V kavárně chodím od stolu ke stolu a při každé možné příležitosti se pokouším dovolat mámě.

Už je to týden, co jsem ji neviděl. Nemám nejmenší tušení, jestli je v pořádku nebo ne. Taky hodně často váhám, jestli vytočit Honzovo číslo, protože se bojím, že na mě bude jen řvát, a co je s mámou mi neřekne.

Ale udělám to. Strach o mámu převažuje nad strachem z Honzy.

„Haló?" ozve se ospale ze sluchátka.

„Čau, to jsem já," řeknu nevrle. „Je tam..."

„Ty spratku, kde se flákáš? Koukej mazat domů! Víš, jaký má máma o tebe strach?"

Zakoulím očima. To přesně jsem čekal. Připomínat mu, že to on mě vyhodil z bytu a že mi máma nebere telefon je naprosto bezpředmětné.

„Je tam? Dáš mi ji k telefonu?"

Chvilku se nic neděje, než ve sluchátku zaslechnu mámin hlas.

„Mami?" zeptám se opatrně a v krku se mi vytvoří knedlík.

„Hvězdičko moje, kdepak tě mám?" promluví ochraptěle a zakašle.

„Mami, jsi v pořádku? Proč mi nezvedáš telefon?"

„Ty jsi mi volal? Promiň, zlatíčko, asi mi někde zapadl a copak jsi potřeboval? Kdy přijdeš domů?"

„Proto ti volám, mami," vydechnu a vyčerpaně si promnu obličej. „Já... mami? Já už se domů nevrátím."

„Aha," řekne smutně. „Tomu rozumím, hvězdičko."

„Vážně?"

„Samozřejmě. Urieli, ty mě nepotřebuješ. Ty se o sebe umíš postarat. To já vždycky potřebovala tebe."

„Mrzí mě to mami," zašeptám a opřu se zády o skříňku ve skladě.

„Nemusí. Máš na to právo," zaslechnu, jak potáhne nosem. „Přijdeš mě někdy navštívit?"

„Jednou ano," přikývnu, i když vím, že mě nevidí. „Až ten den přijde, budeš mě nenávidět."

„V tom případě dělej tak, abychom na sebe už nikdy nenarazili," řekne na rovinu. „Nechci nenávidět svého jediného syna."

„To ti slíbit nemůžu."

„Ta naše upřímnost co?" zasměje se do sluchátka. „Moc daleko jsme se s ní nedostali."

„Říkala jsi mi, že přesně proto, se do tebe táta zamiloval."

„A podívej, kam to dostalo jeho," potáhne nosem.

Zakloním frustrovaně hlavou. Nemá cenu opakovat, že to byla autonehoda a jediný, kdo za to může je opilý řidič.

„Mám tě moc rád, mami."

„Já tebe taky, hvězdičko. Dávej na sebe pozor..."

„Kdy se vrátíš domů?!" zazní ze sluchátka naštvaný hlas Honzy, ale vytípnu hovor dřív, než mi stihne položit další otázku. Pro jistotu si zablokuju jeho číslo.

Vrátím se zpátky do kavárny a kývnu na Juliána, že jsem k dispozici. Poklidím pár stolů a otočím se u svých chův, kteří celý den sedí u stolu v rohu.

„Dáte si ještě něco?" zeptám se jich mile. Oni bohužel nemůžou za to, že na mě musí dohlížet.

„Kávy mám pro dnešek plné zuby," zasměje se Míša. „Ale děkuji."

„Můžu vám udělat čaj, nebo milkshake. Jde to přece z Jonášovy kapsy, můžete se pokusit ho zruinovat," trhnu rameny.

„Čokoládový milkshake?" zajiskří Míši oči.

„Jasně," přikývnu a otočím se na Zdeňka. Na rozdíl od Michaely je to postarší pán, který vypadá, jako by sloužil v armádních jednotkách.

„Vodu prosím," usměje se.

Odběhnu jim to připravit a Julián zase nesouhlasně kroutí hlavou. Tak trochu jsem mu neřekl, že tady sedí kvůli mně.

„Jsou tady už od rána," zahučí mi do ucha, když chystám milkshake.

„Jsem si toho vědom," přikývnu. „Jsou to zákazníci. Objednávají si nápoje a určitě je i zaplatí. Kde je problém?"

„Tobě to nepřijde divné?" zahudruje tiše. „Vypadají, jako tajní agenti z Mission Impossible."

„Tak se jich běž zeptat, jestli neznají Toma Cruise," zakřením se. „Třeba jo a ty budeš mít štěstí s ním pokecat."

„Vtipné," zakoulí očima. Opře se zadkem o bar a založí si ruce na hrudi. „Vypadají, jako bodyguardi. Třeba je v hotelu naproti někdo slavný?"

„Třeba Tom Cruise?"

„Vole," praští mě utěrkou přes rameno. „Byli tady i včera odpoledne. Prostě je to divné."

„Nebo jsou okouzleni naší kávou a nechtějí odejít."

„Neseš jim vodu," pozvedne obočí.

Potřesu hlavou. Raději ho nechám samotného s jeho konspiračními teoriemi a odnesu jim to pití.

Do kavárny vejde nový zákazník a už se automaticky usmívám, abych mile pozdravil, jenže muž ve dveřích má na hlavě baseballovou čepici a přes obličej roušku.

Trochu mě to překvapí, až do chvíle, než si všimnu jeho uslzených modrých očí.

Theových očí.

Ztuhnou mi všechny svaly v těle a tác mi vypadne z rukou. Mlhavě postřehnu tříštění skleničky o zem i jak se Zdeněk s Míšou zvednou ze židlí, připraveni do akce.

Kašlu na skleničky, svou ochranku i Juliána, který na mě pokřikuje. Rozejdu se směrem k Theovi a vezmu jeho tvář do dlaní.

Chytne mě za zápěstí a z jeho očí vytečou slzy, které vsákne bavlněná rouška. Všimnu si modřin okolo jeho zápěstí a mé srdce nejspíš vynechalo několik úderů.

Silně stisknu čelisti k sobě, abych neječel nahlas vzteky.

Chytnu Thea za ruku a táhnu ho za sebou.

„Beru si pauzu," řeknu směrem k Juliánovi.

„Zase? A kdo to uklidí?"

Zatáhnu Thea do skladu pro zaměstnance a nechám Juliána nadávat. Dojdeme až dozadu k lavičkám mezi skříňkami, jenže jen co se usadí, bolestivě sykne.

Stojím nad ním a zatmí se mi před očima. Pevně stisknu ruce v pěst a napočítám alespoň do dvaceti, abych neběžel někoho zmlátit.

„Omlouvám se," vydechne ochraptěle Theo skrz roušku. „Nevěděl jsem, kam jinam jít. Rodiče... nesmí mě takhle vidět."

Kleknu si před něj na kolena a podívám se mu do očí, ve kterých je plno bolesti. Opatrně se dotknu jeho tváří a sundám mu čepici z hlavy. Zaháknu prsty za poutka roušky a na vteřinu zaváhám, dokud mi Theo nedá svolení, kývnutím hlavy.

Zalapám po dechu. Jeho obličej je z jedné strany oteklý a víc fialový, než by měl být. Dokonce má na tváři malou řeznou ranku a prokousnutý dolní ret.

„Chtěl jsem se s ním rozejít," rozmluví se. „Já... rozešel jsem se s ním, jenže on..." roztřeseně se nadechne a pak lapá po dechu.

„Nelíbilo se mu to," dokončím za něj.

„Nedovolil mi to," vzlykne a padne mi do náruče. „Urieli, on mi nedovolí ho opustit. On... pořád jen tvrdil, jak mě miluje a že když nebudu s ním nemůže mě chránit já... proč já?"

Dlaní mu setřu slzy z tváří a nechám ho popadnout dech. Theo se rozbrečí přímo hystericky a já mám strach, jakkoliv reagovat. Mohla by to být špatná reakce.

Takže si jen sednu vedle něj a obejmu ho kolem ramen, aby mi mohl brečet do hrudi. Vzteky se celý třesu a sám mám co dělat, abych nebrečel spolu s ním. Mám chuť tomu zmrdovi ublížit stejně, jako on ublížil Theovi.

„Nemůže tě takhle ovládat," pronesu naštvaně. I když se snažím, stejně se neovládnu a ten vztek vychází ven. „Na to nemá právo."

„U-Urieli on... on..." vzlykne a nemůže popadnout dech. „Vydírá mě," šeptne nakonec tiše, než ho znovu popadne hysterie.

Pevně ho obejmu a nechám, aby to ze sebe dostal. Chápu sice, proč přišel zrovna za mnou, ale právě teď bych byl mnohem raději, kdy ho v takovém stavu našli jeho rodiče. Ti by s Andrém zametli podlahu, kdežto já? Já ho můžu jen utěšit. Držet a nepouštět.

Když se trochu uklidní, svezu se zpátky na kolena před něj a podívám se mu do očí.

„Anděli? Řekni mi, co na tebe má?" zeptám se opatrně.

„F-fotky a... v-video jak..." vzlykne a sklopí hlavu. „J-jak spolu spíme. N-nevěděl jsem, že je pořídil. Měl jsem... já měl zavázané oči. Nikdy bych mu to nedovolil." Přikývnu, že rozumím. Tohle snad ani nemůže být horší. „O-on má takový... kink. Já... nenáviděl jsem to, ale donutil mě. Nechtěl jsem si to oblečení brát na sebe a... Bože! Pokud se to někdy dostane ven... tátu klepne a tisk... novináři... já nevím co mám dělat."

Je to ještě horší.

Právě teď se mi v hlavě formuluje spoustu představ ohledně oblečků, které lidi rádi používají při sexu a... není to ani trochu hezká představa. Nemá to lidi ponižovat.

Vyruší nás zaklepání na dveře a Theo se naprosto vyděsí. Vystřelí do stoje a zděšeně kouká na dveře.

„Pane Urieli? Je všechno v pořádku?" ozve se zpoza dveří Zdeňkův hlas.

„K-kdo je to?" zeptá se zmateně Theo.

„Všechno je v pohodě," zakřičím nazpět. „Přistavte auto. Odjíždíme."

Pohladím Thea po paži a podám mu zpátky čepici a roušku.

„Raději si to vezmi. Pro jistotu."

Nechám Thea samotného a houknu na Juliána, že mám rodinnou krizi, jestli to tady zvládne sám.

„Za pět minut zavíráme, takže co myslíš?"

Zakoulím očima. Ze skříňky si vytáhnu věci, nabídnu Theovi ruku a společně vyjdeme ze skladu.

„Auto už čeká venku, pane Urieli," oznámí mi Míša a Juliánovi málem vypadnou oči z důlků.

„Uri?" stiskne mě Theo pevněji. „Kdo to je?"

„Moje chůva," povzdechnu si. „Říkal jsem ti, že mě Jonáš nechává hlídat."

„Ty máš svoji ochranku?" vyjekne překvapeně Julián. „A ještě sis ze mě dělal prdel, že hlídají Toma Cruise."

„Zítra nejspíš nezvládnu přijít," řeknu mu místo toho a čekám, dokud nepřikývne, že mě bere na vědomí.

Vytáhnu Thea z kavárny a nechám ho nastoupit první do velkého sportovního SUV.

„Pana Thea odvezeme prvního?" zeptá se mě Zdeněk za volantem.

„Jeďte do nemocnice," poručím mu a vytáhnu telefon z kapsy.

„Urieli, ne," chytne mě Theo za paži. „Do nemocnice nemůžu."

„To je fakt," přitakám. „Do nemocnice doslova musíš."

„Urieli, ale to přece..." zkusí mi odporovat, a i když to nejspíš nenávidí, o tomhle s ním diskutovat nehodlám.

„Theo," zastavím ho v dalších slovech. „Přišel jsi za mnou. Přišel jsi za mnou, abych ti pomohl, a to já udělám. Vždycky ti budu na blízku. Ale jsi raněný. A já nejsem doktor. Takže jedeme do nemocnice."

Theo na mě chvíli kouká zmateně a smutně zároveň. Nevím, co ode mě čekal, ale já se nedokážu postarat o jeho modřiny nebo o... to druhé.

Nakonec zakroutí hlavou a sveze se na opěradlo sedačky.

Nakloním se mezi přední sedadla. „Která nemocnice je nejblíž?"

„Vinohradská," prozradí mi Míša. „Budeme tam za půl hodi-"

„Fajn. Teď mám provozní dotaz. Jak často donášíte Jonášovi, kde jsem?" Nejistě se na sebe podívají. „Teď skutečně nebudeme předstírat, že to nemáte v popisu práce, ano?" pobídnu je. „Jak často?"

„Při každé změně plánu," odpoví Zdeněk.

„Skvělé. Což se děje zrovna teď," povzdechnu si. „Uděláme dohodu, co vy na to? Napíšete Jonášovi, že se vyskytl problém v kavárně a já se musím zdržet. Potom, třeba za hodinu, mu dáte vědět, že mi napsal Theo, protože jeho přítel musel naléhavě odejít a jestli nechceme uspořádat přespávačku. Protože já mám domácí vězení, bude to u nás, takže ho jedeme vyzvednout. A pak mu napíšete, že jsme dorazili domů. Bez jakéhokoliv detailu, kde jsme ve skutečnosti anebo proč tam jedeme."

„Pokud bude pan Bohm doma dřív než my, zjistí to," varuje mě Zdeněk.

„Nemyslím si, ale pro jistotu jsem si pořídil špeha, který mě bude informovat," zatřesu telefonem v ruce. Už jsem psal Ily, aby mě kryla. „Když to pro mě a pro Thea uděláte, tak vám slíbím, že nikdy neuteču. Jistě. Je pravda, že byste mě našli celkem snadno, obzvlášť, když nemám kam utéct, ale jde o princip. Ochranka, která nedokázala zmáknout puberťáka. Měli byste to mít v životopise červeně zvýrazněno."

„A kde berete tu jistotu, že vás nedokážeme uhlídat?" zeptá se Míša s mírným úsměvem.

„A kde berete tu jistotu, že mě dokážete uhlídat?" pozvednu obočí. Jen ať mě vyzkouší. „Když nikomu neřeknete, že jedeme do nemocnice a proč, ani se o to nepokusím. A uspěl bych," trhnu rameny.

Všimnu si, jak Zdeněk nesouhlasně kroutí hlavou a Míša na mě mhouří oči.

„Dohodnuto," promluví Zdeněk. „Ale vy byste to měl zavolat rodičům pana Thea," neodpustí si.

„Theo je dospělý. Pokud to bude chtít říct rodičům, udělá to," odseknu a svalím se zpátky na zadní sedadlo.

Chytnu Thea za ruku a propletu si s ním prsty. Kouká se ven z okýnka. Ani se na mě nepodívá, ale zároveň mě ani neodstrčí. Je mi jasné, že se mu můj nápad nelíbí, jenže v tomhle mu neustoupím. Ne, když mám strach. Stisk mi opětuje, ale pořád mě odmítá vzít na vědomí.

Budu muset vymyslet, co dál. Pokud ho má ten hajzl v hrsti, jak říkal Theo, musím přijít na způsob, jak ho z toho dostat.

Jako první, zjistit, kolik fotek má a kde je má uložené. Jenže netuším, jak to udělám.

Dojedeme do nemocnice a Zdeněk zastaví co nejblíž pohotovosti. Vystoupíme z auta a já chytnu Thea kolem pasu. Zatím jsem jediný, kdo si všiml, jak špatně se mu chodí a v rámci zachování jeho důstojnosti chci, aby to tak zůstalo. Alespoň před těmi dvěma. Pořád pracují pro Jonáše, ne pro mě. Nevěřím, že by nebyli schopni mu to při první příležitosti vyklopit.

„Máš peněženku?" houknu Theovi do ucha a on ji vytáhne z kapsy. „Počkej tady."

Rozejdu se k sestře v okýnku na příjmu a podám ji jeho kartičku pojištěnce.

„Důvod návštěvy?" zeptá se nevrle.

„Napadení," odseknu a pozvednu na ni obočí, když se na mě podívá. Nakonec mi kartičku vrátí a ukáže správným směrem do čekárny.

Znovu chytím Thea kolem pasu a dojdeme spolu až do čekárny, kde naštěstí není příliš mnoho lidí.

„Chceš si sednout?" zeptám se tiše, ale zakroutí hlavou a opře se o zeď vedle nástěnky s informacemi, jak se chovat v čekárně nebo jen letáky na různé druhy léčiv proti onemocnění jater, ledvin, dny...

Než si Thea zavolají do ordinace, uběhne přesně třináct minut. Třináct minut, kdy postáváme vedle sebe bez jediného slova. I tak je to celkem rychlé. Na nemocnici.

Dojdu s ním až ke dveřím, ale dovnitř nepůjdu.

„Uri?" osloví mě zmateně, když zůstanu stát přede dveřmi.

„Dál s tebou nepůjdu," řeknu tiše.

„Cože? Ne. Potřebuju tě," namítá, jenže kdybych vešel, neřekl by jim všechno. A já potřebuju, aby jim to řekl. Aby byl v pořádku.

„To zvládneš," pohladím ho po paži. „Na tohle mě nepotřebuješ. Jen tě o něco poprosím," polknu a sklopím hlavu. „Nech si ošetřit všechna svá zranění." Zakroutí hlavou, ale chytím ho pevně za ruku a podívám se mu do očí. „Prosím. Kvůli mně. Chci jen, abys byl v pořádku."

Znovu ho pobídne sestra v ordinaci a Theo se nervózně ohlédne. Naposledy mu stisknu ruku a jen přikývnu, než ho nechám vejít.

Hned, co se za ním zavřou dveře, už nezvládnu zachovat klidnou tvář. Složím se. Opřu se čelem o zeď vedle dveří a lapám po dechu. Nejraději bych se stočil do klubíčka a schoval pod deku před celým světem. A Thea bych tam schoval taky.

„V pořádku?" ozve se za mnou Zdeněk. Natočím hlavu směrem k němu i se slzami v očích.

„Vypadám na to?" zeptám se ironicky.

„Pojďte," poplácá mě po rameni a dovede na nejbližší volnou židli.

Opřu se lokty o kolena a hledím do země. Nechám slzy, aby se mi kutálely přes špičku nosu a loupu klouby na prstech.

Musím se trochu sebrat, protože až Theo vyjde z těch dveří, nesmí mě vidět takhle zhrouceného.

„Jste hodně podobný svému otci," promluví Zdeněk.

„Znal jste ho?" otočím se k němu a setřu slzy z obličeje.

„Čas od času jsem ho doprovázel na různé společenské akce," mírně se usměje a kývne hlavou. „Moc milý člověk. On, pan Donovan a pan Bohm. Tři velice bohatí muži, zato ohromně vstřícní a milující svou rodinu. Vaším chování v autě jste mi ho připomněl."

„Fakt?" uchechtnu se. „Měl jsem za to, že jsem otravný puberťák, co zase vytváří problémy."

„Problémy nebo ne, udělal byste cokoli pro svou rodinu. Tak jako on. Tak jako vy teď."

„To je sice hezké, ale zmůžu se leda tak na naprosté hovno," odseknu. „V mém životě se stala spousta sraček, ale nikdy jsem nebyl tak bezmocný, jako právě teď. Nikdy."

Vstanu a pustím se do přecházení tam a zpět. Několikrát si u toho křupu prsty, jak jsem nervózní a naštvaný.

Tohle tomu sráčovi neprojde. O to se postarám.