Dovolená neboli líbánky nakonec skončily dobře. Největší drama se odehrálo s Diegem. Další den jsme se ani nepřiblížili k pláži, kvůli ostatním. Trávili jsme ho na jachtě. Skákali z ní do moře nebo jen relaxovali ve vířivce. A milovali se. Pořád a všude.

Když jsme pak na pevninu dorazili a sešli se s ostatními rozhodně si neodpustili několik poznámek na naši adresu. Pořád do nás různě šili a zjišťovali, jak to ve skutečnosti máme. Oba jsme jim na nic z toho neodpovídali. Nic jsme jim nepotvrdili, ale ani nevyvrátili.

Uriel z toho byl tak rozmrzelý, že jsme raději zbytek pobytu zůstali na jachtě.

Rozhodně uznávám, že tohle byla ta nejlepší dovolená, jakou jsem kdy měl. Jenže teď mě čeká velice důležitý rozhovor s našima.

Musím jim nějak taktně naznačit, že chci s Urielem bydlet. Naznačit, říct, oznámit. Už asi dvacet minut přecházím po pokoji sem a tam, a na nic nemůžu přijít. Nejsem si jistý, nakolik mi uvěří naši výmluvu s učením. Což je ve skutečnosti pravda.

Po našem pobytu ve Španělsku mi došlo, jak moc jsem na tom s tím jazykem špatně a pokud tam chci studovat na vysoké, musím to hodně rychle napravit.

Na právnickou fakultu, jako Uriel, určitě nepůjdu, ale hodně mě láká ekonomika. Mám i zjištěné, že její fakulta je asi deset minut od té Urielovy. Budeme moct jezdit do školy spolu.

Máma mě zavolá k večeři a já musím polknout ten knedlík v krku. Tohle dokážu. Není přece nic špatného na tom, bydlet s nejlepším kámošem v jednom bytě – apartmánu. Není potřeba se nad tím tolik stresovat. Nedojde jim, že s Urielem tvoříme pár. Řekneme jim to, ale až budeme ve Španělsku. Nebo příští rok na Vánoce. Třeba.

Pomalu sejdu schody, když si všimnu nového zavěšeného rámečku na zdi. S popsanou bankovkou.

Měla jsi pravdu, U.

„Mami?" křiknu a dojdu za nimi do jídelny. „Co znamená ta bankovka od Urielovy mámy?"

„Uriel ti to neřekl?" usadí se s úsměvem ke stolu. „Netrap se tím, broučku. Je to taková hloupost. Kdysi jsem se s Uršulou o něco vsadily a ona na to nezapomněla. Já chvilku taky přemýšlela, za co to mám."

„Takže jsi vyhrála sázku?" zakřením se a usadím naproti ní. „A co to bylo..."

„Jak jste se měli ve Španělsku? Jsi opálený. Na jachtě jste byli všichni? Vešli jste se?" přeruší mě a těmi dotazy naprosto rozhodí.

Nakrčím čelo a odkašlu si. „Bylo to super," přikývnu. „Skákali jsme do moře, potápěli se nebo jen relaxovali ve vířivce." V hlavě mi probleskne Urielův obličej, když jsem si ho v té vířivce osedlal. „Fakt paráda."

„Jonáš se zmínil, že jste byli na té jachtě jen sami dva," ozve se táta. „Ostatní byli v hotelu."

Cítím, jak mi rudnou tváře, ale přiměju se k úsměvu, jakože o nic nejde. „No jo," uchechtnu se. „Uriel chtěl být od lidí, ale zároveň nechtěl nechávat naše přátele samotné na hotelu, tak to hodil na Ily," několikrát přikývnu a raději sklopím pohled do talíře.

Chvíli jíme v tichosti a koutkem oka postřehnu, jak na sebe naši významně hledí, ale nevím, na co myslí. Máma se dokonce usmívá.

Tak fajn. Mají dobrou náladu.

Odkašlu si. „Víte, chtěl jsem s vámi něco probrat," spustím nejistě a na oba se podívám. „Já... no, v poslední době se mi nedaří ve škole. Toho jste si určitě všimli, a tak mě napadlo, že by mi s tím Uriel mohl pomoct."

„My mysleli, že ti s tím pomáhá," houkne máma a pozvedne jeden koutek úst.

„To sice jo, ale už nemá tolik času, jako dřív. Na té dovolené mě napadlo, že... že bych se k němu mohl nastěhovat. Do apartmánu."

Kousnu se do rtu a v ruce pevně svírám vidličku. Čekal jsem udivené pohledy, ale rozhodně by mě nenapadlo, že se táta rozesměje a následně to velice nenápadně zamaskuje kašlem, zatímco máma pevně svírá rty k sobě. Cukají ji koutky, tak si dá ruku před pusu.

„Máš dojem, že je to dobrý nápad?" zeptá se táta a napije se vína. „Společné bydlení je vážná věc. Aby to vůbec mělo význam a vy nebudete trávit čas u videoher."

„Uriel videohry nehraje," opáčím, když se i máma napije vína a potutelně se culí. Přimhouřím oči. Tohle jde úplně jinak, než jsem chtěl. „Vy to víte, co?" řeknu lehce naštvaně.

„Co máš na mysli?" zeptá se mě máma, ale zakoulím očima a opřu se zády o židli.

„Jak dlouho?" opáčím. „Jak dlouho víte, že jsme s Urielem spolu?"

Táta se pousměje na mámu, která se najednou culí jako sluníčko. „A víš, že bychom na vás měli být naštvaní my, že jste nám nic neřekli?"

Pozvednu na ni obočí, jestli to myslí vážně. Jak jsem jim to asi měl říct, když většinu mého vztahu s Urielem jsem byl zadaný?

„Ty víš, že to nešlo," odvětím. „Jak dlouho to víte?"

„Od první společné večeře," prozradí mi máma stále s úsměvem.

„Víš synu, že tyhle zdi nejsou zvukotěsné?" zeptá se mě táta a já pootevřu ústa šokem.

„Oh, Bože," zahučím a skryju si obličej v dlaních.

„A taky jsme na vás narazili v Miláně," prozradí mi máma. „Byli jste tak zahledění do toho druhého, že jste si nás ani nevšimli."

Něco neurčitého zamručím, ale neodvažuju se na ně podívat.

„Musíte být opatrnější," poradí mi táta. „S probíhajícím soudem by nevypadalo dobře, kdybys byl ve vztahu."

„Já to vím," houknu tlumeně. „Proto jsme to nikomu nechtěli říkat," povzdechnu si a ruce složím před sebe na stůl. „A to jsme si mysleli, jak jsme nenápadný," potřesu hlavou.

„Vždycky jsem tvrdila, že skončí spolu," řekne máma tátovi až přehnaně spokojeně.

„Já vím, miláčku," usměje se táta.

„Ani Uršula mi nevěřila, když jsem jí to říkala," pokračuje dál. „Myslela si, že budeš chodit s Ilonkou."

Uchechtnu se.

„A pak jsme se vsadili," zakření se. „Hádám, že jí Uriel o vašem vztahu pověděl, proto mi poslala ty peníze," kývne hlavou ke schodišti, kde visí zarámovaná pěti stovka.

Vjedu si rukou do vlasů a lehce zatahám, jak jsem z toho nesvůj, ale dopadlo to ještě dobře.

„A to bydlení bych neuspěchal," poví mi táta. „Právě teď to není dobrý nápad. A taky, na tyhle věci máte ještě čas."

„Jo, to máš nejspíš pravdu," přikývnu s úsměvem. „Ale už jsem se rozhodl," trhnu rameny. „A i když si to možná nemyslíte, Uriel mi skutečně bude pomáhat se školou. Už mi slíbil, že na mě bude mluvit jen španělsky, abych nebyl tak ztracený, až se tam přestěhujeme."

Mámě vypadne příbor z ruky a táta na mě šokovaně hledí.

„Jé," přikrčím se. „Já jsem vám to neřekl?"

★★★

„Pozítří máš narozeniny," poví mi Uriel laškovně, když mě vyzvedne u našich doma. Překvapí mě, že na zadním sedadle uvidím sedět Ily. Myslel jsem, že pojedeme hned do apartmánu.

„Jsem si toho vědom," zakřením se. „Máš pro mě dárek? Měl bys vědět, že bývám velmi náročný."

„Co myslíš?" kmitne obočím a zařadí se do provozu.

„Mimochodem, ty jsi věděl, že o nás naši ví?" podívám se na něj vyčítavě.

„Ne," odpoví. „Jen jsem to tušil. Hádám, že ta sázka našich milovaných maminek je v tom utvrdila."

„Ani ne, věděli to od samého začátku," povzdechnu si. „Tak nějak nás slyšeli tehdy, když jsi u nás zůstal na noc. A viděli nás v Miláně."

„Já věděl, že ty jejich úsměvy jsou už moc," zakroutí hlavou. „A jsou s tím v pohodě?"

„Táta mi zakázal se k tobě nastěhovat," zakoulím očima.

„Vy chcete bydlet spolu?" vyhrkne Ily na zadním sedadle a nakloní se mezi nás. „Neberete to trochu moc zhurta?"

S Urielem se na sebe pousmějeme. Nechápu, co je špatného na tom bydlet se svým manželem?

„Jo, tak tohle přesně si myslí i naši," odvětím a potřesu hlavou. „Řekl jsem jim, že jsem se tak rozhodl a oni s tím zkrátka nic neudělají. A taky jsem se jim zapomněl zmínit, že se s tebou budu stěhovat do Madridu. Máma málem proskočila stropem, ale táta má radost. Po novém roce mi začne připravovat zázemí v agentuře."

„Ty jo," pronese Uriel s úlevou a natáhne ke mně ruku. „Ono se to fakt děje," zakření se potěšeně, když si se mnou proplete prsty.

„Jo, a mě tady necháte samotnou," odfrkne Ily.

„Vždyť za námi brzo přijedeš," uklidní ji Uriel.

„Kam vůbec jedeme?" zeptám se ho. „Myslel jsem, že jedeme k tobě."

„To až potom," uculí se, když vjede na parkoviště kousek od sídliště. „Teď jsem pro nás zařídil jedno malé překvápko a pro tebe dárek k narozeninám."

Vystoupíme z auta a já se nejistě rozhlédnu, protože tady v okolí nikde nic není. Jen dětské hřiště a několik panelových domů. Jsme doslova úplně v prdeli světa.

„Pojď prosím tě," chytí mě Uriel za ruku, když se pořád rozhlížím kolem, protože se zdá, že mi něco uniklo.

Uriel nás vede kolem budov, jedním menším podchodem, za kterým se objeví malé náměstí i s fontánou. A on nás vede k jedněm dveřím na rohu.

„No do prdele," vydechnu a ti dva se mi vysmějí. „Nejsem připravený," houknu a chystám se k odchodu, ale Uri mě zastaví a se smíchem mě dovleče do tetovacího studia.

Nervózně se rozhlédnu kolem. Vypadá to tady nějak moc jako sado maso. Všechno je kožené a potažené fólií. Na zdech dokonce visí i různé fotky lidí s tetováním a hromadou piercingů.

„Uriel Stellar," zvolá jeden trochu větší, plešatý chlápek s roztahováky v uších. „Kdo by čekal, že se z takového ucha stane úspěšný parchant."

„Nazdar, Láďo," Uriel k němu natáhne ruku a přátelsky se plácnou. „Přišel jsem ti udělat kšeft a pokud se nám to bude líbit, tak i reklamu," kývne na Ily, která mu zamává telefonem.

„To ty jsi tady objednaný?" podiví se a ohlídne se na svou sekretářku za počítačem. „Tak to pojďte dál," pokyne nám hlavou a vede nás hlouběji do studia až k jedněm dveřím, za kterými se nachází gauč, pracovní stůl a dvě kožená lehátka. „Víš, co bys chtěl?"

„Vlastně chceme všichni tři stejné tetování," pronese Uriel a odhodí kabát na malou pohovku. „Ily?"

„Udělala jsem menší nákres, ale je to opravdu jen náčrt," uculí se lehce v rozpacích a ukáže Láďovi, co bychom chtěli. I já ji nakouknu přes rameno, abych se prohlédl tři překřížené šavle.

„Všichni to chceme na zápěstí," poví mu Uriel a Láďa nadšeně přikývne.

„To není problém, jen mi dejte chvilku, zkusím to trochu vylepšit." A obrátí se ke svému počítači.

Uriel přistoupí ke mně a zatřese mi rameny. „Nebuď nervózní," zasměje se. „Bolí to jen trochu."

Zakoulím očima, ale s úsměvem přikývnu. Vlastně jsem nervózní takovým příjemným způsobem. Ani se tak nebojím bolesti jako spíš toho, jak to bude vypadat. A jestli s tím nebudu mít moc velký problém v práci.

Láďa nám ukáže jeho rychlostní náčrt a vypadá to skutečně skvěle. Šavle jsou překřížené a mají podobu hvězdy. A namísto rukojeti nám nechá udělat naše iniciály jmen.

„Kdo chce jít první?" zeptá se a Ily se nadšeně vrhne do akce. Zapne telefon na natáčení a levou ruku položí před Láďu zápěstím vzhůru.

„Promiň tati, ale ty víš, že dřív nebo později bych to musela udělat," a pak namíří telefon na Láďu a natáčí, jak pracuje.

Docela se směju jejím úšklebkům, kdy se kouše do rtu nebo hlasitě povzdechne a zároveň se toho děsím. Budu se tvářit podobně.

„Láďo? Nechtěl by ses představit do kamery a říct nám něco o svém tetovacím studiu?" pobídne Láďu, který na chvíli přestane s prací a Ily poslechne.

Ily má po chvíli hotovo, a i Láďa si svou práci vyfotí.

„Mám jít teď já?" zeptá se mě Uriel, tak jen trhaně kývnu. Stiskne mi ruku a vezme místo Ily. „Mohl bys mi šavli s mým písmenem udělat k zápěstí? A ty jejich po stranách," poručí si Uriel.

Obdivuju Ilonino tetování a ona skoro radostí poskakuje na místě, než začne natáčet i Uriela.

„Ještě bych chtěl jedno tetování," prozradí mu Uriel, když má šavle na zápěstí hotové a svlékne si triko. „Jenom datum, sem," zvedne paži a odhalí žebra.

„Není problém, jakým fontem?" Chvíli se sklání nad počítačem a vybírají písmo.

Uriel si nechá vytetovat datum naší svatby. I s rokem. Musím se smát a zároveň potřásám hlavou.

„Tohle nenatáčej," poprosí Uriel Ily a odstrčí ji s telefonem pryč. „Tohle je jen pro mě."

„Mám se ptát, jaký to má pro tebe význam?" zeptá se ironicky Ily a posadí se na pohovku. Uriel na mě mrkne jedním okem a pohodlně se uvelebí s paží pod hlavou.

A pak je řada na mě.

Několikrát se zhluboka nadechnu a dodám si odvahu, když si sedám na místo, kde před tím seděl Uriel a Ily.

„Hádám, že písmeno T k zápěstí," pousměje se na mě Láďa a já přikývnu.

Tak fajn. Nebolí to. Ale příjemné to taky není. Trvá mu to dalších dvacet minut, a popravdě, víc mi vadí, jak to věčně otírá tím ubrouskem než když mi jehlou propichuje kůži.

„Hotovo," zvolá radostně a já se obdivně podívám na svou poznamenanou kůži.

„Moc děkuju," zakřením se. „A... byl by moc velký problém, kdybych chtěl taky to datum? Jako má Uriel?"

„Vůbec ne," zasměje se. „Taky na žebra?"

Přikývnu a shodím ze sebe svetr i s tričkem.

Tohle už bolí víc, ale vydržím to. To datum má smysl jen pro nás dva.

„Jsi v pohodě?" skloní se nade mě Uriel a pobaveně pozoruje můj zkřivený obličej. „Lechtá to, co?"

„A bolí," zakřením se. „Ale v pohodě."

„Už jenom rok," prozradí mi Láďa a já se podívám Urielovi do očí. Oba se na sebe usmíváme.

„Jak dlouho myslíš, že ještě zůstaneme tajemstvím?" zeptám se ho zvědavě. Ne že by mi to vadilo. Popravdě si to užívám, když nikdo netuší, že jsme s Urielem pár. Dokonce mě bavilo, jak jsme mlžili před našimi přáteli na dovolené.

„Jak dlouho budeme chtít," trhne rameny. „Víš přece, že nejsme povinováni o tom někomu říkat. Je to náš život. Ne ostatních. To, že to jiní chtějí sdílet neznamená, že my musíme taky."

Lehce přikývnu a našpulím rty ve vzdušném polibku.