Žila byla jednou jedna koza a ta měla pět dětí. Jednoho dne je musela nechat doma samotné, když šla na pastvu, a slíbila jim vemínko plné mléka a šťavnaté listy salátu. Když se s nimi loučila, řekla jim, že budou moct otevřít dveře až když uslyší písničku, kterou jim zazpívá svým jemným hláskem. Existují dvě verze této pohádky - ta o poslušných kůzlatech a ta o těch neposlušných. Co kdyby ale jedno z kůzlat zběhlo za vlkem, naučilo se žít ve smečce a zjistilo, že právě tam patří? Bylo by zlobivé, nebo dělalo jen to nejlepší pro všechny strany?

Harry se vyhýbal pravdě o tom, proč se Louis nikdy nebude moct vrátit. Ale neprokazoval tím službu jemu. Pouze si nasadil do hlavy, že za tři týdny ho přesvědčí, aby neodcházel. Ani netušil proč. Znali se chvíli a necelý měsíc byl dostačující doba k tomu, aby se vyvaroval zlomenému srdci v podobě modrookého muže se silným přízvukem a jasně modrýma očima. Ale Harry byl tvrdohlavý a vybral si opak nehledě na to, jaké byly Louisovy důvody.

Louis se vyhýbal pravdě o tom, proč se nikdy nebude moct vrátit, protože ji nemohl vypustit z pusy. Vypadal by hloupě i kdyby řekl vše, jak to doopravdy je, i kdyby lhal. A netušil, jestli má dovoleno alespoň jednu z těchto dvou možností. Rozhodl se, že pro Harryho vlastní dobro už s ním nikdy na rande nepůjde.

Ale nemohl si pomoct - něco se změnilo. Doteď měl myšlenky na Harryho spojené s určitou nutností vrátit se do nebe a dál žít život, který si neužíval, nýbrž i ten bral jako povinnost. Nikdy neměl radost z toho, co dělal, s pochmurnými myšlenkami čelil ještě černobílejším, monotónním dnům, a ani ve snu by ho nenapadlo, že by svět mohl tak moc zářit a hrát všemi možnými barvami včetně různých odstínů zelené v těch očích, které ho pronásledovaly kamkoliv šel. Když na ně pomyslel po té době, kterou strávil s jejich majitelem, necítil srdce až v krku a myšlenky ho netahaly až do zcestných dálek, kde se motal na prahu nebe a pekla, kde nebyl ničím a ztratil vše. Teď mu v hlavě vyvstanul ten úsměv, který by stačil k rozzáření všech hvězd na nočním nebi a nutil Louise vzedmout se pýchou a bezděky usmát. Myslel na budoucnost, jistě. Ale nehalila se do temných oblak, jiskřila stejně jako Harryho oči a leskla se jako malé slzičky smíchu, které se objevily v jejich koutcích vždy, když byl s Louisem. Z představy, že jako vyvrhel stráví své do konce života zcela sám, mu bylo nanic už pouze protože v tomto scénáři nehrál žádnou roli Harry. Louis přišel o veškerou sobeckost, ale za jakou cenu?

Pravdou bylo, že ani jeden nedokázali popsat city, které k tomu druhému chovali. Nebyla to láska. Bude to láska? Možná. Ale bylo to mnohem víc, než pouhé nic, jež Harry s oblibou používal k odsekávání jeho vyzvídajícímu kamarádovi Niallovi. Jen veděli, že touha strávit spolu každou volnou minutu byla ze dne na den silnější a silnější a že jednoho dne dojde konverzace na všechno. Na zcela a naprosto všechno ohledně nich dvou, co přehlíželi a na co nezbyl čas se ptát. Ať už to mělo být za týden při vášnivé hádce v dešti, za měsíc těsně předtím, než Louis nadobro zmizí a Harry bude přísahat, že mu nikdy neodpustí a mezi řádky slíbí, že na něj nikdy nezapomene, a nebo za pár hodin, stále v té jedné restauraci, když se budou pořád seznamovat a jemně naťukávat detaily ze svých životů.

Od této chvíle uběhl už téměř týden. Byl čtvrtek. Harry seděl v tichém bytě, kde bylo slyšet pouze ohřívání vody a tiché mlaskání kočky, která z misky vyjídala zbytky ranní kapsičky. Harry ji sledoval, nohy překřížené pod sebou a nepřítomně se usmíval. Vždycky byl po probuzení takový - nepoužitelný a jeho mysli trvalo mnohem dýl se vzbudit.

Louis seděl na měkké pohovce a kolem něj i na něm se válely děti, jak se snažily vidět lépe na obrazovku telefonu, na němž byly lehce rozmazané obličeje jejich rodičů. Ranní hovory nebyly zvykem, ale byla to náhrada pro včerejší večer, kdy vypadl signál a alespoň den začínali radostně. Dokonce vstávali mnohem ochotněji.

Niall se také chystal telefonovat, ale jen jeho kamarádovi, se kterým se zítra chystal jít na party v klubu, který každý rok pořádal takhle veliký mejdan trvající až do sedmi do rána a kde se vždycky sejde snad celý Londýn. Ti, co přišli s přáteli odejdou s novými známostmi a telefonními čísly nakřivo vypsanými na předloktí fixou, kterou smyje i rozlitý koktejl plný cukru a zanechá autora v nadějném čekání na zprávu, jež nikdy nepřijde, stejně jako vzpomínky na předešlou noc.

Jenže Niall měl ještě jednu podmínku, kromě toho, že Harry prostě dojde. A Harry proti ní vůbec neprotestoval. Naopak mu Niallovo nadšení hrálo do karet. Když odbila osmá hodina a pekárnou teď zněly klidné jazzové tóny, jež kudrnáčovi pomáhaly při úklidu tím, že mu při nich mysl sbíhala všemožnými směry a k romantickým situacím, které zněly stejně jako klavírové improvizace a lehké tóny saxofonu, doplňující se stejně jako pár v Harryho hlavě, a nemusel se tím pádem tolik soustředit na namáhavou činnost, kterou při tom vykonával, vešel dovnitř Louis.

Po takřka dvou týdnech v Londýně se dost změnil. Vypadal uvolněněji a mnohem jistější ve všem, co dělal a říkal, proto teď k Harrymu tiše přistoupil zezadu, využívaje toho, že díky dveřím otevřeným dokořán nebyl hlasitější než vánek, jenž proudil tam a zpět, a zakryl Harrymu oči i ústa jakožto formu útoku. Muž v jeho náručí se začal zmítat a tlumeně křičet.

„Shh, klid, to jsem jen já," pousmál se Louis a rukou sjel k Harryho hrudi, aby si mohl osahat jeho prudce bijící srdce. Jeho mohutné tělo okamžitě povolilo, když rozpoznal ten jemný hlas a jeho ucho ovanul Louisův teplý dech. Úlevu střídalo zmatení a následně i rozčilení. Vysmýknul se z Louisových silných paží a založil si ruce na hrudi, kde stále cítil lehké mravenčení po tom, jak na ní měl dlaň menšího.

„Já tě chtěl někam pozvat, ale snad si to rozmyslím, Tomlinsone," zamračil se. Louis se nedokázal přestat culit, i když zadní část jeho hlavy mu radila, aby bral situaci vážně. Harry byl jen vážně roztomilý v červené zástěře a s tou malou vráskou, která se mu utvořila, kdykoliv svraštil obočí, ať už přemýšlel, nebo jen předstíral uražení na Louise.

„Ale notak," uchechtl se. Udělal pár kroků vpřed, Harry naopak vzad, aby se mu vzdálil, a takhle pokračovali do té doby, než vysoký muž skončil natisknutý na lince a maska zatvrzelosti pomalu upadávala. „Kampaks mě chtěl pozvat?"

„Vlastně to nebyl tak moc můj nápad, jako Niallův," řekl pomalu Harry. Svěsil paže podél těla a prsty zavadil o Louisova předloktí, jelikož se z obou stran opíral o hranu linky a znemožňoval mu útěk. „Pojď s náma na tu party. Bude zábava. A když řeknem, že jsme pár, tak budem mít vstup zdarma," ušklíbl se. Sledoval pocity míhající se v Louisově tváři jako nějaké zrychlené video a trpělivě čekal na odpověď.

„Zapomněls, že jsem něco jako svobodný otec a doma na mě čeká pět hladových krků," poznamenal pomalu.

„Ale prosímtě, Louisi, hladové krky nakrmíš, přečteš jim pohádku a dáš jim večerku trošku dřív. Pak tě klidně vyzvednu a užijem si paaarty," zvednul ruce do vzduchu a nadšeně zatřásl prsty. Modrooký jen zavrtěl hlavou a pousmál se.

„Ty bys taky zasloužil přečíst pohádku na dobrou noc a spát v osm. Zkusím se s nimi domluvit, ale neber to jako slib." Na poznámku ohledně předstírání páru stále nic neřekl, a tak to Harry bral jako ano. Začínal se těšit ještě víc, než předtím.
Znal ten club a věděl, že má několik pater, soukromé boxy, bar, u kterého mohlo sedět snad sto lidí zároveň - nebo padesát a Harry si to pamatoval dvojmo - a prostorné, pohodlné kabinky na záchodech. To kdyby se jim udělalo zle, samozřejmě.

Ale to nebyl ten hlavní důvod, proč se tak moc nemohl dočkat. Cítil, že se něco stane, stejně jako předešlé roky, když tam pozval i někoho jiného než Nialla. A Louis se mu líbil. Myslel, že oba jen potřebují dostat kapku alkoholu do krevního oběhu a překročí tu pomyslnou hranici, která mezi nimi den co den budovala napětí.

„Vyzvednu tě. A pak tě opiju a budem tančit celou noc," uculil se a pocuchal Louiho už tak rozházené vlasy. „Smím nabídnout čokoládovou sušenku?"

Za ty dva týdny se už naučil, že je má nejraději z celé jejich pestré nabídky a kdykoliv došel do pekárny jako zákazník, bral jeho objednávku jako "jako obvykle". Pak před něj položil malý keramický talířek s ručně kreslenými obrázky a šálek černého čaje a ačkoliv se doopravdy snažil všem věnovat se stejnou ochotou a pozorností, Louise přeci jen kontroloval častěji a u jeho stolečku se zastavoval víc, než bylo potřeba, jen aby na pár sekund spojil pohled s těmi hlubokými studánkami.

•••

„To, co dělá poušť krásnou," řekl malý princ, „je skutečnost, že někde schovává studnu..." Louis na chvíli zvedl pohled od knihy, kterou měl položenou na klíně a předčítal z ní Tomovi s Rosie, jen aby zjistil, že malého chlapce a dívenku jen po pár minutách ukolébal ke spánku. Pousmál se a se vší něhou jim poupravil peřiny, aby pod ně nepronikl žádný studený vzduch, a tiše opustil místnost. Dveře zaúpěly a Louis pevně stisknul víčka k sobě, v duchu nadaváje a doufaje, že to ani jednoho nevzbudilo. Chvíli vyčkal a pak se rozešel dolů, kde starší sourozenci ještě seděli na gauči a hleděli na jasnou obrazovku televize.

„Děti moje, na co to koukáte," povzdychl si, když s nimi chvíli sledoval animák, který nedával žádný smysl a nebylo na něm nic lepšího, než že byl relativně krátký. „Pojďte si radši povídat."

„A o čem?" Jako první mu začala věnovat pozornost nejstarší Amelia. Pohlédla na něj svýma bystrýma panenkovskýma očima a Louis se posadil na opěradlo pohovky.

„Měl bych na vás prosbičku..."

Přeji vám všem krásný večer. Dnes nemám moc co říct, kromě toho, že se mi zítra fakt fakt fakt nechce do práce. Pokud to čeká i některé z vás, držím palečky. Musíme to zvládnout💔
J.