Probudím se společně se zvoněním budíku. Ještě jsem trochu dezorientovaný, ale moc dobře vím, že musím vstát hned, jinak už mě z postele nikdo nedostane a já zaspím do školy.

Vyjdu ze svého pokoje a po cestě k rozloženému gauči zakopnu o prázdné láhve vodky. Není jediná, co se válí na podlaze, včetně rozházeného oblečení a mé matky.

Ani se nezvládla přesunou na rozložený gauč. Nebo zhasnout svíčku, která ten alkoholový ani cigaretový odér v bytě stejně nezachrání. Máme štěstí, že jsme nevyhořeli.

Skloním se k ní a zaposlouchám se, jestli ještě dýchá. Nemá cenu ji přenést na pohovku, akorát bych ji probudil a schytal několik facek, protože s kocovinou bývá agresivní. Oproti tomu, když je nalitá, to je jako beránek. Dokonce mi do kapes strká peníze, abych si něco pěkného koupil.

Moje peníze, které jsem jí ještě ten den dal na jídlo.

Překročím ji a otevřu lednici, ve které... vůbec nic není. Hlavně, že si koupila cigarety s vodkou.

To je vážně perfektní. S mou školou a prací nemám čas chodit na nákup. Bylo by občas fajn, kdyby si místo chlastu koupila něco k jídlu.

Večer zase skončíme s instantními nudlemi. Já mám ve škole jídelnu a dostanu do sebe jedno teplé jídlo denně, jenže co s ní? Pokud jí to jídlo nestrčím až pod nos, ani se neobtěžuje najíst. A i tak to nemám jisté.

Zavřu dveře od lednice s tím, že si budu muset koupit něco po cestě do školy, pokud to ovšem stihnu.

Obléknu si seprané tmavě modré džíny s dírami v kolenou. Dříve tam nebyli. Až čas se na nich vyřádil. Už nejde spočítat, kolikrát mi je naše sousedka, paní Boryová, zašívala v oblasti rozkroku.

Vytáhnu jedno ze svých tří bílých triček a natáhnu na sebe šedivou mikinu s kapucí a klokaní kapsou.

S báglem na zádech si v chodbě obuju ošoupané tenisky, a ještě naposledy zkontroluju mámu na podlaze. Snad ji v této poloze nenajdu, jak přijdu z práce.

Vyjdu zadním vchodem z našeho paneláku a rozběhnu se. Přelezu plot a později kamennou zídku za kterou je hned autobusová zastávka. Rychlejší cesta než to obcházet okolo všech domů skrz park.

Dorazím akorát včas na příjezd autobusu.

Do školy mi to trvá skoro hodinu. Bydlím na okraji Prahy v panelovém domě mezi feťáky, drogovými dealery a bezdomovci v okolí, co chlastají kradené krabicové víno na lavičce. I paní Boryová pěstuje trávu. Sice mi tvrdí, že to má na výrobu mastičky, protože trpí bolestí kloubů, ale ani trochu jí to nevěřím. Ne když mi ten zápach zapálené marihuany táhne oknem do pokoje.

Bydlím v naprosto příšerné a nebezpečné čtvrti, ale jako zákon schválnosti, navštěvuju soukromou školu v centru. Do třídy chodím s mladými influencery, modelkami, dětmi poslanců, úspěšných podnikatelů a několika slavných hereckých hvězd.

A nemám tušení, kdo mí spolužáci jsou.

Na škole mě drží stipendium. Abych si hledal kamarády, na to nemám čas i když náš učitel sociologie tvrdí něco jiného.

A taky ten fakt, že mě mí spolužáci nemají rádi. Ne že by měli na vybranou. Všem už od prváku dávám dostatečně najevo, že nemám zájem. Nezajímá mě nová kolekce od Prady, skandály slavných nebo pohyby akcií na burze.

Jen co vejdu do školní budovy, otočím si baseballovou čepici kšiltem dozadu. Učitelé mě velice často napomínají, že ji mám v budově školy sundat, ale pokaždé se na ně ušklíbnu a nechám ji na hlavě. Ale už pár týdnů, od začátku posledního ročníku, mě nechávají na pokoji. Až na naši třídní. Ta mě pořád uhání, že se mnou potřebuje o něčem důležitém mluvit. Jenže se chce sejít po vyučování a já to zkrátka nestíhám.

„Čau," kývne na mě Tomáš a opře se ramenem o skříňku vedle mě. „Máš referát do socky?" Přikývnu. „Jak jinak," povzdechne si.

Tom je, dá se říct, můj jediný kamarád na škole. Teoreticky. Nevím, jestli je vhodné, mu tak říkat. Má tu smůlu, že sedí se mnou v lavici, ale mimo školu se nescházíme.

„Nevíš, proč se mi vždycky při pohledu na ni rozbuší srdce?" zeptá se zničehonic a zasněně se podívá na naši spolužačku, kterou jsem překřtil na Rose. Oslovil jsem ji tak omylem v prváku, protože jsem zapomněl, jak se jmenuje a už jí to zůstalo. Nikdo jí jinak neřekne.

Zrovna jde kolem nás na vysokých lodičkách, v minisukni a dává na obdiv své dlouhé štíhlé nohy. Nesmím vynechat i ten obrovský hrudník vystrčený vpřed.

Jo, je pěkná, ale to je tak všechno. Tu posedlost její osobou u Tomáše fakt nechápu. Pálí za ní snad od prváku.

„Má prachy," odpovím Tomovi na jeho otázku a dál se přehrabuju ve své skříňce. Někde tady přece musí být ten sešit na matiku.

„Co s tím mají společné prachy?" nechápavě nakrčí nos a posune si tak tím své velké hranaté brýle s černými obroučky blíž ke kořeni nosu.

„Když máš prachy, krásu si koupíš," konstatuji ten zásadní fakt, který je vrcholným problémem společnosti.

„Myslíš jako plastiky?" odfrkne. „Ty nikomu nesluší."

„Spíš hadry," trhnu rameny a zaklapnu dvířka od skříňky se sešitem matiky bezpečně v batohu. „Líčení, doplňky."

„Jí by slušel i pytel od brambor," znovu odfrkne a střelí po ní pohledem. Postává v hloučku kousek od nás se školními oblíbenci. Všichni jsou krásní, perfektní, v dokonale padnoucích a předražených hadrech. Taky to jsou všichni naprostí kreténi.

„Jedině, kdyby byl od Prady," pronesu a zadkem se opřu o skříňky za sebou.

„No, slyšel jsem, že se nedávno rozešla s tím vysokoškolákem. Myslíš, že bych u ní mohl mít nějakou šanci? Jako... nejsem nijak namakaný, jako on, to uznávám, ale třeba by ocenila změnu, nebo někoho, kdo..."

Dál už ho neposlouchám, protože mi vstanou vlasy na zátylku a srdce se mi rozbuší neskutečným tempem. A může za to jediný člověk na této planetě.

Nevšimne si mě. Nikdy mě nevidí, a to bych mohl stát přímo před ním, stejně se bude dívat skrz mě. Jenže já ho vidím moc dobře. Cítím jeho přítomnost ještě dřív, než vejde do místnosti. Mám na něj svůj osobní radar, nebo co.

Theodor Donovan.

Kluk, se kterým jsme si jako děti přísahali navždy nejlepší přátelé. To by si na to ovšem musel pamatovat. Jediný důvod, proč vím, že to bylo skutečné, je pletený náramek na mém levém zápěstí. On ten svůj nemá. Vyměnil ho za hodinky od Armaniho.

Projde kolem ostatních studentů, kteří mu s radostí ustupují v cestě. Jeho dokonalý vzhled mě vždycky připraví o vzduch v plicích.

Upravené blond vlasy sčesané z čela, aby nepřekážely a nepadaly mu do očí. Perfektní oblečení od Celine, a dokonce i trochu make-upu na obličeji.

Nejdokonalejší kluk na naší škole. Několikrát vyhlášený jako ten nejatraktivnější dospívající muž v Evropě v magazínu Lifee, o kterého se můžou módní značky přetrhat. Každý by s ním chtěl spát, chodit nebo jen mít jeho pozornost.

Jenže je to taky ten nejdokonalejší zadaný kluk na naší škole. On i jeho přítel patří mezi oblíbence. Když Theo přede všemi otevřeně prohlásil, pomocí sociálních sítí, že je na kluky, hodně holek tím zlomil srdce a dal tak naději případným klukům.

O pár týdnů později byl zadaný se svým nově titulovaným nejlepším kamarádem. Takže za sebou nechal další zlomená srdce. Včetně mého.

Holky jsou z nich jako z páru hotové. Vidět dohromady dva krásné kluky? Kdo by nebyl? Jeho přítel je vysoký, má dokonalé hnědé vlasy, perfektní styl a o jeho úsměvu ani nemluvím. Odzbrojí jím úplně každého. I učitelky. Párkrát se objevil v několika seriálech jako vedlejší hvězda a tvrdí se, že brzo dostane velkou roli v jednom celovečerním filmu.

Dokonalý boyfriend materiál.

Když kolem nás ten hvězdný pár projde, nastane malý okamžik, jen kraťoučký, kdy se na mě Theovy modré oči podívají. Jen vteřina, stejně dlouhá, jako mrknutí oka.

„Urieli, posloucháš mě?" zamává mi Tom rukou před očima.

„Co?" povytáhnu obočí a zaměřím se na něj.

„Ptám se, jestli bych u Rose mohl mít šanci," promluví Tom s nadějí v hlase. Má prvotní myšlenka je: Ne, absolutně vůbec, spojená se smíchem, ale neudělám to. Tom je na rozdíl od ostatních našich spolužáků jediný normální.

„Mě by spíš zajímalo, proč se o někoho, jako je ona, zajímáš?" založím si paže na hrudi. „Jsi chytrý a moc hodný. Jenom tě využije a odkopne," potřesu hlavou.

„Pokud to bude znamenat sex," zakmitá několikrát obočím.

„Fuj," ušklíbnu se a odlepím od skříněk. Ne, že by mi bylo zle z té představy, jen je mi zle z pomyšlení, dělat to s Rose. Jasně, že se každému klukovi na škole líbí, jen nerozumím tomu, proč. V jádru je hnusná. Povýšená a namyšlená. Svou krásu si moc dobře uvědomuje a nebojí se ji použít.

S Tomem za zadkem vejdu do třídy, kde máme mít hodinu angličtiny. Společně s oblíbenci. Pokaždé si sedáme stejně. S Tomem máme společnou první lavici u okna. Alespoň nás nikdo neruší a my se můžeme plnohodnotně soustředit. Já se stipendiem si nemůžu dovolit mít horší průměr než jedna celá pět. V opačném případě, bych skončil na státní škole a mé naděje na stipendium na vysokou jsou v hajzlu.

Pokud vůbec na nějakou půjdu. Nejraději bych odtud vypadl. Daleko. Zpátky do Španělska nejlépe. Klidně i Anglie, Amerika nebo podělané Japonsko, hlavně být pryč. Nedívat se na Theův obličej, nekontrolovat, jestli má matka ještě žije.

Jenže to je jádro problému. Kdo jiný, by se o ni postaral?

Angličtinu nějakým zázrakem přetrpím. Celou hodinu si kreslím obrázky zvířat do sešitu po okrajích a jen poslouchám výklad učitelky. Říkat jí, že jsem asi o dvě úrovně dál, než ostatní není potřeba. Je si vědoma toho, že mluvím plynně, proto mě nechává na pokoji. Zato korejština, to je jiný oříšek. Celkem lituji, že jsem si ten jazyk zvolil, jako vedlejší předmět. Mnohem snazší by byla taková ruština, nebo španělština, ale u té bych se zase nudil. Ve Španělsku jsem žil skoro devět let. Ten jazyk umím líp než češtinu.

„Urieli?" osloví mě učitelka Malpasová asi minutu před koncem hodiny. „Po další hodině přijď za mnou do kabinetu," řekne pevně s přísným výrazem a je mi jasné, že tentokrát se jí nevyhnu, proto jen přikývnu. Nic jiného mi nezbývá.