Domů dorazím chvíli po poledni. Nevyskočil jsem z okna, jako Uriel. Šel jsem jako normální člověk přes dům hlavními dveřmi. Netuším, kolik lidí u Rose zůstalo na noc, ale nikoho jsem nepotkal. S tou kocovinou pochybuju, že by vstali před obědem.

Proklouznu chodbou ke schodům do patra až do svého pokoje, aniž by si mě všimla máma. S tátou už takové štěstí nemám.

Zastaví mě jeho hlas těsně před dveřmi do mého pokoje.

„Theo?" osloví mě s mírným pobavením. „Přišel jsi až teď?"

Pomalu se otočím a nejistě na něj mávnu. „Ehm... čau," zahuhlám a dívám se pro jistotu za něj. „Jo, no... nechtělo se mi domů, tak jsem u Rose přespal."

„V pořádku," usměje se. „Příště alespoň napiš. Máma měla starost."

Chci dodat, že ta přespávačka nebyla v plánu, ale namísto toho nasucho polknu a přikývnu.

Otočím se ke dveřím a zapadnu do pokoje. Trochu se mi uleví, ale není to nic převratného. Pořád na sobě cítím Urielovy doteky, stejně jako paniku, která mě pohlcuje, pokud se to někdy dozví André. Umím si živě představit, co udělá a mám strach.

Bojím se s ním i rozejít. Nebyly to jen řeči. Chci to udělat, jenže ty důsledky budou katastrofální. Uriel měl v tomhle pravdu. Neobejde se to bez následků.

Ač se mi moc líbí, cítit na sobě jeho vůni, musím si dát sprchu. Bohužel ten sex je ze mě cítit až moc.

Vlezu si pod horkou vodu a použiju přemíru šampónu a sprchového gelu. Musím vymyslet, co teď budu dělat.

Nechci zapomenout na tu úžasnou a emotivní noc. Uriel mi dal přesně to, co jsem ani nevěděl, že potřebuju, a ještě mnohem víc. Představa, že už to nikdy nezažiju je nemyslitelná.

I představa Andrého, až si na mě vylije svůj vztek. Nebo hůř, na Urielovi.

Tohle jsem hodně posral. Neměl jsem mu podlehnout. Ale ty jeho oči... šílím z něj. Vždycky jsem se jich bál, protože jsem věděl, že mě oslní, až jsem jim nakonec neodolal a teď si nepřeju nic jiného, než aby se na mě dívaly pořád. Jen na mě.

Jsem špatný člověk, když se mi líbí, že mě Uriel miluje? Že mě chce? Je to moc sobecké? Protože jestli ano, chci být sobec, pokud budu patřit jen jemu.

Což on nechce.

Ale pořád mi vrtá hlavou, proč je mi jeho tvář povědomá? Už jsem ji jednou viděl a tím myslím ještě dřív, než jsem nastoupil na střední. Někde jinde. Jediné, co dává smysl, je nějaká společenská akce. S Ily a jejím otcem. Pokud je to skutečně jeho strýc...

Muselo se mezi nimi něco stát. Něco fakt vážného, jinak by přece jeden z nejbohatších mužů v Evropě nenechal svého synovce pracovat v kavárně, aby se uživil.

Je to zvláštní. S Ily jsme bývali kamarádi a Jonáše osobně znám. Je to můj kmotr a spolupracuje s tátou. Vzájemně si pomáhají. Člověk, jako je on by nikdy nenechal svou vlastní rodinu na holičkách.

A tak se rozhodnu použít internet. Netuším, jestli to má cenu, třeba tam nic nebude, ale někde začít musím. Neskutečně mi to vrtá hlavou. Nedokážu to jen tak přejít a nechat to být.

Jenže když zadám do vyhledávače Urielovo jméno, nic mi to o něm nenajde. Ani podělané sociální sítě a o nich vím, že je má.

Zato jeho příjmení je slavné. Hodně článků o muži jménem August, který zemřel před deseti lety při tragické autonehodě se svou sestrou. Články ani nerozkliknu. Je to moc smutné.

Tak zkusím Jonáše. Tam už je to veselejší. Úspěchy, charita, nadace, krásná a velice úspěšná dcera po jeho boku. To všechno už známe.

Jonáš Bohm, životopis.

Úspěšný podnikatel, ve vlastnictví miliardové impérium s hotely po celé Evropě, a dokonce i několika v Asii. Nechává se slyšet, že plánuje expandovat do USA.

Ještě chvíli a brzo se bohatstvím vyrovná Hiltonům. I když, Ily je taková Paris. Jen bez plastik.

Rodinná tragédie. Jonáš Bohm je vdovec, kdy jeho žena zemřela při dopravní nehodě společně s jejich nenarozeným dítětem a jejím...

„No kurva!" chytnu se za hlavu a nemůžu uvěřit. „Společně s jejím bratrem Augustem Stellarem," dočtu to nahlas. Jde mi z toho hlava kolem.

Můj táta a Ilonina máma měli autonehodu. Táta ji tehdy vezl do nemocnice, protože začala rodit.

Zadám do vyhledávače August Stellar. Muž, který je pravděpodobně Urielův otec.

Tragická autonehoda...

Kamion s přívěsem...

Opilý řidič...

Tři zranění, dva na místě mrtví, včetně nenarozeného dítěte...

Odsouzen na doživotí...

August Stellar zemřel při autonehodě společně se svou sestrou Sofií a jejím nenarozeným synem v důsledku opilého řidiče. August a Sofie jsou spolumajitelé Stera Imperia, které se nedávno rozrostlo o hotely ve Španělsku a Francii.

August Stellar má ženu Uršulu a syna Uriela, kterému je osm let. Pohřbu se účastnilo spoustu lidí včetně blízkých přátel a zaměstnanců hotelů.

Takže... pokud tomu dobře rozumím, tak Jonáš není původní majitel hotelů, ale jeho žena a její bratr.

První hotel Sterea otevřel v roce 1965 mladý podnikatel Jurij Stellar. Bylo mu pouhých dvacet let a...

Ilonin a Urielův dědeček!

Novinka týdne! Uršula Stellarová přenechala milionové impérium svému švagrovi a stěhuje se se synem do Španělska. Jonáš Bohm má na starosti hotely Sterea Imperia, dokud jeho dcera nedospěje, aby mohla převzít dědictví své matky.

Dál už to číst nemůžu. Tohle je naprosto šílené. Pokud je to pravda, což ona bezpochyby je, protože Urielovo jméno není zrovna typické pro společnost, tak i jemu patří všechny ty hotely. Je na stejné společenské úrovni jako Ilona. Výš než já, nebo kdokoli na naší škole.

Ty vole!

Jestli tohle někdo zjistí, tak se z toho všichni poserou. André nejspíš nejvíc. Uriela nenávidí. Z toho by ho mohlo klepnout.

Moc rád bych si o tomhle s Urielem promluvil. Chtěl bych vědět, co si o tom myslí, protože nějaké články na internetu nejsou moc vhodné, abych pochopil, jak se cítí.

Taky by mě zajímalo, co se vlastně stalo mezi ním a Jonášem? Ily? Jsou přece rodina. Ilona nakupuje na Pařížské a je přední ikonou módního průmyslu. Ty hadry jí domů chodí zadarmo, hlavně aby jí v nich lidi viděli.

A Uriel má kalhoty z H&M.

„Ahoj, zlato," objeví se ve dveřích do mého pokoje máma. Má založené ruce na hrudi, což znamená, že se na mě zlobí.

„Čau," mávnu na ni z postele a zaklapnu notebook. „Promiň, že jsem včera v noci nenapsal. Nepočítal jsem, že tam přespím."

Máma přikývne, že bere na vědomí. „Celý den jsi nic nejedl. Víš, že na kocovinu je nejlepší voda a jídlo?"

Nemá cenu se s ní dohadovat, že jsem nic nepil. Za prvé by chtěla vědět proč a za druhé by chtěla vědět proč, tedy... raději něco neurčitého zamručím.

„Za pět minut je večeře, tak přijď dolů."

S hluboký výdechem zkontroluju telefon, jestli mi třeba nenapsal Uriel, ale ne. Jen André.

Ani mě ty zprávy nepřekvapují. Zase potřebuje vědět, co dělám, jestli jsou naši doma, jestli nechci přijít a jako bonus, detailní popis jeho nadrženosti.

Nervozitou se mi sevře žaludek a sice jsem celý den nic nejedl, zato vím, že ani tu večeři do sebe nedostanu.

Stejně raději sejdu dolů a posadím se ke stolu s rodiči. Máma by o mě měla zbytečně starost.

„Jaký byl večírek?" zeptá se mě táta.

„Bylo to celkem fajn," odkašlu si, protože mi před očima probleskne obrázek Urielovy tváře, když vyvrcholil.

„To musel být mejdan, když jsi tam zůstal až do rána," přidá se k tátovi máma a společně se tomu zasmějí, jenže já se akorát mračím do talíře a pitvám brambory vidličkou.

„Jo. André to přehnal s pitím, tak jsme tam raději zůstali," zalžu a na obličeji vyčaruju něco jako mírný úsměv.

Máma pokračuje v konverzaci s tátou a já se snažím moc nezapojovat. Akorát bych zase lhal, a ještě víc se do toho zamotal. Snad je nenapadne se na ten večírek ptát Andrého. To bych byl tuplem v hajzlu!

Navíc pořád myslím na Urielova tátu a taky na tu možnost, že by ho naši mohli znát, i když se o něm nikdy nezmínili.

„Neříká vám něco jméno August Stellar?" zeptám se na rovinu a přeruším je uprostřed věty o zvýšení publicity, kvůli nové modelce, která se stane novou tváří agentury a kterou si vyžádal samotný Gucci.

Máma sebou trhne a vytřeští oči na tátu. „Na něco sis vzpomněl, Theo?" zeptá se mě s nadějí v hlase, ale hned ji zklamu, když zakroutím hlavou.

„Ano, Theo," odpoví mi táta a mírně si odkašle. Jako by ho bolelo o tom mluvit. Takže se nemýlím. „Toho muže jsme znali. Byl to švagr Jonáše. Všechny hotely dříve patřily jemu. Proč tě to zajímá?"

„Jen tak," trhnu rameny. „Jeden můj spolužák má stejné příjmení. Jsem jen zvědavý."

Mámin příbor se odrazí od talíře až to vydá nepříjemný třaskavý zvuk. Tváří se, jako by zahlídla ducha.

Táta nevypadá o nic lépe. Oba mají ústa pootevřená šokem.

„Řekl jsem něco špatně?" zeptám se jich nejistě, a oba se s těmi výrazy podívají na mě.

„Theo? Zlatíčko," usměje se na mě máma, jenže mi to přijde křečovité. „Jakže jsi říkal, že se jmenuje tvůj spolužák?"

„Uriel," vyhrknu trochu nesvůj. „Uriel Stellar, ale... určitě jsem vám o něm už říkal. Ve škole má na starosti doučování španělštiny. J-já... nemluvil jsem o něm?" nakrčím čelo a podívám se na tátu. Určitě jsem mu o něm říkal.

Táta se opře lokty o stůl a zakroutí hlavou. Jen se u toho nedívá na mě, ale na mámu.

„Tati?" oslovím ho, ale jako bych nebyl v místnosti, jak jsou ti dva překvapení a zamyšlení. „Co je? Co jsem udělal?"

„Musím si zavolat," řekne táta místo odpovědi a vstane od stolu.

„Vůbec nic drahoušku," pokusí se mě uklidnit máma se slzami v očích a pohladí mě po ruce. I já jsem lepší lhář než ona.

„Má to co dělat s mou ztrátou paměti?" zeptám se mírně nevrle, protože jde vždycky o tohle. Vždycky se všechno dozvím jako poslední, když všichni automaticky předpokládají, že to vím. „Mám toho dost," vyštěknu. Hodím ubrousek z klína na stůl a prudce vstanu, až vrzne židle o podlahu. „Děláte, jako bych umřel, jenže já jen ztratil paměť. Chápu, že vás to musí štvát, i mě štve, že si nepamatuju rodinné dovolené nebo jak mě táta učil jezdit na kole, ale vypořádal jsem se s tím a..."

„Jonáš je na cestě sem," vrátí se táta do jídelny a položí mi ruku na rameno. „Podívej Theo. My s maminkou tě chápeme. Musí to být vyčerpávající a frustrující. Pro nás je, a co teprve pro tebe? Víš, že ti chceme jen pomoct. Abys nebyl tak zmatený, a hlavně nešťastný ze života."

„Já jsem nešťastný?" vyjeknu a ukážu na sebe prstem. „A jak by mi s tím mohl pomoct Jonáš? S Ilonou jsem přece skončil na mrtvém bodě."

„Posaď se," pobídne mě táta. „Pokusíme se ti to vysvětlit, abys nebyl ještě zmatenější."

To se ti nepovede, odseknu mu v duchu, ale přesto si sednu na židli a založím si paže na hrudi, aby pochopili, že se teď zlobím já. Něco mi očividně zatajili a nejspíš je to důležité, dle toho, jak lítostivě vypadají.

„Víš, s maminkou jsme ti zatajili jednu věc," povzdechne táta. A je to tady. Extra velké rodinné tajemství, jaké se nosí jen v našich kruzích. Proč mě to nepřekvapuje?

„Zajdu pro víno," promluví máma a odběhne do kuchyně.

„To, že ses jako dítě kamarádil s Ilonou víš. Jenže... měl jsi ještě jednoho kamaráda," spustí na úvod. Jen chápavě přikývnu. Nenapadá mě nic, co bych mu na tohle řekl. Možná očekává, že když mi řekne, že jsem si jako dítě s někým hrál na pískovišti, hned mi to naskočí, ale ne. Přátelé se občas scházejí a rozcházejí. Stává se to často a nejvíc u dětí. „Bohužel se ten kamarád odstěhoval."

Jak jinak.

„Docela daleko," řekne smutně. „To je taky jeden z důvodů, proč jsme ti o něm neřekli. Byli jste si velmi blízcí a tebe to neskutečně trápilo, že se odstěhoval, navíc bez rozloučení. Celé léto jsme tě nedokázali vytáhnout z postele, a to ti bylo jen osm."

„Hádám, že mě to přešlo," ušklíbnu se.

„To ano. Dostal jsi se z toho," řekne máma. Rozlije víno do třech skleniček a jednu z nich mi podá. S radostí se napiju, protože být tady André, ani mi nedovolí, vzít si ji do ruky. „Hned potom, co ti od něj přišel dopis."

„Ano," přitaká táta, když tomu nemůžu uvěřit. Copak jsme neměli telefony? „Posílali jste si dopisy."

„Dobře no," vydechnu trochu napjatě. „A kam tím míříte?"

„Víš... až příliš pozdě nás napadlo, že zrovna on by ti mohl pomoct si rozvzpomenout. Alespoň částečně. Jenže žije ve Španělsku. To jsme si do teď mysleli."

„Ve Španělsku?" vykoktám a sice mám paměť na hovno, ale mé kolečka v hlavě se zamotají do správných kolejí.

Když se rozezní zvonek.

„To je tady celkem rychle," podiví se máma a vstane, aby došla otevřít.

„Byli poblíž."

Mám sevřené všechny útroby v těle. Třeba to bude tím, že jsem celý den nic nejedl a ve večeři se jen pitval, ale chce se mi moc zvracet.

Pokud je to skutečně pravda, znamená to, že se s Urielem známe už od dětství. Jenže, proč mi nic neřekl? To mě nepoznal? Nebo... chtěl zapomenout?

Řekl mi, že mě miluje. Myslel to zcela vážně. Nebylo to nějaké přehnané gesto na danou situaci. Upřímnější už ke mně být nemohl.

A přesto pořád mlčel, i když věděl, že se známe.

„Omlouvám se, že jsem vám to neřekl!" zakřičí Jonáš na mého otce a já sebou trhnu, když mi Ily položí ruku na rameno.

„Řekli jsme ti, že by Urielova přítomnost mohla pomoct se zdravotním stavem našeho syna a ty jsi nám stejně neoznámil, že on a Uršula jsou ve městě už přes tři roky!" zakřičí táta nazpět.

„Proč jsi mi to neřekla?" šeptnu směrem k Iloně.

„Omlouvám se, Theo," řekne upřímně a obejme mě kolem krku. „Tví rodiče nechtěli, ať o něm mluvím. Měli strach, že by ti to ublížilo."

„Jenže ve chvíli, kdy jste mi to řekli se mnou už Uriel nemluvil," odsekne Jonáš a vjede si rukou do nagelovaných vlasů. „Co jsem vám měl říct? Dát vám naději? Vždyť já ani nevím, kde do háje bydlí! A teď už je pozdě," rozhodí rukama.

„Nikdy není pozdě, Jonáši," promluví matka. Já i Ily je jen pozorujeme. Nemám nejmenší tušení, proč se hádají. Je to padlé na hlavu a absolutně bezpředmětné. „Chceme je vidět. Oba."

„Ale oni nás vidět nechtějí," pronese Jonáš. Táta potřese hlavou a máma se bolestně chytne za srdce.

„Nevěřím ti," řekne mu máma. „Uršula byla má přítelkyně. Jistě, občas jsme se neshodly na názorech, ale jinak jsme si byly blízké. A Uriel? Sakra Jonáši. Je to jako náš druhý syn. Nejen kvůli Augustovi. Kolikrát byl u nás častěji jako doma. Nemůžeš nám odepřít, abychom je viděli."

„Já vám přece nic neodpírám," brání se Jonáš. „Jen říkám, jak to je."

Motá se mi hlava. Je toho hodně, co jsem dneska zjistil, a ještě víc se toho stalo. Chytím Ily za ruku, protože mám strach, že brzo omdlím.

„Uriel je zkrátka syn své matky," řekne Jonáš a podívá se mým rodičům do očí. „Vypadá jako August, to bez debat. Je jeho dokonalá věrná kopie, ale chováním je Uršula. Nechtěl jsem, abyste byli zklamaní. Je neskutečně tvrdohlavý a až brutálně upřímný."

„To byl vždycky," namítne táta. „Už jako dítě v nikom neviděl autoritu."

„Tak si to celé vynásob a připočti k tomu osobu s vlastními názory," řekne rozhodně Jonáš. „Není to dítě. Už dávno ne."

„Fajn!" spráskne ruce máma a prstem ukáže na Jonáše. „Ty nám teď pěkně vyklopíš, co se stalo. Jak je možné, že Uršula s tebou nežije a proč nás Uriel nepřišel navštívit."

Jonáš si trochu nešťastně povzdechne, ale nakonec přikývne a u táty si vyžádá dvojitou whiskey.

„Theo?" zašeptá mi Ily do ucha. „Možná bys to neměl slyšet."

Zakroutím hlavou. „Potřebuju to slyšet," namítnu taky šeptem. Nejspíš se bojím, že si nás rodiče všimnou, jak stojíme opodál a přimějí nás odejít. „Pokud tomu správně rozumím, je to můj nejlepší kamarád, ne? Moje rodina."

„Pamatuješ si ho?" zeptá se trochu nadšeně, ale jen další osoba, kterou zklamu, když zase zakroutím hlavou. Raději se odvrátím na naše a polknu knedlík v krku.

„Pamatuju si jen útržky. Malé detaily a... Uriel v nich není." Možná.

Alespoň jsem si to do nedávna myslel, ale co když je to ten černovlasý kluk, kterému jsem nikdy neviděl do tváře? Pamatuji si jen jeho záda, jak ode mě odchází pryč.

„Víte, že jsem za nimi jezdil do Španělska," promluví Jonáš směrem k mým rodičům. „Vždycky to bylo v pořádku. V rámci možností. Uršula byla na dně, ale v její situaci se tomu dalo rozumět. Moc dobře jsem věděl, jak se cítí. Jenže když jsem je jel navštívit naposledy, nebyli doma. Otevřel mi nějaký Španěl, že předchozí majitelé se odstěhovali a netuší kam. Byl jsem tam pracovně jen na pár dní, ale všechno šlo stranou a já je asi dva týdny hledal. Byl jsem na policii a najal si soukromého detektiva."

„Našel jsi je?" zajímá mámu.

„Samozřejmě," přitaká Jonáš. „Ale ani nechtějte vědět, kde. Chatrč je, v porovnání s tím jednopokojovým bytem, palác."

„Jak je to možné?" nechápe otec. „Uršula byla přece za vodou. Ani Uriel by nemusel pracovat s těmi penězi, co vlastnila."

„Neřekla mi to, ale... zjistil jsem si to," odvětí Jonáš a pořádně si přihne whiskey. „Špatně investovala, to za prvé. Nenechala si poradit a dům padl bance. A taky hazard. Já vím," ohradí se dřív, než to stihnou udělat naši. „Uršula nemá ráda kasina, ale opila se a prohrála všechno u podělané rulety. Ověřil jsem si to."

„Proč sakra nezavolala?" naštve se táta a vstane z křesla. „Mohli jsme jí pomoct."

„Uršula?" podiví se Jonáš ironicky. „Copak ji neznáš? Ta by nepožádala o pomocnou ruku nikdy nikoho. Ani kdyby visela ze skály."

„Kvůli Urielovi by to přece udělala," namítne máma, ale Jonáš kroutí hlavou.

„Uršula svůj život zapíjela," pronese a všichni na okamžik zmlknout. Já a Ily pomalu ani nedýcháme, jak se snažíme být neviditelní.

„Ale jak..." zadrhne se máma, jak se to snaží pochopit.

„Uriel," doplní ji Jonáš. „O všechno se staral on a... dělá to do teď. Našel si práci. V patnácti letech, chápete to? Až tak hluboko Uršula klesla. Pochopitelně jsem je tam nenechal. Prvně jsem jim nabídl pomoc, ale na hlavě mi přistála láhev vodky," poukáže na malou jizvu na čele. „Přivezl jsem je zpátky sem. Uršulu poslal na léčení a několik měsíců u nás Uriel bydlel."

„A proč jsi nám nezavolal už tehdy?" vybuchne táta. „Ksakru Jonáši! Mohli jsme ti pomoct."

„Tehdy jsem byl s Marikou," odpoví, jako by to mělo dávat smysl. A nejspíš jo, protože se táta okamžitě uklidní. „Vím, že ona byla tou největší chybou, co jsem kdy udělal. Vím, že jsem to zkazil. A s Urielem nejvíc. Ani se nedivím, že mě nechce vidět. Dneska jsem s ním po třech letech mluvil a pořád má vztek."

„Není to tvá vina," ozve se Ily, až sebou trhnu, jak silně zní její hlas. „Přestaň se kvůli tomu už konečně obviňovat. Moc dobře víš, že za to můžu já."

„Klid holčičko," promluví máma a Ily vzlykne. Ani mě nenapadne pustit její ruku. Přitáhnu si ji k hrudi a silně ji obejmu i když netuším, co mohla provést, že je Uriel nenávidí tak moc, že raději žije bez své rodiny a nenechá si pomoct.

„Celé je to moje vina," brečí mi do hrudi.

Jonáš vstane a dojde až k nám. Vytrhne mi Ily z náručí a sám ji obejme.

Pořád nepouštím její ruku.

„Ily si prošla domácím násilím od Mariky," vysvětlí Jonáš, zatímco Ily hladí ve vlasech. „Když u nás Uriel byl, všiml si toho a přišel mi to říct, jenže..."

„O-obvinila jsem Uriela, že mi ty modřiny udělal on," doplní ho Ily a máma zalapá po dechu. „N-nechtěla jsem to udělat," vzlyká Ily. „N-nevím, proč jsem to řekla na něj. Já nechtěla."

„Já vím," přikývne Jonáš a ohlídne se na mé rodiče. „Uriela jsem vyhodil," řekne tiše, jako by se za to styděl a já se nedivím. „Když mi došlo, kde je skutečná pravda, bylo už pozdě. Uršulu propustili z odvykačky a víc jsem o nich neslyšel. Povedlo se mi ho dostat na akademii a Ily zjistila, že pracuje v jedné nově otevřené kavárně v centru. Víc ani ťuk. Nevíme, kde bydlí, ani co dělá Uršula. Chtěl jsem do toho zapojit dalšího soukromého detektiva, jen abych měl jistotu, že jsou v pořádku, ale Uriel je natolik vzteklý, že se to neodvažuju udělat, abych si to s ním ještě víc nerozházel. Uršulin patron se mi už dlouho neozval a mám strach, že zase pije."

„Kurva, Jonáši!" zařve táta, div že nehodí skleničkou o zeď. „August byl jako můj bratr. Sofie zrovna tak. To oni mi pomohli rozjet mou agenturu a ty mi teď chceš namluvit, že jeho syn nemá nic? Žádnou rodinu? Peníze? T-to... to je zlý sen."

Zamlží se mi před očima. Valí se na mě spousta pocitů i obrázků a je to moc. Motá se mi hlava. Myslím, že někdo křičí, ale nedokážu nic určit. Vidím jen jednu jedinou věc, pořád a pořád dokola v několika různých situací.

Modrošedé ledové oči.