Zakousla sem se do posledního lahodného kousku kuřecích křidélek.

Miluju kuře! 

Byla jsem narvaná k prasknutí,  čekala jsem průměrné jídlo jako v Krásnohůlkách, ale zmýlila jsem se. Jídlo v Bradavicích se rozplývalo na jazyku a já se nemohla donutit přestat jíst do té doby, než už se do mě nevešel ani ten nejmenší drobeček.

Po vydatné večeři jsem byla jako koule, jelikož jsme s Daisy už chtěly jít na náš pokoj, zvedly jsme se a pomalu se valily směr Zmijozelská kolej.

,,Sakra!" vykulila jsem oči a prudce zastavila. Daisy která byla líně zavešená na mé ruce to nečekala a rozplácla se na zemi.

,,Au! Co blázníš?" podala sem jí ruku abych jí pomohla se zvednout.

,,Musím ještě za Brumbálem. Kvůli nějakým papírům." řekla sem sklesle.
,,Počkej na mě na pokoji. " omluvně sem se usmála a zmizela jsem za rohem.

***

Šla jsem tichou, studenou  chodbou. Studenti  už asi  spali, jelikož sem žádného nepotkala.

Byla tma... a zima. Chytla sem cípy  svého habitu a přitiskla  je  blíž k tělu.

Čím dál v chodbě sem byla tím větší tma byla... Asi  sem  se  ztratila. Zrychlila  jsem  krok  a  najednou  do  někoho vrazila. Musel  to  být muž, protože  pod  nárazem jeho  těla jsem spadla a  válela se na studené, kamenné dlažbě.

Zvedla  sem  hlavu a vyděla sem  jen  svoje vlasy. Samozdřejmě. Odhrnula jsem zacuchané vlasy z obličeje. Slyšela jsem  uchechtnutí , zvedla sem hlavu  a  konečně uviděla toho  kdo  do  mě narazil. No, spíš toho do  kterého sem  narazila já.

Seděl tam mladý muž. Byl určitě starší než já. Podél hlavy až k ramenům mu  padaly černé havraní vlasy, byl  oblečený  do  černého habitu  s  knoflíky, který podtrhoval  kouzelníkovu bledou  pleť. K  hábitu byl připojen dlouhý, vlající plášť který v  tuto  chvíli byl  uvězněn pod  kouzelníkem. Měl ostré rysy a dlouhý, hakovitý nos.

Vypadal tajemně... Všechno  to  doplňovaly nádherné, černé oči s  nádechem purpuru. Kdyby  byly  modré mohla  bych říct, že sem  se  v  nich  topila, ale  byly  jako  nebe  za  tmavé, jasné noci plné hvězd ve kterých bych  chtěla létat.

Notnou chvíli, stále rozpláclí na zemi jsme jen seděli a zírali si z očí do očí. Zírali by jsme do teď,  kdyby  nepřerušil náš dlouhý oční kontakt. Postavil se a oprášil si  svůj kabátec. Byl vysoký,  víc než sem  si  myslela.

,,P-promiň, jsem nemehlo." Byla sem docela nervózní ani nevím proč, možná to bylo těma očima které na mě furt upíraly pohled.  Usmál se a jednou rukou mi pomohl na nohy. Začal sbírat všechny své knihy, které se  díky nárazu rozletěly i dva  metry od nás. Sedla jsem si  do  podřepu a pomohla mu s tím.

,,Jsem  Emily, ta nová  z  krásnohůlek" usmála se a  zbírala dál.

Nic neodpověděl.. A mezi námi zavládlo dlouhé ticho.

Rozhodla sem se ho  přerušit ,,Do  jaké koleje chodíš?" usmála se a s pohledem plným očekávání na  něj zase  začala civět.

,,No víš.... Já  tu  učím" zasmál se  a podrbal se na zátylku. Ještě než jsem stačila vyřknout  omluvná slova skočil mi  do  řeči ,,Už  bys měla jít, za  chvíli končí večerka." vypadlo z  něj otočil se  a  zmizel za dveřmi do  nějaké místnosti. No  to  se  mu  řekne, jdi na  kolej, ale sakra kudy?

***

Tak  další  kapitolka ke čtení 😊 snad  se  vám to líbí 😊😍
Ano  vím že Snape se  chová úplně jinak  ale  to  bude vysvětleno až v  dalším ději... I  tak  se  zeptám, jaké z  toho  máte pocity 😀😊??
Budu  ráda za  názor 😁😊

S  láskou  Griffý 😘😍😊

(Bylo to tu už včera jenže nwím proč ale musim to zveřejňoat přez P😑😑😅 tak se opravdu omlouvám😅😶 )