Harryho po zbytek dne doprovázel hořký pocit a kdykoliv si vzpomněl na to, jak ho viděl s tím dítětem a ženou, jak vysmátí všichni byli a jak jí věnoval ty stejné pohledy, co jemu, přešla ho chuť cokoliv dělat. Skončil zalezlý v posteli se sešitem v koženém obalu a vypisoval se ze svých pocitů. Občas byly inkoustově černé linky tlustší a písmena protáhlejší a nedokončená, jak byl stale víc a víc naštvaný sám na sebe, když postupně odkrýval všechny ty části své vlastní mysli, které si připustil až teď.

Nyní bylo ráno a on nevyhlížel Louise z okna pekárny s takovou nedočkavostí, jako dny předtím. Venku bylo zataženo a Harry byl už tak dostatečně popuzený, že nemohl zrovna dnes zůstat zavrtaný v měkkých přikrývkách v jeho útulném bytě. V tichosti leštil vitrínu, tak ztracen ve vlastních myšlenkách, že ho ani nenapadlo broukat si a nebo pustit rádio, když zazvonil zvoneček nad dveřmi.

„Ahoj," K Harryho uším dolehl vysoký, ale jemný hlas a Louis s úsměvem obešel prodejní pult, aby se muži v červené zástěře podíval do očí, když se stále neotáčel. Trochu se naklonil a snažil se zachytit jeho pohled. „Děje se něco?" Louis moc dobře věděl, co se děje.

„Ahoj. Ne, nic se neděje," vzhlédl od čistého skla a přehodil vlhký hadr přes okraj kýble. Pousmál se na něj, protože ačkoliv byl stále docela v šoku z toho, co zjistil, radostně mu poskočilo srdce při pohledu na ty úzké rty stočené do poloúsměvu a pocuchané vlasy o barvě karamelu. Louis pomalu polknul a přemýšlel, jak nejlépe říct, co měl na srdci.

„Víš, hodně jsem včera přemýšlel," rozešel se k němu a posadil se na vysokou stoličku vedle stolku těsně u zdi, „a rád s tebou půjdu na rande. Jen ti něco musím říct."

Harry ho nenechal ani začít vysvětlovat, když po něm střelil takovým pohledem, až se Louis lekl. „Třeba to, že nejsi single? Máš, hm, dceru?" pozvednul obočí a opřel se zády o okraj linky. Ten zmetek se jen usmíval a špičkou boty se dotýkal opěrky pro nohu. Nedosáhl by ani na zem a přesto se tvářil tak samolibě, až si Harry myslel, že ho zaškrtí!

„Nemůžeš o někom něco usoudit tak rychle," Taky kmitnul obočím, imitoval tím Harryho ironický výraz, a pokračoval dřív, než by mu pekař mohl skočit do řeči. „Jsem zcela a naprosto svobodný, neoddaný, nezavázaný téměř nikomu a ničemu. To je mimochodem to, co jsem ti chtěl říct, ale o tom až pak. Ta žena má manžela a Rosie, ta malá, se kterou jsme včera byli, další čtyři sourozence. Dneska ráno odjeli a já se jim postarám o děti. To je vše. Znám se s ní asi tak dlouho jako s tebou."

Rozhostilo se ticho.

„Proboha," Harry si schoval obličej do dlaní a celým jeho tělem prostupoval stud. Nemohl se na Louise ani podívat, jak trapně mu bylo. „Promiň. Včera jsem vás viděl a pak jsem měl úplně na hovno den, ale za to jsi ani tolik nemohl ty. Známe se chvíli, viď," špitnul zahanbeně a pohlédl na něj skrz prsty.

„Yeah. Byls naštvaný spíš sám na sebe, hm? A co se stalo?" Se zájmem na něj koukal a Harry mírně pootevřel rty, když si uvědomil, že Louis má pravdu. Takhle to totiž bylo vždycky a on ho znal lépe než sám sebe.

„Nevím, jestli o tom chci mluvit. Já jen, cítím se docela směšně," zčervenal. „Ale taky jsem včera dost přemýšlel," svěsil ruce podél těla a odhalil muži naproti růžové tváře.

„Můžeme o tom mluvit jindy. Až se nebudeme znát chvíli." Pohled v jeho očích maličko posmutněl, když se musel napomenout, že tolik času nemají, ale pak hned vyskočil ze židle a nasadil zářivý úsměv. „Ale je dobrý, že si uvědomuješ, co za ten na hovno den mohlo a budeš moct něco dělat s tím, ne?"

„Yeah. Zapomenu na to, až půjdeme na rande."

Ani náhodou. Nevěděl přesně, jestli třeba Harry konečně došel k uvědomění, že má zmatek ve vztazích, ale tohle je přesně to řešení, které zvolil vždycky a nikdy nefungovalo. Louis proklínal pozici, ve které byl a nemohl ho teď zpeskovat jako Alexe, když při fotbalu strčil svou sestru na zem.

„Proč na mě tak koukáš - nezírej tak, mám z toho pocit, že jsem něco hrozně pokazil," uchechtl se Harry a Louis si až po těchto slovech uvědomil, že mu nadává minimálně pohledem.

„Dej mi radši sušenku, Harry," zavrtěl hlavou a jemně ukazováčkem cvrnknul do jedné z kudrlin, jež rámovaly jeho obličej. Mladík byl teď jako vyměněný, když se všechno vysvětlilo, div pokladní pultík nepřeskočil a věnoval Louisovi jednu čokoládovou sušenku.

„Jestli mi tady nadrobíš, tak -"

„Tak to tady budu muset zamést? To dělám už teď," ušklíbl se a s chutí se zakousl do "kakaového potěšení" jak bylo napsáno na malém lístečku ve vitríně. Beztak je pojmenovával Harry.

„Hej," opřel se svým velkým tělem o desku a vyklonil se, jako kdyby snad chtěl dostat kousnout. „Jsi drzý, ještě si to rande snad rozmyslím já," našpulil rty. Louis si pečlivě prohlédnul rysy jeho tváře

„To bys nikdy neudělal," zašklebil se a nabídnul Harrymu kus sušenky, dlaň druhé ruky natáhlou pod ní, aby měl Harry alespoň dobrý pocit předtím, než všechny drobečky nenápadně sfoukne na podlahu.

„Už jsem snídal, nech si ji," pousmál se a prohlížel si Louise v ranním sluníčku, jež pronikalo do pekárny oknem výlohy. Obloha se s jeho příchodem znenadání rozjasnila a s ní i Harryho nálada.

„A poobědváš se mnou aspoň?" vyplázl na něj jazyk, velice hrdý na to, jak se chytl příležitosti.

„Ale ale, pane Tomlinsone. Jasně," vyplázl na něj jazyk zpátky a usmál se. „Už dneska? Mám do půl jedné."

„To by bylo super."

Zírali na sebe s úsměvy od ucha k uchu a jako první uhnul pohledem Harry, když se podíval na hodiny. Vytřeštil oči.

„Musíš jít, za chvíli dojde šefová a oba nás zabije."

„Takže jsem tu nelegálně? Jak vzrušující," uchechtl se modrooký a možná poněkud nedbale spoléhal na to, že dokud bude v pekárně s Harrym, někdo tam nahoře dohlédne na to, že se jeho vedoucí zdrží po cestě a získá mu tím čas. Stále se neměl k odchodu a škádlil tím toho kluka, na kterého se už teď nemohl dočkat a který byl každou chvílí nervóznější a nervóznější.

„Louisi, bože," chytil ho za paži a se smíchem ho vedl ke dveřím. Louis se ho přidržel a jemně mu prsty zaryl do paže, jako malé dítě, které rodiče učí scházet schody.

„Takhle povýšený jsem ještě nebyl, ale třeba jednou," uchechtnul se a když už Harry vypadal, že ho vyhodí ze dveří pekárny jako pytlík odpadků, neochotně se pustil jeho bicepsu a bříšky prstů mimoděk přejel po pár tetováních.

„O půl jedné před pekárnou, čekám tě přesně na čas a s bílým koněm. Papa," zamával mu, moc málo opilý na to, aby mu vtisknul krátkou pusu na tvář, jak chtěl, a utekl do kuchyně. Louis se kousnul do rtu a s tichým smíchem se vydal pryč.

•••

Byly tři minuty po půl jedné. Louis měl v prohlížeči otevřenou fotku bílé klisny postavené na zadních nohách a každou chvíli pohledem nervózně uhnul k hodinám vlevo na obrazovce. Harry nikde nebyl a to na něj tolik apeloval, aby došel přesně. Spletl si snad místo setkání? Jen doufal, že pekař teď nečeká někde na něj, protože zkoušel nahlédnout i do pekárny a u pokladny stála žena staršího věku, kterou Louis znal jen z vyprávění.

Najednou se mu zatmělo před očima a na tvářích ucítil teplé dlaně. Pousmál se a zvednul telefon, slepě ho ukazuje Harrymu, jako důkaz, že dorazil s bílým koněm. Uslyšel tichý smích a stisk povolil. Louis opět viděl a otočil se ke kudrnáčovi, který byl převlečený v civilním oblečení a voněl lehkým dámským parfémem. Maličko pozvedl obočí a snažil se hádat, co mu ta vůně připomíná.

„Voníš jako..."

„Květ afrického pomerančovníku?" V naději k němu zvedl pohled.

„Uh, chtěl jsem říct, že voníš jako kytky, ale květ afrického pomerančovníku je možná lepší," připustil. Harry se této poznámce jen maličko pousmál a vytáhnul zpoza zad kartonovou krabici s chlebíčky.

„Tohle jsem vzal, můžeme si jít sednout do parku a pozorovat veverky."

Louis se usmál a nespouštěl pohled z vyššího muže. Něco nebylo správně. „Co se stalo?" Zase zvážněl, aby z Harryho doopravdy dostal odpověď. Jeho výraz ho lehce znervózňoval a měl strach, co všechno se mohlo pokazit. Ještě ráno byl tak vysmátý a během pár hodin zvadnul jako květ afrického pomerančovníku po tom, co ho někdo utrhnul do parfému.

„Dostal jsem zdrba od šéfové," povzdychl si a rozešel se k nejbližšímu parku. „Viděla, že jsem prodělal, když nebyla v práci, měla proslov o tom, že nemůže ani vytáhnout paty z pekárny a ještě se mohla zbláznit, že chlebíčků je až moc a budeme muset vyhazovat." Zatímco mluvil, Louis jemně převzal box s jídlem a Harry si nyní volnou rukou promnul obličej. „Jde o to, že za poslední dobu jsem toho pokazil už dost."

„Počkej," zastavil ho v půli kroku. Byl si moc dobře vědom, že za tohle všechno mohl on a jeho neplnění povinností, ale naštěstí ho napadlo něco, čím by Harrymu mohli spravit reputaci. „Nikdy nemusíte vyhazovat. Uděláš z toho takovou reklamu, že ti ještě šéfová bude líbat ruce," potutelně se na něj usmál. „Já počkám tady, vem těch chlebíčků ještě tak třikrát víc a nějakou skládací židličku, tác a papírové talířky. To máte, ne?"

„Asi jo, ale proč? Nemůžeš dělat moji práci aniž by ses poradil se zastupujícím manažerem prodejny Harrym Stylesem," hravě protočil očima a dal na obdiv své ďolíčky. Louis sám sobě spokojeně přikývnul.

„Běž, všecko vysvětlím pak. Teď tam má hodně lidí, takže tě ani nezaregistruje, když půjdeš zadem."

Harry vzrušeně odběhl a zanedlouho byl zpátky i se všemi věcmi zavěšenými do jeho dlouhých, svalnatých paží.

„Krása. Teď půjdeme do parku a na nějaké hodně frekventované místo dáme tác s chlebíčky a plakátkem o tom, jak je ta bageta domácí - je domácí, že jo?"

„Louisi, proboha, jsme pekárna," uchechtl se Harry, ale dál pozorně naslouchal jeho plánu.

„Výborně. A musíme tam napsat, ať si nabídnou a kdyby chtěli víc, pekárna je kousek odsud - k tomu adresu samozřejmě a takové ty topovky co zrovna nabízíte, yeah? Běž si ještě pro zástěru, ať nevypadáme děsivě a budeme nabízet i kolemjdoucím." Louis od něj přebral všechno, co se do jeho drobných rukou vešlo a čekal, než Harry přiběhne zpátky.

„Vzal jsem zástěru i tobě, ať nejsi děsivý," ušklíbl se a opatrně mu ji navlékl přes hlavu. Sám si ji pak uvázal kolem pasu a s židličkou pod paží vyrazil do nejbližšího parku. „Takže se jmenuješ Louis Tomlinson, je ti dvacet pět, hlídáš děti a zoufalé pekaře a vystudoval jsi marketing?"

„Přesně tak, úplně bez chyby," uculil se a vysloužil si jemné bouchnutí do ramene.

„Nezapomeň, že ti můžu podkopnout nohy a ty to ani neuvidíš, když neseš všechny ty věci."

„Zajímavý způsob nabízení pomoci, ale v pohodě, nemůžu princeznu nechat ušpinit si ruce."

„Ty jsi blbeček, Loui," pousmál se, nedávaje znát, jak moc mu oslovení „princezno" lichotilo. „Kde chceš vlastně udělat ty letáčky? Nosíš po kapsách promo plakáty naší pekárny?"

„Oh, skoro bych zapomněl vysvětlit tuto část mého plánu." A s tím prudce zahnul do knihovny, která byla po cestě. Připomnělo mu to jeho první noc a neodpustil si vděčné vzhlédnutí ke stropu, v mysli děkuje všem nahoře, kteří při něm stáli a doteď mu pomáhají, aby vše vycházelo a on se v tomto světě neztratil. „Musíme jít do dětského oddělení, mají tam papíry a fixy a všechno možné."

S tím vystoupali tři další poschodí a usadili se u stolečku dělaného pro ty nejmenší, kteří tam v tuto hodinu naštěstí nebyli. I přes zvláštní pohledy knihovnice se pustili do návrhů. Louis se Harrymu nakláněl přes rameno, zatímco kudrnáč sebejistě kreslil logo pekárny. Navrhoval mu při tom způsoby, jakými by šel plakát dozdobit. Některých se Harry chytil, za některé Louis schytal pohled, po kterém se zastyděl, že něco takového vůbec vypustil z pusy, a do půl hodiny měli hotovo. Na velkém tvrdém papíru byl nápis původním písmem, ve kterém je vyveden i svítící název nad dveřmi prodejny a pod ním pár vět o tom, o co se Louis s Harrym snaží. Pekař dokonce přidal pár drobných pastelkových ilustrací, které jeho společníka okouzlily.

Vydali se do parku a po několika minutách našli ideální místo, na kterém si udělali stanoviště. Harry opatrně zasadil dřevěnou stoličku do trávy a postavil na ni krabici s otevřeným víkem, na nějž připevnil plakát. Spokojeně si prohlédl to zátiší a vysloužil si od Louise palec nahoru. Už teď po nich zvědavě pokukovalo několik lidí, kteří se jen tak v čase oběda povalovali na trávě a kolem nedalekého jezírka, a které taky Louis zcela bez ostychu oslovil se stříbrným podnosem v ruce. Nabízel chlebíčky všem, jako kdyby neznal stud a vůbec nepocházel z této planety.

„Dobrý den, můžu vám nabídnout chlebíček? Berte to jako pozvání do naší pekárny kousek odsud, můžete si tam sednout na kafe a zákusek..." Harry byl šarmantní. Na všechny se usmíval, bavil se s dětmi, jako kdyby pochytil zkušenosti od všech babiček, které si za ním chodily do obchodu povídat u hrnku čaje a chlebíčky kupodivu rychle mizely.

„...Ano, jistěže jsou zadarmo, vemte si kolik chcete..."

„Mějte se krásně, my děkujeme."

Po hodině jim zbyla jen polovina poslední krabice a Harry se na Louise spokojeně křenil. Částečně tím, že mu do očí svítilo slunce, částečně protože měl z celé této akce radost a taky teď mohl bez zábrany přihlížet tomu, jak si jeho společník hladí chlupatého psa a postupně ho krmí šunkou z jednohubky. Za odměnu se posadili na stinnou lavičku pod dubem, který pevně stál na břehu jezera a uždibovali ze zbytků chlebíčků.

„Děkuju, Lou. I kdyby to třeba nevyřešilo ten prodělek, moc jsem si to užil. A nemusíme nic vyhazovat," usmál se na něj. Natáhl paže podél opěrky a prsty omylem zavadil o rameno staršího. Lehce se ošil a pohlédl na Harryho.

„Já děkuju. Možná to nebylo to rande, co sis představoval, ale můžeme si to vynahradit jindy," pousmál se.

„Navrhuješ další?" uculil se a ďolíčky byly v tomto světle výraznější, než kdykoliv předtím. Nebo jen měl Harry čím dál tím větší radost. Louis si nemohl pomoct a zářivě se usmál taky.

„Yeah."

Kdo by byl čekal, že si zvládli bez přestání povídat do doby, než Louis musel vyzvednout děti ze školy a školky a i tehdy se Harry nabídnul, že ho doprovodí, aby spolu mohli být dýl. Přijmul. Když byl s ním, nebyl prostor pro žádné strachování se a ani jednou nepomyslel na to, že jeho místo je jinde, protože cítil, že k němu patřil víc, než kamkoliv jinam.

Vážení milí, připravuju pro vás playlist, woohoo🥳
Also všimněte si, jak Louis Harrymu ani po skoro 1500 slovech neřekl to, co mu chtěl říct už na začátku kapitoly. Too bad. Bude si na to muset vzpomenout v ten nejmíň vhodný moment.
Kamarádka mi míčem uštípla kus kosti, takže pro tuto fanfikci prakticky obětuju prst, je to tak💔😏
Doufám, že se máte krásně,
J.❤️