Na to, že jsem prožil úžasný a naprosto dokonalý sex se necítím vůbec dobře. Celou směnu v kavárně je mi mizerně, a dokonce se zapomenu usmívat na zákazníky.

Theo usnul, když jsem byl ve sprše. Zaspal i můj odchod. Jen jsem přes něj přehodil přikrývku, kdyby ho jeho máma přišla vzbudit, tak ať se nelekne, že je nahý.

Snažím se soustředit na práci, jenže mě při tom všem bolí na hrudi. Být Theův kamarád je jedna věc. Být do Thea zamilovaný je další věc.

Ale spát s ním nebo třeba i chodit je něco úplně jiného. Toho kluka miluju celý svůj život. Už jsem byl i smířený s tím, že spolu nikdy nebudeme. Nemám nic, co bych mu mohl nabídnout. Nemám mu co dát, tak proč bych se o něj měl vůbec snažit?

Láska není všechno. Život ano.

I Dominika si všimne, že se se mnou něco děje, proto mě přijde otravovat o mé pauze.

Sedím vzadu v kavárně u jednoho ze stolů u okna a přemýšlím, když si ke mně přisedne.

„Je všechno v pohodě?" zeptá se na rovinu. „Dneska jsi jak přejetý parním válcem."

Uchechtnu se nad tím přirovnáním. „Jo. Všechno je fajn. Jen jsem za dva dny naspal tak šest hodin. Zítra to bude lepší."

„Pokud vím, tohle je tvůj normální režim," opře se na židli a založí si paže na hrudi. „Něco tě trápí, Urieli. Pokud se ti uleví, klidně to vyklop. Známe se už nějaký ten pátek a vím toho o tobě dost."

„To by ses divila," odvrátím hlavu směrem do ulice a prsty poklepávám o desku stolu. Nikdy jsem neměl potřebu se ostatním svěřovat se svými problémy a tenhle nemůžu říct doslova nikomu, když všichni mí známí Thea znají.

Vlastně všichni, kdo si prohlíží módní časopisy Thea znají.

„Zamiloval jsem se do zadaného a slavného kluka z vyšší společnosti," trhnu rameny. „Dneska ráno jsme se spolu podruhé vyspali. Nebo po třetí? A já přemýšlím, jak moc velký jsem idiot a zamilovaný ubožák, že jsem mu dovolil, aby mě svedl. Toť vše."

„Ty seš na kluky?!" zařve na celou kavárnu, až se po ní všichni přítomní ohlédnou.

Zakroutím hlavou. Ona je skutečně neuvěřitelná.

„Mě z tebe jednoho dne trefí," povzdechnu si a promnu unavený obličej. „Jo jsem na kluky. I když vlastně ne," dodám. „Spíš je mi to jedno, jestli je to holka nebo kluk. Víc mi záleží na tom, jaká je ta osoba uvnitř. Nejspíš jsem pansexuál, ale nepotřebuju nálepku na to, abych věděl, že s tím klukem být nikdy nemůžu."

Dominika, ač pořád lehce v šoku se z toho oklepe a povzdechne si. „Takové věci by se měly řešit u piva, a ne u kávy."

„Nepiju."

„Jak jinak," zakoulí očima a pozvedne svůj hrnek s kávou. „Proč s ním být nemůžeš?"

„Jako vážně?" rozhodím rukama. „Dominiko, jak jsi sama říkala, známe se už nějaký ten pátek. Přece víš, jak na tom jsem. Ten kluk si zaslouží celý svět a já nemám ani na nové hadry," zakoulím očima. „Byl jsem smířený s tím, že ho mít nikdy nebudu, že nebudeme spolu, jenže po dnešku... bojím se, že se do mě zamiloval. A chce se mnou být."

„Páni," protáhne ironicky. „Tak to je naprostá katastrofa. Kluk, kterého miluješ s tebou chce chodit a... uf, nechápu proč, když jsi totálně zabedněný idiot."

„Jdi do háje," odseknu. „Měl jsem čekat, že to nepochopíš."

Natáhne ke mně ruku a povzbudivě mě pohladí po předloktí.

„Uri, ale já to chápu," řekne rozhodně. „Jenže to neznamená, že nejsi zabedněný idiot. Neumíš přijmout pomocnou ruku. Všechno musíš zvládnout sám a nikdo ti nesmí stát za zadkem, jinak ho do něj nakopeš. Typický chlap."

Nakloním se nad stůl a bradu si opřu do dlaně. „A ty neděláš to samé, co?" přimhouřím oči, protože ví, že mám pravdu. Její rodina se už několikrát nabízela, že jí s kavárnou pomůžou, jenže ona ne. Ona to zvládne sama.

„Fajn, jsem stejný idiot, jako ty," vyplázne na mě jazyk. „Ale mohl bys mi říct, odkud znáš Ily Bohmovou," složí ruce na stůl a významně se na mě podívá.

„Odkud víš, že ji znám?"

Mrkne jedním okem a pak zašilhá na Juliana za barem. To mi mohlo být jasné.

„Myslíš, že nezjistím, když mi do kavárny přijde miliardář se svou dcerou? Princeznou Prahy? No tak. Za koho mě máš?" zatváří se pohoršeně. „Prý přišli za tebou a skoro hodinu jste si povídali. O čempak?"

„Skončila mi pauza," usměju se přeslazeně a vstanu od stolu. „Nechci, aby mi šéfová strhla plat."

Vrátím se zpátky za bar a Juliana nezapomenu praštit přes rameno. Drbna jedna ukecaná.

★★★

Večer dorazím domů lehce zmrzlý. Vynechám dneska i posilovnu, jak moc jsem unavený a už se vidím v posteli.

Jenže moje postel se mi vzdálí jako lusknutí prstu, jen co vejdu do našeho bytu.

„Ty jeden spratku," zařve Honza na uvítanou. Popadne mě za zátylek a silou mě dotáhne až do obýváku, kde mě shodí do křesla. Ani boty jsem si nestihl zout. „Dva dny se tady neukáže a myslí si, že je naprosto v pohodě, když o sobě ani nedá vědět. Víš, jaký o tebe máma měla strach?" rozmáchne rukou a ukáže na pohovku, kde máma sedí. Mezi prsty cigaretu, nohu přes nohu, kterou poklepává ve vzduchu a hlavu odvrácenou ode mě.

„Omlouvám se," zahuhlám. „Mami promiň, já..."

„Promiň?" zařve Honza a na tváři mi přistane facka. Nečekám to. „Ty si myslíš, že omluva to spraví? Tvá máma o tebe měla strach. Taky jsi jí zapomněl donést večeři, takže byla o hladu, a to nemluvím o cigaretách. Musel jsem je ukrást z večerky, aby se úplně nezhroutila strachy a ty přijdeš jen s omluvou?" ječí po mě a na tváři mi přistane další facka.

Nechápu to. Máma by nikdy takhle nevyváděla. Nikdy se neptala, kde jsem, proč nejsem doma, s kým jsem. Bylo jí to jedno. I když je taky pravda, že jsem nikdy nespal mimo domov, jenže to neznamená, že mě Honza bude fackovat jako svého haranta!

„Přestaň mě sakra mlátit!" okřiknu ho a vstanu z křesla. „Nejsi můj otec, aby sis tohle mohl dovolovat. Osmnáct už mi bylo. Je ti kurva hovno po tom, kde jsem byl."

„Dokud bydlíš pod střechou své matky, není mi to jedno!" odsekne naštvaně.

„A kdo si myslíš, že platí nájem?" vrátím mu to. „Neviděl jsem od tebe ještě ani jednu jedinou korunu, tak si tady nevyskakuj. Já jsem ten, kdo živí tebe i ji," ukážu na mámu prstem. „Já rozhoduju, co..." nedořeknu, protože mi na obličeji přistane ne facka, ale rovnou pěst.

Neustojím to a padnu na podlahu na všechny čtyři. Máma spustí řev směrem k Honzovi, že to trochu přehání a odstrčí ho ode mě.

Klekne si na kolena a vezme mou tvář do dlaní. Zhluboka si povzdechne a zakroutí hlavou.

„Kde jsi byl?!" zeptá se pevně, že se neodvážím odporovat.

„Přespal jsem u kamaráda," odpovím upřímně. „Byl jsem unavený z práce a vytuhnul u něj na gauči. Promiň, že jsem nenapsal, ale prostě jsem byl vyčerpaný."

„Dobře," přikývne a pohladí mě po rameni. „To je v pořádku. Nezlobím se na tebe. Máš pravdu, jsi dospělý. Můžeš si dělat co se ti zlíbí," řekne až přeslazeně. „Ale musíme si promluvit, Urieli. Peníze, co nám tady necháváš pro dva zkrátka nestačí. Budeme potřebovat alespoň dvakrát tolik. Chápeš, hvězdičko? Když jsi včera nepřišel, dneska jsme neměli co jíst. Proto je Honza tak podrážděný. Měl jen obyčejný zeleninový vývar a..."

„On není má zodpovědnost, mami!" brání se. „Ty peníze jsou jen pro tebe. Je mi u zadku, jestli jí nebo ne. Zadarmo bydlí v tomhle bytě. Alespoň něčím by mohl přispět."

„Ty malý sráči!" zařve zase Honza. Odstrčí mámu stranou a chytne mě za mikinu u krku. Postaví mě na nohy a znovu mi dá ránu do tváře. „Jak to mluvíš se svou matkou?"

„Honzo stačí," řve i máma, ale nechává ho, aby mě dál mlátil. Strhne mi batoh z ramen a odhodí mě na podlahu.

Tiše zaskuhrám nad tou bolestí ve tváři a pokusím se zvednout na nohy. Honza se mi přehrabuje v batohu, ale odhodí ho, když v ní najde mou peněženku.

„Ne," zamumlám. Seberu veškerou svou sílu a vrhnu se na něj. „Nesahej na mé věci," okřiknu ho a zkusím mu ji sebrat, jenže mě odstrčí do chodby.

Znovu po něm vystartuju, ale marně. Chytne mě za zátylek a vyhodí mě z bytu. Narazím do zdi naproti dveřím a svezu se po ní na zem. Za mnou letí i můj batoh a peněženka.

„Vrať se, až se naučíš chovat," zakřičí ještě, než práskne dveřmi. Zaslechnu i otočení klíčku v zámku. Určitě je tam naschvál nechal, abych si nemohl odemknout.

Přitáhnu si batoh do náruče a zkontroluju obsah peněženky.

Ten zkurvysyn mi tam nenechal ani podělané drobné. Všechny prachy, které jsem měl z dýšek za celý tento týden, jsou v hajzlu.

Bylo hůř, Urieli. Bylo hůř.

Uklidňuji se a hodím peněženku zpátky do batohu. Z bytu zaslechnu ještě křik, jak se Honza hádá s mámou. Nevím o čem, ale několik minut ještě počkám, jestli mi třeba nepřijdou otevřít.

Jenže ani náhodou.

Zaklepu na paní Boryovou ve vedlejším bytě. Párkrát už mě u sebe nechala přespat, jenže dneska se z jejího bytu ozývá úpěnlivé ticho. Ani její obvykle hlasitá chůze neprozrazuje, že by mohla být doma.

Tak tohle nasere.

Co teď? Už bylo hůř, Urieli. Byly časy, kdy jsme s mámou neměli byt. Neměli jsme kde spát. Co jsme udělali?

V telefonu si najdu nejbližší útulek pro bezdomovce. Jeden takový existuje na lodi na řece. Už párkrát jsem tam přespal i s mámou. Tamní personál nám pomohl najít tento byt. Jsou moc milí. A taky mi už je osmnáct. Nepotřebuju dohled.

S bolestným výrazem se vydám zase zpátky na autobusovou zastávku. Mám deset minut na to, abych tam dorazil. Pak už další nocležníky nepřijímají.

Bohužel dorazím pozdě. Přesto zkusím zaklepat, jestli mě ještě někdo pustí dovnitř a otevře mi postarší paní se stejně vyčerpaným obličejem, jako mám já.

„Zdravím," odkašlu si. „Máte ještě jedno místo?"

„Bohužel ne," povzdechne si a sjede mě od hlavy k patě. „Kde máš rodiče?"

„Ehm..." znovu si odkašlu. Sundám z ramene batoh a pokusím se najít peněženku. Doklady mi ten idiot naštěstí nevzal. „Osmnáct už mi bylo, takže..." podám ji občanku a ona kývne hlavou.

„Omlouvám se, ale máme skutečně plno, navíc jdeš po stanovené hodině přijmu. Nemůžu tě pustit dovnitř," řekne mi lítostivě.

„To chápu," pokusím se mírně usmát, ale vím, že jsem naprosto v hajzlu. Nemám kde přespat a venku je zima jako prase. Nemám ani bundu. „A nevíte, kde by ještě mohli mít místo? Kde by mě takhle pozdě večer vzali?"

„Můžeš zkusit charitu, ale takhle na večer," zakroutí hlavou.

„Jasně. Díky," přikývnu. Otočím se na patě a odejdu co nejrychleji odtud. Kolem se potuluje spousta bezdomovců, které dovnitř nepustili, protože jsou pod vlivem. Sice u sebe nemám žádnou hotovost, za to mám rád svůj život.

Dostanu se zpátky na most a chvíli na něm zůstanu. Budu muset chodit celou noc po městě, abych zůstal vzhůru. Nejlépe mezi budovami. Parky a centrum jsou tabu.

Mohl bych nasednout na noční autobus a vyspat se v něm. Nějaká dlouhá trasa. Nastavím si budík, na konečné vystoupím a pak pojedu zpátky. S kamerou uvnitř bych nemusel mít strach, že mi někdo ublíží.

Za pokus to stojí.

Vydám se na nejbližší zastávku a prozkoumám noční tramvaj. Sice tam bude víc hluku, ale stačí to.

Hodina. Spal bych tak hodinu, vystoupím, půl hodiny počkám na další spoj a pak mám další hodinu. To by šlo.

Chvíli čekám, než přijede další spoj, jenže přede mnou zastaví policejní auto.

Přímo přede mnou.

„Ahoj, kluku," pozdraví mě ten, na místě spolujezdce, až se zamračím. „Dostali jsem hlášení, že osoba tvého popisu chtěla spát v noclehárně pro lidi bez domova. Říkali, že vypadá pod zákonem. Nevíš o tom něco?"

„To nevím. Mě je osmnáct," odseknu a povytáhnu si batoh výš na ramenech.

„Skutečně?" podiví se a vystoupí z auta spolu se svým parťákem. Ucouvnu několik kroků vzad i když jsem nic neprovedl. „Ukaž mi doklady, prosím tě," poručí mi a já ho neochotně poslechnu. Znovu vytáhnu peněženku a podám mu občanku. „Uriel Stellar?" zasměje se směrem ke svému parťákovi. „Celkem šílené jméno. Možná proto si sociální pracovnice myslela, že je ta občanka falešná."

„Mám šílenou matku," odseknu a nervózně zatahám za popruh od batohu.

„A kde je?" zeptá se zvědavě. „Tvou matku myslím, samozřejmě."

„Netuším," zalžu. „Co kdybyste to zjistili a pak mi dali vědět?"

Policajt, co se mnou mluví a drží mé doklady se tomu zasměje, ale ten druhý si dá ruce v bok.

„Tvé jméno je mi povědomé," řekne mi ten víc v pohodě. „Nezadrželi jsme tě už?"

„Kdyby jo, pamatoval bych si to," ušklíbnu se. Stejně si to prověří, tak nechápu, o co mu jde.

Jak jinak. Nasedne zpátky do auta a začne něco ťukat do tabletu. Ten s vážnou tváří na mě nepřestává zírat, tak na něj dětinsky vypláznu jazyk.

Nic jsem neudělal. Má občanka je pravá, nemám strach, že by mě mohli zadržet jako spíš, že mě odvezou zpátky domů.

„Uriel Stellar, čistý jako lilie," usměje se a vrátí mi mou občanku. „Chceš odvést do nemocnice? Ta tvář nevypadá moc dobře."

„Co se dá dělat s modřinou?" odseknu. „Dostanu chladící sáček a lízátko?"

„Upadl jsi, nebo..."

„Zmlátili mě," řeknu popravdě, což ho překvapí. Oběti domácího násilí vždy padají. Jaké štěstí, že já oběť nejsem. „Dělám sparing partnera začínajícím boxerům v jedné tělocvičně. Vede ji chlápek jménem Rocky. Klidně za ním skočte, že ho pozdravuju," znovu zalžu i když ne tak úplně. Boxovat skutečně chodím, jen jsem tam nebyl dneska.

„To je super," přikývne. „Co kdybychom tě odvezli alespoň domů? Třeba tam najdeme tvou mámu."

„To je dobrý," odmávnu ho. „Za chvíli mi jede spoj, takže..."

„A kam máš namířeno?" zeptá se mě tentokrát ten bručoun.

„Pardon?"

„Kam jedeš," poví klidně, zatímco mě jeho parťák zaujatě pozoruje z okraje víček.

„Není to jedno?" pokusím se o úsměv, i když jsem nervózní. „Nejsem nezletilý. Nejsem ani pod vlivem. Nemusí vás to zajímat."

„Víš Urieli, můžu ti tak říkat?" koukne na mě ten milejší polda. „Před hodinou jsi klepal na noclehárnu, do které tě nevzali. Mého kolegu jen zajímá, jestli máš kam jít."

Svěsím ramena a pokusím se vymyslet nějakou výmluvu, jenže z nedostatku spánku mám v hlavě úplně vymeteno. Nemůžu přijít vůbec na nic.

Zachrání mě přijíždějící tramvaj.

„Rád jsem pokecal, ale musím běžet," vyhrknu a mávnu na ně. Rozejdu se k tramvaji, jenže mi ten milý policajt zastoupí cestu. Už není tak milý, jak jsem si původně myslel.

Chci ho obejít, ale tam stojí ten bručoun.

„Nepotřebuju vaši pomoc," řeknu tiše.

„To je dobře," promluví vtěrka, přejmenovaný z milého policajta. „Je moc dobře, že nejsi v žádném průšvihu, Urieli. Nejsi pod vlivem, jak říkáš. Nemáš záznam. Takové děcka už moc často nepotkáváme. Proto tě velice rádi odvezeme domů, není to tak?" otočí se na svého parťáka, který mi otevře zadní dveře od policejního auta.

Museli na mě poznat to zoufalství. Cítím se tak, protože si nechci představit, co se stane, až mě přivezou do našeho domu, k našemu bytu, kde mě Honza i máma určitě přijmou s otevřenou náručí, navíc s policajty za zadkem.

Málem se snížím k tomu, abych je prosil, ale jen se sklopenou hlavou nastoupím do policejního auta.

Už nemám sílu.