Hned po hodině dějepisu se rozejdu do kabinetu učitelky Malpasové. Mohlo mi být jasné, že si mě odchytí během vyučování, když po škole nemám čas.

„Posaď se, Urieli," pokyne, takže mi nic jiného nezbude. Trochu víc se zabořím do židle naproti jejímu stolu a čekám, co z ní vypadne.

Nechápu, co jsem provedl. O mém chování jsme už diskutovali tolikrát, že je to naprosto zbytečné. Jako by hučela do dubu. Prostě se nezměním.

„Proč jsi nepřišel minulý týden po škole?" vychutná si mě namísto, aby mi řekla, co má na srdci.

„Ne, že bych nechtěl přijít, jen jsem neměl čas," odpovím neurčitě.

„Máš nějaké mimoškolní aktivity?" zajímá se dál.

„Počítá se práce?" pozvednu obočí a konečně jí trochu sklapne, když si uvědomí, že skutečně nejsem jako ostatní studenti na této škole. Já nemám rodiče, kteří vlastní polovinu města a lidi, jako je ona, si můžou koupit.

„Takže pracuješ?" trochu se pousměje, protože tohle je přece přátelský pokec.

„Neřekl jsem to?" povzdechnu si.

„Kde pracuješ?" ptá se dál a mám co dělat, abych nepraštil hlavou o stůl.

„Není to jedno?"

„Ne, pokud to můžeme přidat do tvého profilu na přihlášku na vysokou."

„Pochybuju, že by nějakého děkana zajímalo, že jsem barista v kavárně," odfrknu a založím si ruce na hrudi. „Nechcete jít k věci? Za chvíli mi začíná hodina."

„Nemusíš spěchat," uzemní mě. „Profesora Fenekla jsem už informovala, že nejspíš dorazíš později."

„Fajn," nervózně se poškrábu na zátylku pod kšiltem.

„Chci s tebou probrat tvou vysokou," řekne konečně účel této schůzky a já se na ni zaraženě podívám. „Pořád platí všechny tyto školy, které jsi sepsal na konci prvního ročníku?" přes stůl mi podá papír a já si zhluboka povzdechnu. Těch vysokých škol jsem napsal skutečně hodně. A žádná není v mé rodné zemi.

„Záleží na tom, která vyhoví mé žádosti o stipendium," trhnu rameny.

„Máš velmi málo mimoškolních aktivit, Urieli," promluví trochu přísně. „Na žádnou z těchto škol se nedostaneš, pokud se trochu nezapojíš do společnosti. Charita, výpomoc ve škole, debatní kroužek, studentská rada..."

„Účastnil jsem se sportovních klání," namítnu.

„Jen v prvním ročníku," znovu mě uzemní, až se frustrovaně svezu po židli a odvrátím tvář. Jak to mám skloubit dohromady, když pomalu ani netuším, jestli příští měsíc nebudeme bydlet pod mostem?

„Nemám na to čas," opáčím znovu.

„Jaké jsou tvé směny v práci?"

„Proč?" vypálím, ale podívá se na mě skrz obroučky brýlí tak drsně, že raději polknu, co dalšího jsem chtěl říct. Přece jen... chce mi pomoct. „Od pondělí do pátku, od pěti do desíti do večera. O víkendu deseti hodinové směny od sedmi od rána."

To, jak se její drsný výraz najednou změní v překvapený by se měl zaznamenat na kameru.

„Musím vyjádřit svůj obdiv, že si i s tímto dokážeš udržet průměr," přikývne uznale. „Ale dost to komplikuje situaci. Je nějaká možnost, že by ses mohl, dejme tomu, dvakrát do týdne uvolnit z práce? Jen teoreticky."

„Možná," řeknu rozverně, ale už vím, že je to na hovno. Dva dny v týdnu, osm dní v měsíci, to jsem tak o tři tisíce chudší na výplatě. Přibližně.

„Byla bych moc ráda, kdyby ses zapojil do jedné z těchto aktivit," přisune mi další papír se seznamem kroužků a sepne ruce před sebe. „Například atletický tým. Mohl by ses hlásit o sportovní stipendium. Pokud to v tobě pořád je, ovšem."

„O stipendium pro atlety se hlásí víc než milion lidí," zakoulím očima. Už vedle sebe vidím dvoumetrového běžce, který dokáže stovku uběhnout pod pět vteřin a pak já. Metr sedmdesát vysoký blbec, který je jim pro smích.

„I kdyby to nebyl tento druh stipendia, alespoň to budeš mít v záznamech," rozevře prsty a položí je přesně na zmiňované záznamy neboli mou složku. „Tak co myslíš? Šlo by to?"

Povzdechnu si. „Popřemýšlím o tom," odpovím neurčitě, ale už teď vím, že ne.

„Dobře," přikývne, sama se sebou spokojená. „To byla první věc," rozmluví se dál a já se kousnu do jazyka, protože mám chuť křičet vzteky. „Náš pedagogický sbor by velice ocenil, kdybys doučoval své spolužáky," vypálí na mě tu bombu.

„Cože?"

„Průměr naší školy upadá," pronese zklamaně. „Napadlo nás, podpořit tak několik našich studentů, kteří by to zvládli a vypracovat jim doporučený dopis na vysokou za jejich pomoc. Nejsi jediný student, který by měl na starosti doučování."

Několikrát zavřu a otevřu pusu jako ryba na suchu, než se trochu seberu. Copak mě neslyšela? Já kurva nemám čas!

„A... k-kdy?" zadrhnu.

„Pondělí a čtvrtek ráno před začátkem vyučování. Budeš mít na starosti matematiku a španělštinu."

Povzdechnu si a promnu obličej. „Španělština není v mém rozvrhu," opáčím, ale je mi naprosto jasné, čím mě uzemní. Znovu.

„Ale polovinu svého života jsi tam žil." To jsem přesně čekal. „Neměl by to pro tebe být takový problém. Navíc, jsi jediný na škole, kdo tento jazyk plnohodnotně ovládá, že by byl schopný ho prodat dál. Ty a profesorka Novotná. Mám pro tebe učebnice, aby ses mohl připravit. Začínáš příští týden."

Natáhnu se pro ně a ušklíbnu se. Ti studenti na obálce španělské učebnice se mi doslova vysmívají.

„Jak dlouho to budu dělat?" povzdechnu si. Popravdě, tohle je to menší zlo. Tady alespoň nemusím rušit směnu v práci. Navíc má Malpasová pravdu. Potřebuju plusové body do přihlášky na vysokou. Doučování spolužáků je na to nejlepší.

„Dokud bude potřeba," odpoví. Takže dokud si všichni nezlepší průměr. Fakt paráda.

Ale co udělám? Přikývnu. Nic jiného mi nezbývá. Taky je to skvělá příležitost, i když to bude opruz. „Je to všechno?" zeptám se přidušeně.

Přikývne a konečně mě propustí ze svých spárů. Pochopitelně už několik minut běží hodina, takže do třídy vpadnu uprostřed výkladu. Učitel mi jen pokyne hlavou a já se usadím na své místo vedle Toma.

„Všechno v pohodě?" houkne tiše.

„Ale jo," odmávnu ho a pokusím se pochytit látku, kterou zrovna Fenekl rozebírá.

Ohledně toho doučování se necítím moc komfortně. Nelíbí se mi, že budu muset doučovat, lomeno vyučovat, své spolužáky. Kdo ví, co všechno bude zapotřebí. Snad tam nebude nikdo z oblíbenců.

Na hodinu tělocviku se mi vůbec nechce. Nikdy jsem s ním neměl problém, jenže mám strach, že se mnou bude chtít tělocvikář Hrobař mluvit o těch závodech. Malpasová se ohledně toho tvářila lehce zaujatě. Měl jsem být chytřejší a v prváku na sebe v tomto směru neupozorňovat.

Do šatny dorazím jako poslední. Nikdo tady už není, tak na sebe v rychlosti hodím volné černé triko a šortky. Jsem jen malinko předpojatý. Nemám rád, když mě ostatní očumují a takového Tomáše by nejspíš zajímalo mé tetování křídel na hrudi. Nechce se mi vysvětlovat, že jeden můj známý si udělal licenci tatéra a potřeboval pokusného králíka.

Tetovaní jsem vždycky chtěl a mít ho zadarmo? Kdo by odmítl?

Vejdu do tělocvičny a trenér se na mě vyčítavě podívá. Zase. Mé pozdní příchody na tělocvik jsou vyhlášené.

„Fajn, jste tady všichni," tleskne Hrobař, když postáváme v řadě vedle sebe. To jméno k němu dokonale sedí. Všechny nás při hodině těláku přivede do hrobu. „Dneska si dáme atletický den. Hrazda, skok do výšky..."

Mezi spolužáky to zašumí, až na pár jedinců, kteří jsou součástí atletického týmu.

„Pět koleček kolem tělocvičny," zavelí trenér. „A ještě nějaké hloupé připomínky a bude jich deset."

Všichni se dáme do pomalého poklusu na rozehřátí. Začneme hrazdou. Než na mě přijde řada vyslechnu si několik stížností od Toma, protože on není zrovna typ, který by se dokázal přitáhnout. A skutečně. Zvládne to maximálně dvakrát, než seskočí a zamračí se na Hrobaře. Tom zkrátka sportům neholduje.

Směju se mu jen tiše, pod nosem, ale když kolem mě projde, povzbudivě ho poplácám po rameni. Já se jedním skokem zachytím hrazdy a přitahuju se třicet sekund, jak je stanovená doba. Normálně zvládám tak pět minut v klidném tempu. Tady nám známkuje počet přítahů za půl minuty.

Další na pořadí je skok do výšky. A taky je to jen další otrava. Jediné, co celou dobu děláme je, že čekáme v řadě, dokud neskočí někdo jiný.

Trenér je zprvu mírný a na rozehřátí tam nechá metr dvacet. S tímto nemá nikdo problém.

O deset centimetrů výš vypadne polovina holek, včetně několika kluků. Hlouček oblíbenců je jako vždy perfektní a udržují si svůj standard dokonalosti.

Několik spolužáků na mou adresu pronese, že je ta výška větší než já, což není pravda, ale stejně je mi jasné, že to neskočím. Už u metru čtyřicet pět se ta tyč držela na místě jen silou vůle. Při skoku jsem o ni zavadil zadkem a pak i nohou.

„Jsi dobrý," překvapivě se přede mnou zjeví Rose. Stojí s rukama za zády a podivně sebou kroutí do stran.

Nakrčím obočí, protože nerozumím jejímu počínání. Proč za mnou přišla? Její kamarádíčci stojí jen pár metrů ode mě. Neměla by se spíš věnovat jim?

„Jsi v nějakém atletickém svazu, nebo tak?" pokračuje dál v jednostranné konverzaci. Vlastně mi položila otázku. Jen jsem nejspíš v šoku, že na mě vůbec mluví, abych dokázal nějak reagovat.

Díky světe, jsem na řadě ve skoku, takže se jen beze slova otočím na patě zády k ní. Zaujmu místo a rozběhnu se.

Dopadne to přesně tak, jak jsem myslel. Tyč sice přeskočím, ale vezmu ji sebou na žíněnku. Sundám ji ne zadkem, ale zády. Metr padesát je na mě moc vysoko.

Jenže i tak je trenér ze mě nadšený a lanaří mě do atletického týmu, jejichž kapitán je André, jak jsem pochopil.

Pravděpodobně ode mě očekává nějaké nadšení pro věc, ale dokážu se tvářit stejně znuděně, jako při celé hodině tělocviku. Stipendium sice potřebuju, ale zkrátka si nemůžu dovolit přijít o jakýkoliv příjem.

Takže mu taktně oznámím, že o tom popřemýšlím a doufám, že se mu to vykouří z hlavy.