Louis byl zvyklý na to, že mu do postele každé ráno dopadaly sluneční paprsky a působily jako to nejkrásnější kouzlo, které jeho vlasy proměnilo v tekuté zlato. Budil se v nadýchaných peřinách z mraků, do kterých složil křídla, a pak, když vstal, je pořádně protáhl, asi jako orel, když se chystá spustit střemhlav dolů ze srázu a ta křídla jej zachytí těsně předtím, než narazí. Dnes to bylo jiné. Měl za sebou první noc na zemi a sám byl překvapený, že ho nikdo nevzbudil už předtím a nevyhodil ven na ulici, kde o květnových nocích ještě byla docela zima. Probudil se zmatený a pomuchlaný v pytli naplněném drobnými kuličkami, který rozhodně nebyl uzpůsobený pro spánek. Chvíli zápasil s vlastním tělem, když měl vstát, a už už chystal roztáhnout majestátní, ale citlivá křídla, jenže tak dobře známý a příjemný pocit se nedostavil. Louis se několikrát otočil, zatočil dokolečka, nikde nic. Pomalu si vše začal uvědomovat a srovnávat se s událostmi předchozího večera. Zvedl ze země Velkého Gatsbyho, kterého si večer vypůjčil ke čtení, a zasunul ho zpět do police k dalším Fitzgeraldovým knihám. Když šel k východu, usmál se na knihovnici, která mu věnovala pohled, jenž říkal, že moc dobře věděla, že Louis nedošel studovat na zkoušky z trestního práva nebo morfologie. Přesto se ale usmála zpátky a popřála mu dobré ráno. Po cestě se ještě stavil na záchody, kde si vážně důkladně prohlédl svůj odraz. Po ránu nestál za moc, ale na svůj nový vzhled si stěžovat nemohl. Tak si alespoň umyl obličej ledovou vodou a zbytek vyřešil slunečními brýlemi, pro které konečně našel využití.

Měl ještě dost času, a tak si udělal zachůzku ke stanici metra, která nebyla tak blízko. Nahlédl velkým oknem do zamčené pekárny a uviděl Harryho, jak doplňuje čerstvé rohlíky a koláčky ideální ke snídani. Louis měl času dost, a proto se mohl kochat krásou mladého prodavače.

Harry na sobě zaznamenal pohled a rozhlédl se po zcela prázdné místnosti. Bláznil snad? Je v celé pekárně sám a ošívá se, protože cítí něčí oči upřené přímo na něj. A pak ho uviděl. Chvíli s mírným úsměvem na růžových rtech pozoroval sklíčka slunečních brýlí a snažil se rozpoznat, jestli mu neznámý oplácí oční kontakt. Louis si pomalu posunul brýle níž na nose a zvednul jeden koutek úst do křivého úsměvu, aniž by věděl, jaký roj emocí v Harrym zažehnul. Ta modrá, která k němu promlouvala i na metry daleko, jeho úšklebek a to, jak z něj nespouštěl pohled věnovaný skrz řasy donutily kudrnáčovo srdce bít jako splašené. Nevěděl, jestli děkovat, nebo v duchu proklínat boha za to, že musel vyjít ven s tabulí, na níž byla vypsaná dnešní žhavá nabídka pečiva, což znamenalo být blíže tomu muži, kterého se hodlal zeptat alespoň na jméno.

Měl chuť se propadnout do země, když se klíčkem nemohl trefit do dírky a modrooký tam pořád stál, opíral se o malou římsu, na kterou byste si mohli maximálně odložit kelímek s malým kafem, a snad na něj čekal, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc, kterou kdy dělal. Harry na chodník postavil reklamní stojan a křídou doupravil pár detailů.

„Dobrý den," usmál se a vzhlédnul. „Otevíráme až za dvacet minut, ještě si počkáte." Harry byl zvyklý na to, že před dveřmi stáli Londýňané a čekali, kdy si budou moct koupit teplé pečivo. Ale ještě nikdy se mu nestalo, aby tam stál někdo jako on.

„Dobré ráno. Nečekám kvůli koláčkům, nebo tak něco... vlastně nečekám vůbec, ani nemám peníze. Jen mě zajímalo, jak se vám daří." To byla blbost. Tedy, vše, co řekl byla pravda, ale to, že to vážně vyslovil nahlas a ještě se u toho díval do očí tomu nebohému klukovi, který ho znal pouze jako všímavého zákazníka, to dělaly stokrát horší a najednou litoval, že tu tak drze stál a čekal na kdoví co.

Pravdou bylo, že Harry netušil, co jej k tomu muži tak táhlo, ale to, jak mu zachránil prsty od popálení v tom hrálo menší roli, než by si chtěl přiznat. Ale myslel na prsty, které v ten moment byly pevně obmotané kolem jeho zápěstí, jak se lekl a v překvapeném ucuknutí narazil do pevného těla blízko za ním.

„Daří se mi dobře, děkuju. Nechcete si tykat?" Rozhodl se nepřemýšlet. Ještě nikdy se mu to neosvědčilo. Nikdy se tak neodhodlal k tomu doopravdy udělat to, co si představoval posledních několik minut a byl pak akorát naštvaný sám na sebe. Pod vlivem alkoholu to bylo jednodušší, opilý se sám sebe nedokázal ptát, co si bude kdo myslet a o co může přijít. Teď taky neměl co ztratit. Mimo jiné si vzpomněl, že se ještě s jeho kamarádem Niallem nedomluvil ohledně jedné klubové akce, na kterou ho přemlouval a nazval to "mejdanem roku".

„Jsem Louis. A ty?" usmál se a v očích mu jiskřilo. Nebral Harryho jako svou práci, jakéhosi klienta. Zcela upřímně a možná trochu sobecky si užíval, jaké je být mu tváří v tvář, vnímat výškový rozdíl mezi nimi, ačkoliv to bylo poněkud zvláštní, a když vyslovil jeho jméno, něco prostě zapadlo do sebe. Netušil co, ale byl si jistý, že Harry to cítil taky.

„Louis je pěkné jméno. Já jsem Harry. Ale jenom Harry, nemám na občance napsané Harold, nebo tak," uchechtl se. Vypadal dost pyšně na tuto informaci. Na chviličku se otočil, aby ještě srovnal venkovní tabuli a poskytl tím jeho společníkovi možnost celého si ho prohlédnout. Měl dlouhé nohy a pevná svalnatá záda, to bylo poznat i přes černé triko. Kolem pasu měl pracovní zástěru, která byla vzadu zajištěna mašličkou. Kudrnaté vlasy mu po ramenou splývaly dolů a když se skláněl nad tabulí, padaly mu do obličeje. Harry si ze zápěstí stáhl gumičku a svázal si lokny do jednoduchého praktického drdolu. Louis pozoroval jeho bicepsy, jak se zatnuly a zase povolily, prohlédl si i jeho tetování. Loď, růže, srdce... začal je počítat, ale než to stihl, Harry se zase otočil. „Pořád na mě koukáš."

„Máš úžasné tetování. Sedí k tobě." Harry se rozzářil a začal si prohlížet ruce, jako by inkoustové obrázky na svém těle viděl poprvé.

„Děkuju. Kámoš tetuje už od střední. Zezačátku na mně zkoušel. Některé, co vidíš jsou jenom k zamaskování těch starých, co vznikly, když nám bylo sedmnáct. Ale teď je z něj fakt profík," zasnil se při vzpomínkách na Liama a na to, jak jeho první tetování vzniklo zcela spontánně na přespávačce o prazdninách před jeho posledním rokem na gymplu.

„Které třeba?" usmál se. Následoval Harryho zpátky dovnitř pekárny, i když si nic kupovat nehodlal, a opřel se o pultík vedle pokladny. Harry se postavil naproti a začal do šuplíčku od kasy vkládat bankovky a drobné sloužící jako základ, aby mohl zákazníkům vracet. Na chvíli se ztratil v počítání a pak, když už měl hotovo, Louisovi odpověděl.

„Tohle," natočil paži a maličko si vyhrnul rukáv, aby ukázal začerněné srdce v celé své kráse. „Předtím tam byla kniha, ale jak začaly přibývat další, už se mezi ně nehodila." Ukázal ještě pár dalších a Louis pozorně poslouchal příběhy všech. Vzpomněl si, jak si pár let dozadu chtěl Harry nechat vytetovat jméno svojí tehdejší přítelkyně a Louis mu v tom úspěšně, jakožto jeho anděl strážný, zabránil. Celé to proběhlo tak, že zatímco si Liam připravoval věci, Louis mu našeptával do ucha všelijaké scénáře, až to vyvrcholilo tím, že po sobě hystericky křičeli a Liam ze sebe vyklopil i to, že nechápe, že zrovna Harry chodí s holkou a jestli má problém se sebepřijetím, může se mu svěřit. S tím sice Louis v daný moment nepočítal, ale účel to splnilo. A ačkoliv z toho byl Harry chvíli špatný, k žádnému Caroline tetování nedošlo a zároveň o nějakou dobu později přišel k uvědomění, že ženy nejspíš vážně nebudou to pravé ořechové. Uchechtnul se.

„A co znamená třeba ta loď? Pokud tedy má význam." Věděl, jaký má význam.

„No..." začal pomalu. Zelené oči uhnuly k čokoládovým sušenkám ve vitríně, kterou začal zaujatě leštit. Louisův pohled sklouzl stejným směrem a v ten moment mu zakručelo v břiše. „Vážně si nic nedáš?" Harry byl rád, že se vyhnul vysvětlování významu tetování pod ramenem a zazubil se na něj. „Je důležité snídat."

„I kdybych chtěl, nemám peníze. Teď. U sebe." Jakožto anděl byl ve lhaní ještě horší, než v hraní golfu. Nikdy nehrál golf. Měl chuť se plácnout do čela a nebo zmizet, což mu ještě předevčírem dovolovaly schopnosti, o které společně s křídly přišel. Vyšší muž mu věnoval pohled, ve kterém se zračilo snad vše kromě důvěry.

„Je důležité snídat," zopakoval. Vybral jednu bagetku se šunkou a rukolou a na malém talířku ji přisunul k Louisovi. Usmál se a pozoroval ho jako dítě, které čeká, až rodič pochválí novou patlanici, kterou vytvořilo fixami ve školce, a která taky skončí připnutá na ledničce.

„Harry," povzdychl si. „Jsi moc hodný." Začal jíst. Bageta byla pryč dřív, než by si přál, ale pekař do pytlíčku pohotově skládal čerstvé sladké pečivo, tentokrát však jinou variaci než včera. „Notak, to nemůžu přijmout, nechci ani vědět, o kolik peněz jsem tě teď okradl," zamručel nespokojeně.

„Prosimtě, vrátíš mi to nějak jinak," mrknul na něj a zalepil okraje balíčku. Vecpal ho překvapenému muži do rukou a prošel kolem něj ke dveřím, které otevřel dokořán a vpustil dovnitř první zákazníky. Jakmile se vzpamatoval a přestal nechápavě zírat na Harryho, který už tak brzy zrána plnil komplexní objednávky, rozloučil se a vyšel naoko klidně ven. Do nosu ho uděřil Londýnský vzduch a on se opět vydal směrem ke stanici metra, které ho doveze až do Merylebone.

Co to mělo proboha znamenat?