„Myslel jsem, žes mě chtěl požádat o ruku," zabručel Harry do ohbí Louisova krku. Leželi spolu nazí na posteli, růžové lístky poházené na zemi kolem nich a modrooký si mechanicky pohrával s prsteny na rukou jeho přítele. Tiše se zasmál a prsty mu zajel do kudrlinek.

„Co není může být..." Tajemně se usmál a začal se zvedat. Harry hleděl do tmy, v níž se někde nacházel Louisův obličej, a pak ho ucítil přelézat přes jeho stehna. „Posaď se na kraj, lásko," šeptnul. Bylo slyšet jen šustění peřiny, když se kudrnáč uveleboval v nové pozici. „Harry, světlo mého života, moje zlato, můj poklade. Jsi to jediné, po čem jsem kdy toužil. Každá chvíle s tebou je jako procházka růžovým sadem, nemůžu se tě nabažit," Lehce se opřel o koleno mladšího, jenž se teď tiše pohihňával, a pokračoval: „Chci s tebou strávit každou minutu mého života - až do té poslední. Naučils mě, jaké to je milovat, o někoho se starat, jako by byl mé vlastní dítě a taky péct čokoládové sušenky. Za to jsem ti moc vděčný. Za všechno, nejen za ty sušenky. Chtěl bych se od tebe naučit úplně všechno ostatní. Nedělám si srandu, když řeknu, že každý člověk žije tak trochu jinak, má jiné návyky a základní dovednosti mají tisíce podob. Ale já bych chtěl umět žít jako ty, s tebou a ve tvém malém bytě s tvojí malou kočkou a praním prádla, které děláš výhradně v sobotu ráno. Chtěl bych pít kafe a dělat ti čaj, chtěl bych nosit tvoje mikiny a půjčovat ti moje uplá trička už napořád. Můj milý kudrnatý Harry, vezmeš si mě?" Z prostředníčku si stáhnul růži, kterou před několika hodinami ukradl Harrymu a nyní ji před ním držel, jako by to byl opravdový zásnubní prsten a celá tato žádost nebyla jen parodie. Byla, zezačátku. Harry se smál, když ho Louis zasypával přeslazenými přezdívkami a pak zmiňoval čokoládové sušenky, ale pak z jeho hlasu vymizely veškeré stopy po sarkasmu a vše, co říkal, znělo tak upřímně, surově a jako by mluvil opravdu od srdce. Koukal mu do očí, doteď pohled neodtrhnul, a nabízel mu ten prsten, který přeci patřil jemu - už dlouho -, ale po tom všem, čím si prošli, jaký význam dali růži i dnešnímu večeru měl i ten obyčejný kovový kroužek pro Harryho tisíckrát větší cenu. Zezačátku jeho oči zdobily jemné vějířky vrásek, teď to byly slzy, které se v Harryho očích zaleskly vždycky, když maličko pohnul hlavou a nastavil tvář plamenu svíčky.

„Já nevím, co říct," šeptnul. Věděl, že je blbost, aby po třech týdnech řekl ano - zvlášť na žádost, která byla tak neseriózní -, vždyť to dělají jen hollywoodské blondýnky, které se hned rozvedou a z celého soudního procesu vytěží každý cent. Ale jeho srdce stejně řvalo ano, ano a tisíckrát ano. „Myslíš to vážně?"

„Myslím to natolik vážně, jak chceš ty," Louis polknul a opatrně Harryho vzal za ruku.

„Chci vědět, kam odjíždíš, než ti na žádost o ruku kývnu vůbec ze srandy," řekl pevně. Netušil, kde se v něm to odhodlání najednou bralo. Možná za to mohla ta Frisca, která našli v pokojovém minibaru a jejichž účinky se dostavovaly až teď, a nebo prostě a jednoduše to, že mu došla trpělivost. Louis chvíli mlčel.

„Fajn. Řeknu ti to. Ale ne teď hned. Zítra? Večer? Musím se s někým poradit," omluvně ho pohladil po lýtku a prsten odložil na noční stolek ke všem ostatním, jež si Harry na noc sundával. Vtiskl mu polibek na tvář a znovu se vtulil do jeho náruče. A Harry neprotestoval.

•••

Venku byla tma, Londýn zářil světly pouličních lamp a Louis Harrymu stále neřekl, co slíbil. Hodiny mu pomalu odtikávaly zbývající čas. Slíbil, že bude vědět zítra. Z toho dne zbývalo už jen pár hodin. Teď koukal do zrcadla a naposledy si upravoval vlasy, než hodlali vyrazit na večerní procházku

Plížili se chodbou co nejtišeji, jen protože mohli, a když se za nimi zabouchly dveře, udeřil je nečekaně studený vzduch. Blížil se červen a přesto se teď Harry zachumlal víc do teplé mikiny a svižně vyrazil k neurčitému cíli.

„Hazz," Louis se paží zaklesnul do Harryho rámě, které vytvořil nevědomky, když bořil ruce co nejhlouběji do kapes, a pohladil ho po rameni. „Projdem se kolem řeky?" Tím jeho úsměvem by kudrnáče dokázal přesvědčit snad ke všemu.

Na náplavce bylo chladněji, než všude okolo a z říčních restaurací se ozývala hudba a smích. Louis si zaujatě prohlížel všechny graffiti malůvky a nápisy na zdech okolo, ale Harryho ruku nepustil, stejně tak Harry nepustil tu jeho, ani když se šel podívat blíž na jeden z obrázků. Byla to karikatura jednoho britského politika a Harry se nad tím jen pobaveně ušklíbnul. Pokračovali dál po břehu až do centra města. Na lesknoucí se hladině se odrážela světla z domů vysoko nad nimi, společně se září lamp a nepravidelně zakotvených jachtiček, jež svítily všemi možnými barvami a ožívaly převážně takto k večeru.

„Lou, nechci na tebe naléhat, ale -"

„Já vím," přerušil ho. Stisknul jeho paži a ještě jednou přikývnul. „Slíbil jsem ti to. Ale ještě vydrž." Potřebuju znamení, potřebuju vědět, že ti to nezlomí srdce.

„Hele!" Harryho nálada se zrázu změnila a s úsměvem ukazoval na něco před nimi. Na kamenném sloupu, jenž držel most nad nimi, byla nasprejovaná bílá křídla a s nimi i svatozář, vystínovaná tak, že doopravdy zářila ve tmě. Louisovi se málem zastavilo srdce.

„Oh," hlesnul a když pomalým krokem došli až k oné malbě, postavil se mezi křídla. Harry se usmál a blýsknul mu několik fotek.

„Pasujou ti. I ta svatozář je ti jako ulitá," ušklíbl se. Louis se jen nervózně usmál a pohlédl nad sebe, jako by měl snad šanci vidět, jak přirozeně ten svítivý kruh nad jeho hlavou vypadá. Takhle to totiž bylo doteď, když jeho svatozář byla trojrozměrná, lehce poblikávala a vydávala tupé světlo. Mám mu to říct? Když se pohledem navracel k Harrymu, nad jeho kudrnatou hlavou se objevil záblesk. Krátký, ale výrazný a dostačující, aby Louis pochopil, že byl oním znamením, po kterém tolik toužil. Polknul. „Jsi v pořádku?" Harry ho vytrhl ze zamyšlení.

„Uhm, ano. Víš, já úplně nevím, jak začít. Jakože jak tě do toho zasvětit, aby tě hned tady netrefil šlak," nacpal ruku do Harryho kapsy a propletl si s ním prsty na uklidnění. Už jen při představě, že Harrymu bude popisovat pravdu o sobě mu bušilo srdce. A co teprve, když si představil ty různé způsoby, jakými mohl reagovat - jeden hororovější než ten druhý.

„Můžu třeba hádat. A budeš mi říkat, jak blízko jsem," usmál se a stiskl mu ruku. Harry byl tak hodný. Ale jeho malá dušička se třásla strachy nad tím, co to bude. Proč to před ním Louis tolik tajil.

„Dobře. To zní fajn," dal mu malou pusu na tvář.

„Takže... Máš v Německu rodinu a matka tvých dětí ti vyhrožuje soudy, pokud nezačneš posílat neúměrně vysoké alimenty a nebo se nepřestěhuješ za ní do hor?" Harry pozvedl obočí.

„Ah," Louis se chytl za srdce, „jsi blízko, moc blízko. Jaks to uhodl? Akorát matka mých dětí žije spíš severněji."

„Ty jsi blbec, Lou," zamručel a jemně ho bouchnul do ramene.

„To ty bys mi pořád házel na krk nějaké děti. Myslíš, že jsem si Tinou něco kompenzoval, když jsem vzal práci paní na hlídaní?" uchechtl se. „Navíc jsem ti už kdysi v pekárně říkal, že jsem nezavázaný, nebo tak něco."

„Dobře, dobře. Jsi mafián a chráníš mě?"

„S mafiánem jsi úplně mimo, s chráněním zas tolik ne," přiznal. Tajemně se usmál, když uviděl Harryho zmatený výraz.

„Jsi tajný agent a chráníš mě před mafií?"

„To zas ne," zasmál se.

„Soukromý detektiv? Špehuješ mě? Hraje ti do karet, žes byl týden u mě doma?"

„Je mi jedno jestli jsem byl nebo ne fyzicky přítomen u tebe doma. Už roky tam máš kamery, kterých sis ani nevšiml," spojil s Harrym nic neříkající pohled, zatímco v zelených očích se střídaly zmatek, strach, otázka a šok.

„Cože."

„Dělám si srandu. Jsi mimo. Nešpehuju tě, pomáhám ti. Jenom mi to šlo hůř, než bys čekal vzhledem k mojí pozici."

„Takže..."

„Hm?"

„Já vůbec nevím. Chráníš mě. Ale nejde ti to. Po měsíci se mnou musíš jet pryč..."

„Ne, ne. Já nikam nejedu. Nenasednu na vlak ani na letadlo. I když to letadlo by ti mohlo pomoct."

„Co?" Harrymu se s každou větou prohlubovala vráska mezi obočím. „Jakože nějaká helikoptéra?" Teď byl zmatený i Louis.

„Spíš létání obecně..."

„Louisi, myslím, že si ze mě celou dobu děláš jenom srandu," zavrčel, ale hned na to mu stisknul ruku, aby věděl, že doopravdy naštvaný není. Vlastně ho tahle hra bavila.

„Dobře, zkus si vzpomenout na první dny v pekárně. Objevil jsem se tam zničeho nic, vběhl jsem ti do kuchyně, protože jsem vycítil, že se popálíš, pokud já nezasáhnu," na chvíli se odmlčel a dával Harrymu prostor si v hlavě urovnat vše, na co zatím přišel.

„Yeah, říkal jsem si, že mě můj strážný anděl musí mít rád, když mi seslal tak sexy zákazníka, aby mě zachránil," kmitnul obočím. Ani jedna mozková buňka v této kudrnaté palici, pomyslel si Louis.

„Ne. Přemýšlíš nad tím špatně, Hazz. Znal jsem tvé celé jméno, i když jsem doslova neměl jak."

„Ale vždyť jsi mi řekl, že jsem ti vyskočil na Facebooku," zamračil se.

„Jo. Ale až když ses mě na to zeptal a já neměl výmluvu. S tím tvým jménem jsem se prořekl a pak mě zachránili ti nahoře, když mi nějakou nebeskou silou poslali oznámení na telefon."

„Louisi, co to říkáš. Zbláznil ses? Prošels nějakým spirituálním probuzením? Nedává to žádný smysl. Hodláš za týden odejít na nějakou pouť do Jeruzaléma a očekáváš, že až tam někde umřeš žízní, tak tě Bůh přijme na nebesa? To je to létání, o kterém mluvíš?" Harry začínal být zoufalý. Vzal svého přítele za ramena a podíval se mu zpříma do očí. „Ale víš, že i na tu šíleně dlouhou pouť bych šel s tebou? Kdybys mi to jenom řekl a nemlžil a já teď nemusel hádat, jestli jsi druhý příchod Krista a nebo mafián," zatřepal s ním.

„Harry, jsi blízko!" Louis zakňoural a vzal ho za pas. „Znal jsem tvé jméno, doprovázel jsem tě domů - sice jsi o tom nevěděl a mohlo to být pěkně děsivý, kdyby jo, ale chodil jsem za tebou, aby se ti nic nestalo. Věděl jsem, kde bydlíš. Věděl jsem, že tvoje máma se jmenuje Anne Twistová i to, že máš problémy v práci - hádej proč - můžu za ně já, překvápko! Proto jsem tolik bojoval za to, aby si šéfová uvědomila, jak tě potřebuje. O zpoždění toho vlaku jsem taky nevěděl, protože jsem nějaký fanatik do britských drah, nebo tak něco. Vím, že máš sestru Gemmu, vím o tom tetování, které ti Liam vymluvil, protože věděl, že na holky fakt nejsi, že ses v šesté třídě málem utopil na školním výletě a že na bocích vážně nemáš vytetované kapradiny, ale vavříny, ohledně kterých ses radil i s Niallem. Niallem, který nemá jediné tetování, i když ho přemlouváš už roky. Notak, přemýšlej!"

„Jak tohle všechno sakra víš -" Harry se odtáhnul a šokovaně na něj hleděl.

„Harry -" Louis k němu natáhnul ruku. Chtěl mu to vysvětlit. Ale Harry před ním ucouvnul a to mu sebralo všechna slova. Jen ten jeden krok a pohled plný strachu a zmatení byly jako dýka pečlivě zasazená tak, aby Louis krvácel pomalu a bolestivě.

„Co jsi zač?" Harry dál pomalu couval. Nebezpečně se blížil k okraji, který se tyčil asi dva metry nad hladinou Temže.

Chtěl ještě něco říct, ale kudrnatému zbýval poslední krok, než by skončil v temných, ledových hloubkách. Prakticky po něm skočil a zachytil ho, když jeho noha visela nad prázdným prostorem, do kterého by se propadl a skončil mokrý, zmrzlý a možná i potlučený. Louis ho strhnul bokem a pevně ho objal, aby se mu už nevysmýknul a nenechal ho samotného stát uprostřed Londýna s tíživým přiznáním.

„Jsem tvůj anděl strážný, dobře? Špatně jsem plnil svoji práci, tos možná poznal, protožes zažil ten nejhorší měsíc tvého života, než jsme se poznali, a tak mě poslali sem dolů - jako trest. Měl jsem na tebe měsíc dávat pozor, abych jim dokázal, že si svoje místo zasloužím," šeptal. Hlas se mu třásl i tak a pevně Harryho svíral v náručí.

„Cože," Harryho tělo se začalo jemně třást a zanedlouho uslyšel tichý vzlyk, jenž se Harrymu nepodařil utlumit. Byl v šoku z toho všeho, co mu Louis právě řekl, obzvlášť, když teď leželi na studeném betonu po tom, co ho opět pro jednou zachránil, a prostě toho na něj bylo už moc.

„Já vím, já vím," hladil ho po zádech v uklidňujících kruzích. „Asi mi to nevěříš, ale pokud mě necháš, řeknu ti o sobě úplně všechno. I o tomhle měsíci a o tom, co s námi bude," šeptnul. Vtisknul mu drobný polibek na čelo a zvednul se i s Harrym do stoje.

„Pojďme domů, prosím," upravil si mikinu a alespoň se na Louise pousmál, než se rozešel tou stejnou cestou, jakou přišli.

•••

„Takže... Než jsem přišel sem, jmenoval jsem se jenom Louis. Měl jsem křídla i svatozář, asi takové, jako byly namalované na té zdi, jenom o trochu majestátnější a větší. Jsem strážným andělem už asi šest set let," polknul a nechal Harryho vstřebat těch pár prvních vět, než pokračoval. „Přidělili mi tě, když ses narodil. Celý život na tebe dávám pozor, dohlížím na to, aby sis nějak extra neublížil, umím komunikovat s tvým okolím a dávat ti různá znamení, když něco děláš špatně a nebo by sis měl dávat pozor. Třeba v podobě různých čísel. Liama jsem dost uháněl, než ti konečně něco k tomu mizernému tetování řekl. Taky můžu do určité míry zařídit, abys z něčeho neměl dobrý pocit, když vím, že se to pokazí. Byl jsem s tebou každý den, sledoval jsem, co děláš a jak rosteš."

„Takže... Tys viděl všechny ty trapné věci, co jsem provedl? Jako když jsem se poprvé opil a poblil Niallově mámě růže? Nebo všechny ty momenty, kdy jsem zakopl?"

„No, yeah. Po některých bych si nejradši vygumoval paměť," uchechtl se. „Ale to neva, Hazz, já už toho viděl," zašklebil se a prohrábnul si vlasy. Seděli naproti sobě u stolu, protože Harry trval na tom, že vážné konverzace musí probíhat na seriózním místě. „No, jenže nedávno se něco stalo. A vlastně nevím co. Nemůžu říct, že toho na mě bylo moc, protože jsem pořád dělal to stejné, co stovky let předtím a tys už měl svoje divoké období za sebou," zarazil se, když si Harry rukama zakryl obličej začal se nekontrolovatelně červenat. „Co? Řekl jsem něco?"

„Já se jenom hrozně stydím, pokračuj," zamumlal Harry. Pohlédl na něj skrz prsty a pousmál se.

„Ale prostě jsem to už nedokázal dál dělat. Vykašlal jsem se na to, na tebe, způsobil jsem ti problémy snad v každém aspektu tvého života a toho si všiml Bůh," povzdychl si.

„Takže je opravdový," poznamenal Harry.

„No. Jo."

„Proč děti v Africe hladoví?"

„Miláčku," Louis vydechl a pobaveně zavrtěl hlavou. I když by možná měl být spíš pohoršený a bránit nebe jak to jen jde. „To není Jeho práce. K dobru existuje i zlo. Je to nekončící boj a na určitých místech není balanc a vyhrává jen jedna ze stran. Stejně tak má každý své démony, kteří můžou být silnější než andělé. Proto mají někteří lidé větší smůlu, než ostatní."

„Takže to není jakože si to zaslouží?" Harry na něj koukal tak šokovaně, až to donutilo Louisovy koutky cukat směrem nahoru.

„Ne. Tedy, někteří ano, ale těm se to třeba zas nevrátí, i když v životě neudělali nic dobrého. Vlastně je to docela nefér," přiznal. Harry ho chytil za ruku.

„To je. Pokračuj."

„No, dostal jsem trest. Neděje se často, aby anděl neplnil své poslání, víš. Ale zase jsem ti nelhal, když jsem řekl, že jsem byl problémové děcko," uchechtl se, „takže už mě nejspíš měl dost a rovnou se mě chtěl zbavit. A nejspíš teď poslouchají, měl bych si hlídat jazyk," ušklíbl se a políbil Harryho na hřbet ruky. „Takže třicet dní tady na Zemi - měl jsem na tebe dát pozor a dokázat, že si svoje místo v nebi vážně zasloužím. Objevil jsem se v Londýně s prázdnýma kapsama a musel nějak vyžít. První noc jsem strávil v knihovně. Nakonec to nebylo tak těžké, protože na mě někdo nahoře nejspíš dohlíží. Našel jsem kontakt na Tinu, zavolal jsem jí z té telefonní budky, kterou máš za domem, protože nějakým nedopatřením - asi osud - v ní zbyly peníze, vymyslel si příjmení podle nálepky nějakého fotbalisty a když jsme byli na nákupu a ona se mě ptala, odkud jsem, našel jsem v kapse peněženku s doklady," ušklíbl se. Harry zaujatě poslouchal, jako by to byl ten nejvíc vzrušující příběh, který kdy slyšel - což upřímně nejspíš byl, a dál mu tisknul ruku.

„Mají všichni andělé britský přízvuk?"

Louis se hlasitě rozesmál a opřel si čelo o Harryho teplou dlaň. Ještě chvíli mu trvalo, než se dal dohromady a jeho ramena se přestala otřásat pod návaly smíchu. „Ne, nemají. Nemluvíme v nebi anglicky, Harry," usmál se. „Bylo by to divné. Co kdybys byl matka mých dětí žijící v Německu a já se s tebou pak nemohl domluvit?"

„Máte nějaký vlastní jazyk?" Prsty projel Louisovy jemné vlasy a pohladil ho po tváři.

„Yeah. A rozumíme všem jazykům tady na Zemi. Dobrý, co?" ušklíbl se. „Ale potřeboval jsem sem zapadnout. Jenom moc nechápu, proč jsem zrovna z Doncasteru, ale co už. Takže práce pro Tinu vyřešila můj pobyt, dostal jsem peníze, děcka byly super... Vlastně jsem si na život tady docela zvykl. Ale..." Na chvíli se odmlčel. Harry na něj povzbudivě koukal a jeho zelené oči byly plné něhy a pochopení. „Když jsem poprvé vešel do pekárny a viděl tě, tak jsem měl takový zvláštní pocit. Ale příjemně zvláštní. Úplně nevím, jak to popsat."

Harrymu se rozšířily zorničky a na dřevené židli se najednou narovnal. „Já to cítil taky. Ale pro mě to bylo spíš něco jako... On je ten pravý," prakticky zašeptal a znovu zčervenal. „Když víš, tak víš. A já věděl, že mezi námi něco bude."

„Harry," Louis svižně obešel stůl a přitáhnul si kudrnáče do pevného objetí. Celá tahle situace ho dojímala. Tolik se bál, že to Harry vezme špatně, ale on ho opět ujistil o opaku, tak jak to umí pouze on. „Zezačátku jsem hrozně toužil sám sobě dokázat, že na tu práci mám. Že si ji zasloužím. A těšil jsem se, až se vrátím do nebe s čistým štítem a třeba mě to zas bude bavit a tak. Jenže když jsem tě poznal, začal s tebou trávit víc času a mezitím žil jako normální člověk, opadlo ze mě veškeré napětí. Uvědomil jsem si, že to není něco, co vážně chci a co by mě naplňovalo. Jen jsem se toho zuby nehty držel, protože jsem nic jiného neznal. A cítím se za to provinile, protože je to jako bych lhal všem okolo i sám sobě a nezvládl ani... existovat, víš? Plnit úděl toho, jaký jsem se narodil."

„Možná jsi z toho prostě vyrostl," řekl pomalu Harry. „To se občas stane, když šest set let děláš to stejný. Každý se mění. A vždycky se najde nějaká výjimka. A jen protože jí jsi ty neznamená, že je to špatně," pohladil ho po zádech. V mysli si převaloval všechno, co mu Louis řekl, a i když mu to pořád připadalo spíš jako nějaké sci-fi, začínalo se to usazovat a celé dávat smysl.

„Nevím, co teď," zamumlal poraženecky. „Nikdy jsem se do tebe neměl zamilovat, Hazz. Nechápu, jak se to stalo. A nechápu, jak to může být vzájemné."

„Nebylo by to vzájemné, kdyby to tak nemělo být, ne?" Harry mu vtisknul drobný polibek do vlasů.

„Možná. Promiň, že jsem ti nic neřekl dřív. Nevěděl jsem, jestli vůbec můžu. Potřeboval jsem znamení. Nejdřív ty namalované křídla a pak nad tvojí hlavou proletěla kometa," pousmál se. „Mám strach z toho, co bude. Bojím se, že se nebudu moct vrátit. Nebo ještě hůř..."

„Vždyť ty nemůžeš umřít, ne?" Harry k němu vzhlédnul, v zelených očích obavy.

„Když zemře anděl, stane se jenom jakousi energií, která tvoří hranici mezi nebem a peklem. Neděje se to přirozeně, proto je to ten nejobávanější trest. Nemůžeme si říct, že dřív nebo později by na to stejně došlo. A když se to stane, vy to vnímáte jako ten nejkrásnější západ slunce. Věř mi, poznal bys to."

„Takový, jako ten jeden, který jsme viděli spolu?"

„Ještě krásnější. Celá obloha je pak rudá a mraky se třpytí zlatem."

„Kdybys musel zůstat tam nahoře, počkal bys ty na mě?"

„Klidně dalších tisíc let, kdyby to znamenalo, že se znovu setkáme."

Ani nevíte, jak jsem se na tuhle část příběhu těšila hahaha. Ale víte, co to znamená... Blíží se konec🤭
Měli by dostat happyend? Neboo to vidíte jinak?
Užívejte víkendík!!
J. ❤️