Ulice Londýna byly Louisovi důvěrně známé. Procházel se jimi při jejich vzniku, věděl o domech, které stávaly na místech, kde teď bylo zbudováno něco zcela jiného, nebo tam dlouhá léta nebylo už nic. Pamatoval si, které obchody fungovaly roky předtím, než je nahradily novodobé řetězce a znal zakladatele krámků, jež se dědily po generacích a jejichž jméno mělo v dějinách Londýna váhu vyšší, než byste čekali. Louis byl anděl. A ne obrazně řečeno, protože konal dobré skutky, pomáhal slabším a nebo měl blonďaté vlasy. Louis, předtím, než byl vyslán do rušných ulic devítimilionového města, míval přímo sněhově bílé vlasy protkané zlatými pramínky, jež odrážely sluneční záři, a citlivá křídla z nejjemnějšího peří. Jenže to vázlo u skutků a vykonávání andělské práce, která mu byla přiřazena už před téměř tisíci lety. Ani on sám netušil, čím to, že se najednou prostě necítil naplňován tím, co s oblibou dělal tak dlouho. Nikdy se nesetkal s žádným jiným andělem, kterému by se stalo něco podobného, a tak měl pocit, že je v celém nebi na tento problém sám. I kdyby ne, každý měl svojí práce dost. Abyste vy, obyčejní smrtelníci pochopili, jak je možné, že Louis mezi všemi svatými nenašel nikoho, kdo by mu poradil, a proto se poddal bouři v jeho nitru, dokud to nezašlo přespříliš daleko, vysvětlím to jednoduše. Ráj je jedna obrovská firma skýtající ze všech různých oddělení o nespočtu zaměstnanců, z nichž každý měl svou práci, která se dokonale lišila od práce všech ostatních, nabízela jiné strasti i slasti a sama si vybírala, kdo je hoden ji vykonávat.

Každý, kdo někdy pracoval v kanceláři, věnoval se vlastním klientům a stoupání v žebříčku zaměstnanců pro něj zároveň znamenalo odcizení od vlastní identity by řekl, že Louis vyhořel. Což svým způsobem mohla být pravda, kdyby však nebyl strážným andělem a to, co dělal nebylo jeho posláním.

Nevěděl si rady a dřív, než se odhodlal cokoliv udělat, bylo rozhodnuto za něj. Zasloužil si trest.

Jeho úkolem bylo dokázat, že stále zvládne poctivě sloužit a vyžehlí všechny problémy, které svému opatrovníkovi - Harrymu, který žil právě v Londýně a pracoval v jedné z nejstarších pekáren, jen tak mimochodem - způsobil.

Vešel do dveří, které cinknutím připomínajícím triangl oznámily, že obchůdek má nového zákazníka. Za pultem stál ten nejkrásnější muž, jakého Louis kdy viděl. A to toho viděl víc, než si dokážete představit. Vtipem bylo, že Louis ho přeci moc dobře znal, vždyť byl jeho anděl strážný, častokrát se vyskytoval v jeho přítomnosti, jenže teď, když stál ve fyzické formě naproti němu, zdál se vyšší, dlouhé kudrliny se zdravě leskly a pohupovaly se v kroužcích okolo jeho obličeje a oči o barvě svěží louky byly zelenější, než si je pamatoval. Stál jako uhranutý.

Harry předal nějaké starší paní pytlíček s ještě teplým pečivem a s přáním hezkého dne jí věnoval ten nejkrásnější ďolíčkový usměv.

Louis přistoupil k pokladně a dělal, že si vybíra z různých druhů všelijakých koláčků, croissantů a chlebíčků. Hlava mu šrotovala, jak se rychle snažil vymyslet plán, jak se sblížit s Harrym. Ten mezitím přinesl horký plech a začal doplňovat čerstvou várku bagetek.

,,Dobrý den, můžu vám nějak poradit?" usmál se. Jeho hlas byl hluboký, ale přesto jemný a Louis po něm střelil pohledem. Na tváři měl strniště, které šlo vidět až když přistoupil blíž, přesto ale vypadal jako ztělesnění roztomilého videa se štěňátky.

,,Asi ne, děkuju... vybírám si," řekl to první, co ho napadlo. Harry na to kývl, neztráceje úsměv z tváře. Znovu odešel dozadu i s už vyprázdněným plechem.

Zrovna, když si Harry upevňoval zástěru a skrz úzkou škvíru v červeném závěsu, jenž dělil prodejnu od zadní části obchodu, kde se válelo těsto a míchaly náplně, z nichž se pak vypékaly dobroty různých tvarů a příchutí, Louise přemohl nepříjemný pocit, který naznačoval, že se brzy něco pokazí. A že musel hned začít jednat, jelikož se stále stupňoval do alarmujících výšek. Zcela bez přemýšlení obešel pultík a hnal se za kudrnáčem, který si nejspíš bude myslet, že se jeho zákazník, jenž byl v pekárně snad poprvé, úplně pomátl. 

„Opatrně!" Chytil Harryho za zápěstí a on překvapeně vyjekl.

„Jak jste se sem dostal - tedy - děkuju, ale-" drmolil mladý pekař, když si uvědomil, že se právě chystal strčit ruku do rozpálené trouby a vzít plech, který měl bezmála dvě stě stupňů. Louis ji pomalu pustil a podal mu chňapky, které ještě stihl sebrat z pultíku vedle pokladny.

„Všiml jsem si, že jste si zapomněl rukavice u kasy, když jste vykládal čerstvé pečivo. Měl byste být opatrný, asi by to nebylo příjemné," pokynul hlavou k troubě, ze které se vyvalil horký vzduch a ovanul jim obličeje. Těžko říct, jestli teď měl Harry narůžovělé tváře kvůli tomu, nebo za to mohlo něco - nebo někdo - jiného. Tiše se zasmál.

„Jo, rukavice." Louis si všiml jiskřiček v očích vyššího muže a v kombinaci s milými ďolíčky jej to přinutilo k úsměvu. „Přijde mi, že můj anděl strážný podal výpověď. Nebo to se mnou už prostě vzdal, nedivil bych se," uchechtl se. „Však jste to sám viděl."

Jó, strážný anděl spíš brzo výpověď dostane, pomyslel si Louis. Na to, že přišel tam zhůry mu sarkasmus nechyběl. „Nemůže to s vámi přece být tak hrozný, ne?" Nedůvěřivě na něj pohlédl a pak se usmál. Chtěl znovu vidět ty ďolíčky a vějířky kolem očí. Bohužel jeho přání nebylo vyhověno a Harry se znovu obrátil k troubě. Bezpečně vytáhl plech se sušenkami, z nichž se kouřilo, a sladká vůně rychle naplnila místnost. Dal je na chvíli odpočívat na linku, kde přes ně přehodil utěrku. 

„Kdybyste mě jenom znal... A měli bychom jít." Tentokrát Harry uložil chňapky vedle sušenek, aby si je nezapomněl vzít, a vystrčil neznámého zpátky za závěs. Sám se postavil k pokladně a začal s upřímným úsměvem obsluhovat nové zákazníky. Louis ještě stihl nahlédnout do malého kamrlíku hned u provizorních dveří, který představoval skromnou kancelář o velikosti dva krát dva metry, která byla napěchovaná různými věcmi. Od kuchařek a knih po smlouvy a hromady účetnictví až po potřeby k úklidu a granule pro kočky. Hned naproti vstupu viselo malé zrcadlo a odraz donutil jeho srdce vynechat úder. Skoro by se nepoznal. Už neměl bílé vlasy. Byly karamelově hnědé a mírně pocuchané, i jeho rysy byly tvrdší, ale zůstaly mu aspoň světlé oči jako dvě laguny. Najednou mu bylo nanic. Byl plně v přestrojení a uvědomil si, že vlastně netušil, co bude dělat. Jak se uživí. A hlavně jak splní svůj úkol. Zezačátku měl radost, že dostal takovou šanci a říkal si, že to přece zvládne levou zadní, jenže teď byl úplně ztracený a netušil, kde začít.

Ani se nenadál a zase stál u vitríny, hleděl na pečivo, u kterého z většiny ani netušil, jak chutná a topil se v zoufalství. Teď vůbec neměl chuť na žádný pletenec s pekanovými ořechy, ať už vypadal sebenadýchaněji. Ve snu by ho nenapadlo, že mu pomůže ten dvacetitříletý kluk, kterého měl zachraňovat on. 

„Tak co to bude pro vás? Samozřejmě na účet podniku, bez vás bych asi doteď stál u dřezu a chladil si popáleniny," usmál se vlídně Harry. 

A kdo je tady ten anděl teď, napadlo Louise. Zajel si rukou do vlasů, které už ani nebyly tak jemné, jako hedvábná křídla motýlů, a tiše zaúpěl. „Nemůžu si vybrat," povzdychl si nakonec. „Co mi doporučíte?" Harryho lehce překvapený výraz vystřídal spokojený úsměv a vzal si papírový pytlík. Začal do něj postupně skládat cukroví a i při vysvětlování, proč je každý druh specifický a jeho oblíbený, se tvářil jako kočka, co slízla smetanu. 

„A co nesmí chybět," zvedl prst a šibalsky se usmál, než odběhl dozadu a přinesl jednu teplou, měkkou sušenku a opatrně ji vložil sáčku. „Doufám, že zbožňujete čokoládu aspoň z půlky tak, jako já. Jestli je to vůbec možné," zasmál se. Malým kouskem lepící pásky zajistil papírové okraje a předal balíček plný dobrot jejich novému majiteli. 

„Děkuju," uchecht se Louis. Hluboce se zadíval přímo do zelených očí a nemohl si nevšimnout, jak se jeho protějšku rozšířily zorničky. „Miluju čokoládu, mimochodem." 

Když vycházel z útulné pekárny, neušlo mu, jak si paní za ním objednala přesně toho šneka, o kterém Harry mluvil tak vášnivě, že začal přemýšlet, co všechno s ním mohl udělat, aby to ještě bylo legální. Když ho ale ze zvědavosti ochutnal jako prvního, hned pochopil. Tento borůvkový šnek byl nebesky dobrý.