Dopoledne druhý den proběhlo úplně stejně jako den před tím a já už se začala nudit.
„Anno co váš syn s muži vůbec celé dny hledají.“
„Asi před měsícem se začali strácet mladí chlapci. Jenže když tenhle chlapec zmizí opčas rodina najde nějaké peníze."
„A nemůžou ti chlapci jen někde pracovat a takhle posílají rodinám svůj výdělek.“
„To asi ne. Protože se navíc rozšířili i krádeže.“
„Takže si myslíte, že ti chlapci kradou.“
Vévodkyně jen přikývla a já se zakoukala do země.
Najednou na nádvoří přijela Vilémova skupina a jeden z mužů sundával z koně sotva 14-ti letého chlapce. Měl svázané ruce a vedli ho jako zločince. Společně s vévodkyní jsme sešli na nádvoří a sledovali jak se před chlapce postavila skupina dospělých mužů.
„Tak řekni proč kradete!“
Obořil se na něj jeden z mužů a praštil ho až mu začala téct krev z roztrženého rtu. Chlapec stále mlčel. „Kdo vás vede!“
A opět ho praštil tak že chlapec upadl na zem. To už jsem nevydržela a když chtěl muž do chlapce ještě kopnout, doběhla jsem k němu a přiložila mu dýku, co jsem sebrala jinému muži, ke krku.
„Zbláznil ste se chlape. Je to ještě dítě, tak do něj laskavě nebíjte jak do sobě rovnému.“
Zakřičela jsem na něj a na nádvoří se rozhostilo ticho. Muž na mě vykuleně civěl. S odfrknutím jsem odhodila dýku, otočila se a přidřepla k chlapci. Pomohla jsem mu se postavit, ale v tom mě ten hulvát popadl za paži a otočil čelem k sobě.
„Co si to dovoluješ ženská! Víš jdo já jsem!“
Sjela jsem ho pohledem od hlavy až k patě a došlo mi, že jsem ho tu ještě neviděla.
„A ty víš kdo jsem já?“
Oplatila jsem mu ledový pohled i s otázkou.
„Ne.“
Zatvářil se nejistě a já mu s úsměvem odšťekla.
„Tak to jsme na tom stejně.“
S těmi slovy jsem zvedla koleno a zasáhla jeho nejcitlivější místo. Okamžitě mě pustil a zlomil se v pase. S pohrdáním jsem se od něj otočila a vzala chlapce za paži. Odváděla jsem ho pryč a nikdo mi nebránil. Dokonce jsem zahlédla jak se Petr s Vilémem snaží nesmát.
Na chodbě jsem potkala Marii.
„Přinesla bys my do pokoje kousek čilté bílé látky a vodu prosím.“
„Jistě madam.“
„Děkuji.“
Usmála jsem se na ni a pokračovala dál do mého pokoje společně s chlapcem.
V pokoji jsem ho posadila na křeslo a rozvázala mu ruce. Z úst mu tekla krev a i na čele měl rozseklé obočí. Seděl nehnutě a smutně se díval do země. Marie po chvíli donesta to o co jsem ji požádala a nechala nás o samotě.
Přidřepla jsem k chlapci a začala mu mokrým kusem látky omývat krev. Když jsem mu přejela přez ránu na obočí, mírně ucukl a sykl.
„Neboj jen ti to vyčistím. Rány nejsou hluboké takže to nebude potřeba sešít. Sundej si prosím košili, nechám ti ji vyprat.“
Chlapec zaváhal a já se na něj usmála.
„Neboj, nic ti neudělám.“
Chlapec se ke mě otočil zády přetáhl si košili přez hlavu. Z toho co jsem vyděla jsem se zhrozila. Přez celá chlapcova záda se táhla jedna jizva vedle druhé. Většina z nich byla dlouhá pár centimetrů, ale některé byly delší.
„Kdo ti to udělal?“
Přešla jsem k němu a přejela mu prstem po nejdelší z jizev. Hnedka ucukl a tak jsem odtáhla ruku.
„Statkář.“
Řekl jediné slovo, ale to mě naštvalo. Jak někdo může tohle udělat dítěti.
„Proto jsi odešel z domova?“
Jen přikývl.
„A ostatní chlapci jsou na tom stejně?“
Zase jen kývl. Povzdechla jsem si a podala mu kožešinu co jsem měla přehozenou přez truhlu. Chlapec se do ní zabalil a podal mi svou košili.
„Jak se vlastně jmenuješ, nerada bych tě oslovoval Hej ty."
„Kryštof."
Odpověděl jednoduše. Jen jsem se na něj usmála a začala uklízet věci po Kryštofově ošetření.
Najednou do pokoje vešel Vilém společně s Petrem
„Děje se něco pánové.“
„Jen to že jsi zranila jednoho z královských stráží, který nám tu měl pomoct s těmi zloději.“
Informoval mě Petr a já se jen nervózně poškrávala na zátylku.
„Jejda.“
Na nic jiného sem se nezmohla. Kryštof za mnou koukal do země a nevidal ani hlásku.
„Jste si vědoma že se u nás krádež trestá na hrdle.“
„A jak potrestáte muže který bezdůvodně mlátí a týrá děti.“
Oba muži se po sobě podívali a pak pohled stočili na Kryštofa. Ten se pod jejich pohledy přikrčil. Stoupla jsem si před něj a zamračeně se na muže podívala.
„Záleží na rozsahu dětských zranění.“
Pořád jen mluvil Petr a Vilém zatím stál v pozadí.
„Kryštofe ukázal bys jim záda.“
Otočila jsem se na něj a on po chvilce zaváhání, sundal kožešinu a otočil se zády k nám.
Petr se otočil na Viléma který jen kývl a oba kdešli. Nakonec jsem pro Kryštofa nechala donést jídlo a nechala ho vyspat ve své posteli. Marie ho hlídaka a já si zašla do kuchyně pro trochu jídla, jelikož jsem nestihla večeři. Kuchařka byla tak hodná, že mi zabalila ještě něco pro Kryštofa.
Marii jsem poslala spát a sama jsem si sedla do křesla, kde jsem usla.

Další čast je na světě a jsem moc ráda že jste se mnou ještě zůstali.