Ráno jsem se vzbudila nádherně odpočatá a šla odhrnout závěsy. K mému překvapení už mohlo být něco okolo poledne a až teď mi došlo že jsem Vilémovi tak dlouho pomáhala.
Nezbylo mi nic jiného než pokrčit rameny a jít se převléknout. Když jsem byla hotová došla akorát Marie s tím že je objed.
„Proč jsi mě nevzbudila už na snísani?"
Optala jsem se jí a ona se na mě omluvně usmála.
„ Promiňte ale vévoda zakázal vás budit."
Obrátila jsem oči v sloup a následovala Marii do jídelny, kde už seděl Vilém se svou matkou. Pozdravila jsem je a pak usedla ke stolu. Jedli jsme potichu a vedli příjemnou konverzaci o mé rodině. Ani já, ani Vilém jsme se nevraceli k včerejší novi.[Nepředstavujte si nic perverzního ♥].
Vévodkyni věci okolo mé rodiny docela zajímali, takže jsme prakticky celou konverzaci zajistili my dvě. Vilém nás jen poslouchal a občas se taky na něci zeptal.

Po snídani jsem osamněla. Vilém zase něco řešil s Petrem a vévodkyně jela navštívit nějakou její přítelkyni.
Bezcílně jsme se procházela po nádvoří a po očku sledovala Vilémovy muže jaj se trénují.
Opřela jsem se o plot od výběhu, jelikož vojáci trénovali ve výběhu pro koně, který teď byl prázdný. Chvíli jsem sledovala jak Petr dával rady dvoum bojujícím chlapcům. Ti dva se nejspíš chtěli později stát rytíři nebo jen stráží na tomhle panství, ale i tak jim to docela šlo. Najednou ten mladší uklouzl a ten druhý toho využil. Nakonec to tedy dopadlo tak že ten mladší ležel na zádech s mečem u krku.
„Dobrá práce mládenci, taď si zatrénují zkušenější."
Muži co zatím stáli opodál se postavili do dvojic a začali spolu šermovat. Petr se opřel z druhé strany plotu o který jsem se opírala já a dál pozoroval své muže.
„Tak co si o mých mužích myslíte slečno?"
Otočil se na mě najednou.
„Říkejte mi prosím Elo nebo El... A vaši muži jsou dobří jen mi příjdou strašně prkení. Vždyť bych je přeprala a nemusela bych se moc snažit."
Nahodila jsem raději nevinný úsměv abych ho neurazila. Petr se na mě upřeně zadíval, pošrábal se na zátylku a pak prohodil.
„Když myslíte tak to můžete předvést."
Zadíval se na mě jakoby čekal na souhlas a tak jsem přikývla a obešla plot.Petr zatím své muže svolal a vybral toho který by mi,podle něj, neměl ublížit. Naštěstí jsem dnes na sobě měla jen sukni a pod ní mé kalhoty. Sukni jsem si na jedné straně zahákla za pas a vzala si jedno ze cvičných dřev.
Postavila jsem se naproti asi 20-ti letého kluka s blond vlasy.
„Nechci vám ublížit má paní."
Zdál se být dost nervózní. Muži okolo se pošťuchovali a posmívaly.
„Nemusíš se bát, jdybych měla pocit že to nezvladnu tak řeknu a přestaneme, dobrá. A teť nejsem tvá paní ale protivník."
Usmála jsem se na něj a překřížila naše cvičební dřeva. Chvíli jsme takhle staly a pak na Petrův povel začali. Ze začatku jsme jen šermovali, ale pak mě to přestalo bavit a tak jsem zapojila složitější pohyby. Všichni okolo nás se zájmem pozorovali. Musím uznat že jsem dávala tomu klukovi dost zabrat, ale jak jsem řekla Petrovi byl moc prkený. Provedla jsem jeden složitější útok a tím od sebe protivníka odstrčila. Zadýchaně mě pozotoval. S hlubokým nádechem jsem se narovmala a cvičné dřevo sklopila k zemi.
„Pokrč trochu kolena, jsi oproti mě silnější měl bys uplatnit svou sílu. "
Opět jsem zvedla dřevo a připravila se na útok. Kluk naproti mě poslechl mé rady a zaútočil. Byl teď o dost lepší takže jsem si musela dávat pozor.
Najednou na mě zaútočil prudkým útokem z vrchu. Naštěstí jsem ho stihla vykrýt tak že naše zbraně byli překřížené nad mojí hlavou.
Musela jsem se usmát a pochválit ho.
„Dobrá práce používáš při útocích hlavu, to se mi líbí...... Ale na mě nemáš."
Poslední čast jsem pronesla se škodolibým úšlkepkem a povolila svou obranu. Takže to mého protivníka vyvedlo z rovnováhy a já mu podkopla nohy. Výsledkem bylo že jsem stala nad klukem který měl mou zbraň namířenou doprostřed hrudi.
Všichni co nás do teď sledovali oněmněli. Sklopila jsem svou zbraň a natáhla ke klukovi ruku. On ji po malém zaváhání přijal a já ho vitáhla nahoru. Nechala jsem mu svou zbraň a cestou k Petrovi jsem si upravila sukni na její původní místo.
„Tak co na to říkáte?"
Usmála jsem se na něj. Uznale pokýval hlavou a dál to nekomentoval.
S úsměvem jsem se otočila a všimla si že se na druhé straně ohrady opírá Vilém, který mě pozoruje.
„Dofám že se tu zase brzy zastavíte El, mí muži takovéhle poučení potřebovali."
„Jestli to bude možné."
Řekla jsem neurčiťe a dál sledoval Viléma. Pert se podíval stejnýn směrem a pak mi zastoupil výhled na Viléma. Nechápavě jsem k Petrovi vzhlédla a on se na mě vřele usmál.
„Nebojte u Viléma se za vás přimluvím a kdyžtak to na mě můžete hodit. Třeba že jsem vás k tomu vyprokoval."
Tomu jsem se musela nahlas zasmát a Petr se ke mě přidal. Nakonec jsme společně odešli na oběd.

Tak mě tu zase po nějaké době máte. Byla bych ráda za jakýkoli koment aby se mi líp pracovalo. Děkuji.