Ráno mi Uriel napíše, že nebude celý den ve škole, ale nemám se čeho bát. Bude na mě dohlížet Ily a Tomáš. A taky nezapomene dodat, že mě miluje. Píše mi to vlastně pořád.

Nemá cenu mu říkat, že dohled nepotřebuju. Ve strachu jsem žil spoustu let a škola je jedno z těch bezpečnějších míst. Před nikým by si André nedovolil mi nějak ublížit. Horší je to po škole.

Už jsem Andrému poslal svůj harmonogram do konce roku a je vyloženě nasraný. Musel jsem samozřejmě všude vymazat Urielovo jméno, jinak by vyletěl z kůže.

Včera mi máma oznámila, že nikomu nesmím říct o Urielovi a jeho nástupu na post majitele Sterea Imperia. Bylo očividné, že tím míní Andrého.

Ten totiž nechápe, proč se mě naši rozhodli tak zapřáhnout. Jedinou informaci, kterou jsem mu mohl dát je, že se něco chystá, a protože jsme s Ily tváří společnosti, musíme jít všude vidět. A zalhal jsem mu, že netuším, o co jde. Jsem přece jen model. Tohle se týká byznysu.

Ale v mém harmonogramu našel čas, který si chce vymezit jen pro sebe. Jedním z těch dní je dnešek.

„Po škole pojedeme k nám," uculí se přeslazeně a nakloní se k mému obličeji přes lavici. „Týden jsem tě neviděla a pak tě dalších pár týdnů neuvidím, mimo školu, ale to není ono. Chci s tebou být sám," mrkne jedním okem.

Tak, jako pokaždé, se mi neskutečně navalí a musím polknout žluč. Trochu omráčeně přikývnu, protože ruku na srdce, nemám na vybranou. Tom pořád pracuje na malwaru, a ještě chvíli mu to potrvá. André si ničeho nesmí všimnout. Kdyby ano, rozzuří se a... hádám že by mě ponížil natolik, že bych si už nic takového nedovolil.

Jediné, co si přeju, je být s Urielem. Chci jen jeho. Ani jsem mu neřekl, že si vzpomínám na spoustu věcí z dětství. Vybavilo se mi to potom, co jsem si přečetl jeho dopisy. Vzpomínám si, jak moc mi chyběl. I jak jsem každý den kontroloval poštu, jestli mi od něj přišlo něco nového.

Popravdě jsem doufal, že ho po škole budu moct navštívit. Mám pro něj i Ily dárek a moc se těším, co na to budou říkat.

Po hodině vylezeme na chodbu, abychom se přesunuli na další hodinu, když si mě odchytí Ily.

„Ty bys to mohl vědět," houkne mi tiše do ucha a odvede mě od Andrého a ostatních. „Uriel. Má někoho?"

„Cože?" vyjeknu a nervózně se na ni podívám. Přece o nás nemůže vědět. Nebo jo? Dávali jsme si dostatečný pozor, aby to nikdo nevěděl. Ale Ily má pokoj vedle toho jeho. Mohla nás slyšet?

„Takže se ti taky nesvěřil," zklamaně poklesne v ramenou. „V neděli jsem ho nachytala polonahého v tělocvičně a má na rameni cucflek jako kráva. Chci jen zjistit, s kým se vídá. Ani nevím, jestli je to holka nebo kluk, po tom, co se po tobě sápal v koupelně u Rose."

„Pšt," zasyčím a rozhlídnu se okolo.

„No jo," zakoulí očima. „Promiň."

„O ničem nevím," houknu tiše a vjedu si rukou do vlasů. Mrzí mě, že musím lhát i jí, ale o mém vztahu s Urielem nesmí nikdo vědět. Vůbec nikdo. Ten vztah by ani neměl existovat, jenže jsme oba až příliš velcí sobci, abychom se od toho druhého dokázali držet dál. „A i kdyby, nemyslíš, že je to jeho věc? Nemusí se nám svěřovat, jestli někoho má nebo... nebo jen s někým spí."

„Vím," povzdychne si. „Ale taky by si měl dávat bacha, s kým se vídá. Brzo bude na všech titulkách ve všech novinách i na internetu. Tu holku by třeba mohlo napadnut, ho vydírat. Není zvyklý na pozornost a nedostatek soukromí, Theo. Je možná chytrý, ale pořád nemá tušení, co všechno ho čeká."

„No a... mluvila jsi s ním o tom?" zeptám se opatrně.

„Poslal mě do hajzlu," odfrkne. „Protože mi do toho nic není."

„Tak trochu má pravdu," zasměju se. „Ale jestli tě to uklidní, pokusím se do něj vtlouct trochu rozumu."

„Díky," obejme mě. „Tebe poslechne. Tím jsem si jistá. Máš na něj až příliš velký vliv."

„Nemyslím si," odvětím, ale v hrudi se mi rozlije příjemná vlna tepla. „Jinak nevíš, co s ním dneska je? Psal jsem mu, ale ještě se neozval."

„No..." znervózní a trochu ustoupí. „Jde o..."

„Ahoj krásko," uculí se Karel na Ily. „Máš se? Proč, vždycky když tě vidím, mám hned lepší den?"

„Mizím," odfrkne Ilona. „Měj se Theo," mávne na mě a vzdálí se.

„A pořád mě nenávidí," povzdechne si Karel a odevzdaně se opře o skříňky se zasněným pohledem na Iloniny záda.

„Pozval jsi ji na rande, na které jsi nepřišel," odseknu.

„Nedala mi své číslo," brání se. „Jak jsem jí měl napsat, že nedorazím? A vůbec, jak to víš? Nikomu jsem o tom neříkal."

Trhnu rameny ve výmluvném gestu. Ily totiž vynadala mě, že je můj kámoš totální kretén. A pak mi to vyklopila.

„Holky prostě vždycky moc mluví," zakroutí hlavou. „A co ty?"

„Co já?" zarazím se.

„Proč jsi Andrému neřekl, že jste s Urielem přátelé?" vyzvídá.

„Nejsme přátelé," namítnu. „Jen si rozumíme a moc dobře víš, proč jsem mu to neřekl."

Karel zakoulí očima a založí si ruce na hrudi. „Souhlasím s ním."

„To je mi jasné," odfrknu.

„Myslím tím Uriela," namítne a zahledí se mi do očí. „Nezlob se Theo, ale mám pocit, že tě neznám. André se k tobě chová jako hovado od chvíle, co jste spolu, možná i dřív. Nejhorší na tom je, že to všem přijde naprosto normální. Včetně tebe. Nechtěl jsem nic říkat, protože jsem byl jediný, kdo to vidí. Jak se postupně měníš v kluka bez vlastního názoru. Jako nějaká podělaná ženuška," odfrkne podrážděně. „Už to nadále odmítám sledovat. Omlouvám se, ale... prostě souhlasím s Urielem. A jsem rád, že konečně nejsem jediný se sundanými brýlemi. Přeber si to, jak chceš," dodá a odkráčí do třídy. Ani nemám šanci něco namítnout. Nebo se obhájit. Nebo říct pravdu.

A Karel je od teď na druhé straně. Doslova. V hodině se usadí vedle Toma, na místo Uriela a u oběda se nám vyhne obloukem. Když ho Alois zastaví, aby se zeptal, co mu přelítlo přes nos, Karel nás se smutkem v očích sjede na tři doby.

Rose se Sofií vynadá do sobeckých krav, které se umějí starat jen o sebe. Andrému s Lojzou vynadá do patolízalů a zahleděných snobů se stříbrnou lžičkou v prdeli a mě do blbečků bez názoru. O takové přátele zkrátka nestojí. Na to je život příliš krátký. Nechce mít nic společného s lidmi, za které se stydí.

Jen tupě zírám do jídla, zatímco se Lojza zvedne ze židle, aby Karlovi ublížil, ale problém je v tom, že má pravdu. A já skutečně jsem blbec, co ze strachu, že mu ublíží, drží hubu a neprojevuje se. Říkal mi to. Říkal mi to mnohokrát a mnohokrát mě i pobízel. Povzbuzoval.

Jenže to nechápe.

Nemá ani tušení, jak moc rád bych následoval jeho příkladu a šel si sednout za ním a Tomášem. Když už v partě nemám Karla, nevím, jak dlouho to mezi nimi zvládnu. A to mě ještě čeká jeden z mých nejhorších večerů.

Ale stane se zázrak.

Velký, úžasný a naprosto perfektně naplánovaný zázrak.

Uprostřed hodiny, při odpoledním vyučování, k nám do třídy vpadne Ilona v doprovodu Urielovy ochranky.

„Omlouvám se, že ruším, ale urgentně potřebuju Theodora," poví učitelce a všechny páry očí se otočí mým směrem. „Jde o rodinou záležitost. Můj otec už mluvil s ředitelkou."

„Ovšem," vydechne rezignovaně učitelka a hlavou mi pokyne, že mě propouští.

„Doprovodím je," ozve se André, zatímco si balím věci.

„Nezlob se, André, ale tohle se tě netýká," uzemní ho Ily. „Do záležitostí mé rodiny, ti nic není."

Třídou to zašumí, zatímco s batohem na zádech následuji Ily ven z učebny. Hodím po Andrém ještě omluvný pohled, protože i když ho urazila Ily, později se to obrátí proti mně. Budu si s ní o tom muset promluvit.

„Co se děje?" syknu tiše, když ji chytím za ruku a ona rychlým krokem míří k východu společně i s ochrankou.

„Uriel," odpoví jednoduše, že i já nasadím tempo. „Táta mi volal, že se složil. Zabarikádoval se v pokoji a odmítá vyjít ven. Mají o něj strach. Myslí si, že my dva bychom ho mohli uklidnit."

„Kurva," vydechnu, když doběhneme k autu. „Co se stalo? Uriel není člověk, co by trucoval. Nebo..."

„Ne, to vážně není," potáhne Ily nosem. „Dneska jel s tátou navštívit svou mámu, Theo," prozradí mi. „Dle okolností to nejspíš nedopadlo dobře."

„Sakra," zavrčím a promnu si spánky. „Zdeňku, šlápněte na to prosím."

★★★

Je to celá věčnost, než se dostaneme až k jejich domu, ale jen co se objevíme na příjezdové cestě, vystoupím z auta dřív, než úplně zastaví.

S Ily běžíme jako o život k domu, kde na nás čeká Jonáš, a dokonce i naši.

„Co se stalo?" vyhrkne Ily, jen co tátu obejme. Ten s hlubokým výdechem zakroutí hlavou.

„Dostali jsme Uršulu na léčení," poví nám, zatímco si máma otírá slzy z tváří. „Ale to, co Urielovi řekla už nejspíš nikdy nezapomene," vydechne nakonec.

Batoh i kabát odhodím na podlahu a rozběhnu se po schodech k Urielově pokoji.

„Uri?" zaklepu na jeho dveře a zatáhnu za kliku. Zamčené nejsou, ale něco je drží na místě, takže se nedostanu dovnitř. Ily odběhne k sobě do pokoje, aby vyzkoušela koupelnu. „Uri, to jsem já, Theo. Otevři mi, prosím."

Nic. Ticho, jako v hrobě. Ily se mezitím vrátí s nepořízenou a naši s Jonášem stojí na konci chodby.

„Uri? Otevři mi prosím," zvolám trochu hlasitěji a Ily mě starostlivě pozoruje.

Vytáhnu telefon z kapsy a vytočím Urielovo číslo. Nejspíš má vypnuté zvuky, protože z pokoje neslyším vyzvánění, ale trpělivě čekám, jestli mi to zvedne, i když vnitřně panikařím, jaký o něj mám strach.

„Uri?" vyhrknu nadějně, že mi to skutečně zvedl. „Já... jsem před tvým pokojem. Otevřeš mi?"

Trochu mě vyděsí, když ve sluchátku zaslechnu potáhnutí. Uriel brečí. On... on nikdy nebrečí.

„Uri? Jsi tam? Prosím jen... jen mě pusť dovnitř," vydechnu a opřu se čelem o jeho dveře do pokoje. „Pamatuješ, co jsi mi říkal, tehdy u Rose? Nemusíš o tom mluvit, jen chci vědět, že jsi v pořádku. Něco takového to bylo ne? Uri?"

Alespoň trochu teď rozumím, té bezmoci. Když jsem za ním tehdy přišel do kavárny, nezbylo mu nic jiného než mě jen držet. Objímat. Protože ani já jsem netušil, co mám dělat. Stejně jako teď.

„Uri?" zkusím to znovu a nepříjemně mi poskočí hlas zoufalstvím.

„Odemkl jsem v koupelně," zachroptí ve sluchátku. „Nechce se mi odsouvat tu skříň."

Rozběhnu se do Ilonina pokoje a rozrazím dveře do koupelny až do Urielova pokoje.

Skoro se mi rozletí srdce na milion kousků, když ho vidím sedět uprostřed postele s červenými tvářemi a skleněnými oči od slz.

Položí hovor a nechá telefon spadnout na postel. Vylezu si k němu a přitáhnu si ho do objetí. Skutečně nemám moc možností, co bych mohl dělat a tohle se zdá, jako nejlepší.

Silně mě obejme kolem pasu a tiše vzlyká do mého svetru. Opřu se zády o pelest postele, zatímco ho vískám ve vlasech.

V pokoji se objeví i Ily. Jen co uvidí Uriela, samotná se rozbrečí, ale lehne se vele mě a Uriho obejme.

Taky už vím, proč Uriel nikdy nebrečí. Já byl vždycky ten ufňukanec, co běžel za mámou s odřeným kolenem na rozdíl od Uriela. Tím, že on nebrečel, mi tak předával svou sílu, až jsem měl pocit, že to zvládnu. Překonám to.

To samé teď musím udělat já pro něj. Nebrečet a předat mu tu část, díky které se postaví na nohy. Vím, že už to nikdy nebude lepší, ale neexistuje nic, co bychom my dva nepřekonali.

My tři.

Uriel usne a Ily zvedne hlavu z mého ramena, aby něco řekla, ale přiložím si prst na ústa. Nechci Uriela vzbudit. Třeba mu spánek trochu pomůže.

Z nudy zapnu televizi bez zvuku a pokračuju ve sledování epizod RUN. Anglické titulky mi stačí i když mi chybí jejich hlasy.

Postupně nás sem chodí kontrolovat skrz koupelnu naši. I Jonáš. Ale vždycky jen vykouknou ze dveří, mávnu na ně a oni zase odejdou.

Vidím, jak mi neustále vibruje telefon na nočním stolku se zprávami od Andrého, ale ignoruji ho. Vím, že si to později vyžeru. Budu se mu omlouvat a slibovat, že se to nikdy nestane, ale momentálně mi může políbit prdel. Nezajímá mě, jestli je naštvaný nebo nadržený. I kdyby kvůli tomu teď zveřejnil všechny ty fotky, je mi to někde. Hlavně, aby bylo mému Urimu líp.

K večeru se Uri zavrtí a konečně se probere. Už mi úplně dřevění celé tělo, bez jediného pohybu několik hodin.

„Ahoj," zahuhlá ochraptěle a Ily mu prohrábne vlasy. „Omluvám se. Nechtěl jsem, aby mě to tak sebralo."

„Chceš o tom mluvit?" osloví ho Ily.

„A o čem?" odfrkne Uriel s hlavou pořád položenou na mé hrudi. „Jaký jsem nejhorší syn? Že by byl táta ze mě zklamaný? O tomhle se mluvit nedá."

„Můžeš nám říct, jak se cítíš," navrhnu. „Pokud chceš."

Uriel mě pevněji obejme a Ily chytí za ruku. „Na hovno," zašeptá. „Jako by mě každým tím slovem bodla nůž do hrudi. Takhle na hovno mi je."

„Moc mě to mrzí, Uri," vydechne Ily smutně. „Neumíš si představit, jak moc ráda bych si s tebou vyměnila místo."

„O nic nejde," trhne rameny. „Věděl jsem, že to tak dopadne."

„Nás dva budeš mít vždycky po boku," řekne mu Ily. „Slibuju."

„Neslibuj něco, co nemůžeš splnit," opáčí Uriel.

„Já to klidně slíbím taky," namítnu a Uri ke mně zvedne své krásné oči. „Jsme přece rodina. A rodina se neopouští."

„Neřekla bych to lépe," uculí se Ily a setře slzy z koutku očí.

„Já... nevím, jestli je teď správná doba, ale něco jsem nám koupil," usměju se nervózně a poprosím Ily, aby mi podala tašku do školy, kterou mi donesla máma. „Objednal jsem to minulý týden," vydechnu, zatímco se s Urielem zvedneme do sedu. „Ty jsi nám dal ty náramky, když jsme byli děti a..."

„Už jsem nám objednal nové," zakření se a odkašle. „Ehm... kožené. Vkusnější na někoho v našem postavení."

„Nepřerušuj ho," plácne Ily Uriho po ruce. „Co jsi nám koupil ty?" tleskne radostně směrem ke mně.

Trochu sebou zavrtím, než vytáhnu z batohu tři malé krabičky. Pro každého jednu. Na každou z nich jsem napsal naše jména, abych to náhodou nepopletl.

„Není to nic extra jen..." rychle jim to podám, aby si nevšimli, že jsem z toho nesvůj. Vlastně jsem ještě nikdy nikomu nedal dárek jen tak, protože mi na něm záleží.

Všem jsem nám koupil prsteny. Obyčejné, hladké prsteny. Ten od Ily má na sobě pár kamínků po obvodu. Urielův je z černého zlata a můj a Ilonin z bílého. Taky jsem na vnitřní stranu nechal vyrýt naše iniciály.

„TUI?" uchechtne se Uriel, když si toho všimne jako první.

„Od nejstaršího po nejmladší," pokrčím rameny. „Ale pokud se vám nelíbí, můžeme..."

„Ne!" vykřiknou společně až sebou trhnu.

„Je to perfektní," uklidní mě Ily. „Navíc máš skvělý vkus, ne jako tady ten," ukáže na Uriela. „Celkem se těch náramků děsím."

„Tak proč pořád nosíš tuhle příšernost?" pozvedne Uri její ruku s pleteným náramkem.

„Je mi líto ho rozstřihnout," vyplázne jazyk.

„Ten kožený budeš moct sundat," odvětí Uri. „Klidně ho rozstřihni."

Oba si prsteny nasadí, jen jsem správně neodhadl Iloninu velikost. Přišlo mi, že má moc malé prsty. Původně jsem je všechny objednal na ukazováček, ale musí ho mít na prostředníčku. Nám s Urim padne dokonale.

„Nejlepší dárek na světě," zvolá nadšeně Ily a obejme mě kolem krku, až mě povalí na postel. „A já nám koupím řetízky. S našimi jmény. Nebo jen iniciály. Naše jméno jsou jetá," zaraduje se. „Skočím nám do kuchyně pro něco k jídlu. Máte hlad? Donesu to a... Uri? Myslíš, že bys mohl odtáhnout tu skříň ode dveří? Děkuji," povyskočí na místě a běží pryč skrz koupelnu.

Jen, co zmizí, tak na mě skočí tentokrát Uriel a zaboří mi obličej do krku.

„Moc ti děkuji," vydechne tiše. „Nechápu, jak jsem to bez tebe mohl zvládat sám. Vlastně bez vás."

„To já nechápu, jak jsem bez vás mohl před tím žít," vydechnu u jeho ucha. „Bez tebe. Snad je ti jasné, že mě se nikdy nezbavíš. Já ti to totiž nedovolím."

„Skutečně?" nadzvedne se na loktech a s tím jeho krásným úsměvem mě pozoruje. „A co ještě? Zakážeš mi koukat po klucích? Po holkách?"

„To beztak ani neděláš," vysměju se mu. „Tebe totiž zajímám jen já," pohladím ho konečky prstů po tváři.

„To máš naprostou pravdu," skloní se a políbí mě. Doslova si mě přivlastní, až zapomenu na okolní svět. I na ten debilní vibrující telefon. „Přespíš tady?"