„Odkdy bývá v červnu takové horko, Kriste," zamumlal si Harry pod nosem a z horního rtu si do rukávu pracovního trika setřel nepatrné, ale nepříjemné kapičky potu. Byl tolik rád, že už se chystal zavřít. Ještě zbývalo asi deset minut, než bude moct oficiálně překlopit cedulku na dveřích z "otevřeno" na "zavřeno" a pověsit zástěru, ale neočekával, že ještě někdo vejde, tudíž ho to netrápilo. Sklidil venkovní ceduli a na malý moment si dovolil zahledět se na rudou oblohu. Zapadalo slunce a Harryho napadlo, že by měl chodit kolem řeky ruku v ruce s člověkem, jehož vášnivě miloval, a ne v sedm večer vytírat pekárnu a těšit se přitom, až si s kočkou pustí film a za nějaké tři hodiny usne, sám a spokojený. Bylo mu dvacet čtyři, ne sedmdesát, bože. Trpce se ušklíbnul a znovu se chopil mopu.

Snad jako naschvál začaly v rádiu až takhle k večeru hrát písničky, které měl rád, a Harry si při smýčení podlahy tiše pobrukoval. Nechal se snad až unést, když ho z jeho neviditelné bubliny vytrhl zvoneček, jenž oznámil příchod nového zákazníka. Trhnul sebou a v zápětí zkameněl, jako by se snad bál podívat, kdo za ním stojí. Jako kdyby danou osobu nemusel obsloužit, když nedá najevo, že o ní ví. Nově příchozí si odkašlal a Harry rozeznal svého drahého přítele Nialla. Oddychnul si a natočil se k němu celým tělem, věnuje mu přívětivý úsměv.

„Čaau, co ty tady?" zašklebil se. Niall myknul rameny a uchechtl se.

„Je pátek večer, tak jsem si říkal, že se půjdu pobavit. A sledovat tě při vytírání je k tomu přímo dělané," kmitnul obočím a jen tak tak se vyhnul mokrému hadru, jímž se po něm Harry za pomoci mopu ohnal a málem potřísnil čisté béžové triko, do nějž se převléknul z pracovního oblečení. Niall už měl padla a Harry nedokázal udržet nespokojené našpulení rtů, když si uvědomil, že i číšník - vážně, jakto, že končil dřív, než on?

„To vůbec není milé. Ještě se budeš divit, až tě odsud vyhodím," zamračil se na něj. Niall se rozchechtal a usadil se na nejbližší stoličku.

„Ty sotva zvládneš vyhodit ty tři tuny odpadků, co tady za den vyprodukuješ. Sám," tsknul jazykem, ale jiskry v jeho přátelských očích prozrazovaly, že si jen dělal srandu. Harryho to stejně vytočilo, ani netušil proč.

„Nialle, došels jen, abys na mě dorážel kvůli totálním banalitám?" obořil se na něj a rázně mokrým mopem podjel jeho nohy. „Jsme pekárna, jasněže na konci dne budeme mít nějaké zbytky a odpad. Vždyť pracuješ v restauraci?" švihnul po něm pohledem.

„Jo, jo, klid," uchechtl se, už poněkud nervózní z Harryho nabroušené reakce. Kudrnáč si povzdychl a ponořil hadr do horké, bublinkové vody.

„Už se jenom těším domů, to je vše," podíval se do modrých očí a pousmál se, aby alespoň trochu odlehčil amosféru. Niall chápavě přikývnul a seskočil z židle, chystaje se k odchodu. Harry zatnul čelist. Ze své polohy viděl všechny šlápoty, které jeho nejlepší kamarád nadělal jen po cestě k východu, ale držel jazyk za zuby.

„Nebudu zdržovat. Ale ještě ti napíšu, měli bychom zas něco podniknout," šibalsky na něj mrknul a nenuceně otočil papírovou cedulku na dveřích tak, aby žádný další zákazník neměl nutkání nakráčet si do pekárny i po zavíračce v očekávání, že Harry, jenž už umyl kávovar a vyskládal na stoly všechny židle, s nimiž se dalo pohybovat, jim splní každé přání s entusiasmem a milým úsměvem, který mu na tváři hrál maximálně tak v pondělí ráno.

Harry se viditelně uvolnil, když Niall zmizel za rohem, ale ramena mu opět překvapeně poskočila, když se jeho blonďatá hlava jen po pár sekundách objevila ve dveřích, oči vykulené a s úsměvem připomínajícím dítě, které právě objevilo něco fantastického.

„Pojď se podívat na ten západ!" uculil se a netrpělivě cukal pohledem od Harryho k obloze venku. Zelenooký si jen tiše povzdychl a co nejopatrněji, aby se vyhnul stále mokrým místům na podlaze, doklopýtal ven před pekárnu. Dech se mu zatajil při tom pohledu. Mraky vypadaly jako lemované zlatem, jež na ně nanášel nejlepší renesanční umělec. Rudá barva kolem nich postupně houstla, čím víc se vzdalovala od obzoru, a třešničku na dortu tomu dodávaly paprsky, jež se odrážely od oken domů, jimž dodávaly teplý nádech. A najednou mu na mysl vyvstanulo to jedno jméno, na nějž se snažil přes den soustředit co nejmíň, ačkoliv mu psycholožka opakovala, že by si neměl upírat žádné pocity, ne a ne pochopit, že Louis si zasloužil být milován hlasitě a se vším všudy. A to mu mohl dopřát až za dveřmi svého bytu, kde složí štít a dá průchod svým emocím, a rozhodně ne v pekárně plné lidí a nebo, nedej Bože, s Niallem, který - ačkoliv se snažil být podporujícím kamarádem za každé situace - taky neměl moc empatie ohledně jedné z Harryho měsíčních záležitostí, která ho nepustila ani po roce.

Louis, Louis, Louis.

Vybavilo se mu, jak mu kdysi povídal o západech slunce a trestech. Jak mu řekl, že rozhodně pozná, že se stalo něco hrozného. Že zemřel anděl. Nespočítal by na prstech obou rukou, kolikrát už panikařil při pohledu na nebe. Jenže teď to bylo jiné. Jako by se otřásla i jeho duše. Poznal to.

Vyděšeně pohlédnul na Nialla a ačkoliv se tomu snažil zabránit, oči se mu začaly plnit slzami.

„Harry?" Zmateně mu oplatil pohled a měkce ho vzal za rameno.

„Louis," šeptnul. A to bylo vše, co jeho nejlepší přítel potřeboval slyšet.

•••

Dalo to spoustu přesvědčování, Harry by dokonce řekl, že nikdy tolikrát po sobě nezopakoval, že je v pořádku, ačkoliv každá buňka v jeho těle křičela, že není, že tohle jeho srdce už neustojí, ale nakonec Nialla přinutil odejít z pekárny s příslibem, že mu několikrát za večer napíše, že je v pohodě. Byl tolik vděčný, ale jako kdyby každá emoce byla najednou utlumená a zahalena pod roušku bolesti. Všechno bolelo. Netušil, jak dlouho seděl v prázdné prodejně a na tom stejném místě, kde ho zanechal Niall. Jen věděl, že nezbývalo dlouho, než se setmí.

Pomalu se zvednul, co nejrychleji douklidil a vydal se domů. Po cestě si nedokázal vybavit, jestli zamknul, ale nepřiměl nohy, aby se s ním otočily a dovedly ho zpět zámek zkontrolovat. A jakmile se začal uklidňovat, chůze na čerstvém vzduchu sloužíc jako rozptýlení, jeho smutek se začal přeměnovat ve vztek. Vztek na sebe, na svět, na nebe.

Pohlédnul na oblohu, na níž se třpytily hvězdy, naprosto nezasažené tím, že Harrymu se před chvílí roztříštilo srdce a střepy musel sesbírat sám. Obličej se mu pokroutil v bolestné grimase a slzy si znovu našly cestu zpoza řas. „Proč?" šeptnul. „Proč on?" A nikdo neodpovídal.

Chvíli naslouchal tichu a pak se zoufale uchechtnul. Vždyť to bylo absurdní.

„Tohle je tak hrozně nefér!" vykřiknul najednou. Ani netušil, kde se to v něm vzalo. Síla jeho vlastního hlasu ho dostala na kolena a za neustávajících vzlyků směřoval všechny své stížnosti a úpění směrem k nebi v tichém doufání, že ho někdo uslyší, že mu Louise vrátí. „Já ho milo - miluju. Zasloužím si ho - zasloužím si ho milovat," potáhnul a prsty si zoufale přejel po vlhkém obličeji. Na jejich bříšcích mu utkvěly slané slzy, ale připomínaly krev, kterou jeho srdce pumpovalo jen pro Louise. „Jen ho chci zpátky, chci toho moc? Proč ostatní ano a já ne?" Čím dýl klečel na tvrdém betonu, který se mu zarýval do kolen a drásal je, dokud z nich nezačala prýštit rudá tekutina a označovat přesně to místo, na němž se obořil na celá nebesa. Pálilo to a tepalo, ale on se nedokázal přimět zvednout. Klidně by v takové poloze nakráčel před poslední soud, kdyby by mu to dalo alespoň další minutu s mužem, jehož miloval. Ale vyčerpání dělalo své a pláč a slova, která dávala čím dál menší smysl, ho přinutily se alespoň posadit na obrubník a složit hlavu do dlaní.

A najednou na rameni ucítil cizí, konejšivý dotek.

Krásný večer všeem!!
Tahle kapitola je úplně emocionální rollercoaster hahah. Ležím doma s horečkou (opět) a dávám dohromady nápady na další fanfikce, jelikož se tato pomalu ale jistě blíží ke konci... 👀
Doufám, že se vám daří líp, berte vitamínky a choďte na čerstvý vzduch.
J. 💞