O 6 měsíců později.

„Nevíš, kde mám ty roztrhané konversky?" zeptá se mě Uriel a prohledává všechny krabice, ve kterých jsou zabalené naše věci. Za pár dní odjíždějí do našeho domu v Madridu a pořád nemáme zabalené všechno.

„Zlato, nebalil sis je," opáčím, když jednu krabici s botami převrátí vzhůru nohama. „Říkal jsi, že si je balit nebudeš, protože v nich půjdeš na závěrečný ceremoniál. Zkus kouknout do skříně."

„Tam nejsou," zanadává.

„Tak pod postel," opáčím se smíchem a v koupelně u zrcadla si poupravím vlasy.

My jakožto maturanti jsme se zřekli veškerých tradic a pod slavnostní taláry si oblékneme oblečení, které se na takovou událost ani náhodou nehodí. Uriel jde v roztrhaných džínech, stejně tak konverskách a seprané mikině po tátovi. Jak ho znám, určitě si dá na hlavu i tu stupidní baseballovou čepici. Díky bohyni Ily, ji přestal nosit každý den, ale stejně se jí nevzdá.

Já mám na sobě to, co bych se nikdy neodvážil obléknout. Džíny, vysoké kanady a Urielovu koženou bundu.

„Mám je!" zakřičí na celý apartmán.

„Kde byli?" uchechtnu se.

„Pod gaučem," zasměje se a vejde za mnou do koupelny. „No páni, sekne ti to."

„Fakt?" otočím se na místě, aby mě zkritizoval. „Není to divné?"

„Zapomněl jsi, že o tobě nedávno psali, že ti sluší všechno?"

„Odkdy ty věříš novinám?" ušklíbnu se.

„No jo, máš pravdu," vydechne. „Nejvíc ti sluším já. Mezi tvýma nohama, přesněji."

Praštím ho hřebenem po hlavě. Sice mě jeho slova těší a doslova se rozplývám, když tak mluví, ale občas dokáže být tak perverzní, až to není vhodné.

Třeba před našimi přáteli.

„Měli bychom jít, ať nepřijdeme pozdě," řekne a dá mi pusu na tvář.

„Vypadáš nervózně," vysměju se mu. „Čím to asi bude?"

Uriel něco neurčitého zamručí. Z gauče popadne svůj batoh a zkontroluje, jestli má všechno. Hlavně desky se svým projevem.

Byl požádán, jako nejlepší student z ročníku, aby promluvil k rodičům a svým spolužákům na závěrečném ceremoniálu. Už několik týdnů se snaží dát dohromady projev, který bude zároveň vtipný, ale aby si z toho ostatní něco odnesli.

Slyšel jsem ho nejméně stokrát, že bych ho mohl říct namísto něj.

„Jdeme?" pobídne mě.

Sjedeme výtahem do přízemí k zadnímu vchodu, kde má Uriel zaparkovanou motorku. Už několik měsíců mě pravidelně vozí do školy. Celkem s ní udělal pozdvižení a internetem běží spousta teorií, jestli mezi námi přece jen něco není.

Nedivím se, hlavně když na ní vypadá tak sexy, ale příští týden poputuje i s našimi věcmi do Madridu.

Jako vždy se k němu pořádně natisknu, když se rozjede. Až na naši rodinu a několik přátel, nikdo nemá ani tušení, že spolu skutečně chodíme. A už vůbec ne, že jsme manželé. To v podstatě stále nikdo neví.

Ale už se těším, na naši dovolenou. Znovu ji naplánoval Uriel a naplánoval to ještě líp než minule. Jedeme na dlouhé tři týdny do Soulu. Je to náš společný sen, podívat se do města, ve kterém žijí naši idolové. Pořád nemůžu uvěřit, že to dokázal zařídit společně s vízem. Ale jak už jsem stihl pochopit, když je to v jeho moci, není nic, co nedokáže.

Uriel zaparkuje motorku na školním parkovišti, kde na nás už čeká naše rodina společně s Ily a Karlem. Jejím klukem.

Uriel to nedokáže přenést přes srdce.

„Proboha," rozesměju se, jen co ho uvidím.

„Ty vole," vykulí oči i Uriel. „Ten se s tím doopravdy nepáral," potřese hlavou.

Karel má na sobě triko s trojúhelníkem pizzy uprostřed a několika mastnými fleky. Šortky a ošoupané tenisky.

„Jak vypadám?" roztáhne ruce a otočí se kolem své osy.

„Strašně," zasměje se Uriel. „Smrdíš stejně, jako vypadáš?"

„Ts," odfrkne. „Ty by ses měl taky jít zahrabat. Vedle Thea vypadáš jako pěst na oko."

Obejmu mámu i tátu. Oni na rozdíl od nás mají oblek a kostýmek. Klasická reprezentativní rodina.

„Urieli?" osloví ho Jonáš. „Máme pro tebe menší překvapení," řekne mu s úsměvem a všichni jako na povel ustoupí stranou, aby udělali místo ženě, která vykoukne zpoza auta.

„Mami!" vykřikne Uri a běží ji obejmout. Zvedne jí do vzduchu a zatočí se s ní dokola. „Ty jsi vážně tady."

„Tohle bych si nenechala ujít," poví mu se smíchem a slzami v očích. Máma mi přehodí ruku kolem ramen a natiskne se na mě tváří, zatímco jim dáme chvilku. Co vím, tak tetu Uršulu chtěli propustit už před dvěma měsíci, ale sama se rozhodla, že si pobyt prodlouží, protože si nevěří. Uriela to sice mrzelo, ale zároveň vím, že je na svou mámu moc pyšný, jak to zvládá.

„No nazdar," zaslechnu za sebou Tomáše, jak vyjeveně zírá na Karla. On si vzal obyčejné značkové tepláky a tričko se zaklínačem. Jeho klasický styl. „A já se bál, že to přeženu."

„Všichni vypadáte příšerně," zhodnotí nás Ily, která má na sobě dlouhé letní šaty, zatímco se k nám připojí i Uriel a nadšeně mě obejme kolem pasu. Jeho mámu nechal v péči Jonášovi.

„Čí to byl nápad, obléknout se jako na doma?" zeptá se máma a všichni se automaticky otočíme na Uriela.

„Půjdeme?" pobídne nás, aby od sebe odvedl pozornost. Tak trochu se z něj stala osobnost. Všichni na škole ho milují, hlavně za jeho názory. V novinových článcích, převážně na internetu, je považován za vzor pro dnešní mládež. Milují ho úplně stejně, jako milují Ily. Ne-li víc.

Ve školní aule se trhneme od rodičů a zapadneme do šatny. Navlékneme na sebe tmavě modré taláry a hábity, abychom skryli ty příšerné hadry. Jediný důvod, proč proti tomu učitelé neprotestovali. Beztak nepůjdou vidět.

„Nejde mi to zapnout," zahučí Uriel a shodí z hlavy baseballovou čepici. Vjede si rukou do vlasů a všimnu si, jak se za ně nervózně tahá.

Postavím se před něj a pomůžu mu s knoflíky na hábitu.

„Brouku?" oslovím ho tiše. „Uklidni se. Ten projev je perfektní. Nezapomeň, že jsem ho slyšel."

„Všichni mě budou natáčet," odsekne.

„To si piš," zakřením se.

„Utečeme!" vyhrkne rychle. „Maturitu máme. Vysvědčení si necháme zaslat poštou. Jo. To zní jako skvělý nápad."

Přitáhnu si ho k sobě a pevně ho obejmu. Nejraději bych ho políbil. „Bude to v pohodě," šeptnu mu do ucha.

„A už jsou zase v sobě," zahudruje Karel a obejme nás oba. „Vy dva jste k sobě jako přilepení."

„Zalez," odsekne Uriel. Odstrčí Karla a otočí se k nám zády.

„Tvůj kluk je jako osina v zadku," zakoulí Karel očima. Kdyby tak věděl, že můj manžel je jako osina v zadku. „Včera ses neozval," otočí se čelem ke mně. „Jsi v pohodě?"

„Proč bych nebyl?" ztvrdne mi výraz.

„Četl jsem článek," povzdechne si. „Nezavřeli ho, takže..."

„Jsem v pohodě," přeruším ho a pevně se mu podívám do očí. Včera konečně skončil soud mezi mnou a Andrém. Bohužel ho nezavřeli, za to mi musí zaplatit odškodné za ublížení na zdraví ohledně Silvestra a pořád má zákaz přiblížení. Jak bylo už od začátku jasné, je to slovo proti slovu. K pořízení fotek jsem mu údajně dal ústní povolení. Není důkaz, že fotka byla na internetu a o sexuálním zneužívání nepadlo jediné slovo. Jeho právník tu lékařskou správu smetl ze stolu.

Uriel kvůli tomu rozbil vázu, květináč a několik talířů.

„Má zákaz přiblížení. S tím nějak dokážu žít," povím Karlovi.

„Nechtějte mě nasrat," zavrčí znovu Uriel. „Nejsem ve stavu, abych promluvil přede všemi se vztekem."

Trhnu rameny směrem ke Karlovi a zařadíme se mezi ostatní spolužáky. Uriel, protože maturoval s vyznamenáním, a protože bude mít proslov, se usadí na pódium k učitelům. Já se trhnu od Karla a zařadím se na své místo dle abecedy.

Je to nuda. Mluví ředitelka, učitelé i sponzoři školy.

Díky, že jste tady. Gratulujeme letošním maturantům.

Uriel přijde na řadu až po hodině a setká se s ohromnou vlnou potlesku. Jak jinak, všichni ho natáčejí na telefon. Včetně mě.

„No nazdar," houkne do mikrofonu. Hádám, že to říct na úvod nechtěl. Jen je zkrátka nervózní, ale rozesměje tím celý sál. „Poděkoval bych vám, že jste dnes přišli, ale to už jste slyšeli šestkrát. Pogratuloval bych maturantům, že to všichni zvládli, ale vidím, jak všem padají hlavy únavou, tak se to pokusím zkrátit."

Z rukou nechá výstižně upadnou neskutečně velký štos papírů na pult, až to zaduní. A lidi se opět zasmějí.

„Jeden z mých oblíbených umělců, a většina z vás ví který, kdysi řekl. Narodili jsme se proto, abychom byli skuteční. Ne, abychom byli perfektní," spustí na úvod a mě se rozbuší srdce. Ten citát naprosto miluju. „Když nám bylo šest, byli jsme perfektní. Perfektní astronauti, policisté nebo v mém případě, kapitáni hvězdných lodí, i když můj nejlepší kámoš tvrdí opak."

Zakřením se, protože má pravdu. Vždycky jsme se o tom hádali, kdo je lepší a on moc dobře ví, že jsem to byl já.

„Když nám bylo deset, pořád jsme byli perfektní. Perfektní akvabely, fotbalisti nebo v mém případě baletky. Důkazy naštěstí neexistují," usměje se společně s většinou sálu. „No a teď když nám je..." zamyslí se a podívá se na všechny přítomné studenty v předních řadách. „Teď, kdy už jsme ve věku, že to není vhodné prozrazovat, jsme pořád perfektní. Jsme perfektní děti svých rodičů, protože oni nás ani jinak nevidí. Jsme perfektní, že jsme zvládli dojít až sem. Ale náš další krok by měl být začátek skutečného života a dělání chyb.

Je na čase, abychom nastoupili do vlaku, který jede špatným směrem. Je na čase se zamilovat. Několikrát. Měli bychom zasvětit svůj život studiu filozofie, protože na tom nejde postavit kariéra. Právě teď nastal ten čas, kdy bychom měli přestat být perfektní a dokonalí, ale měli bychom být skuteční."

Uriel ukončí svůj proslov a celý sál vstane kvůli potlesku. On obejde pult a mírně se ukloní davu. Všimnu si Karla a Tomáše, jak skandují a poskakují na místě.

Potom už vyvolávají naše jména a oficiálně nám předají diplomy. Trvá to další hodinu. Uriel, jakožto vyznamenaný student, musí stát na pódiu a se všemi si potřást rukou. Je mi ho líto. Na tuhle část nadával snad každý den.

Ředitelka konečně ukončí slavnostní ceremoniál a vzduchem lítají tmavě modré taláry. Uriel ke mně přiběhne a pořádně mě obejme.

„Za jak dlouho myslíš, že se to stane virálem?" zeptá se mě frustrovaně.

„Tak před půl hodinou," zasměju se a on zasténá na protest.

To už se k nám přiřítí Karel s Tomem a Karel skočí Urielovi na záda.

„Nemůžu uvěřit, že to řeknu, ale budeš mi chybět, brácho," zahudruje a dá Urielovi pusu na tvář.

„Fuj!" ohradí se Uri a shodí ho ze zad. Dlaní si otře zasažené místo a vypadá, že to s ním brzo sekne.

Karel si z toho nic nedělá. Pocuchá mu vlasy a obejme ho kolem ramen. Ti dva se za posledních pár měsíců spřátelili natolik, že spolu pravidelně chodí na kávu do kavárny, kde Uriel pracoval. Vyplynul z toho jakýsi projekt, na kterém společně pracují.

„Vždyť po novém roce přijedeš do Madridu," uchechtnu se. „Děláš, jako bychom se už nikdy neměli vidět."

„I tak," trhne rameny.

„Pokud slíbíš, že mě už nikdy nebudeš pusinkovat, občas ti zavolám," zamručí Uriel a Karel se chytí za srdce. „Jednou za měsíc, maximálně."

„Taky ti budu chybět, co?" zakření se a šťouchne Uriela do tváře.

„Ne, jen budu konečně šťastný, že se tě zbavím," odstrčí ho a přitáhne si k sobě mě.

„Můžeme se s tebou vyfotit?" zjeví se za Karlem několik našich spolužáků, kteří si žádají Urielovu přítomnost.

Nevypadá moc nadšeně, ale svolí. A k mému překvapení, tam chtějí i mě.

Než vyjdeme ze sálu, vyfotíme se s většinou našich spolužáků. Včetně Sofie a Rose. Ty dvě málem Uriel poslal do horoucích pekel, ale uklidnil jsem ho. A už je nikdy neuvidíme.

Jen co v tom zmatku najdeme venku naši rodinu, všichni sborově tiše zatleskají.

„Urieli, ta řeč byla úžasná," řekne máma a přitáhne si ho do náruče. „Máme to všechno nahrané. Tohle pak musíme pustit na schůzce sdružení," poví Urielově mámě.

Uri si vjede rukama do vlasů a poškrábe se na zátylku.

„Tak jo, děcka. Nasedat," zavelí táta. „Vezmeme vás někam na oběd. Nevím jak vy, ale už umírám hlady."

„Napiš mi, kde a my tam dojedeme," mávne na něj Uriel. Obejme svou mámu a společně se rozejdeme k motorce.

Naposledy si prohlédneme tu historickou budovu školy a oba se na sebe usmějeme, než si nasadíme helmy a konečně z tohohle místa navždy vypadneme.