Po tom, co řekl Uriel, se pro mě zastaví čas. Nebo naopak zrychlí. Nedokážu nic vnímat.

Pod pojmem dětská pornografie si člověk představí někoho, komu je deset. Dvanáct. Jenže my jsme v podstatě děti až do doby, než je nám osmnáct.

Stejně nechápu, co tímhle Uriel sleduje, když já i André jsme nad zákonem. Všichni akorát vyjeveně čumí. Učitelé, studenti, školník. Taky ignorujeme ten zásadní fakt, že zvoní na hodinu.

„Toto je velice závažné obvinění, pane Stellare," varuje výhružně ředitelka Uriela.

„Vypadám jako někdo, kdo by někoho obvinil bez důkazů?" odvětí Uriel klidně a založí si paže na hrudi.

„Pane Stellare, to přece..."

„Trestní zákon 271/2007 paragraf 205. Šíření dětské pornografie na sociálních sítích je trestán na půl až dva roky odnětím svobody," přeruší ji Uriel. „Odstavec dvě paragraf 205a. Přechovávání dětské pornografie, která znázorňuje zneužívání dítěte je trestán odnětím svobody až na dva roky."

Celou chodbou se rozléhá Urielův hlas. Ani ředitelka se nepokouší nic namítnout. Buďto nemá tušení, o čem Uriel mluví anebo naopak to ví až moc dobře. Já i Ily jsme naprosto mimo.

„Všichni do svých tříd," zvolá ředitelka rozhodně, ale ukáže na náš hlouček, kteří za ní musíme cupitat až do ředitelny. Andrému musí pomoct Alois, protože tak trochu nezvládá normální chůzi.

Vnitřně z toho mám upřímnou radost, jenže pokud to dostane Uriela do problémů, nestojí mi to zadostiučinění za to.

Ředitelka nás usadí do velké zasedačky s příkazem, že pokud někdo z nás opustí své místo, vyhodí nás všechny.

„Co to tady předvádíš," zasyčí Alois na Uriela, který se jen ušklíbne.

„Zeptej se svého kamaráda," odsekne Uri a složí ruce před sebe. Já se raději dívám na stůl a snažím se nedýchat příliš nahlas, aby si mě nikdo nevšiml.

„Ty jsi vážně magor," odsekne Lojza. „Napadnout ho jen proto, že se nechce rozejít s Theem? Přeskočilo ti? I když je vlastně dobře, že jsi zavolal policii. Alespoň tě zatknou za ublížení na zdraví, ty imbecile."

„Pro mě za mě," trhne Uriel rameny. „Vyfasuju podmínku, zaplacení odškodného a případně sezení na zvládání agresivity. Tvůj kámoš na rozdíl ode mě, půjde sedět. Moc krásná představa," zasní se Uri.

„O čem to pořád meleš?" vyjede útočně Rose. „To sis něčeho šlehl, nebo co?"

Uriel se znuděně opře bradou do dlaně a zaujatě sleduje Andrého.

„Došlo ti to, co?" promluví na něj, protože je až nezvykle potichu. André do Uriela zabodne nepřítomný pohled a přimhouří oči. „Víš, kdybys tu fotku nezveřejnil na Theův Instagram, nic by se nestalo. Mohl jsi ho dál vydírat, dokud bych nepřišel na jiný způsob, jak se jich zbavit, ale ty... nahrál jsi mi přímo do karet," usměje se zákeřně.

„Obvinit mě může jen Theo," odsekne André. „A to on neudělá a víš proč? Protože mě miluje."

„Aha," zašklebí se Uriel. „A jak by se ti líbil tenhle scénář. Já, jako nevinný občan, narazím na fotku, která mě pohorší. Mám i to štěstí, že vypátrám osobu, která ji rozšířila. Víš, je úplně jedno, kdo je na těch fotkách. Nezáleží na jméně ani na pohlaví osoby. Ne. To nejdůležitější je fakt, že ta osoba je nezletilá."

„Theovi je osmnáct, ty blbečku vypatlaný," zařve André. „Nazýváš se jeho nejlepší kámošem a ani nemáš tušení, kdy má narozeniny?!"

Uriel se s hlubokým výdechem opře o opěradlo židle a proplete si prsty na břiše. Nějak mi připadá, že i když má André pravdu, tak je Uriel stále na koni. „A... jen tak teoreticky. Kolik mu bylo, když jsi tu fotku pořídil?" zeptá se a mě to konečně dojde, kam tímhle vším Uriel míří. „Další trestný čin, kolik sledujících Thea tu fotku vidělo a kolika z nich není osmnáct?" nafoukne tváře a vydechne přebytečný vzduch. „Já ti nevím, kamaráde. Právě teď jsi dost v průseru."

„Theo," okřikne mě Alois, že s sebou trhnu, ale stále zírám na stůl. „To ho necháš, aby tak s Andrém mluvil? Je to přece tvůj přítel."

„Ne není," odvětím tiše se sklopenou hlavou. Ily se nahne a proplete si se mnou prsty. „Rozešel jsem se ním před několika týdny, kdy mě začal vydírat těmi fotkami."

Ily mě obejme a rukou mi prohrábne vlasy. Ani netuším, jak se mám cítit. Nejraději bych se stulil Urielovi do náruče, že to za mě chce vyřešit a na druhou stranu mám chuť ho neuvěřitelně praštit.

Vejde ředitelka v doprovodu dvou policistů a jedné ženy v civilu. Postaví se do čela stolu a všechny nás sjedou pohledem.

„Volal nám Uriel Stellar, správně?" zeptá se nás ten menší z nich a Uri na ně mávne. „Proč si myslíš, že tvůj spolužák má takové sklony, o kterých jsi hovořil, když je sám ještě dítě, včetně tebe?"

Uriel se uchechtne a sáhne do kapsy pro telefon Andrého. „To že je úchyl je mi u zadku. Nelíbí se mi, kdo je na těch fotkách, což je v této věci vedlejší. Za svým obviněním si stojím." Po stole k nim posune jeho telefon a já sebou trhnu nad tím pocitem, že ty fotky uvidí někdo další.

Uriel i Ily to vycítí, protože ona mě pevněji obejme kolem ramen a Uri mi silně zmáčkne ruku pod stolem. Kdybych teď nepotřeboval jeho oporu, odstrčím jo.

„Omlouvám se," šeptne tiše a palcem mě pohladí po hřbetu.

Policista Andrého vyzve k odemknutí telefonu, což pochopitelně odmítá, dokud tady nebude jeho otec nebo právník.

„Dobře, počkáme na ně," otočí se policista na ředitelku která jen přikývne. V místnosti se rozhostí ticho. Mám pocit, že nás ti policajti chtějí vystrašit. V mém případě, se jim to daří.

„Vás tři já znám," promluví najednou ten vyšší z nich a mě s Urielem a Ily si měří očima. „Byznysmen, model a influencerka, je to tak? Princátka, že?" ukáže na nás prstem.

Uriel se zhluboka nadechne a přikývne.

„Chcete na sebe strhnout ještě víc pozornosti?" zeptá se, až skoro pohrdavě a Uriel se rozesměje.

„Jste rozený detektiv," kmitne obočím a odvrátí se. Žena, která s nimi přišla, položí policistovi ruku na rameno a jemně zakroutí hlavou. Hádám, sociální pracovnice. Každého z nás si důkladně prohlíží. Hlavně naše chování, ale vždycky se zasekne pohledem na mě.

Dveře do místnosti se prudce rozletí a dovnitř vejde Andrého otec. Naštvaný, pochopitelně.

„Co to má znamenat?" zeptá se ředitelky, když uvidí dva policisty v místnosti.

„Pane Vašute," spustí ředitelka opatrně a spojí dlaně k sobě ve smířlivém gestu. „Na vašeho syna bylo vzneseno velmi závažné obvinění ze strany jednoho našeho studenta. On sám se ujal iniciativy a zavolal policii."

„Jaké obvinění? Volala jste mi, že mého syna napadl student!" zařve na celou místnost. „Jsou tady, přece kvůli němu, nebo ne? A proč ho nikdo neošetřil?" ukáže na Andrého dlaní.

„Na vašeho syna bylo vzneseno obvinění, že ve svém telefonu uchovává fotografie a videa s dětskou pornografií, za účelem šíření."

„Jednu fotku zveřejnil na Instagramu pod jiným účtem," ozve se Karel z okraje stolu. „Proto ho Uriel napadl. Nechtěl ji odstranit. Mobil mu pak sebral a fotku z internetu stáhl sám. Byla tam přibližně patnáct minut."

„Kolik lidí ji mohlo vidět?" zeptá se sociální pracovnice.

„Lajků tam bylo okolo tří set, takže... krát deset? Přibližně," odpoví Ily.

„Koukněte, pane Vašute," spustí druhý policista přátelštěji. „Požádejte vašeho syna, aby nám umožnil přístup do svého telefonu. Máme tady odbornici, aby posoudila povahu fotografií a dle toho se následně budeme řídit."

„Nic takového neudělám," pronese Andrého otec s pohrdavým výrazem. „Na tohle nemáte právo. Zavolám svému právníkovi. Ten už si s vámi poradí."

„Nedáváte mi tak jinou možnost než vašeho syna odvést na stanici," zakončí to policista a pokyne Andrému, aby vstal. „Zůstane u nás do doby, dokud nám nepřijde povolení. Pak už ten telefon bude muset odemknout."

„To nemyslíte vážně!" chytne policistu za paži. Ten se mu vytrhne a s rukou na zbrani ho ostře sleduje.

„Obvinění, které vznesl pan Stellar, bereme velmi vážně," odpoví klidně a Andrého otec si nás konečně všimne. Překvapeně si prohlédne Uriela, než se podívá na mě.

„Můj syn je již několik let ve velmi vážném vztahu," odvětí stále vztekle, ale přece jen ubral na hlasitosti. „Nemá zapotřebí něco takového vůbec dělat."

Do místnosti vejde Jonáš, spolu s mou mámou. Zhodnotí situaci vcelku rychle a na rozdíl od Andrého táty, nevyvádí.

„Co jsi provedl Urieli?" zeptá se ho frustrovaně a postaví se za jeho židli, zatímco mě máma pohladí po pažích.

„Naštval jsem se," opáčí Uri. A všechno začne od znovu. Pořád dokola. André jim nedá telefon, jeho otec nedovolí, aby ho odvedli na stanici. Uriel mě celou dobu drží za ruku, aby mě uklidnil, ale už mi to nepomáhá. Celou touto situací jsem zhnusený.

„Čí jsou ty fotky?" zeptá se máma a já se celý napnu. „Kdo na nich je?!" Ještě nikdy jsem ji neslyšel, aby s někým mluvila takovým tónem.

Odstoupí ode mě a nebýt Jonáše, André by schytal několik výchovných ran.

„Jestli je na jedné fotce můj syn, nechtějte vědět, co s vámi provedu," zabodne prst do vzduchu směrem k nim, zatímco ji Jonáš jemně drží za ramena.

„Jsem na nich já," promluvím se sklopenou hlavou. Tyhle věčné dohady mě nebaví. Mám po krk všeho, co se tady děje. Přijde mi to jako divadlo.

Věřil jsem Urielovi, že to vyřeší, což i udělal. Ale ne tak, že do toho zatáhne policii, a navíc i rodiče. Hlavně ti se to neměli nikdy dozvědět.

„Bylo mi šestnáct," prozradím ten největší problém, kvůli kterému jsme tady.

Policisté už se nikoho na nic neptají. Zvednou Andrého, a dokonce mu nasadí pouta, což se jeho otci pochopitelně nelíbí.

K mé matce přistoupí sociální pracovnice s žádostí, abychom dorazili na stanici. Všichni, nejlépe.

Chtěl jsem jen jednu jedinou věc. Aby se to nedostalo na veřejnost. Aby nepřišla má rodina na to, jak moc jsem byl ponížen.

Díky Urielovi, to ví celá škola.