Druhý den u snídaně, u které jsem se sešla s Petrem, Vilémem, tím buranem a vévodkyní Annou vládla napjatá nálada. Buran po mě pořád pokukoval a já měla chuť mu něco hodit do obličeje.
„Jak jste se tedy rozhodl vévodo."
Otočil svou pozornost ten slizoun na Viléma.
„Není důkaz že by to udělaly přímo tyhle děti takže je nechám si jejich údajný prohřešek odpracovat. Na panství se každá pomoc hodí."
Vilém se poklidně napil ze svého pohárku a už mu nevěnoval pozornost. Slizoun zrudl vzteky, až vipadal jako krocan a já měla co dělat abych se nezačala hlasitě smát. Raději jsem si rychle pusu zacpala jídlem a dělala jak je to strašně zajímavá činnost.
„Čím vás ta čarodějka včera v noci uplatila...." Poukázal na mě a já zpozorněla " To vás pustila pod sukni, že jste tak změkl."
V ten moment by se ve mě krve nedořezali. On mě tu veřejně obvinil z toho že jsem coura. Vilém se napjal a skleněný pohárek v jeho ruce praskl. Petr se vymrštil od stolu a vévodkyně si přikryla dlaní ústa.
„Jak se opovažujete!!"
Ztichlým sálem se rozlehl Vilémův křik, až ten slizoun nadskočil. V tenhle moment z Viléma vyzařoval takový vztek a zuřivost že jsem se ho sama bála.

Vilém
  Nechápu co si to ten bastard dovoluje. Veřejně nás tu obvinit ze smilstva a ještě před mojí matkou a nejlepším přítelem. Zuřivě jsem v ruce drtil sklenku a propaloval jsem ho tak zuřivým pohledem, že se na židli přikrčil a znejistěl.
Petr přešel k mojí matce a pomalu ji odvedl. Byl jsem mu vděčný ale mohl sebou vzít i Elišku.  Až teď mi došlo že musím děsit i ji a po hlubokém nádechu jsem se na ni otočil.
Nehnutě seděla na židli a přeskakovala pohledem ze mě na toho pitomce. Když si všimla že jsem svoji pozornost otočil na ni zasekla svůj pohled do mých očí.
Byla vyděšená ale nedala na sobě nic znát. Jediné co udělala bylo že hrdě zvedla hlavu a otočila svou pozornost na toho pitomce.
Raději jsem udělal to samé aby nebylo divné že na ni tak koukám.
„Zapamatujte si drahý pane, že tohle je mé panství a to já tady rozhoduji o tom jak budou mí poddaní potrestáni. A teď bych vás rád požádal aby jste společně se svými muži opustil pozemky mého panství. Vaše služby zde již nejsou třeba."
Muž přede mnou opět zrudl, ale když jsem přivřel oči hned spolkl myšlená slova. Prudce vstal a odkráčel. Eliška dál nehnutě seděla a ani nereagovala na to když jsem ji oslovil. Proto jsem obešel stůl a položil jí ruku na rameno.
Až když ke mě zvedla zrak všiml jsem si že se jí v očích objevili slzy. Až ten pohled mě utvrdil v tom, že to bylo pro ni těžké a i když se snažila být silná, pořad to byla křehká dívka.
„Jak věděl o té stáji? Vždyť jsem potkala jen tvé muže."
Neznal jsem odpověď a tak jsem jí jen stiskl rameno. Ona svou dlaň položila na tu mou a zadívala se do stolu. Bylo to velice důvěrné gesto ale netušil sem jak to bere ona přeci jen je z jiné doby. Z té hodně vzdálené a já netušil jak se tam k sobě navzájem všichni chovají, ale toužil jsem po tom to pochopit. Usedl jsem vedle ní na volnou židli a ona se mi z boku opřela o hruď a nechala téct své slzy. Pomalu jsem ji začal hladit po vlasech a ona mi dlaněmi sevřela kabát na hrudi.

Bylo mi jí strašně líto chtěl jsem ji nějak utěšit, ale nic mě nenapadalo, tak jsme dál setrvávali v téhle poloze.
„Omlouvám se. "
Narovnala se z ničeho nic a setřela si slzy. Tak náhlá změna mě překvapila a tak jsem se zmohl jen na přikývnutí.
Najednou vešla do místnosti matka i s chlapci které jsem měl odsoudit.
Jakmile se dozvěděli rozsudek začali se radovat a navzájem objímat. Když se trochu uklidnili ten co tu byl jako první, myslím že se jmenoval Kryštof, ke mě přistoupil a poděkoval mi. Pak všichni objali a poděkovali Elišce a matka společně s Petrem, který ani nevím kde se tu vzal, je šli zaúkolovat.
Zase jsem s Eliškou osaměl a nastalo trapné ticho.
„Asi bych už taky měla jít."
„Dobrá."
„Tak tedy, na shledanou pane."
Mírně se mi uklonila a pomalu odcházela, ale já za ní ještě zavolal.
„Mohla by jste mě prosím oslovovat jménem. Všichni mí přátelé mě tak oslovují."
Vrátila se o pár kroků na spět a usmála se.
„Moc ráda.... Já jsem El....Na shledanou Viléme."
Rozloučila se a odešla. Když mě oslovila jménem strašně se mi to líbilo a já se musel usmát. Jakmile ale došel Petr a zahlídl můj výraz začal se smát. Já ho okatě ignoroval a odešel do své pracovny zaplněné papíry a pustil se do nudné práce.

Eliška
Když jsem opustila místnost, napadlo mě že to tu nebude zas tak hrozné.

Tak tady máte další snad se bude líbit.