Museli jsme počkat do dalšího dne než se Vilém rozmyslí a do té doby jsem chlapce nechala u sebe v pokoji. Pět se jich vešlo na mou postel a ten nejstarší spal na křesle.
Já celou noc nespaka protože jsem byla nervózní. Nechtěla jsem aby se těm chlapcům něco stalo. Z každého z nich mohl vyrůst dobrý člověk. Sice jsem věděla že si nejspíš za své činy zaslouží trest, ale tyhle tresty mi přišli až moc tvrdé.
Vytáhla jsem z pod postele kytaru a následně knihu od srýce a sedla si ke krbu. Pomyslela jsem na Viléma a náhodně otevřela stránku.

Vévoda Vilém byl nadčasový člověk své doby. Začal se projevovat tím že daroval milost skupince chlapců co v jeho panstvý kradli. Vynikal svou chytrostí, obratností, vychytralostí a schopnodtí se přizpůsobit. Jeho vjerným přítekem a pobočníkem byl jeho kapitán stráží Petr a záhadná dívka po jejímž příchodu začal vynikat svými projevy.

Tak fajn tenhle článek mi moc neřekl jen to že se Vilém slituje nad chlapci. Zaklapla jsem knihu a schovala ji. Zvedla jsem se a vyšla jsem z pokoje na chodbu. Tam jsem zamířila na nádvoří. Snažila jsem se nevydávat při tom žadný zvuk, ake mé kroky zněli v tiché chodbě jako bití zvonu na kostele.
Nicméně se mi povedlo nepozorovaně dostat na nádvoří. Taky jsem se proplížila, přez vojáky na hlídce, do stájí a schovala se v jednom boxu s koněm. Naštěstí byl kůň klidný a když kolem procházela hlídka nevidal jediný zvuk. Když byl čistý vzduch zvedla jsem se na poplácala koně po plecích. Objala jsem ho kolem krku a přiložila k němu tvář, že jsem mohla slyšet jeho klidný dech. Sama jsem se při tom zvuku uklidnila, ale když jsem za sebou zaslechla kroky rychle jsem se opět skrčila. K mojí smůle jsem při tom loktem narazila do stěny a rukou mi projela bolest až jsem zasyčela bolestí.
Okamžitě jsem se snažila utišit a tak mi neuniklo, že kroky co se před chvílí vzdalovali se zastavili. Dotyčný se musel otočit, jelikož kroky teď směřovali mým směrem. Natiska jsem se do pravédo předního rohu boxu a modlila se ke všem svatým, aby mě tu nenašli. Přeci jen jsem tu neměla co dělat.
Kroky se zastavili přimo před boxem. Kůň ke kterému jsem vlezla si stoupl tak aby mě dotyčný neviděl.
„Tak co jak se vede hochu."
Na koňském krku se oběvila ruka a já už myslela že i můj tlukot srdce, který jsem cítila až v krku, je moc hlasitý. Najednou se otevřela branka do boxu. Ta mě naštěstí zakryla a já tak mohla sledovat jen stíny. Rozpoznala jsem že vedle koně stojí muž a hladí ho po krku.
Neodvažovala jsem se pomalu ani dýchat, i když mě bolel loket a sláma šimrala u nosu, jelikož na dveří bylo přidělané krmení pro koně a to jsem teď měla pod nosem. Potichu jsem pozorovala jak se stín obrací a odchází z boxu který hodlal zavřít. Najednou se ale směr ruky, která sahala po dvířkách, změnil. Vyděšeně jsem sledovala jak mě ruka chytla za paži a dotyčný mě vytáhl na nohy.
Vyjukaně jsem sledovala Vilémovu tvář jen pár centimetrů od té mé. Vilém si mě chvíli proplížil a pak pustil mou paži a odvrátil svou tvář na stranu.
„Proč jste se tam schovávala?"
„N-ne-nechťela j-jsem aby mě na-našla strá-stráž."
Vykoktala jsem a na sucho polkla. Vilém se pousmál.
„Příště by jste se měla spíš schovad do sena."
Radil mi a já se okamžitě urazila.
„Tak pardon, tam jsem to už nestihla. A jestli vám tu tak vadím, tak mě omluvte, ale půjdu."
Vyzvedla jsem si sukni co jsem měla na sobě a chtěla přelést branku co nás pořád rozdělovala. K mojí smůle se mi ovšem zamotala sukně do nohou a já přez branku přepadla. Vilém se mě snažil zachytit, ale způsibilo to jen to že jsem oba spadli do slámy pod námi.
Teda spíše Vilém tam spadl já totiž ležela na něm. Ruce jsem měla na jeho břichu a hlavu pár milimetrů od jeho hrudi. On pro změnu měl ruce na mýh bocích. Po chvilce jsem pomalinku zvedla zrak nahoru a střetla se s jeho pohledem. Netuším proč ale tahle poloha mi byla příjemná. Okamžitě jsem se překulala na bok a zatřepala hlavou. Oba jsme se posadily a Vilém se na mě otočil. Já raději sklonila hlavu ke svým rukám v klíně.
„Jste v pořádku?"
Zeptal se Vilém.
„J-já a-ano a- a vy?"
Otočila jsem se na něj jelikož jsem si nemyslela, že jsem byla zrovna nejjemnější a jeho ten dvojitý náraz musel bolet.
„Nic mi není."
Odpovědě a zvedl se. Pak mi podal ruku a já ji po malém zaváhání přijala. Vytáhl mě nahoru a já se zase ocitla v jeho těsné blízkosti. Rychle jsem od něj o krok odstoupila a oprášila si nervózně sukni.
„Měla bych jít...... Přeji vám dobrou noc."
Vyhrkla jsem aniž bych se na něj podívala a rychle prošla kolem něj . Tahle situace mi přišla trapná tak,že jsem musela být rudá až na zadku. Moc tomu ani nepřidala hlídka co se za mnou otočila. Rozhodla jsem se to neřešit a došla do svého pokoje kde všichni chlapci poklidně spali.
Unaveně jsem si sedla do volného křesla a do minuty usla.

Tak fine přiznám se a dovoluji vám mě ukamenovat za to že přidávám po tak dlouhé době. Bohužel jsem prostě neměla čas ani náladu na psaní. A nebo víte co můžete mě takhle hesky upálit.

Každopadně se moc omlouvám a doufám, že to někdo se mnou vydržel.