Jestli jsou hříchy tak lahodné, jako čokoládové sušenky, pak byl Louis schopný smrtelníky pochopit. Bylo za pět minut devět, obsah sáčku s logem pekárny se jakousi záhadou už téměř vytratil a to teprve stál před dveřmi velikého rodinného domu, který se nijak nelišil od zbytku klidné ulice. Prsty si sčísnul vlasy nahoru ve snaze je upravit a zazvonil. Chvíli, kdy se nic nedělo si prohlížel květinový věnec zavěšený na bílých dveřích s obloukovým oknem v horní části, a pak otevřela malá žena, které mohlo být pětačtyřicet maximálně. Byla štíhlá, hezky oblečená - volné bílé šaty z lnu, které měla na sobě, byly podobné těm, co viděl včera ve výloze butiku. Louis cítil, že stojí tváří v tvář dobrému člověku. Jen pomněnkové oči měla unavené a on měl brzy zjistit proč. Pozdravili se a ona ho rovnou zavedla do obýváku, kde mu nabídla čaj s mlékem a sušenky. Po cestě se museli vyhýbat všelijakým hračkám, které se válely na zemi a vypadaly, že jsou tam fikaně nastraženy naschvál. Louis se usmál a zatímco majitelka domu, která se mu představila jako Tina, dávala postavit vodu na čaj, rozhlížel se po obrázcích na stěnách a nábytku. Z domácnosti dýchala přítomnost dětí. Na zásuvkách byly pojistky, ostré rohy stolků jistily chrániče, u jídelního stolu stálo šest židlí a jedna dětská pro batole.

Zpoza zábradlí u schodů do patra vykukovaly tři hlavy, dvě s rozčepýřenými hnědými vlasy a jedna blond. Kluci stražili uši po celou dobu, co se dospělí domlouvali na podmínkách pro následující dva týdny a mysleli si, že o nich neví.

„Takže platí, že když budou zlobit, nebo poslouchat, co nemají, můžu je prodat?" Louis naklonil hlavu ke schodům, kde se na sebe tři kluci vyděšeně podívali a usmál se.

„Ano, ano jistě. Klidně na ně dejte nějakou slevu, jestli se budou prodávat špatně," zasmála se Tina a vlnité, špinavě blond vlasy si ledabyle přehodila přes jedno rameno.

„Jo... třeba dva plus jeden zdarma."

„Aspoň ušetřím na Nutelle a plínách," ušklíbla se a pak zvážněla. „Doufám, že umíte vařit."

„Není nic těžkého na tom následovat recept, ne? A budu mít pět ochutnavačů, tak to snad zvládneme." Louis začínal být nervózní, když jejich konverzace doopravdy došla k práci. Poklepával nohou o zem a snažil se vypadat nad věcí.

„No, a máte nějaké zkušenostmi s dětmi? Třeba mladšího sourozence, nebo tak..."

„Uh, taky jsem býval dítě. Kdysi hodně dávno," ušklíbl se, „a dalo by se říct, že jsem pracoval ve školce. Ale to byli doslova andílci, možná bude chvilku trvat, než se sehraju s těmi vašimi..." odmlčel se. „No, ale zvládnu to." V duchu se musel zasmát své vlastní narážce na andílky. Doopravdy jednu dobu hlídal malé děti s drobnými křídly a těmi nejjemnějšími bílými vlásky a učil je, jak to tam nahoře vlastně chodí. Usrkl čaje a přitáhl si nohy do tureckého sedu, když se začal ztrácet v myšlenkách na jednoho konkrétního anděla, který voněl jako čerstvé koláčky a vanilka. Čas od času se mu v mysli naprosto nečekaně vynořila ta věta, kterou mu Harry řekl naposledy. Vrátíš mi to jinak.

Jak?

„S tím samozřejmě počítám. První tři dny tu budeme s manželem s vámi, ukážu vám, jak žijeme a jaké máme zaběhlé rutiny. A pak na deset dní odletíme. To už jsem říkala na telefonu, viďte," usmála se. „Pojďte, ukážu vám, kde budete spát." Zvedla se z měkkého gauče a Louis se soustředil na šoupání bačkor po dřevěných parketách. Ze schodů se ozvalo dupání, jak tři děti utíkaly zpět do svých pokojů a jejich matka nad tím pouze zakroutila hlavou.

„Manžel dojde z práce až večer, tak bychom mohli zajít na nákup a pak se seznámíte s dětmi, hm?" pohlédla na něj, když otevírala dveře do pokoje pro hosty. Byl čistý a jednoduše zařízený, přímo ideální. Louis už se nemohl dočkat, až ulehne do manželské postele.

Tina se dětí zeptala, jestli jim má koupit něco v obchodě, a z těch požadavků by mohla napsat celý nový nákupní seznam. Nový pán na hlídání seděl na místě spolujezdce a ani jeden z nich necítil nutkání mluvit. Louis si jen vše urovnával v hlavě. Už první dva dny ho tak vyčerpaly a příjemné kodrcání auta vůbec nepřispívalo jeho únavě. Opřel si hlavu o okýnko a nepřítomně sledoval ubíhající silnici.

Tina s manželem obvykle brávali děti s sebou na všechny dovolené, ale čeho moc, toho příliš. Pan Hansen teď byl také nucen kvůli propouštění zaměstnanců brát všelijaké přesčasy ve firmě, ve které se za ta léta vypracoval poměrně vysoko. Rozhodli se tedy, že si udělají dovolenou jen oni sami, a to do Norska, kde rodina Hansenových vlastnila pozemky. Z původního plánovaného prodlouženého víkendu se po zásahu babiček, dědů a rodičů stala desetidenní odpočinková cesta. Co se týče jejich pěti ratolestí -  nejstarší dcera měla jedenáct, nejmladší, která stále moc nemluvila, byly tři. Zbytek byli kluci, jejichž jména si Louis nestihl zapamatovat, což je poněkud paradox vzhledem k tomu, že v hlavě nosí Tinino telefonní číslo a adresu. Každopádně se o ně teď měl na skoro dva týdny starat, vařit jim, prát, uspávat a vodit do školy a školky. A spoustu jiných věcí, které nikdy nedělal. Tina mu slíbila peníze, za které měl koupit cokoliv, co by v domácnosti bylo potřeba a pak taky něco navíc jako zálohu. Celkově to znělo úžasně - bude si moct koupit, co potřebuje (třeba jízdenku do metra, aby nemusel jet načerno, jako dnes ráno), minimálně do dvou odpoledne bude mít čas pro sebe, střechu nad hlavou a teplou postel. A ještě za to všechno dostane zaplaceno.

Tak moc se ztratil ve svých myšlenkách, že sotva zaregistroval, že modrý minicooper stál zaparkovaný kousek od vchodu do supermarketu. Blonďatá žena si nachystala pár látkových nákupních tašek a Louis ji následoval ven. Tlačil před sebou vozík a ona do něj vkládala potraviny, i on sám občas něco přihodil. Spolupracovalo se jim dobře. Tina zrovna přebírala jablka, když ucítil, jak mu ztěžkla kapsa, a zmateně v ní zašmátral rukou. Zaraženě vytáhl koženou peněženku. Rozdělil stiskací knoflík a prohlédl si své nové doklady. Občanka byla zasunutá v průhledné kapse a po dalším zkoumání zjistil, že tam nic kromě ní nebylo. Aby se nepos... Taky by je tři libry na oběd nezabily, pomyslel si Louis. Možná přesně toto byl důvod, proč nikdy nic nedostal.

„A odkud vlastně jste? Slyším nějaký přízvuk, ale nedokážu ho nikam přiřadit."

Jistěže se mu v kapse občanka neobjevila jen tak. Kdyby se Tina na nic nehodlala zeptat, měl by celých třicet dní v kapsách pouze drobečky od sušenek. „Z Doncasteru," přečetl své údajné místo narození. Neměl tušení, kde to je. „Je tam krásně. Často vzpomínám na moje dětská léta." Ani ho nelákalo do Doncasteru jet. „Až zestárnu, asi se přestěhuju zpátky. Dožiju tam, kde jsem začal." To se nikdy nestane.

„To zní až poeticky," usmála se a vložila do košíku pytlík jablek. „Já jsem se narodila v Londýně a úplně nepřemýšlím nad stěhováním. Ale kdo ví, co přinese naše dovolenka," mrkla na něj a tiše se zasmála. Pomalu se blížili k pokladně. „A co vás přivedlo sem?"

„Víte, jsem tady jen na měsíc. Hodně teď putuju, objevuju sám sebe a tak..." Svým způsobem nelhal.

„Takže měsíc. A pak? Chtěl byste třeba do zahraničí, nebo se zdržíte v Anglii?" Z jejího hlasu byl slyšet zájem.

„Určitě až za hranice. A nevím, jestli se do Anglie ještě někdy vrátím," řekl tiše. Najednou se cítil divně, když si uvědomil, že měsíc vlastně vůbec není dlouhá doba a nic, co zažije nebude mít za dvacet osm dní žádný význam.

Zaplatili za nákup, společnými silami vyložili tašky do kufru auta a za necelou hodinu byli zpátky u dětí. Tina začala vařit večeři. Špagety tiše bublaly na sporáku a ona se společně s Louisem posadila naproti pěti malým kopiím jí samotné. Dostal důležitý úkol, a to se co nejšetrněji představit. Celou dobu, kdy mlčel a nechával promluvit matku, si je prohlížel, neschopen pobrat, že šest lidí může mít doopravdy tak podobné rysy. Nejstarší Amelia, o které brzy zjistil, že je velmi bystrá, je všechny zachránila od tohoto trapného momentu seznamování se tím, že navrhla, že by si měli radši zahrát nějakou hru. Třeba člověče nezlob se. Pravá sranda ale přišla, když zjistili, že Louis "člobrdo" nikdy nehrál.

„Je to úúúplně jednoduchý," usmíval se na něj Alex, zatímco stavěl figurky na svá místa. „Teďka to budeš hrát s Terrym, protože je nás moc, ale hned jak se to naučíš... tak tě totálně zničím i tak. Teda co?" V očích mu tančily radostné jiskřičky. Louis se začal nevěřícně smát a osmiletý chlapec s ním. Odhalil tím mezeru, kde mu teprve dorostou dospělácké přední zuby a dolíčky.

„Tak to ani náhodou, mladý pane. Já jsem přirozený talent na deskovky," vypjal hrdě hruď a vybral si sytě červeného panáčka, o kterém si byl jistý, že mu hru vyhraje.

Ten večer prohráli s Terrym na plné čáře, dokonce i malý Tom několikrát vyhodil jejich figurku z políčka a dostal se do domečku dřív, než oni. Byla to ta největší potupa a zároveň zábava, co za poslední dobu zažil. A poslední dobou by mohly být měsíce, ne-li roky. Dali si ještě několik kol, různě se prohodili v týmech a vyzkoušeli i jiné hry. Okolo osmé se připojil otec rodiny, se kterým si Louis okamžitě padl do oka, a bavili se ještě dlouho po tom, co jeho žena uložila děti do postele. Andělovi v utajení připadalo, že by takhle zvládl žít. Mezi lidmi. Ale nic není věčné a některé věci prostě možné nejsou.

Už zničení celým dnem několik minut po půlnoci podepsali jednoduchou smlouvu a Louis dostal tučnou zálohu, kterou ještě tvrdohlavě nutil Tince zpátky v přesvědčení, že se přepočítala a nemůže to přijmout, i když v hloubi duše doufal, že si to nerozmyslí. Nerozmyslela. Po sprše, která z něj smyla všechny starosti, jež se na něj za předchozí dva dny nabalily, si bankovky uložil do nové peněženky a ulehl do postele doufaje, že zítřejší probuzení bude příjemnější a že ráno stráví alespoň ve stejně milé společnosti, jako dnes. Usínal se vzpomínkami na rozhovor s Harrym. Není tedy divu, že se mu zdálo o oceánu v barvě jeho vlastních očí a o lodi, té identické, jakou měl pekař vyobrazenou na ruce, která se bila s vlnami a snažila se najít klid a mír.