidávat jen o víkendech, nebo když budu mít volno.